Patnáct let života, víc než 2500 autorských článků a asi dvakrát tolik vlastních fotografií - to vše obsahuje můj žánrově velmi pestrý osobní blog. Jsem moc rád, že jste si sem přišli počíst, a věřím, že tu najdete něco, co vám udělá radost. Krásné dny přeje Petr/Čerf.
Stránky
neděle 30. června 2024
Nedělní miniglosy č.736
pátek 28. června 2024
Kamínek splněných přání
Myslím, že co je člověk člověkem, přeje si mít nějaký funkční a relativně spolehlivý mechanismus, který by dokázal plnit jeho přání. Odhlédněme teď od specifického případu, kdy se začnou přání plnit jaksi samovolně a dokonce se plní natolik, že jsme si něco takového ani nepřáli a může nás to paradoxně dostat do nepříjemných situací, o čemž kdysi mimo jiné pojednávala jedna moje dávná a celkem úspěšná (dostal jsem za ni před mnoha lety dokonce jakousi cenu na Literárních Františkových Lázních) povídka Den splněných přání. Asi každý máme své vlastní více či méně osvědčené metody, které používáme: Někdo kvůli tomu chodí do kostela, někdo dává přednost nezprostředkované přímluvě u světců. Někdo má vyvinuté složité specifické rituály, jinému stačí zaječí pacička.
Samozřejmě i já jsem vyzkoušel ledaco, ale žádná z často docela sofistikovaných metod neměla na míru plnění mých přání (a že jich za ta dlouhá léta bylo, člověk bývá v těchto věcech neskromný) podstatnější vliv. Až jsem se před skoro přesně deseti lety při své druhé japonské cestě rozhodl spojit výstup na legendami opředenou sopku Fudžisan s pokusem dosáhnout u přísných duchů této hory splnění jednoho svého opravdu velikého přání, asi největšího a nejdůležitějšího, které jsem vůbec za celý svůj život měl. No jo, ale jak se taková věc dělá? Vy víte, jak má víceméně zvykový římský katolík, spíš "cosista", správně poprosit o pomoc duchy či bohy z jiné jazykové, kulturní i náboženské oblasti? Anebo si stačí OPRAVDU přát, aby bohové mohli opravdovost vašeho přání posoudit, a pokud se jim bude jevit jako dostatečná, můžeme se spolehnout, že nám tu nejvhodnější cestu sami nějak naznačí nebo doporučí?
úterý 25. června 2024
Kouzelná zahrada - červen 2024
Bylo to 6. června 2010, kdy jsem poprvé na stránkách předchůdce tohoto blogu publikoval jako vůbec první fotočlánek (do té doby blog, považte, víc než rok a čtvrt fungoval úplně bez obrázků, jenom s texty) s názvem Kouzelná zahrada, ve kterém byly tři fotky "rozpínajícího se květinového vesmíru". To jsem samozřejmě netušil, že z tohoto názvu se stane něco jako značka, pod kterou se bude tento už 14 let při příležitosti mých "velmi občasných" návštěv Staňkova focený dlouhodobý fotocyklus objevovat znovu a znovu, že se jeho kousky objeví na fotografických výstavách (ano, i mou nastávající chotěšovskou výstavu, která startuje 19. července odpoledne, ozdobí tři snímky z této obsáhlé série) a že bude dokonce sbírat ceny na mezinárodním poli.
Nedávno jsem zase do Staňkova na jeden večer zajel, a přestože světelné podmínky před setměním tentokrát nebyly nic moc, pár nových obrázků na zahradě opět vzniklo. Tak sem dávám pár dalších kousků do série a zároveň posílám další rozpohybovaný, barevný a voňavý květinový dárek na tradiční adresu, bez které by tento cyklus ani nevznikl, natožpak aby se rozkošatěl do současné podoby.
pátek 21. června 2024
Laco Déczi opět v Dobřichovicích
Už docela dlouho předem jsem byl na sobotu 15. června objednaný na návštěvu do Staňkova, kde se ten večer měl konat u řeky v plenéru festival vína. Věděl jsem sice, že ten samý den je zajímavá akce i v Dobřichovicích (Food Festival s pavlovovským názvem Všechny chutě světa), ale to samozřejmě nestačilo, aby to vyvážilo návštěvu u rodiny ve Staňkově. Tedy, tak to platilo, dokud jsem na dobřichovické informační vývěsce nezjistil, že součástí dobřichovického programu je i vystoupení legendárního jazzového trumpetisty Laca Décziho (jak uvádí Wiki: "amerického jazzového trumpetisty slovenského původu"). Na Laca mám velmi dobrou osobní vzpomínku z roku 2013, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku zrovna v době, kdy tam končila moje první fotografická výstava. Měl jsem tehdy možnost si s ním trochu popovídat a potvrdit si podezření, že je to opravdu fajn a upřímný chlapík.
středa 19. června 2024
Brazilské odlesky
Ne, nebyl jsem na výletě v Brazílii, ani se na takový výlet nechystám, takže předpokládám, že Brazílii osobně nikdy nenavštívím a zůstanu v tomto směru nejvýše u filmových či televizních cestopisů představujících v barvě a zvuku dolby stereo tuhle jistě jedinečnou zemi. Na druhou stranu, něco podobného jsem si kdysi myslel i o Japonsku, abych pak zjistil, jak málo stačí, aby člověk nějaké místo neodbytně a neodkladně zatoužil vidět na vlastní oči, i když k němu dříve neměl žádný vztah.
K Brazílii jsem se ovšem dostal úplně jiným způsobem, než že by tam žil člověk, za kterým jsem schopný jet přes půl světa, abych mohl nějakou dobu dýchat stejný vzduch a být okouzlen stejnými reáliemi. Na počátku stála malá "informační mezera" a dva Matějové. Prvním Matějem byl můj prapradědeček z otcovy strany, Matěj Vápeník, rozený v roce 1824 v Dolanech (jen maličký kousek od Plzně), a druhým jeho synovec (syn jeho bratra Prokopa) Matěj Vápeník, narozený v roce 1865 v Druztové (jen maličký kousek od Dolan). Zatímco prapradědečka jsem v příslušných západočeských matrikách probral doslova skrznaskrz a z mlh dávných věků mi jeho 75 let dlouhý život vystoupil docela plasticky a s řadou životních milníků, o mladším Matějovi se mi kromě data narození nepodařilo v matrikách najít vůbec nic. Jako by se nikdy neoženil a nikdy nezemřel, jako by zůstal zaklíněný v nějakém podivném meziprostoru, do kterého za ním nemohou úřady ani vdavekchtivé sousedky ze vsi.
neděle 16. června 2024
Nedělní miniglosy č.735
pátek 14. června 2024
V příbytku svaté Agnes
úterý 11. června 2024
I na individualistu jednou dojde
Právě v těchto dnech začíná opravdu finišovat příprava mé chotěšovské výstavy. Když se podívám na to, co ještě musím zařídit v následujícím měsíci, resp. do 19. července, kdy se bude konat v krásných prostorách budovy konventu úvodní vernisáž, je toho spousta: Především musím vytisknout posledních šest obrazů, které mi ještě ve výstavní kolekci chybějí. Musím připravit kompletní popisky a webové informační stránky, každou fotku bych rád vybavil QR kódem, aby si každý návštěvník mohl k fotce dohledat podrobnosti. Musím sehnat - docela důležité!! - nějaký odvoz z Dobřichovic do Chotěšova pro 28 ne zrovna malých obrazů, kterým je ještě zapotřebí zajistit "pelíšek" z bublinkové fólie. Rád bych oslovil několik stovek svých známých, aby o téhle výstavě věděli, byť pro ně výstava možná bude trochu z ruky, a chci rovněž do propagace zapojit sociální sítě. Měl bych taky - damned - dát dohromady nějaký rozumný materiál o sobě, který bude k dispozici ve výstavním sále (to je vždycky docela problém a hlavně mě to na rozdíl od výstavních fotografií vůbec nebaví :-)). No a to nemluvím o "drobnostech", jako jsou nové vizitky, tradiční divácká soutěž, návštěvnická kniha nebo oficiální podpis smlouvy.
Bude toho prostě ještě dost k dodělání, aby mohlo všechno v pátek 19. července vypuknout, a to si ještě schovávám v záloze jedno - snad milé - překvapení, které ovšem odtajním, až bude výstava v běhu.
A protože teď bude, jak vidno, náležitý šrumec, je, myslím, ten správný čas, maličko to celé znepřehlednit a ohlásit jednu úplně novou akci už na dobu poprázdninovou. Jak už jsem v poslední době několikrát naznačoval, budu mít na podzim jedinečnou příležitost ukázat pár obrázků i na krásném, dobře dostupném a turisticky hojně navštěvovaném místě v centru Prahy. Ne, tentokrát to samozřejmě nebude výstava sólová, tím spíš, že do toho báječného výstavního prostoru se klidně vejde kolem 80 velkých fotek, ale bude to naopak poprvé, kdy se i takový individualista, jako jsem já, zapojí do české skupinové výstavy. Mělo by nás vystavovat 27, takže výstava bude, jsem přesvědčen, přepestrá - žánrově i stylově; já bych měl mít na výstavě podle aktuálního rozpisu 7 fotek formátu 60 x 80 cm.
neděle 9. června 2024
Nedělní miniglosy č.734
pátek 7. června 2024
O opilém dikobrazu
Minule jste tu měli nefalšované divadelní a ještě navrch knižní umění, tak tentokrát nic takového nečekejte, protože v zájmu dobrého vyvážení následuje naopak lehce infantilní rýmovaná miniaturka. Zkusil jsem totiž, jestli vyhledávač objeví na mém blogu slovo dikobraz, a nebyl jsem úspěšný. Tak příště už budu! :-)
Opilý dikobraz
úterý 4. června 2024
Můj bratr mesiáš
Říkala mu "Blázínku!" Říkala mu to takovou barvou hlasu a s takovou dikcí a přídechem emoce, že by, myslím, každý muž dal mnohé za to, aby to byl právě on, kdo je tak osloven. Natožpak muž, který má podstatnou část života už za sebou, života, který skoro celý zasvětil odkazu svého dávno zemřelého bratra. Bratra, který byl - tedy snad, všechno tomu nasvědčuje, i když co my víme, že? aspoň v očích a srdcích těch, co ho následovali a doposud i dávno po jeho smrti následují - mesiášem. "Blázínku", říkala mu a přišla za ním s tím oslovením a masérskými vodičkami a mastičkami do Nových Vinohrad až z dalekého Dubrovníku, kde se narodila ve stejné době, kdy na tomtéž místě Eli, jeho bratr, považovaný za mesiáše, kdysi zemřel. Náhoda? Nu, vždyť náhoda je jen obecně přijatelný výraz pro to, pod co se ON z nějakého dobrého důvodu zdráhá veřejně podepsat. Marek, mesiášův bratr, už zestárnul dlouholetou péčí o bratrův odkaz. Ale ani on snad ještě úplně nezapomněl sám na sebe a dokáže si připomenout jinotaje hlasu. "Blázínku!" říká mu ta žena pokorně, ale i naléhavě a smyslně. Ne, nepřišla z Dubrovníku za mesiášem jako ostatní, ale za mesiášovým bratrem, ona, Natálie z Dubrovníku. Není to tak trochu urážka mesiáše - nepřijít za ním, když už je zdánlivě tak blízko? Ale kdo jiný by to měl pochopit lépe než on, je-li opravdu tím, za koho jej ostatní považují? Marek mesiášem není, ale vydává o něm - o svém dávno mrtvém bratrovi - svědectví. Tomu zasvětil svůj život a už si asi ani neuměl představit, že by to mohlo být i jinak.
Říkáte si, že z Dubrovníku do Nových Vinohrad je to děsná štreka, když přímý spoj Českých drah už v době, kdy se příběh odehrává, evidentně přestal jezdit? To určitě je, ale Nové Vinohrady nejsou ani v Praze, ani nikde v Texasu či u Čermákova Chicaga, právě teď asi nejsou vůbec nikde, ale jednou budou, rozhodně budou, až se doma nebude dát žít, budou kdesi u moře v Řecku, na místě, do kterého se uchýlili příbuzní a přátelé zemřelého mesiáše, aby zde žili podle zásad, které hlásal, a které už skoro všichni znají jen z interpretací jeho blízkých a dalších očitých svědků. Nikdo neví, jestli jsou to správné zásady, ale ON zlehka napovídá tím, že v tomto společenství se ještě rodí děti. Jinde tomu tak není a lidstvo jako celek nemá zrovna zářivou perspektivu (ale mělo ji vůbec někdy?); kde nejsou lidé, bude brzy nouze i o voliče a daňové poplatníky, takže řádu světa nezbývá než se razantně od základů proměnit. Jsou uctívači Eliho - mesiáše vyvolení nebo je to všechno jen podivná shoda náhod? Ehmmm, opět ty náhody - jako nepodepsaná psaní, která ale dobře poznáváme podle rukopisu.
neděle 2. června 2024
Nedělní miniglosy č.733