Ulov si sám

Viděl jsem kdysi film pro pamětníky, který se odehrával v čerstvě otevřeném obchodním domě Bílá labuť. Jedna ze scén toho filmu se ve skutečnosti už asi nikdy neodehraje: Do směny totiž houfně nastupoval doslova dav prodavaček (omlouvám se, nestihl jsem si v té konkurenci všimnout, zda i nějaký prodavač, ale tenhle článek míří jiným směrem než je genderová vyváženost). Na tom filmu je předevšm úžasná ta viditelná touha tehdejších prodavačů obsloužit zákazníka tak, aby byl spokojený. Když se snažím porovnat ten dávný filmový snímek se současností, dopadá to pro současnost (alespoň tedy v mých očích) prachbídně. Většinou na podobné prodavače ani nenarazíte. Doba totiž, zdá se mi, postupně spěje k plné samoobslužnosti. 

Nemyslím si, že bych měl nějakou fóbii z přístrojů. Počítač je mým kumpánem prakticky od rána do noci, zvládnu si nechat udělat od automatu kávu i vybrat si peníze z bankomatu a ve vlaku jsem si zatím ani jednou nespletl tlačítko otvírání dveří se záchrannou brzdou. Přesto - mám-li si vybrat, jestli mě obslouží člověk nebo (v tom lepším případě) mluvící samoobslužná krabice, dávám přednost jedinci mého druhu. Mohu s ním letmo promluvit, můžu s ním navázat oční kontakt, můžu se na něj povzbudivě usmát, stejně jako on na mne. Zato u neosobní krabice nabité levnou elektronikou nestihnu ani postřehnout, jestli je také vybavena nějakým okem, aby mohlo dojít k očnímu kontaktu, a už mě plechový hlas nějak plísní: Tohle sem nedávej, dej to jinam, tohle nemačkej, zmáčkni támhleto, utrhni si stvrzenku, nezdržuj a konečně už vypadni, čekají tu další ve frontě podobné té na Everestu, když je zrovna pěkně. 

Přechod od klasických starých obchodů s pultem, kde jste museli nahlas říkat své požadavky, aby je ti za vámi mohli hned polapit a ohodnotit, k běžným samoobsluhám mi přišel celkem přínosný: Co si chci vybrat (je-li tedy z čeho), vím většinou nejlépe sám, a nikoho dalšího k tomu tedy nepotřebuji. Naopak nevidím důvod, proč bych se měl ve svém volném čase učit na pokladního ze zmatečného obrázkového návodu zjevně dělaného někým, kdo nepředpokládá, že do obchodu mohou přijít i návštěvníci, kteří umějí číst. Proč se mám sakra potýkat se samoobslužným "odbavovačem" na letišti, když létám jednou za uherský rok a místní specialisté za okénky jsou proti mně v odbavování někým jako Bobby Fischer v šachu?

Zatímco v obchodě máte permanentně za zadkem dva nenápadné muže v černém, kteří vás sledují, jestli náhodou nepopouštíte uzdu své kleptomanské vášni, na prodavače (čest výjimkám i celým oborům, kde ještě vysoká kvalita přetrvává), který by byl schopen s něčím poradit, abyste vzali sherlockovskou lupu. Jak mi druhdy bezelstně řekl jeden vyplašený mladík v "obchodě obuví": "Já nic nevím, já tu jenom prodávám!" Vypadá to, že zbožíznalství jako obor se už nejspíš moc nepěstuje, taky kdo by se s něčím takovým zdržoval, když všechny informace jsou stejně k mání na internetu a budete-li chtít, umělá inteligence vám je ochotně zajódluje basbarytonem ve fis moll. No a když potřebujete radu a v dohledu právě není nikdo, kdo by vám ji dokázal poskytnout, máte přece ještě po vzoru internetových fór šanci zeptat se zkušenějších zákazníků - se všemi přínosy i riziky, které z toho plynou; třeba se vám pak podaří vybártrovat radu, která šunka ze široké nabídky je nejjemněji dušena, za vzácnou informaci, kde jsou po nočních úpravách regálů nově dislokovány tavené sýry.

Říkám si, že bychom ovšem neměli v oboru samoobslužnosti setrvávat na půli cesty: Proč si třeba jako zákazníci nemůžeme salámy svého srdce i sami nakrájet, látku na nové šaty utkat z vlastnoručně připraveného přírodního vlákna, hovězí na rodinný hamburger sami namlít poté, co jsme si ho vlastnoručně upravili v automatickém zkřehčovači? Ostatně otrlejší zákazníci by možná přivítali i to, kdyby si mohli v nějakých přísupermarketových prostorách příslušnou krávu sami ulovit a rozbourat, v jednom růžku si pro strýčka příhodu chovat pár zámotků bource morušového a kýženého kila rajčat na salát se dobrat poslední dobou stále oblíbenější metodou samosběru.  

Když jsem dnes odcházel z nádražní prodejny potravin slavnostním špalírem poblikávajích samoobslužných pokladen, usoudil jsem, že své veskrze předválečné iluze o tom, jak by měl vypadat vztah mezi obchodníkem a klientem ve 21. století, mohu s klidným srdcem odložit.

Však mi taky hned pokladna oznámila, že v taškové zóně je neočekávané zboží.