Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Ani dnes ale ještě pravděpodobně nedorazím do své pražské "miniglosové kavárny"; protože cesta na nádraží, která normálně trvá 10 minut, je pro mě teď doslova "výpravou". Vzhledem k tomu, že bych rád v pondělí vyrazil do práce, nejspíš si dám ještě dnes odpočinkový den. Sice odpočinek stejně nepřináší žádnou dlouhodobější úlevu, ale nechtěl bych něco svou překotnou aktivitou zásadním způsobem pokazit dřív, než se vůbec zjistí, v čem je problém.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Dnes naposledy ještě připomenu v textu úvodníku jubilejní výběrové vydání Nedělních miniglos č.800, protože už jsme zase zčistajasna o pět čísel dál - u malého "půlkulatého" čísla 805, které je zároveň posledním vydáním roku 2025 (mimochodem, letošní miniglosový rok jsme zahájili 5. ledna číslem 759, takže jsme to během roku dotáhli na 47 vydaných čísel, což beru jako slušnou porci). O nedělích 21. a 28. prosince si Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, dají vánoční přestávku a další číslo vyjde až v novém roce, 4. ledna. Ale dnes vás ještě moc rád vítám u normálního adventního a celkově už 805. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl.
Uplynulý týden jsem strávil povětšinou doma, protože problémy s bederní páteří se začaly vylučovat s normálním dojížděním do práce, měl jsem tedy týden neschopenku. Během té doby jsem stihl navštívit dvakrát doktora a jednou se nechat vyšetřit v Berouně na RTG, na přesnou diagnózu (natožpak na léčbu) zatím nedošlo. Protože sezení na rozdíl od chůze a vůbec pohybu mi zatím naštěstí problémy nepřináší, měl jsem prostor se zaměřit na spoustu nedodělků "u počítače", ale musím se nějak vyrovnat s tím, že můj byt neponese prakticky žádné známky svátečního vánočního času. Jak už jsem ale psal minule, domnívám se, že Vánoce jsou svátkem, který s povrchem věcí zas až tolik nesouvisí, protože jeho pravá podstata sahá mnohem hlouběji, tak si z bince a hromad různorodých věcí na stolech, na zemi a vůbec všude kolem sebe nedělám nijak zvlášť těžkou hlavu.
V čase, kdy jsem byl víceméně uvázán u svého stolu, jsem se zase po nějaké době trochu zaměřil na hledání informací pro svůj rodokmen a narazil jsem při tom na opravdu nečekané věci. Jednak jsem po několika letech hledání konečně našel jednu důležitou informaci, týkající se příběhu "pražské malé holčičky šťastně vypadlé z okna", o kterém jsem už dvakrát na blogu psal (naposledy letos v únoru v článku O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice). A úplně největší "peckou" týdne pro mě byl objev, že část mých chotěšovských příbuzných v polovině 19. století přesídlila na Nový Zéland, kde založila komunitu a obec existující dodnes severně od Aucklandu, a po počátečních útrapách se díky své činorodosti postupně úspěšně zapojila do života v úplně novém světě. Bohužel, nemohl jsem teď nikoho osobně doprovázet po mé aktuální malé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna, ale už vím, že ve středu 21. ledna od 17:00 se bude konat ještě jedna mimořádná (a závěrečná) veřejná komentovanou prohlídka.
V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Nejdříve jsem vás zavedl opět jednou do své Fotolaboratoře, kde jsme se tentokrát mohli společně podívat, jak vznikla profilová fotografie mé aktuální černobílé výstavy v článku Chvála nerovnosti aneb Jak vznikl Černobílý sen. Druhý článek měl být původně jen takovou drobnou notickou, ale trochu se mi svým brizantním příběhem vymkl z rukou a nakonec z něj vznikl opravdu "plnotučný text" v podobě článku O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih, ve kterém jsem zveřejnil svá - pro mě osobně velmi překvapivá - první zjištění o exodu velké skupiny obyvatel Chotěšova (včetně několika mých příbuzných) v polovině 19. století do oblasti Aucklandu na dalekém Novém Zélandu. Z předchozího období ještě jednou připomenu Malou inventuru facebookových přátel, článek O Kristýně, Albertovi a taky trochu o Věře Čáslavské, ve kterém jsem se svěřil s radostí, kterou bývalému kantorovi umějí udělat úspěchy jeho bývalých studentů (a respektovanou Cenu Thálie fakt za úspěch považuji!) a básničku Probuzení.
Každopádně vám všem, kteří si sem chodíte pravidelně, občas nebo jen zcela výjimečně či pouhou shodou náhod číst, děkuji za vaše návštěvy i komentáře a do dalšího předvánočního týdne vám jako obyčejně přeji, ať se vám daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli.