O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih

Kdysi jsem zde na blogu zveřejnil výsledky svého pátrání po svém prapraprastrýci Matěji Vápeníkovi původem z Druztové, kterého jsem nakonec po dlouhých peripetiích objevil v daleké Brazílii, kde se svou manželkou Ančou (rodným jménem Lavičkovou) založil novou odnož rodiny Vápeníků (tedy, přesněji řečeno Wapeniků), takže jsem v oblasti u řeky Paraná jako své vzdálené příbuzné našel např. Francisca Wapenika nebo "Elišku" da Silva (rozenou Wapenik) - blíže v článku Brazilské odlesky. 

V tomto týdnu jsem nemohl chodit do práce, protože chození mi zatím moc nejde (to bude nejspíš na poněkud delší lokte), ale v sezení u počítače mi - když pominu lítání po doktorech - celkem nic nebránilo, tak jsem se zase po večerech na chvíli pohroužil do oblasti matrik a rodokmenů. Nečekal jsem nic světoborného, objev brazilského kmene Vápeníků už nejspíš nemůže nic překonat, myslel jsem si, a začal jsem maličko prozkoumávat některá zákoutí chotěšovské části svého rodokmenu. Ano, Chotěšov, to je tam, kde jsem loni měl docela vydařenou fotografickou výstavu v krásných prostorách tamního obrovitého barokního klášterního komplexu, kterou si i dnes, déle než rok po jejím skončení, můžete projít v podobě virtuální prohlídky na následujícím odkazu: Virtuální prohlídka výstavy POVZNÁŠENÍ, chotěšovský klášter 2024

Začal jsem zkoumat předky své chotěšovské babičky, která pocházela ze staré místní německé rodiny Peterů (Chotěšov byl do poválečného odsunu obcí s převažujícím německým obyvatelstvem). A hned mě na síti MyHeritage zaujalo, že se kolem babiččiných předků v poslední době nějak příliš motají "rodokmenáři" s novozélandskými a australskými vlaječkami. Že by se i ve druhé části rodiny objevil nějaký dobrodruh, který dal vale České kotlině a vydal se hledat štěstí na druhý (nebo po Brazílii vlastně už třetí) konec světa? A můžu si jen představovat, jaké to asi tehdy v 19. století muselo být dobrodružství, když pořádně dobrodružné bylo i hledání aspoň základních informací. A jak jsem se postupně nořil do vztahů mezi již dávno nežijícími lidmi a do jejich postupně odkrývaných životních peripetií, čím dál zřetelněji se mi vykresloval příběh "dobrodružného strýčka Antonína" (k tomu jménu mám z určitých důvodů velmi osobní vztah a jsem moc rád, že se i mezi mými předky takový Antonín najde) a bylo zřejmé že si to svůj blogový článek zaslouží. 

Takže se to celé má následovně: Můj praprapradědeček Simon Peter, pradědeček mé babičky z otcovy strany, prožil celý svůj život (narodil se v roce 1833) v již zmíněném malém Chotěšově, v údolí pod majestátní budovou kláštera, a živil se v dospělosti podle matriky jako "Wagner und Hausbesitzer" tedy kolář a domkář v místním čísle popisném 70 (narychlo se mi ho nepovedlo najít, ale je možné, že už neexistuje, protože č.p. 69 je budova v klášterní zahradě a č.p. 72, 73 a 74 pokračují v ulici od kláštera k náměstí). Vyrůstal se svou o sedm let mladší sestrou Barbarou, ze které musela v nelehké polovině 19. století vyrůst krásná dívka na vdávání, protože si ji vyhlédl jakýsi Anton Turnwald, řeznický tovaryš a taky Chotěšovák, ale Turnwaldovi obývali pro změnu číslo popisné 9 (dům u cesty na Dobřany, existuje doposud). Ano, přesně tak: Dobrodružný strýček Antonín. Slovo dalo slovo a 3. března 1862 si 24 letý strýček Antonín 21 letou tetu Báru vzal. A teď považte, k jakému kroku se tento mladý pár odhodlal: v prostředí, kdy se drtivá většina obyvatel obce dostala nejdál do vedlejší vesnice, se mladí "rakouští" manželé Turnwaldovi vynořují již 28. června následujícího roku v novozélandském Aucklandu, kam připluli lodí War Spirit z Londýna (zpětně jsem našel, že vyplouvali 12. března večer, takže na cestě Atlantikem kolem Evropy a Afriky, kolem Mysu Dobré naděje a pak napříč Indickým oceánem a Tasmanovým mořem strávili 3 a půl měsíce). 

Proč si myslím, že hybatelem tohoto dobrodružství byl spíše pan Anton? To proto, že s sebou vzal na tuhle ukrutnou několikaměsíční cestu i své (lehce čechovovské) tři sestry - Margharetu, Katerinu a Barbaru, přičemž jedna již byla vdána, druhá ovdovělá a třetí už se vdala až v novém jižním světě. Vlastně celá jedna široká rodina - a kdoví, možná šlo o mnohem širší exodus (k tomu už mám čerstvé upřesnění v závěrečné poznámce) z Chotěšova zčistajasna a natrvalo zmizela; že by někdo přijížděl z Aucklandu do Chotěšova na prázdniny, se nejeví moc realisticky. Strýc Anton se v novém působišti zjevně cítil jako ryba ve vodě, stal se váženým měšťanostou, řezníkem a farmářem, se svou milovanou manželkou měl osm dětí, z nichž šest se jich dočkalo seniorského věku (takže Turnwaldové se v Austinu a okolí stali doslova dynastií) a sám se dožil požehnaných 87 let, než v červnu 1924, dlouhých 61 let po emigraci, zemřel. Manželku Barbaru (tedy moji přímou prapraprapratetu) přežil o 38 let.

Anton (posléze Anthony) Turnwald (1837 Chotěšov - 1924 Ohaupo, Waikato, Auckland)

 

 

 

Snažil jsem se vžít do uvažování tehdejších "malých českých emigrantů", podnikajících velkou cestu na jih a říkám si, kolik odvahy v sobě museli najít, než učinili takový krok. A přiznávám, že mě trochu překvapuje, že o takové obrovské akci v bezprostřední rodině se u nás vlastně po několika generacích neuchovala ani stopa nějaké informace, babička sice povídala ráda, ale nikdy se mi nezmínila, že má příbuzné na Novém Zélandu, nejspíš stačili ti četní strýčkové a tetičky v Německu, po odsunu. A kdoví, třeba sama chotěšovská komunita postupně myšlenky na odrodilce eliminovala a ti se postupně zcela odstřihli od své původní domoviny. Pravděpodobné je i to, že spolu s lidmi byly vlastně po válce odsunuty i vzpomínky na jejich blízké v novém jižním světě, přece jen, byli to Němci, tak kdo by tu na ně vzpomínal? Z původní německé komunity zůstalo v Chotěšově jen pár lidí, kteří se "zabudovali do českých struktur" (třeba moje babička, která si vzala Čecha a na konci války s ním už měla jednoho syna a druhého na cestě) a rozhodně měli dobré důvody vztah k německé komunitě moc nepřipomínat a nejitřit vášně. A tak dávný novozélandský chotěšovský "výsadek", který kdysi místní museli všude propírat horem dolem, upadl v zapomnění.

 

Mimochodem, když jsem se do téhle rodinné historie ponořil hlouběji, ukázalo se, že již 4 roky před tímhle "velkým exodem" odcestovala do Nového Zélandu jako "předskokan" poslední čtvrtá Antonínova sestra - Elisabeth s budoucím manželem Janem Křtitelem Krippnerem. Je skoro jisté, že o sobě podávali podrobné zprávy a nejspíš právě Krippnerovým se podařilo další chotěšovské cestovatele přesvědčit, že emigrace bude dobrým krokem. Soudím tak i ze skutečnosti, že "strýc Anthony" se svým švagrem po opětovném setkání na Novém Zélandu spolupracoval, zjistil jsem, že byl členem "3. německého milicionářského pluku pod velením majora Martina Krippnera" (nejspíš bratr zmíněného Jana Křtitele), který "se skládal z Němců, Rakušanů, Dánů a Švédů", se kterým se společně zapojili i do bitvy u Orakau v roce 1864. 

 

Tak co myslíte, šli byste vy sami do něčeho takového? Popravdě, já bych to nejspíš nedal ani dnes, kdy cesta trvá cca dva dny a ne půl roku jako za dob "Báry a Toníčka".

 

P.S.: Jo, dnes je svět mnohem menší než tehdy, dokonce vám umožní najít obrázek náhrobního kamene pratety Barbary na Ohaupo Cemetery, Waikato, New Zealand - z pohodlí dobřichovického obýváku, abych si u zjišťování informací o tomto neobyčejném příběhu zase nehnul s plotýnkou... 

 

Ještě dovětek po uzávěrce: Lodní záznamy (mám k dispozici jmenný seznam všech pasažérů lodi War Spirit z tehdejší plavby) potvrdily, že skupina exulantů v roce 1863 byla opravdu veliká a čítala víc než 80 německy mluvících obyvatel z oblasti Chotěšova, Stoda a bezprostředního okolí, a opravdu ji utvořil zmíněný major Martin Krippner - tehdy již občan Nového Zélandu, který, jak jsme již uvedli, podstoupil svou první cestu o tři a půl roku dříve a přijel zpět do staré vlasti získat nové osadníky na základě konkrétní nabídky 40 akrů půdy v novém jižním světě na osobu. Po příjezdu na Nový Zéland vytvořili osadníci speciální německy mluvící komunitu v oblasti Puhoi severně od Aucklandu. Vlastně tím vzniklo cosi jako Nový Chotěšov (podle vzoru Nový York) a dodnes prý jsou tam hrdí na svůj původ, což vysvětluje zájem novozélandských a australských obyvatel o dávné české (nebo pro ně spíš rakousko-německé) kořeny. Jestlipak má, říkám si, s touto komunitou současný Chotěšov navázaný nějaký oficiální kontakt?