Po stopách jedné fotografie aneb Pod Radotínským mostem

Před lety jsem pár dní pobýval ve svých oblíbených Františkových Lázních. O pracovních dnech to bylo dobré, ale v neděli jsem musel z města prchnout před slavnostním zahájením lázeňské sezóny, souvisejícími davy lidí, stánky s trdelníky a ryčnou muzikou mnoha stylů. Jako klidné útočiště jsem si vybral hrad Seeberg, který je asi 6 km od města. Netušil jsem, jak mě tenhle neplánovaný výlet ovlivní, i když jsem to mohl tušit, protože Františkovým Lázním a jejich okolí je prostě dáno ovlivňovat zásadním způsobem můj život a já jsem za to moc rád. Čekání na autobus jsem si totiž krátil návštěvou kostela, který stojí přímo naproti hradu Seeberg a ve kterém se právě úplnou náhodou konala rozsáhlá fotografická výstava. Já měl tenkrát asi 10 minut času do odjezdu posledního autobusu zpátky do Frantovek a přede mnou se otevřela výstava, kterou jsem za tu dobu nemohl ani projít, natož abych si ještě prohlížel fotky. Zoufale jsme přelétl očima desítky vystavených obrazů a o jeden vzadu se mi oči zarazily takovým způsobem, že další fotky už nebylo třeba prohlížet. Tahle fotka tam byla pro mě, přitáhla si mě a já už měl nadále oči jen pro ni; ostatní - pokud tam vůbec byly - ostrouhaly. Jediné, co jsem do odjezdu autobusu stihl, bylo zapsat si jméno autora, Jiřího Šebka, kterého jsem následně oslovil a jeden autorský tisk této fotky (formát 100x65, 4. tisk z 11 ks) jsem si od něj posléze koupil. Mimochodem, o tom, jak se mi podařilo s cenným nákladem během převozu upadnout při vystupování z autobusu, jsem kdysi podrobně popsal v článku O saltu mortale s dvojitým vrutem. 

Na fotce pana Jiřího Šebka je Radotínský most vyfocený "zevnitř" tak, že mostní pilíře moderní dopravní stavby připomínají chrámovou architekturu. Navíc byl fotograf trpělivý a počkal si, až po úpravě terénu pod mostem odjede veškerá technika (ale grafiťáci ještě nestihli pomočit barvami přízemí pilířů), a taky na kouzelné světlo, které dodalo obrazu krásné jemné stíny, Fotku sem nedám jako obrázek, ale můžete si ji rozkliknout přímo na webu fotografa Jiřího Šebka, který se pak mimochodem proslavil v soutěži Czech Press Photo a dostal se i do publikace o nejlepších českých fotografech (právě s touto fotkou): Jiří Šebek: Chrám. No a já si říkal, že se někdy taky musím zajít k Radotínskému mostu podívat, abych zjistil, kde a jak tuhle fotku udělal, a poohlédl se i po nějakých dalších záběrech, které tato dopravní stavba skýtá. Ale znáte to: Vlakem jsem od té doby podjel tento most mockrát, ale nikdy jsem nepopadl stativ a nevyrazil právě k němu. Až už se České dráhy na mou nemohoucnost v této věci nemohly dívat a rozhodly se mi k takové výpravě dopomoci podle osvědčeného hesla Když nejde Mohamed k hoře, České dráhy ho k hoře nějak dotlačí.

Minulou sobotu jsem si řekl, že se vypravím vyfotit Smíchovský železniční most, než mi ho zbourají anebo sám od sebe spadne. Vzal jsem si stativ, abych mohl využít i dlouhou expozici a nemusel se bát, že se mi bude příliš třást ruka. Natěšeně jsem si sedl do vlaku, načež jsem se dozvěděl, že na trati je výluka a přes Smíchov vůbec nepojedeme. Nu, to byla čára přes můj sobotní rozpočet, ale pan průvodčí mě uklidnil, že můžu vystoupit v Radotíně, odkud jezdí na Smíchov náhradní autobusová doprava. Neochotně jsem tedy vystoupil a asi čtvrt hodiny čekal u nádraží na zastávce, jestli něco přijede. Nepřijelo. Náhradní autobusová doprava zjevně nahradila nějaký jiný spoj než ten můj. Naštěstí z Radotína na Smíchov jezdí i jiné spoje MHD, jen jim to trvá trochu déle, než tam dorazí, protože cestou zastavují na několika zastávkách. No a jak se ukázalo, autobus, do kterého jsem nasedl, měl jednu svou zastávku přímo pod Radotínským mostem. Stačilo stisknout tlačítko, dát řidiči znamení, aby věděl, že má zastavit. Není nad to, když máte na rozhodnutí pár vteřin: Kdy se sem zase v tak příhodné konstelaci (slušné počasí, čas, vybavení) dostanu? V hlavě jsem vmžiku vyrochoval Smíchovský most za Radotínský a tlačítko jsem stiskl. Ano, taková improvizovaná překvápka mám rád; plány jsou od toho, aby se měnily, když z té změny cosi zajímavého kyne :-).

Tak tedy napřed okraj mostu se zatáčkou: Chodil jsem pod mostem sem a tam s hlavou vyvrácenou vzhůru a hledal jsem dlouho ten nejvhodnější záběr, na kterém bude dobře vidět křivka zatáčky a zároveň les betonových pilířů, pokud možno bez barevných sprejerských malůvek.

 

 

Pilíře vypadaly z podhledu jako obrovité pařáty a vysoko položené vozovky skoro jako dvě vpředu zúžené lyže svištící po oblačném sněhu. Ano, správně, tenhle obraz je otočený vzhůru nohama, to by bylo, abych si něco takového nevyzkoušel.

 

 

Pak už jsem se vydal cestou mezi dvěma řadami pilířů směrem k řece. Ne nechtěl jsem si tu cestu projít celou, přece jen jsem chtěl ještě pokračovat dál na Prahu a Radotínský most by klidně vydal na celodenní fotoprocházku. Však tu nejsem naposledy, o to se České dráhy jistě postarají. Přede mnou se otevřel zajímavý výhled na betonovou alej zastřešenou silnicí. U následující fotky jsem vyzkoušel i černobílou variantu, ale tentokrát jsem usoudil, že ta trocha hnědých odstínů dává v kontrastu s betonově šedou docela dobrý smysl, a není tedy účelné fotku převádět do černobíla.

 

 

 

Když jsem došel k cyklistické lávce přes řeku a otočil se zpět, bylo mi jasné, že jsem našel bod, ze kterého Jiří Šebek kdysi pořídil svou slavnou fotku. Vzdálený betonový pilíř v zatáčce, který v pohledu teleobjektivem vytvoří efekt dvou "gotických oken" (která ve skutečnosti nejsou ani gotická, ani okna), je neklamným znamením, že jsme na správném místě (ve skutečnosti byla původní fotka asi dělaná z většího nadhledu, tedy nejspíš z o pár metrů výš položené cyklostezky, kterou dnes celkem rychle projíždí spousta lidí a já si neuměl představit, že bych se jim tam motal se stativem), jen o pěkných pár let později: Původně až úzkostlivě upravený terén pod mostem je už dnes zarostlý keři, ještě jsou mezi nimi vidět zbytky původního geometrického uspořádání. Rušivé (tedy pro mne) malůvky pouličních umělců jsem zkusil aspoň trochu zbavit brizance odbarvením obrázku, částečným oříznutím a silnou vinětací. Je taky vidět, že světlý pás nad "gotickými okny" Jiří Šebek považoval za rušivý element a do snímku ho nezahrnul.

Krásná fotografie pana Jiřího Šebka mi dělá - pověšena na stěně mého pokoje - příjemnou společnost už déle než šest let a i po tak dlouhé době se mi pořád moc líbí, což by bývalo vůbec nenastalo, kdyby byl tehdy v neděli ve Františkových Lázních klid a já nemusel hledat azyl na Seebergu. Teď už si umím představit, jak asi fotka vznikla, kde fotograf stál a s jakým ohniskem fotil. A taky můžu posoudit, jak se místo proměňuje v čase, což napomáhá originalitě původního záběru. Stejně jako kdysi totiž tenhle Chrám (a on to opravdu specifický  Chrám je) už nikdy nikdo nevyfotí, a tak můj autorský tisk číslo 4 - kromě toho, že je prostě krásný - i pěkně tiše nabývá na hodnotě :-).

A taky už vím, že se budu snažit se pod Radotínský most opět vrátit, abych si prošel i jeho druhou část. Uvidíme, jestli mi to bude trvat dalších šest let.