Kouzelná zahrada - červen 2024

Bylo to 6. června 2010, kdy jsem poprvé na stránkách předchůdce tohoto blogu publikoval jako vůbec první fotočlánek (do té doby blog, považte, víc než rok a čtvrt fungoval úplně bez obrázků, jenom s texty) s názvem Kouzelná zahrada, ve kterém byly tři fotky "rozpínajícího se květinového vesmíru". To jsem samozřejmě netušil, že z tohoto názvu se stane něco jako značka, pod kterou se bude tento už 14 let při příležitosti mých "velmi občasných" návštěv Staňkova focený dlouhodobý fotocyklus objevovat znovu a znovu, že se jeho kousky objeví na fotografických výstavách (ano, i mou nastávající chotěšovskou výstavu, která startuje 19. července odpoledne, ozdobí tři snímky z této obsáhlé série) a že bude dokonce sbírat ceny na mezinárodním poli.

Nedávno jsem zase do Staňkova na jeden večer zajel, a přestože světelné podmínky před setměním tentokrát nebyly nic moc, pár nových obrázků na zahradě opět vzniklo. Tak sem dávám pár dalších kousků do série a zároveň posílám další rozpohybovaný, barevný a voňavý květinový dárek na tradiční adresu, bez které by tento cyklus ani nevznikl, natožpak aby se rozkošatěl do současné podoby. 

Nejsem rozhodně žádným expertem na vůně, ale když rozkvete jasmín, moje ranní cesta do práce se tradičně protáhne o víc než deset minut, protože musím vždy obejít všechny přilehlé keře a ke každému přičichnout, až mi z těch všech vůní jde prostě hlava kolem...

 

 

 

Tohle je asi  jediný obrázek, který si z dnešní várky vydobyde pevnější místo v dnes už etablovaném fotografickém cyklu. Tenhle leknín na mě vysloveně čekal, protože okamžitě poté, co mi z posledních sil napózoval, se v nastávajícím večeru zavřel - ovšem jen do příštího rána, které naštěstí - ač se nám to vždycky v temnotě noci nemusí zdát pravděpodobné - zase pokaždé stejně neodvratně přijde.

 

 

 

Vyzkoušel jsem trochu rozmnožit i novější cyklus - Malování zapadajícím sluncem. Jenže když není zapadající slunce za mraky vidět, maluje se s ním špatně, takže tentokrát zůstalo jen při pokusu.