Tucet mých nezapomenutelných dnů

Asi mi dáte za pravdu, že život lidský občas sem tam obohatí i dny, na které se z nějakého důvodu nedá jen tak snadno zapomenout, dny spojené s mimořádně silným zážitkem, někdy pozitivním, jindy třeba negativním, prostě něco, co nás výrazně ovlivnilo na léta dopředu, často na celý život. Že šlo o takový den, někdy víme už v tu chvíli, protože je to nad slunce jasnější okamžitě, jindy se zpočátku nenápadný den ukáže být mimořádným až s určitým odstupem ve zpětném zrcátku. Není, myslím, vůbec tak podstatné, kdy to přesně bylo (samozřejmě, nejde-li třeba o datum, jehož oslava patří k rodinným rituálům, takže případné opomenutí může mít neblahé následky), to důležité je především obsah, to, jak na daný okamžik vzpomínáme a co pro nás znamenal a znamená, jak ten nezapomenutelný den ovlivnil to, jací jsme. 

Nedávno jsem trochu zapřemýšlel nad tím, jaké podobně mimořádné dny obohatily můj život, a řekl jsem si, že zkusím do blogového článku vypíchnout některé z nich - bez ambice řadit je snad podle hodnoty nebo podle stupně nezapomenutelnosti. Uvedu je tak, jak mě napadly - neseřazené podle žádné jednoduše stanovitelné metriky. Co kdybych si měl třeba vybrat tucet takových dnů, doprovozených mimořádně silným zážitkem nebo podstatným způsobem ovlivňujících můj život? Najdu vůbec nějaké podobně zásadní body? Nu, odpověď se nedozvím, dokud to nevyzkouším :-). Tak jdeme na to...

Nedělní miniglosy č.689

Máme po slunovratu, začal se nám maličko zkracovat den a protože je úplně běžná neděle, jsou tu spolu s ní i tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Astronomické léto začalo stylově - žhavým dnem, který dostal od meteorologické Libuše ty nejhorší možné visačky s varováním, které se pak naštěstí zcela nenaplnily a ničivá tornáda, podobná tomu moravskému přesně před dvěma lety, se tentokrát neobjevila. Popravdě, ne, že bych se kvůli tomu na meteorology zrovna zlobil.

Od vydání posledních Nedělních miniglos jsem zde na blogu publikoval dva články: V tom prvním jsem trochu podrobněji představil jednu starší knížku, která sice v knihovnách bývá zařazena v sekci "klasika klasická", ale podle mě si pozornost čtenářů i po 87 letech od svého premiérového vydání zaslouží:  O smutných očích Hany Karadžičové od Ivana Olbrachta. Ve druhém článku jsem pak popsal, z čeho se skládá Zlatý poklad z Londýna, který mi nedávno přišel jako odpověď na mou začátkem roku připravenou kolekci pro fotografickou soutěž London Photography Awards. Z předchozího lefkadského dovolenkového období ještě jednou připomenu třeba články Kostelík Analipsi aneb Statikova noční můra anebo hororový článek o Kostelu svatého Antonína, kde prší housenky. Z archivu jsem pro dnešek vylovil 13 let starý (ale obsahem jako kdyby právě včera večer u televizních zpráv napsaný) článek na téma související s kvalitou státního hospodaření O nejkrásnější chorobě. A připomenout si můžeme i reportáž z červnové noci roku 2011, kterou jsem nedobrovolně strávil jako zajatec stávkujících českých železničářů - v článku Noc stávkujících duchů. 

O zlatém pokladu z Londýna

Pokud sem podle titulku článku zavítal nějaký milovník historie v bláhovém domnění, že se zde dozví nějaká nová skandální fakta o tom, kterak si s Londýnem vyměňovalo Československo svůj zlatý poklad, který jsme sice nakonec na Londýnu vyvzdorovali, nicméně pak jsme zlato postupně "směnili za jiná bankovní a mimobankovní aktiva" (rozuměj prošustrovali), musím ho zklamat. Tohle dnešní londýnské zlato nemá ambici vstoupit do historie, je to jen takové drobné přátelské poplácání po rameni, které kraťoučce zlatě zahřeje, aby pak paradoxně vyvolalo nespokojený povzdech. Londýn totiž tentokrát přivítal i mou malou (10 ks) soutěžní fotokolekci.

Proč Londýn? Inu protože v Londýně jsem ještě se svými fotkami nesoutěžil. Soutěžil jsem v Paříži, v New Yorku, v San Franciscu i v Tokiu, ale v Londýně ještě ne. A jednou by se to vyzkoušet mělo, tak proč ne letos? Tak jsem pro letošek zařadil mezinárodní fotografickou soutěž v Londýně jako druhou položku do svého "tanečního pořádku" na rok 2023, no a přijetí bylo víc než vřelé.

Londýn (stejně jako New York) patří k soutěžím, kde se dávají ceny "po vinařsku" - porota fotky boduje, a když celkový počet bodů od všech porotců přesáhne stanovenou hranici, fotka (nebo soubor fotek sestávající až z 8 snímků, které tvoří ucelenou tematickou sérii) dostane příslušné ocenění. Není to tedy takové to olympijské hodnocení, kde je v každé disciplíně jen jeden zlatý, jeden stříbrný a jeden bronzový, jako to je třeba v soutěži ND Awards. 

Ivan Olbracht: O smutných očích Hany Karadžičové

Čas neuvěřitelně letí, což je vidět i na tom, že poslední článek vyšel v této "knižní" rubrice naposledy před více než rokem. Knížku pro dnešní článek jsem našel - jako poslední dobou často - v dobřichovické knihobudce. Jako obyčejně jsem si ji chtěl pouze půjčit, přečíst a zase čestně vrátit, ale ono to dost dobře nejde, protože nejenže je to opravdu skvělá literatura, která mě přiměla si knížku přečíst rovnou dvakrát za sebou, aby mi neutekly různé vnitřní návaznosti tak snadno přehlédnutelné při prvním "dějovém" čtení, ale navíc jde o vydání z roku 1963 s ilustracemi Jiřího Trnky. Nedá se nic dělat - nakonec je to další knížka, kterou jsem přenesl z knihobudky k sobě domů do knihovny nejspíš natrvalo, protože vrátit se mi ji už nechce. Mimochodem, několik Trnkových ilustrací jsem přefotil a dnes je použiju jako obrazový doprovod, snad mi to dědicové autorských práv prominou.

Pozn.: Odstavce psané kurzívou jsou citace z knihy.

 

Nedělní miniglosy č.688

Po květnovém dovolenkovém vykolejení se už Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", plně navrátily do standardního režimu. A najednou je tady druhá půlka června, období pár dní před letním slunovratem, po němž se opět, zpočátku neznatelně, pak stále rychleji, bude den pro změnu zase zkracovat. Ještěže je tento nepříliš optimistický efekt poněkud stíněný přicházejícími prázdninami a oficiálním vypuknutím léta. Ale co si budeme povídat: Vánoce jsou za dveřmi :-).

Od vydání posledních Nedělních miniglos jsem zde na blogu publikoval dva články: V tom prvním jsem se ještě vrátil na květnovou Lefkadu a podívali jsme se společně na příkladu tuctu černobílých fotografií, jak vypadá takové Barevné Řecko v černobílém kabátě. Druhý článek nebyl vůbec nijak připravovaný, ale byl okamžitou reakcí na aktuální informaci - po dlouhé době šlo o článek na politické téma O právu na hotovost, který je reflexí skutečnosti, že Slováci si dali právo na placení v hotovosti do své ústavy. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž z interiéru polorozbořeného lefkadského kostelíku Analipsi v článku Kostelík Analipsi aneb Statikova noční můra a pár obrázků z květnově rozkvetlých lefkadských zahrad ve fotočlánku Lefkadský květinový den. Z archivu jsem pro dnešek vylovil 10 let starou minibásničku Přijímání. A když už jsme se ocitli v době před 10 lety, možná není na škodu si připomenout, že v té době probíhala moje vůbec první fotografická výstava, což potvrzuje i blogový článek Vernisáž u Berounky. 

O právu na hotovost

Máte rádi peníze v hotovosti? Takové ty, co si musíte narvat do peněženky nebo do kapsy, které občas hřejí, občas překážejí a občas trhají kapsy? A máte je rádi natolik, že právo na ně chcete mít zakotvené v Ústavě? Předpokládám, že poté, co příslušný nový bod do Ústavy schválili na Slovensku, zajímavá mediální debata o tomto tématu nás nemine, tak už si pomalu můžeme v duchu brousit své argumenty, až dojde na diskusní nože.

Přiznávám, že mám rád hotovost a jde mi o to, aby byla zachována. Ani ne tak proto, že bych k stáru zharpagonovitěl a každý večer před spaním si šustil na dobrou noc naspořenými bankovkami, ono ostatně ani není čím, o to jsem se v posledních letech náležitě postaral; naopak, čím jsem starší, tím je můj vztah k penězům přezíravější a odtažitější, až mě trochu děsí, kam až to může vést. Mám ale rád hotovost především proto, že se mi jako příznivci numismatiky a notafilie líbí různorodost mincí i bankovek a baví mě představovat si, co která mince či bankovka na své pouti světem zažila, jakýma rukama prošla a za co všechno byla asi směněna. Nemám takovou schopnost abstrakce, abych si podobné příběhy dokázal konstruovat pro shluky počítačových jedniček a nul uchovávajících (tedy v tom lepším případě) informace o penězích elektronických, tak hotovost podporuji, nějakou mám v kapse pořád k dispozici a nikdy neopomenu podívat se na mince, kterými platím, jestli neoplývají uchováníhodným ražebním leskem, případně nejsou nějakého netradičního ročníku. Vypadám pak, jako bych se s nimi nerad loučil, na poslední chvíli je otáčím v prstech a zaostřuji na ně zrakem, případně je vyměňuji za jiné ze stejné kapsy - k nelibosti těch, co ve frontě u pokladny stojí za mnou a právě pospíchají, což bývají skoro všichni.

Barevné Řecko v černobílém kabátě

Dnes se ještě jednou vrátím do Řecka na svou milovanou Lefkadu. I když je v květnu ostrov plný barev, jak jste mohli vidět v některých mých dalších příspěvcích z rubriky Črty z Lefkady, občas mi to nedá a barvy na fotkách úplně vynechám a vrátím se ke klasickému černobílému podání. Dnes tedy uvidíme barevné Řecko v černobílém převlečníku. Každá z dnešních fotek má u mne v archivu i barevnou variantu, ale usoudil jsem, že ta černobílá vypadá zajímavěji a jsem s ní spokojenější. No a samozřejmě využijeme toho, že jsme na blogu a každou fotku doprovodím stručným komentářem. Fotky "beze slov" u mě na blogu nehledejte.

Od mé první návštěvy mě samozřejmě jako fotografa přitahuje majestátnost hlavního lefkadského pohoří Stavrota, jehož součástí je i stejnojmenný nejvyšší vrchol ve výšce 1182 m. Ono se to nezdá, ale vzhledem k tomu, že na ostrově se výšky počítají opravdu od hladiny moře, odpovídá to v českých poměrech asi tak výšce Sněžky. Z cesty, která spojuje Vassiliki s vesnicí Kondarenou se podle mne otevírají nejhezčí výhledy na rozevřený horský "amfiteátr, v němž je i několik horských vesnic. Zatímco předehru horskému pásmu tvoří rovina s početnými zahradami (psal jsem o nich už několikrát, např. v článku Květen v zahradách u Vassiliki), Pak začne terén strmě stoupat a komu nevadí, že na vrchol (ve skutečnosti jde spíš o dvojvrchol) nevede žádná oficiální cesta, může se tam při troše opatrnosti a trpělivosti celkem bez újmy dostat (podrobněji se o tom dočtete v článku Výstup na nejvyšší body Lefkady). Pro černobílou verzi jsem se rozhodl především kvůli celkem povedené květnové obloze, která prakticky každý den hrozila přeháňkou či bouřkou.

Nedělní miniglosy č.687

Po měsíci poprvé vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", zase jednou v normálním režimu - ani na břehu moře, ani v taverně v přístavu, dokonce ani ne na palubě rychlíku Českých drah. Prostě jsem po dlouhé době zase jednou v neděli odpoledne obyčejně dorazil do své kavárny, kde NMg nejčastěji vznikají, a pobyl jsem tam tak dlouho, až bylo možné zmáčknout tlačítko "PUBLIKOVAT". Připouštím sice, že návrat do normálu po třech týdnech strávených na krásném ostrově v Iónském moři není úplně jednoduchý, ale byl tentokrát usnadněn dost hektickým programem uplynulého týdne. Když je kolem vás dostatečně rušno, není čas na stýskání. A rušno tedy bylo.

Od vydání posledních Nedělních miniglos jsem zde na blogu publikoval dva články: Prvním byla docela podrobná fotoreportáž z interiéru polorozbořeného lefkadského kostelíku Analipsi v článku Kostelík Analipsi aneb Statikova noční můra. Druhý článek pak pojednával o tom jak hekticky tentokrát probíhal Zrychlený přesun zpět do reality, protože první hodiny a dny po návratu z Řecka jsem měl rozpočítané skoro na minuty :-). Z "lefkadského období" ještě jednou připomenu básničku Ledová káva a jeden černý čaj. Mimochodem, taky se vám stává, že se ráno probudíte a nějaká dávná písnička, kterou váš sen kdovíproč vylovil kdesi v hlubinách nevědomí, pak zcela ovládne váš den? Tak to by vás mohl zajímat 14 let starý článek O písničkách pro každý den, který si dnes připomínáme v "archivním okénku".

Zrychlený přesun zpět do reality

Krásnou a dlouhou třítýdenní dovolenou na Lefkadě jsem završil něčím, co se dá nazvat zrychleným přesunem do reality. Zatímco cesta z Prahy do Řecka trvala celé dva dny, než jsme se dostali autobusem do Benátek a trajektem přes Středozemní moře (podrobnosti a fotodokumentaci najdete např. v článku Olejovkou na trajektu), cesta zpáteční byla naopak extrémně rychlá a ještě jsem spadl rovnýma nohama do docela nabitého českého kalendáře. 

Vzhledem k tomu, že náš autobus na letiště odjížděl ráno ve 4:30 (to podle mých měřítek ovšem není ráno ale ještě dávno hluboká noc), rozhodl jsem se, že během takové noci nemá cenu chodit spát, protože to se člověk stejně jen "rozespí", takže je pak celý den jako praštěný do hlavy. Raději vezmu foťák a udělám si pár nočních fotek místa, které se mi tak zadřelo pod kůži, že se tam stále vracím. A protože právě v den, kdy se vracím do Prahy, se měla konat i další odpolední procházka s Pražskými domy, pokud naše letadlo někdo neunese do Bejrútu nebo nebude ruzyňské letiště pro mlhu přijímat, a neskončíme tak někde ve Frankfurtu, dalo by se to možná stihnout. Přinejhorším dorazím na pražskou vycházku rovnou z letiště i s kufrem, to by bylo docela stylové.

Kostelík Analipsi aneb Statikova noční můra

Za jednu ze svých vůbec nejvydařenějších černobílých fotek považuji Světlo starého řeckého kostela (k tomuto článku jsem ji znovu nepřidal, ale můžete se prokliknout na tuto fotku na můj web), kterou jsem pořídil na Lefkadě před čtyřmi lety. Je na ní interiér malého lefkadského kostelíka Analipsi, který stojí nedaleko od vesnice Poros a já mám velkou výstavní zvětšeninu (formát 100x70cm) téhle fotky doma na zdi. Ví se o mně, že mám tendenci se vracet na místa, kde se mi povedlo udělat nějakou zajímavou fotku, a zkouším to tam znovu, aspoň trochu jinak, když už ne lépe. A tak jsem si řekl, že se u kostelíka Analipsi zastavím znovu (už počtvrté) a usmyslel jsem si, že se pokusím napodobit styl původní fotky, abych případně v budoucnu mohl na téma tohoto kostelíka udělat malou černobílou sérii. Netušil jsem, že z toho nakonec bude víc než dvouhodinové focení na minimálním vnitřním prostoru malého kostelíčka. Jen jsem se docela bál, jestli se za ty čtyři roky, co jsem na Lefkadě (především kvůli covidu) nebyl, kostelík nesesunul k zemi, ostatně nebyla by to první stavba, kterou jsem na Lefkadě kdysi fotil a dnes už na jejím místě je jenom hromada kamení. Už mnoho let je totiž budova ošklivě poničená a kdybych byl statikem, myslím, že by se mi zjevovala v horečnatých úzkostných snech.

Nedělní miniglosy č.686

Pokud minulé Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který vychází už patnáctým rokem, vyšly netradičně na břehu Iónského moře, ty dnešní už by měly být zase víceméně normální. Proč jen "víceméně"? Hlavně proto, že jsem teprve včera přiletěl zpět, během dne jsem ještě stihl zajít na vycházku s Pražskými domy a pak jsem večer doma rychle "vytuhnul" po poslední řecké probděné noci. Dnešní Nedělní miniglosy tak vznikají opět ne zcela standardně, tentokrát na cestě vlakem na vernisáž do České Třebové, přičemž jízdní řád vyčleňuje na toto moje snažení slabé dvě hodinky. Není nad to, když víte, s jakým časoprostorem můžete pro své konání počítat :-).

Od posledních Nedělních miniglos jsem zde na blogu publikoval dva články: Prvním byla fotoreportáž V uličkách hlavního města Lefkady, ve kterém se objevilo 16 fotek z mého toulání po hlavním městě stejnojmenného ostrova. Druhý článek byl spíš pozvánkou, protože příští středu se v Plzni uskuteční vernisáž celkem rozsáhlé Výstavy SVĚTLO,  na níž bude k vidění - mimo mnohé jiné - i mých 31 fotografií, z nichž víc než polovina ještě nikdy vystavována nebyla. Z "lefkadského období" mohu ještě připomenout např. lehce hororový článek Kostel svatého Antonína aneb Kde prší housenky a novou básničku Ledová káva a jeden černý čaj. A dnes už si, myslím, můžeme dovolit nakouknout opět špehýrkou i do hlubokého blogového archivu; tentokrát jsem vybral tematicky souznějící povídku rovněž od řeckého moře, O kavárenském vyprávění - možná na tenhle blog netradičně vážnější, ale snad i po 14 letech od napsání pořád ještě "čitelnou" :-). 

 

Výstava SVĚTLO

Jsem sice pořád ještě na břehu Iónského moře, byť dnes mi to tu už po krásných třech týdnech končí, ale dnes nebude Lefkada hlavním tématem článku. Až po návratu totiž stihnu postupně zpracovat většinu fotek a uvidím, jestli aspoň některé stojí za to ukázat i někomu dalšímu než sám sobě. Ale čas je neúprosný a mně už vlastně zbývá jen pár dní, abych vás informoval o tom, že ve středu 7. června v 16:30 začne vernisáží společná výstava SVĚTLO, kterou pořádá plzeňské Gymnázium Františka Křižíka, jejíž součástí budou i moje fotografie.