Není asi nic, na čem by byla lépe vidět teorie privatizace úspěchu, jako když čeští hokejisté získají titul mistrů světa. "My jsme mistři a všichni jsme se o to zasloužili," praví hlas fanoušků, namísto pravdivějšího "Oni jsou mistři a nám bylo dovoleno tomu přihlížet". Popravdě, nemyslel jsem si, že se ještě někdy podobného zážitku dočkám, domníval jsem se, že v této a následující generaci půjde úroveň českého hokeje i jeho výsledků spíš nezadržitelně (a taky nevratně) dolů a vzpomínky na mistrovské tituly se stanou příběhem z filmů pro pamětníky, podobně jako tomu bylo v basketbale, volejbale či házené. Je neuvěřitelné, že když čeští hokejisté získali v roce 2010 mistrovský titul naposledy, Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu"
už byly u toho (viz dnešní speciální vzpomínková miniglosa), protože vycházejí už déle než 15 let. Vítám vás
dnes opět nad
tradiční
nedělní stránkou,
shrnující, co se taky
odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to,
aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve
skutečnosti jsou.
Tentokrát jsem v týdnu zveřejnil dva nové články zaměřené navzdory původním záměrům více na fotografie, protože jsem chtěl co nejpohotověji zareagovat na jednu překvapivou a pro mě potěšující zprávu z daleké Číny. Ještě před tím jsem publikoval článek O pindruších a tvrdohlavosti, ve kterém ukazuji a na fotkách dokladuji, jaký jsem dal nový slangový význam slovu "pindruše". No a pak už jsem popustil uzdu chlubení a pozval jsem vás do míst, kam se s jistotou nikdy osobně nepodívám a myslím, že většina z vás taky ne - do města Čchung-čching na třetí nejdelší řece světa: V článku Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang se dozvíte, že by měla některá z mých fotek být součástí tamější výstavy Abstraction in Photography, pokud ovšem někdo do té doby přičinlivě neupozorní pořadatele na to, že má Česká republika podezřele vřelé vztahy s Tchajwanem, takže nejenže si nezasloužíme vlastní pandu, ale ani vlastní místo na mezinárodní fotovýstavě. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout fotoreportáž z návštěvy chotěšovského kláštera Jak to vypadá v místě mé letní výstavy, protože mi zbývá už jen pár týdnů do zahájení a vypravil
jsem se podívat na "místo činu", jak tam probíhá vernisáž a jak přesně vypadá
výstavní sál, který jsem zatím znal jen z technického plánu. A protože jsem minulý týden opět jednou přijal pozvání na setkání českých a japonských autorů básniček haiku, dám sem odkaz i na článek o své první zkušenosti z netradičního prostoru i společnosti - Japonský večer s haiku v pražském zenovém domečku.
Z
archivu dnes podruhé povytáhnu 13 let starý článek O rozesmívání Boha,
který mi připomíná, že se vlastně za tu dlouhou dobu moje opravdu
hlavní priority a nejoblíbenější snová témata zásadně nezměnila, i když
se nad nimi nejvyšší instance občas chechtá tak, že skoro nemůže
popadnout dech. A jako bonus přidávám i malou básničku Přelétavý den, která v pouhých několika verších ukazuje, že i zdánlivý přelétavec může být za určitých okolností ztělesněním věrnosti :-).
Příští
týden bych se rád vrátil k jedné divadelní hře svého oblíbeného pražského Divadla Kámen, ke kterému mám velmi různorodý vztah s docela dlouhou a krásně nepřímočarou historií. Protože jsem onu hru viděl v divadle už potřetí a navrch jsem si přečetl knihu, která byla pro tuto hru námětem, myslím, že nastal ten pravý čas obohatit zatím velmi spoře vyhlížející rubriku Divadlo, která vznikla před více než 12 lety s vizí postupného rozvoje, ale ze specifických - povýtce osobních - důvodů obsahuje po celou tu dobu jediný "zakládající" příspěvek (mimochodem, se zájmem jsem si ho po těch letech přečetl a docela mile mě překvapil tím, že do standardní divadelní recenze má opravdu předaleko :-)); nejvyšší čas to napravit. Každopádně přeji
všem milým čtenářům Nedělních miniglos co nekrásnější červnové dny a ať se vám
v příštích dnech daří
vše,
na
co sáhnete, i to,
na co byste si sáhnout přáli.