Laco Déczi opět v Dobřichovicích

Už docela dlouho předem jsem byl na sobotu 15. června objednaný na návštěvu do Staňkova, kde se ten večer měl konat u řeky v plenéru festival vína. Věděl jsem sice, že ten samý den je zajímavá akce i v Dobřichovicích (Food Festival s pavlovovským názvem Všechny chutě světa), ale to samozřejmě nestačilo, aby to vyvážilo návštěvu u rodiny ve Staňkově. Tedy, tak to platilo, dokud jsem na dobřichovické informační vývěsce nezjistil, že součástí dobřichovického programu je i vystoupení legendárního jazzového trumpetisty Laca Décziho (jak uvádí Wiki: "amerického jazzového trumpetisty slovenského původu"). Na Laca mám velmi dobrou osobní vzpomínku z roku 2013, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku zrovna v době, kdy tam končila moje první fotografická výstava. Měl jsem tehdy možnost si s ním trochu popovídat a potvrdit si podezření, že je to opravdu fajn a upřímný chlapík.

Už tehdy jsem považoval za neuvěřitelnou věc, že je někdo schopný ve svých 75 letech hustit do svých posluchačů skrze svou trubku tak obří dávky energie. O to neuvěřitelnější je to teď, kdy Panu trumpetistovi je 86. A tak jsem celý víkend přeplánoval: Vzal jsem si na pátek volno, den jsem využil k "inspekční cestě" do Chotěšova a k návštěvě Staňkova a už v sobotu v poledne jsem se vracel do Dobřichovic, abych jazzové vystoupení stihl. Laca Décziho, který mi vystupuje "kousek za barákem" na louce u Berounky, jsem prostě nemohl jen tak pominout. Festivaly vína budou i jindy.

Dnes nebudu moc mluvit, spíš ukážu pár fotek, které jsem během vystoupení pořídil; neseděl jsem, vlastně po celý koncert jsem přecházel a fotil z různých úhlů s jednoduchým cílem - udělat těmi obrázky aspoň trochu radost každému, kdo má Laca Décziho rád a nemohl ho v tu chvíli vidět a slyšet.

 

 Že přijel Laco Déczi se svou kapelou Celula New York, to bylo zřejmé i bez plakátů.

Laco Déczi hrál ve skvělé pohodě. Zkoušel jsem najít takový úhel záběru, aby byla v pozadí skrze látku nataženou kolem pódia dobře vidět konstrukce dobřichovické lávky přes Berounku. Duch místa.

 

 

Celá Celula (tedy Celula New York): Klávesy - Walter Fischbacher, trubka a šéf - Laco Déczi, bicí - Vaico Déczi, baskytara Michal Krásný

 

Laco Dćzi "v záběru". Mně se nikdy na trubku nepodařilo vyloudit jediný tón, o to více obdivuji drajv tohohle neobyčejného chlapíka.

Snažil jsem se využít i některé kreativnější fotografické postupy, třeba s pohybem fotoaparátu. Tahle fotografie vyšla z těch experimentálnějších  asi nejlépe, částečně i proto, že se do obrazu nečekaně zapojila i vedle pódia stojící divačka, sledující Laca Décziho zpovzdálí. Aťsi má tahle fotka technické nedostatky, pro mě má čistě soukromě dobrý smysl a myslím, že kdyby během koncertu vznikla jenom ona, byl bych spokojený.

 

 

V následujícím snímku jsem odlétl ještě dál mimo dokumentární styl: Osoba trumpetisty už je mezi liniemi jazzovým rytmem rozhýbaného obrazu skoro nezřetelná a prim získává deformovaný tvar zlaté trubky vznášející se v prostoru.

 

 

 

Z fantazie zpět do reality. Laco Déczi kromě troubení taky občas zpíval a v tomhle okamžiku - kousek od svého pověšeného reklamního trička (bylo na prodej) - i hovořil. Jeho rebelské promluvy, vzpomínky a anekdoty některé díváky rozesmály, jiné přiměly k tomu, aby zacpávali uči svým nezletilým dětem. Protože 22. hodina byla tou dobou ještě daleko...

 

Přes louku kolem postaveného pódia vede za běžných okolností cyklostezka. Někteří kolemjedoucí cyklisté překvapeně sesedali a nadšeně si udělali malou hudební přestávku.

 

 

 

Začínalo se ve čtyři, končilo kolem půl sedmé. Šestaosmdesátiletý jazzman celý koncert nejen odehrál ale i celý odestál. Myslel jsem si, že aspoň o přestávce si šel trochu odpočinout, ale zjistil jsem, že celou přestávku prokecal ve stoje u auta s kamarády.  A celé Celule New York to na pódiu dohromady báječně klapalo a znělo.

 

 

 

Nu, milý Laco, díky za krásný zážitek a doufám, že se na nějaké další šňůře tvých koncertů zase potkáme. Snad to nebude trvat dalších 11 let; abys mě ještě zastih... 

Jako speciální zvukový bonus jsem našel krátkou "komorní" jazzovou kompozici, ve které Laco Déczi hraje s klavíristou Janem Uvirou. Jedna písnička praví, že "...hudba léčí, když ji má v péči Laco Déczi". Kéž by to byla pravda!

 

 

 

P.S.: Upozorňuji všechny štamgasty, že tuto neděli nevyjdou Nedělní miniglosy. Není to ani kvůli slunovratu ani kvůli Vánocům ani kvůli dovolené, jen mám podezření, že tentokrát by nebyly dobré.