Ivan Olbracht: O smutných očích Hany Karadžičové

Čas neuvěřitelně letí, což je vidět i na tom, že poslední článek vyšel v této "knižní" rubrice naposledy před více než rokem. Knížku pro dnešní článek jsem našel - jako poslední dobou často - v dobřichovické knihobudce. Jako obyčejně jsem si ji chtěl pouze půjčit, přečíst a zase čestně vrátit, ale ono to dost dobře nejde, protože nejenže je to opravdu skvělá literatura, která mě přiměla si knížku přečíst rovnou dvakrát za sebou, aby mi neutekly různé vnitřní návaznosti tak snadno přehlédnutelné při prvním "dějovém" čtení, ale navíc jde o vydání z roku 1963 s ilustracemi Jiřího Trnky. Nedá se nic dělat - nakonec je to další knížka, kterou jsem přenesl z knihobudky k sobě domů do knihovny nejspíš natrvalo, protože vrátit se mi ji už nechce. Mimochodem, několik Trnkových ilustrací jsem přefotil a dnes je použiju jako obrazový doprovod, snad mi to dědicové autorských práv prominou.

Pozn.: Odstavce psané kurzívou jsou citace z knihy.

 

 

Vlastně od první věty textu se dostáváme do zvláštní atmosféry osudovosti, která se jen na první a nesoustředěný pohled může zdát být směsí náhod. Jako bychom - tím víc, čím hlouběji jsme ponořeni do tradičního světa svého lidu - neměli své věci ve svých rukou, ale jsme hříčkou v rukou Osudu, který nám určuje naše místo v dramatu života a uděluje režijní pokyny. Tak od prvních řádků knihy cítíme, že to, co se zde děje a bude dít, se neděje nijak náhodně, ale má to svůj podstatný smysl, který jen povrchním čtenářům může připadat jako smysl individuální, vztažený k jedné jediné postavě, která úradkem autora vstoupila do titulu knihy. Nikoli, jsme mimoděčnými svědky zásadního kroku ve vývoji celého společenství, v tomto případě společenství malé podkarpatské židovské obce s názvem Polana, kde se žije podle starodávných pravidel v souladu s přírodními a náboženskými principy. Zde Ivan Olbracht dokonale uplatnil své podrobné znalosti života na Podkarpatské Rusi, kde žil téměř celou první polovinu 30. let 20. století.

Oči Hany Karadžičové, kdysi nejkrásnější oči z celé Polany, oči mandlového tvaru, neslýchaně velké, černé a hluboké až k zatočení hlavy, s dlouhými brvami, tlumícími v sladkost lesk, který by se bez nich mužskému srdci jen těžce snášel, tyto nejúžasnější oči celé země se staly smutnými a smutnými zůstanou až do té chvíle, kdy je drahý Ivo (dej bůh, aby to byl on!) zatlačí stříbrným penízem. A velmi se podobá pravdě, že podivný lesk jejich hloubek zdědí i děti Hanele Šafarové.

 

Ilustrace Jiřího Trnky, převzato z knihy

 

 

 

Mladá Hanele Šafarová pochází z váženého a bohatého rodu, ztělesňovaného postavou dědečka, schopného obchodníka, který vlastní rozsáhlé pozemky, obchody a mlýny.

Ach, mlýny! Rozkošné, malinké mlýnky, na něž Hana Karadžičová, kdyby sto let žila, nikdy nezapomene. Každý z nich měl stoupu, stloukající dřevěnými údery svých klád ovčí vlnu, a to činily podivným rytmem, jen v noci za ticha slyšitelným, podivnou noční písní, jako není možné uslyšeti už nikde na světě. Zpívaly již do usínání malé holčičky Hanele a rytmus ovčí vlnou tlumených úderů od mlýnku k mlýnku podávaných, byl by se jistě stal i rytmem jejího života, kdyby se polanská noční píseň nebyla zlomila tak náhle a navždy.

Chudá vesnice žije svými starostmi i občasnými radostmi v souladu s drsnými přírodními podmínkami místního kraje a podle přísných ortodoxních náboženských regulí. Hanele je jako dědička části velkého rodinného majetku předurčena vdát se za váženého bohatého žida, její život je nalinkován na dlouho dopředu, leč její otec postupně neuváženými (nebo naopak až příliš uváženými, nicméně v důsledku chybnými) rozhodnutími přijde prakticky o celý rodinný majetek včetně kompletního Hanelina věna a ještě se zadluží na dlouho dopředu. Jak to jen bude s Hanele dál, když najednou poklesla ve společenském žebříčku hluboko, přehluboko a bez věna ji žádná "dobrá partie" nečeká a čekat nemůže? 

Člověk musí v Polaně už velmi špatně vypadat, aby si toho někdo všiml.

Je snad její budoucností divoký židovský mladík Šlojme Kac, jehož rodinu živí žebrotou mezi bohatými městskými židy jeho odpudivý otec? Ano, mladý Šlojme se jí líbí, ale zároveň se ho trochu bojí, protože je do ní po uši zamilovaný a to mu, jak tomu bývá, výrazně ubírá na rozumu, takže je kvůli ní schopný každé nerozvážnosti. On ji miluje, nebo to tak aspoň říká, ale ona jeho... Inu co, však si bez věna Hanele nemůže vybírat a musí být ráda, že ji vůbec někdo chce.

Je tak příjemné mít někoho, o kom víme, že nás miluje.

Pak se ale nečekaně objeví možnost opustit zdánlivě navěky přisouzenou Polanu. Mladí sionisté organizují nábor zájemců o přestěhování do Palestiny a Hanele se Šlojmem Kacem vážně uvažují o tom, že tuto nabídku na naprostou změnu svého života využijí. V tom případě je ale nutné si Šlojmeho vzít za muže. Ale má být Šlojme skutečně mužem Hanelina života? A je vůbec možné odstřihnout se zcela od svých blízkých, od své vesnice, od svého kraje?

Polanské pralesy jsou od světa nesmírně daleko, jsou od Prahy vzdálenější než kterékoli jiné místo v Evropě. Druhý nebo třetí den dojde pražské psaní na železniční stanici, čtvrtý si pro ně přijede povoz z města, pátý jej doveze selský vozík přes hory do vesnice pod kopcem, šestý nebo osmý si pro ně přijde polanský obecní posel, který tu cestu konává jen třikrát týdně. Jde-li vše dobře, třeba čekati na odpověď čtrnáct dnů. Tady se nepospíchá.

Ilustrace Jiřího Trnky, převzato z knihy

 

 

Hanele nakonec odchází do jakési "přípravky" na cestu do Palestiny, která je v Moravské Ostravě. Poprvé se dostává mimo bezprostřední dosah své rodiny a sousedů. Má vlastní práci a žije v židovském kolektivu mladých lidí. Jak daleko je najednou její Polana se vší svou krásou, tradicemi i bídou?  

Že se tu o šábesu pracuje, domů nenapsala a tatínek se opatrně na to nikdy neptal.

V Ostravě jsou ovšem i mnohem větší možnosti se seznámit s někým doposud cizím. A tak Hanele potkává stále ještě celkem mladého samostatného muže, Iva Karadžiče, který ji postupně zasvěcuje do života ve městě, seznamuje ji s věcmi, které pro ni zatím byly zcela nedostupné, bere ji do kin, divadel, restaurací, na výlet do Prahy, dokonce do Národního divadla. Je to dobrý, veselý a pracovitý člověk, skutečnost, že Hanele nemá žádné věno, mu ani trochu nevadí, ale má - viděno ortodoxníma očima - jednu podstatnou vadu. Není židem. Lépe řečeno, UŽ není židem. Kdysi se jmenoval Izák Kohn, ale odpadl od víry předků, aniž by nabyl víry nové a aniž by byla jakákoli šance se k víře otců navrátit, na to je ve svých názorech příliš pokrokářský a zatvrzelý současně. Velmi brzy je zřejmé, že to nakonec nebude on, kdo bude nucen přinést oběť nastalé situaci, ani kdyby mělo jít jen o formální krok. Ivova stará matka, která se s Hanele při první příležitosti seznámí, ovšem dobře ví, že právě Hanele, teď už zvána "gójsky" Hankou nebo Haničkou, ponese v příštích týdnech a měsících nejtěžší břímě. 

"Máte velmi hezké oči, mé dítě," řekla stará paní. "Poněkud smutné. Smutek tisíciletí tomu říkají naši básníci. Ale bojím se, že se stanou ještě smutnějšími. Znáte oči první generace? Myslím oněch prvních z rodu, kteří odcházejí od židovství. Těch, kteří odhazují všechny ty krásné i škaredé pohádky starověku a středověku na smetiště, kam nepatří, nebo ukládají ty hezounké svícny, talisy a vyšívané pytlíčky do rodinných skleníků, kde jest vlastně jejich místo. Jejich oči mě vždy dojímaly. Je v nich mnohem více než smutek tisíciletí. Je v nich neklid, taková zvláštní hořkost, věčná úzkost, snad před urážkou těch, od nichž jsme odešli nebo kteří nás mezi sebe ještě nepřijali. Bojím se, dceruško, že je také budete mít. A snad ještě vaše děti... Musí to být! A přec to musí být, mé dítě!"

Snoubenci se rozhodnou spojit zimní obchodní cestu na Slovensko s návštěvou v Polaně, aby získali souhlas k svatbě od Haneliných rodičů. Nastávající ženich jako rozumově založený muž pořád ještě věří, že se mu podaří se s rodinou domluvit, vždyť přece hlavním cílem by mělo být, aby Hanele mohla prožít šťastný život, který se jí v podobě manželství s Ivo Karadžičem nabízí. Ale Hanele tuší, že tyhle "námluvy" nedopadnou dobře, nemohou dopadnout, protože pro židy z Polany neexistuje nic horšího, nežli úděsná vize odpadnutí od víry. I smrt je zde vnímána jako lepší a čestnější alternativa. 

Neboť jaká hrůza býti mrtev, a nucen choditi mezi lidmi.

Snad přece jen vše proběhne dobře a s rodinou se domluvíme, doufá nastávající ženich - neutuchající optimista. To Hanele mnohem lépe zná své blízké, souvěrce a sousedy; tuší, že je zde naposledy, protože pro všechny, kdo doposud tvořili její život, rozlukou přestane existovat. Z cestujícího na bárce se zkušeným lodivodem v podobě jediného boha se náhle stane osamoceným trosečníkem na živly zmítaném moři. A její rodina se ji bude snažit zachránit za každou cenu i proti její vůli, protože její vůle v těchto věcech nic neváží ve srovnání s těžkým břemenem tradice, které jen neznabozi, ano, právě takoví, jako je ten podivný a nepřátelský pan Karadžič, bažící po věčném zatracení, mohou považovat za středověký přežitek. Ano, Hanele tuší, co ji doma čeká, a je, musí být připravena to podstoupit. "Snad to bude horší, než si myslíme."  

"Jsi jako oni, oni jako ty, neustoupíte nikdo, protože myslíte, že by se zbořil svět. Já jsem mezi vámi a mně bude nejtíž. Nevím, co bude. Snad mě odvedou z domu a ty mě zde už neuvidíš. Není mnoho míst, kam mě mohou schovat. Snad k Abrahamovičovům, snad ke Kahanovům, sotva do mikve. Mimo Polanu jen k sestrám. Nezapomínej, že jsem první, a to, co činím, že se v Polaně ještě nestalo. Budu se bránit jen tolik, kolik bude nezbytné. Nalezl bys mě snadno, ale nehledej, vše bys tím jen ztížil. Ale hlavní věc: nedělej poplachy! Děj se co děj. Přijdu za tebou sama. Zítra, za týden, za rok. Třeba bosa." 

Ano, bude to horší, než si Hanele a Ivo mysleli. Rodina i celé společenství odmítly vydat jednu ze svých součástí. Napřed se pokusily nastávajícího ženicha přesvědčit, aby se vrátil ke svým kořenům, ti poctivější to mysleli skutečně, ti méně poctiví alespoň naoko. I podvod je přece přijatelnější než úporné setrvávání v takové pravdě, kterou nikdo jiný nevyznává.

"Neříkejte již nikdy: Není boha! Jest dosti, pravíte-li: Nevěřím v boha. Nepoznal jsem ještě boha. Nenalezl jsem ještě boha. My ne věříme, nýbrž víme: Jest a kraluje. .........Vraťte se k svému lidu! Bůh se vám sám dá poznati. A my vám pomůžeme radou i modlitbou. Hle, nabízíme vám vše, co máme. A je to více, než dnes můžete věděti."

Když ale "rada starších" s přesvědčováním neuspěla, přišla dát celá vesnice nahlas a plna zloby najevo, co si o cizákovi myslí.

Ivo Karadžič byl schůzový řečník a na bouřlivá shromáždění byl zvyklý. Klidně stál a nechal zástup bouřit. Počká. Když zástup v křiku umdléval, zvolal: "Přátelé, bude to jen několik málo vět..." Ale již třetí slovo zaniklo v bouři. "Nechceme nic poslouchat!" "Táhni odsud!" "Pod zem s tebou!" křičelo se jidiš i česky. Nadávky se na něho sypaly. Ivo Karadžič zapomněl, že není na schůzi. A že nejde o politickou tezi. Že jde o boha. źe jde o rouhače, který sem přišel krást duše. A představa lupiče, jednou přivolaná, zachvátila celý dvůr. "Zloději našich dětí!" "Vrahu našich dětí!" Ženy to ze sebe chrlily do ochraptění. "Ukamenujte ho!" Byl to výkřik vyražený vším napětím hrdla a celou zásobou dechu. zařval tak Šlojme Kac. Jeho oči byly podlity a ústa zkřivena.

Asi je nejvyšší čas, abych se oprostil od vyprávění děje, protože střet o Hanele, který je vlastně zástěrkou střetu o boha, je stěžejní a vrcholně dramatickou částí této novely, která dokáže popisem jedinečného dotknout se věcí obecných, to vše beztoho, aby se jednoznačně postavila na jednu stranu proti druhé. Protože vždy, když něco nového získáváme, zároveň tím nejspíš i něco podstatného ztrácíme. Jen někdy si to uvědomujeme jasně - jako ve vypjaté konfrontaci o budoucnost mladé Hanele Šafarové - a jindy je to směna nenápadná, plíživá, která nám většinou dojde až s odstupem.

Zástup, který na chvilku zažil radost moci, byť nevyužité, se rozchází nerad, křičívá nebo mručí alespoň.

Jak strašlivých podob může nabýt ztráta kořenů! A jak kruté může být, když se do mezilidských vztahů nabourá z boku umanutá víra a netolerance, před kterou nakonec musí ustoupit i něco tak instinktivně silného, jako je rodičovská láska. 

Zatímco doma otec, navěky zneuctěný, si nožem nařízl chlopni kabátu a trhl, a matka, která z hanby a studu před lidmi po celý život již nevyjde z ohrady domu a dvora, si u krku roztrhla roucho a oba bosi usedli na zemi, aby plačíce nad smrtí nejmladší dcery se modlili modlitbu za zesnulé, utkvívala Hanele pohledem na proudu sněhových mraků a její překrásné oči do sebe sály jejich smutek.

 

Ilustrace Jiřího Trnky, převzato z knihy

 

A druhého dne, když za ni městský rabín rozsvěcoval v synagóze černou svíci, uháněla Hanele v žlutém automobilku s velkou bednou vzadu umrzlou silnicí se sněhovým popraškem u příkopů podél viničných pahorků, na nichž mezi holými tyčkami stály domky jako z hračkářské krabice, a letěla vesnicemi s velkými kříži na kostelních věžích a s židovskými krámky, před nimiž si hrály děti. A to bylo již v době, kdy Hanele dovedla již přemýšlet a vzpomínat. A tehdy se kladlo do jejích očí cosi vzdorného a tvrdého. A tento smutek, daleká zasněnost a krůpěj tvrdosti do nich skanulá zůstanou v jejích očích už navždy. V jejích krásných očích, které snad jednou zdědí také děti Hany Karadžičové.

Ač si mohu myslet o Ivanu Olbrachtovi a jeho názorovém ideologickém potácení mnoho nedobrého, tahle jeho knížka je zatraceně dobrá a rozhodně stojí za to si ji přečíst. A mezi čtením můžeme sebekriticky zvažovat, kdy v nás samotných dokáže převzít otěže zvyk, umanutost, sounáležitost se společenstvím a jeho kulturou, netolerance. Jako pohled do zrcadla to nemusí být špatné, když odhlédneme od věcí dobově podmíněných a vzneseme se v představě nad mantinely jedné odnože jedné konkrétní víry.

---------------------------------------------

Malý slovníček v knize použitých výrazů:

Amhorec – neznaboh, ateista, hlupák, nevzdělanec

Bédr – židovský lázeňský

Gemilut chasadim – skutek milosrdenství

Gite voch – pozdrav, dobrý týden

Golet – židovská osada v prostředí obývaném jiným národem

Hachšara – příprava na život v Palestině organizovaná sionistickými organizacemi v diaspoře. V táborech se mladí lidé vzdělávali v zemědělství a dalších řemeslech a znalostech potřebných pro život v Palestině.

Havdule – rozsvěcení svíce jako symbol konce šábesu

Chaluc, chalucka – příslušník, příslušnice mládežnické sionistické organizace v 1. polovině 20. století

Kaddiš - chvalozpěv, předěl v židovské bohoslužbě

Kedma – vzdělávací komplex – podle obce v Izraeli

Lamed vav – vyvolený, spravedlivý - v každém pokolení žije na celém světě 36 spravedlivých - lamed vav cadikim, kteří dávají morální právo existenci tohoto světa. Kdyby jich nebylo, svět by ztratil opodstatnění a byl by zničen.

Mariv – židovská večerní modlitba

Mezuze - malá schránka obsahující svinutý pergamen se dvěma pasážemi z Tóry, umisťuje se na rám dveří v židovských domech, bytech a obchodech

Mikve – rituální lázeň

Nigun – melodie náboženské písně

Šechtr – židovský řezník

Šive, šiva – týden největšího smutku, seděti šive – sedět na zemi nebo na nízkých stoličkách

Talis – modlitební šál

Tefilin - modlitební řemínky

Trejfe – rituálně nečistý, opak „košer“

 

Knihu vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1963, vydání druhé. Ilustrace a kresba na obálce od Jiřího Trnky. Náklad 27 000 výtisků. Vyšlo v Edici ilustrovaných novel. Novela byla součástí rozsáhlejšího Olbrachtova povídkového souboru Golet v údolí. Na motivy novely O smutných očích Hany Karadžičové natočil režisér Karel Kachyňa v roce 1999 film s názvem Hanele, který jsem kdysi viděl, ale moc si ho nepamatuji, každopádně mě zjevně nezaujal tolik jako kniha.