Nedělní miniglosy č.705

Tak nám úředně vrátili hodinu, kterou jsme jim zapůjčili na jaře, pochopitelně bez úroků a to ještě můžeme být rádi za to, že nám taky čtvrtinu neukousla inflace, s investicemi je to teď prostě těžké. Každopádně těsně po změně času a po státním svátku se opět scházíme u Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Nedávné mimořádně rozšířené výběrové jubilejní číslo (Nedělní miniglosy č.700)  dnes v textu úvodníku připomínám naposledy, protože jsme už přece jen "o pětku dál", a počínající osmá stovka vydání našeho nedělníku, který jen s několika drobnými mezírkami vychází s železnou pravidelností už déle než 14 let, se již plně emancipovala. 

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos jsem toho na blogu moc nestihl ani jako publikující ani jako čtenář; v týdnu vyšel jediný článek o dávném období, když jsem večery trávil - považte! - také přepisováním knih, Z mého pražského skriptoria. Mohu ale ještě jednou připomenout předchozí rozsáhlou reportáž, lemovanou krásnými náhodami, Moje podzimní cesta za malířkou Zdenkou Braunerovou, nebo naopak velmi nerozsáhlé haiku nenápadně přilípnuté (děkuji za inspiraci ze strany vašich zákonných přílepků, milí poslanci a milé poslankyně) k článku Srdce vyrazí oslavit přestupný rok do světa. Z velmi hlubokého archivu dnes stylově povytáhnu jednu z nejstarších básniček na tomto blogu, kterou jsem napsal k příležitosti svátku založení Československa před 14 lety, a aby to nebyl příliš depresivní konec dnešního úvodníku, přidám ještě "z mělčího archivu" přesně 4 roky starou vzpomínku, kterak mě někteří lidé z mého okolí považovali za někoho, kým jsem nebyl, což se sice dodnes děje běžně, ale už nikdy to od té doby nemělo takovou brizanci - O silvestrovském estébákovi.

 

Z mého pražského skriptoria

Kdysi jsem to v jedné facebookové diskusi pořádně schytal od dávné blogové známé, se kterou jsme skoro vždy byli (a nadále jsme) na názorové kordy, jakmile šlo o nějaké společenské nebo politické téma, že se mi to snadno mluví, když jsem "tak zazobanej, že si můžu jezdit do Japonska", takže se pak logicky nedokážu vcítit do pozice lidí, kteří se jen taktak protloukají, pročež mají logicky zdravé a pokrokové názory, které jsou samozřejmě v protikladu s těmi mými odpudivými. Musel jsem se tehdy jen usmát a vzpomenout si na své "vědecké období", kdy jsem byl postgraduálním studentem a zároveň pracovníkem Akademie věd. Dva a půl roku jsem tehdy fungoval všelijak, za svůj mládenecký pronajatý pokojík jsem dal "větší půlku" platu a ta druhá, menší, pokryla jen to opravdu nejnutnější, takže nějaká větší povyražení prakticky nepřicházela v úvahu a žil jsem vcelku asketickým životem, jak se na začínajícího vědce sluší a patří. 

K mým tehdejším koníčkům patřily mince, tedy ani tak ne mince samotné, na které se ze skromného vyvědátorovaného výdělku pochopitelně nedostávalo, jako spíš nejrůznější informace o nich. Stal jsem se tenkrát členem České numismatické společnosti, protože na jejím tehdejším ústředí v Podolí byla skvostně vybavená knihovna, kde bylo možné najít a vypůjčit si spoustu tematické literatury z celého světa a občas se přimotat do zajímavé odborné diskuse s opravdu slavnými českými numismatiky, o kterých se dnes člověk dozvídá už jen v dějepisu a z wikipedie, kteří si k tehdejšímu knihovníkovi, "sekretáři" a vůbec dobré duši společnosti, panu Bošinovi, chodili popovídat a popít kávu.

Nedělní miniglosy č.704

Po jednonedělní dovolenkové přestávce se opět scházíme u Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Nedávné mimořádně rozšířené výběrové jubilejní číslo (Nedělní miniglosy č.700) už pomalu pohlcuje historie a krásně se vybarvující podzim už bude doprovázet počínající osmou stovku vydání našeho nedělníku, který jen s několika drobnými mezírkami vychází s železnou pravidelností už déle než 14 let. 

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos jsem na tomto blogu publikoval celkem čtyři články. Prvním byl neplánovaný víkendový výlet pod obrovitý Radotínský most Po stopách jedné fotografie (která mi jako jediná fotka cizího fotografa visí doma na stěně). Skoro neuvěřitelnou kaskádu náhod, které mě v poslední dovedly k většímu zájmu o český a evropský svět kultury na přelomu 19. a 20 století, jsem představil v rozsáhlejší reportáži Moje podzimní cesta za malířkou Zdenkou Braunerovou. V blogové Fotolaboratoři jsme se spolu mohli podívat na to, jak se dá fotit Vyšehrad bez fotosmogu, tvořeného proudícími turisty, projíždějícími a zaparkovanými automobily, popelnicemi, dopravními značkami, atd. No a nakonec jsem ještě upozornil na skutečnost, že staňkovským letním sluncem malované Srdce vyrazí oslavit přestupný rok do světa, konkrétně v únoru do galerie ve skotském Glasgow, což je tak stručná informace, že jsem k ní ještě jako bonus přidal své nové haiku :-). Z předchozího období můžu ještě připomenout malou neoluddistickou glosu, vyjadřující můj veskrze negativní vztah k moderním samoodbavovacím technologiím Ulov si sám. A dozvěděl jsem se rovněž že byla až do 29. října prodloužena velmi pozoruhodná výstava fotografky Alžběty Jungrové I believe/Já věřím, máte tedy ještě pořád šanci ji vidět od čtvrtka do neděle od 12:00 do 18:00 v netradičních prostorách staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice u pražského Karlova náměstí. Z hlubokého archivu dnes povytáhnu 13 let starý článek pojednávající o tom, jakou praktickou dovednost jsem získal jako dítě na staňkovském hřbitově, O hřbitovní škole.

 

Srdce vyrazí oslavit přestupný rok do světa

Nejsou to ani dva měsíce, co na zdejších blogových stránkách měla premiéru fotografie udělaná mou, myslím, celkem originální metodou malování zapadajícím staňkovským sluncem skrze speciální čistě přírodní filtr - v článku O srdci zapadajícího sluníčka a divoké Šárce. Protože tahle fotka vypadá zčásti tak, jak jsem si představoval, a zčásti tak, jak jsem si ani představit netroufl, což se zase tak často nepodaří, rozhodl jsem se, že se ji budu snažit v příštím období trochu využít. Počítal jsem s tím sice až o něco později, hlavně na jaře a v létě příštího roku, ale tyhle věci mají tendenci žít si veskrze vlastním životem a nám se prostě dít. 

Vyšehrad bez fotosmogu

Na Vyšehrad chodím fotit celkem rád, i když ne tak často. Je odtud krásný, večerním sluncem v pěkných dnech vylepšený výhled na Prahu (možná se k němu taky někdy dostaneme) a ozářená bývá ve směru od řeky i zdejší bazilika Petra a Pavla. Vždycky, když se vydaří takový krásný večer, mám cukání vyfotit si na výšku celé plastické průčelí baziliky a vždycky mě otráví, jak je vchod do chrámu prakticky ve kteroukoli dobu obestavěný různobarevnými zaparkovanými automobily. Ano, auta, kolemjdoucí lidé, popelnice, odpadkové koše a dopravní značky, to jsou asi hlavní součásti velkoměstského "fotosmogu", kterému se na většině míst nedá rozumně vyhnout. Nedělám fotky jako dokumenty doby, aby se nad nimi za 50 let rozněžňovali milovníci veteránů nebo ti, co studují vývoj městských počišťovacích služeb. Rád bych si udělal normální obrázek, ve kterém by byl aspoň trochu zachován duch místa a nečišelo z něho na první pohled 21. století. Jak to ale udělat a nepotřebovat k tomu humpolácké zásahy ve photoshopu, kterými "natvrdo" odstraníme všechno, co přebývá (a přebývalo by toho mnoho)? Podívejme se na postup, který jsem zvolil tentokrát - v asi úplně posledním dni letošního "rozšířeného léta".

Jako první by v téhle sérii měla být uvedena fotka zmíněného průčelí novogotické baziliky. Věřím však, že si měkce nasvícený kostel, jehož vchod je obklíčený naštosovanými auty, dovedete představit. Po mně tuhle fotku nechtějte, dost na tom, že sem dnes dám z cvičných důvodů řadu obrázků, které by jinak putovaly nejkratší cestou do koše.

Moje podzimní cesta za Zdenkou Braunerovou

Tenhle příběh se začal odvíjet letos v létě zpočátku velmi nenápadně v dobřichovické knihobudce, kde jsem našel stařičkou knížku Přátelství z konce století se vzájemnou korespondencí Zdenky Braunerové s F.X.Šaldou. Zaujalo mě, že korespondence mezi dvěma osobnostmi, které nejspíš ke své vlastní škodě znám jen velmi povrchně, vydá na celou knihu (navíc si intenzivněji psali pouze v období od podzimu 1897 do roku 1902) a že někomu jen pár let po jejich smrti (Zdenka Braunerová zemřela v roce 1934 a Šalda o tři roky později) v tíživé době těsně před vypuknutím 2. světové války stálo za to jejich dopisy vydat. Očekával jsem ovšem, že knížku doma prolistuji a druhý den ráno ji do knihobudky vrátím, tím spíš že přelom 19. a 20. století rozhodně nepatří mezi má oblíbená období a považoval jsem ho vždycky za dobu, kdy v kultuře a společnosti vládlo především vlastenčení a pro mě neskousnutelný patos. O Braunerové jsem věděl vlastně jen to, že malovala krásné obrazy a měla vztah k Roztokám u Prahy, o Šaldovi pro změnu to, že to byl hlavně nesmlouvavý literární kritik, ale ani jeden z tohoto zvláštního páru mě moc nelákal k poznávání, natož k nakukování do poněkud intimního prostoru korespondence, který z definice nebývá až na výjimky vědomě určený pro cizí oči. 

  

Ještě mi došla jedna věc a tou byla vazba obou osobností na Dobřichovice: Zdenka Braunerová totiž občas zajížděla do Dobřichovic za svou neteří Jarmilou, která se provdala za francouzského generála Maurice Pellé, který byl v začátcích československého státu náčelníkem hlavního štábu vznikající armády, a společně si pořídili letní vilu v tehdy se rozvíjející oblasti kolem železniční dráhy na Plzeň (vilu, která dodnes nese jejich jméno, si ovšem společně užili jediné léto v roce 1923, o rok později generál Pellé zemřel). U vily je drobná upomínka na Zdenku Braunerovou dodnes, ostatně malířka uvnitř vilu také sama vyzdobila malbami se slováckými motivy. 

Po stopách jedné fotografie aneb Pod Radotínským mostem

Před lety jsem pár dní pobýval ve svých oblíbených Františkových Lázních. O pracovních dnech to bylo dobré, ale v neděli jsem musel z města prchnout před slavnostním zahájením lázeňské sezóny, souvisejícími davy lidí, stánky s trdelníky a ryčnou muzikou mnoha stylů. Jako klidné útočiště jsem si vybral hrad Seeberg, který je asi 6 km od města. Netušil jsem, jak mě tenhle neplánovaný výlet ovlivní, i když jsem to mohl tušit, protože Františkovým Lázním a jejich okolí je prostě dáno ovlivňovat zásadním způsobem můj život a já jsem za to moc rád. Čekání na autobus jsem si totiž krátil návštěvou kostela, který stojí přímo naproti hradu Seeberg a ve kterém se právě úplnou náhodou konala rozsáhlá fotografická výstava. Já měl tenkrát asi 10 minut času do odjezdu posledního autobusu zpátky do Frantovek a přede mnou se otevřela výstava, kterou jsem za tu dobu nemohl ani projít, natož abych si ještě prohlížel fotky. Zoufale jsme přelétl očima desítky vystavených obrazů a o jeden vzadu se mi oči zarazily takovým způsobem, že další fotky už nebylo třeba prohlížet. Tahle fotka tam byla pro mě, přitáhla si mě a já už měl nadále oči jen pro ni; ostatní - pokud tam vůbec byly - ostrouhaly. Jediné, co jsem do odjezdu autobusu stihl, bylo zapsat si jméno autora, Jiřího Šebka, kterého jsem následně oslovil a jeden autorský tisk této fotky (formát 100x65, 4. tisk z 11 ks) jsem si od něj posléze koupil. Mimochodem, o tom, jak se mi podařilo s cenným nákladem během převozu upadnout při vystupování z autobusu, jsem kdysi podrobně popsal v článku O saltu mortale s dvojitým vrutem. 

Nedělní miniglosy č.703

Vypadá to, že právě dnes, tři týdny poté, co jsme se mohli probrat speciálním jubilejním vydáním Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" (Nedělní miniglosy č.700), udeřil podzim. Trochu jsem to čekal, mám totiž příští týden dovolenou, čímž avizuji i to, že příští neděli Nedělní miniglosy nevyjdou, což by měla být poslední předvánoční mezera v železné pravidelnosti, se kterou vycházejí už déle než 14 let. 

Minulý týden jsem měl pracovně poněkud rušnější, tak na mém blogu vyšel jen jeden článek, malá neoluddistická glosa, vyjadřující můj veskrze negativní vztah k moderním samoodbavovacím technologiím Ulov si sám. Z minulého období ještě jednou připomenu grafologický článek Ukaž mi, jak píšeš..., a další příspěvek do mé blogové Fotolaboratoře, ve které jsem vás tentokrát pozval k Trojskému mostu a hlavně pod něj v článku Okno do ložnice. Mimochodem, koho v létě zaujala moje pozvánka na velmi pozoruhodnou výstavu fotografky Alžběty Jungrové I believe/Já věřím, vězte, že máte šanci ji vidět už jen čtyři dny - od čtvrtka do neděle od 12:00 do 18:00 v netradičních prostorách staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice u pražského Karlova náměstí. Z hlubokého archivu dnes povytáhnu básničku Kalendářem inspirace, která právě dnes slaví 10. narozeniny, ale z pohledu obsahu je pořád jako čerstvě narozená :-). A koho by zajímalo, jakou praktickou dovednost jsem získal jako dítě na staňkovském hřbitově, může si přečíst 13 let starý článek O hřbitovní škole.

 

Ulov si sám

Viděl jsem kdysi film pro pamětníky, který se odehrával v čerstvě otevřeném obchodním domě Bílá labuť. Jedna ze scén toho filmu se ve skutečnosti už asi nikdy neodehraje: Do směny totiž houfně nastupoval doslova dav prodavaček (omlouvám se, nestihl jsem si v té konkurenci všimnout, zda i nějaký prodavač, ale tenhle článek míří jiným směrem než je genderová vyváženost). Na tom filmu je předevšm úžasná ta viditelná touha tehdejších prodavačů obsloužit zákazníka tak, aby byl spokojený. Když se snažím porovnat ten dávný filmový snímek se současností, dopadá to pro současnost (alespoň tedy v mých očích) prachbídně. Většinou na podobné prodavače ani nenarazíte. Doba totiž, zdá se mi, postupně spěje k plné samoobslužnosti. 

Nemyslím si, že bych měl nějakou fóbii z přístrojů. Počítač je mým kumpánem prakticky od rána do noci, zvládnu si nechat udělat od automatu kávu i vybrat si peníze z bankomatu a ve vlaku jsem si zatím ani jednou nespletl tlačítko otvírání dveří se záchrannou brzdou. Přesto - mám-li si vybrat, jestli mě obslouží člověk nebo (v tom lepším případě) mluvící samoobslužná krabice, dávám přednost jedinci mého druhu. Mohu s ním letmo promluvit, můžu s ním navázat oční kontakt, můžu se na něj povzbudivě usmát, stejně jako on na mne. Zato u neosobní krabice nabité levnou elektronikou nestihnu ani postřehnout, jestli je také vybavena nějakým okem, aby mohlo dojít k očnímu kontaktu, a už mě plechový hlas nějak plísní: Tohle sem nedávej, dej to jinam, tohle nemačkej, zmáčkni támhleto, utrhni si stvrzenku, nezdržuj a konečně už vypadni, čekají tu další ve frontě podobné té na Everestu, když je zrovna pěkně. 

Nedělní miniglosy č.702

Právě před dvěma týdny vyšlo místo běžného vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", speciální jubilejní číslo, které bylo rozsahem víc než desetinásobkem čísla standardního: V Nedělních miniglosách č.700 jste si totiž mohli přečíst obsáhlý výběr toho nejlepšího, co vyšlo za poslední cca 2 roky, tedy v poslední stovce vydání. Dnes vás - už zase plně v běžném režimu - vítám u prvního letošního říjnového a celkově už 702. čísla našeho tradičního a zároveň (doufám) i trochu netradičního nedělníku. Možná jste si všimli, že poslední dobou mám problémy s normálním komentováním, ukázalo se, že je to zapříčiněno fungováním prohlížeče, protože můj preferovaný Firefox cosi na pozadí změnil a přestal se vůči mému blogu chovat normálně. Než přijdu na to, co se přesně stalo a jak to opravit, budu administrovat a komentovat v Google Chromu, který, zdá se, zatím funguje správně.

Minulý týden na mém blogu vyšly dva články: Prvním byla "grafologická glosa" Ukaž mi, jak píšeš..., ve které varuji budoucí výzkumníky před možnou dezinterpretací mých povahových rysů, pokud se je budou snažit zjišťovat ze zápisků, které pořizuji cestou vlakem mezi Prahou a Dobřichovicemi. Druhým článkem Okno do ložnice vás nechci informovat o stejnojmenném filmu, ale zavedu vás opět jednou do své Fotolaboratoře, kde se tentokrát dostaneme na pražský Trojský most a hlavně pod něj. Z předchozího období ještě jednou upozorním na představení podle mého názoru velmi pozoruhodné výstavy fotografky Alžběty Jungrové I believe/Já věřím, která bude k vidění už jen dva týdny (vždy od čtvrtka do neděle - do 15. října) v netradičních prostorách staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice u pražského Karlova náměstí, a na článek Haléře měnové reformy 1953, kde jsme se společně blíže podívali na mince, které se z důvodu utajení razily pro Československo v tehdejším sovětském Leningradě. Z hlubokého archivu dnes povytáhnu 12 let starou reportáž z okolí japonského Kyota Tunelem z oranžových bran a 10 let bude v příštím týdnu mírně rýmované hříčce, která ovšem ani po tak dlouhé době neztratila jediné písmeno ze svého původního neskrývaně milostného obsahu :-) - Kalendářem inspirace. 

V příštím týdnu se asi zmíním, kterak jsem se poprvé (a věřím, že ne naposledy) zúčastnil vůbec největší a nejrespektovanější fotografické soutěže světa a co z toho vzešlo. Každopádně věřím, že se na těchto stránkách zase brzy setkáme, a přeji všem zdejším návštěvníkům, ať se vám v příštím týdnu daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli.