Tucet mých nezapomenutelných dnů

Asi mi dáte za pravdu, že život lidský občas sem tam obohatí i dny, na které se z nějakého důvodu nedá jen tak snadno zapomenout, dny spojené s mimořádně silným zážitkem, někdy pozitivním, jindy třeba negativním, prostě něco, co nás výrazně ovlivnilo na léta dopředu, často na celý život. Že šlo o takový den, někdy víme už v tu chvíli, protože je to nad slunce jasnější okamžitě, jindy se zpočátku nenápadný den ukáže být mimořádným až s určitým odstupem ve zpětném zrcátku. Není, myslím, vůbec tak podstatné, kdy to přesně bylo (samozřejmě, nejde-li třeba o datum, jehož oslava patří k rodinným rituálům, takže případné opomenutí může mít neblahé následky), to důležité je především obsah, to, jak na daný okamžik vzpomínáme a co pro nás znamenal a znamená, jak ten nezapomenutelný den ovlivnil to, jací jsme. 

Nedávno jsem trochu zapřemýšlel nad tím, jaké podobně mimořádné dny obohatily můj život, a řekl jsem si, že zkusím do blogového článku vypíchnout některé z nich - bez ambice řadit je snad podle hodnoty nebo podle stupně nezapomenutelnosti. Uvedu je tak, jak mě napadly - neseřazené podle žádné jednoduše stanovitelné metriky. Co kdybych si měl třeba vybrat tucet takových dnů, doprovozených mimořádně silným zážitkem nebo podstatným způsobem ovlivňujících můj život? Najdu vůbec nějaké podobně zásadní body? Nu, odpověď se nedozvím, dokud to nevyzkouším :-). Tak jdeme na to...

 

15. září 2011 - na vrcholu hory Fudžisan

Moje nejchladnější, nejhvězdnatější a nejvýše položená noc na nejvyšší a nejkrásnější hoře Japonska. Na vrcholu jsem byl prakticky celou noc sám, protože jsem vyrazil na Fudžisan již mimo sezónu, kdy už většina chat na cestě byla uzavřena. Abych nahoře v ledovém vichru neumrzl, chodil jsem dokola vrcholového kráteru: Dvakrát po směru hodinových ručiček, třikrát proti, jedna cesta cca třičtvrtě hodiny. Málokdy má člověk takovou příležitost být úplně sám se sebou a probrat si s náležitým nadhledem všechno, co ho právě těší i trápí, a že toho právě tou dobou bylo. Tím spíš, když za té jasné chladné noci padala jedna hvězda za druhou, takže kdy už jindy by měly být lepší podmínky pro postupné plnění našich přání. Malou fotoreportáž z výstupu najdete např. v článku Výstup na Fudžisan.

 

1. června 1986 - na Kavčích horách

Toho večera jsem se se svými spolužáky z VŠCHT zúčastnil přímého přenosu populární televizní soutěže Videostop. Nejenže jsem si v generálce na přímý přenos sám zasoutěžil v páru s noblesním Petrem Nárožným (společně jsme slavně zvítězili nad mými dvěma kolegyněmi s podporou Jiřiny Bohdalové a Jiřího Kodeta. Ale význam toho dne pro mě nebyl v tom, že jsem poznal slavné herce, ale proto, že jsme si tu akci ještě s jedním kamarádem sami vymysleli, sami zorganizovali, sami jsme pro ni nadchli skoro celý náš ročník a ještě jsme přesvědčili televizní pracovníky, že právě my jsme ti praví. A to vše ještě v době, kdy plnění podobných přání záleželo na mnoha věcech okolo, protože jsme byli jako vysokoškoláci předem podezřelí, že před kamerami něco vyvedeme. Ale poučení bylo jasné: Když se opravdu chce, jde spousta věcí, které se zdají být na první pohled neproveditelné. Podrobněji jsem o svém televizním zážitku psal k jeho 30. výročí v článku V televizním Videostopu.

 

22. prosince 2010 - v ulicích Menšího Města pražského

Kdo patří k pravidelným návštěvníkům mého blogu, dobře ví, že vždy dva dny před Štědrým dnem pořádám fotografickou vycházku do malostranských ulic, abych náležitě oslavil své "volitelné narozeniny". V jedné takové malostranské ulici jsem se narodil, totiž narodil se tam ten druhý člověk ve mně, o jehož existenci ten první do té doby neměl ani tušení. I když byla tmavá noc, můj svět se rozzářil a dodneška svítí jediným nádherným světlem. Chvilku poté jsem napsal v tramvaji svoje úplně první Půlnoční haiku. A myslím, že i nejlepší :-). 

17. listopad 1989 - na Národní třídě v Praze 

Když mě ten den pouštěli z kasáren ve východočeských Dašicích, kde jsem tou dobou byl na vojně, na můj první "opušťák", důrazně mi kladli na srdce, abych se jen cestou proboha k něčemu nepřimotal. Nakonec jsem se přimotal k tomu nejzávažnějšímu dějinnému zvratu v naší společnosti za svého života, tedy k samotnému počátku tzv. Sametové revoluce, když jsem omylem se svou "bývalou nastávající" dobloumal večer až na pražskou Národní třídu. Když jsem se v pondělí ráno do Dašic vrátil, bylo všechno jinak. Listopad 89 mi sice ve svém důsledku úspěšně odloudil mou první potenciální nevěstu, ale i tak musím říct, že jeho celková bilance z pohledu dopadu na můj život byla zásadním způsobem pozitivní. 

K tématu se váže např. můj starý blogový článek Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí.

 

15. června 2004 - v nejmenovaném krajském městě

Tady si nejsem úplně jistý přesným dnem, musel bych zahledat velmi hluboko v archivu e-mailů, ale na přesném dni a hodině vůbec nezáleží, protože co je pár hodin proti půlce života, kterou u mě ten den zásadním způsobem ovlivnil k lepšímu. Toho dne jsem jel na jedno z několika výběrových řízení, na kterých jsme hledali své nové schopné a odpovědné kolegy pro projekt, který jsme si vymysleli a kterému tehdy málokdo věřil. Na výběrových řízeních jsem příseděl mnohokrát, ale jen jednou v životě se mi stalo, že jsem byl tak jednoznačně přesvědčený, že před sebou mám přesně takového člověka, kterého hledám. Člověka, kterého nemusím nic učit, protože už část ví, část si domyslí, část dostuduje a část sám navrhne lépe, než by to kdy napadlo mě. Člověka, za jehož pracovní i lidské kvality bych dal kdykoli ochotně ruku do ohně a vsadil bych na ně svůj poslední pětník. Nikdy bych nevěřil, jak může jedno nenápadné výběrové řízení ovlivnit nejen život toho, kdo se uchází, ale i toho, kdo vybírá. Teď už tomu skoro dvacet let nemusím jen věřit, protože to vím. 

 

14. srpna 1993 - na zámku Kozel u Štáhlav

Toho dne ráno vyšla moje první (a taky poslední) malá knížka bajek. Ještě ráno jsme kompletovali 400 výtisků v tiskárně a už za pár hodin jsme společně s ilustrátorkou té knížky uspořádali zcela ilegální autogramiádu před odsvěcenou kaplí loveckého zámku Kozel. I když náš improvizovaný a hlavně nikým nepovolený autogramiádový stánek budil v řadách zámecké ochranky citelné pohoršení, nikdo si nás netroufal v našem konání jakkoli omezit, protože jednak tehdy ještě byla svobodná devadesátá léta a jednak jsme autogramiádu na tom krásném místě obohatili svatbou. Nakonec se nám to sice nepodařilo dotáhnout do stavu "dokud nás smrt nerozdělí", byť jsme o tom byli dlouho přesvědčeni, ale myslím, že jednak 17 společných let vůbec není málo a že možná ještě víc je skutečnost, že i po rozchodu mohou lidé zůstat přáteli a jeden druhého si vážit. 

11. března 2011 - v oblasti Tóhoku na severu japonského ostrova Honšú

Můj nejdelší den v životě, který se zdánlivě vlekl celé týdny a měsíce, protože se rosil studeným potem strachu o zdraví a holý život nejdražšího člověka. Japonsko tehdy ohlásilo jedno z nejsilnějších zemětřesení historie (8.9 stupně Richterovy stupnice). Otřesy přišly odpoledne japonského času, ale u nás bylo ještě brzo ráno. Celý den přicházely doslova strašlivé zprávy o  otřesech i následné vlně tsunami vysoké až 38 metrů a o stovkách a tisících mrtvých a pohřešovaných. Skoro celý den až do pozdního odpoledne jsem si mohl jen představovat, co se asi stalo, nešlo nic ověřit ani nikomu na dálku pomoct. Pro mě zůstal ten den ztělesněním absolutní bezmoci a čekání na zprávu, která nakonec zaplaťpánbůh pozdě odpoledne přišla. Když jsem pak o tři roky později zemětřesením nejzasaženější oblastí projížděl a procházel, dobře jsem si ten děsivý pocit bezmoci připomněl - obklopen mnoha tisíci příběhů, jež nedopadly tak dobře, jako ten můj (např. v článku Role náhody v plnění snů - Sendai a Matsušima). 

25. ledna 2009 - v pronajatém dobřichovickém obýváku

Toho večera jsem si v horečnatém chřipkovém polospánku založil vlastní blog a napsal jsem na něm svůj první článek O chřipce a psím blogu. Kdo mohl tušit, že o 14 a půl roku a 2334 publikovaných článků později se k této skutečnosti vrátím a po zralé úvaze ji zařadím mezi dny, které podstatně ovlivnily můj další život. Třeba tím, že už kvůli tomu nemám potřebu (a ani čas) psát si do šuplíků.

 

24. června 2013 - u pramenů v nejmenovaném evropském městě

Pro mě den radosti a blízkosti, den kdy jsem ve zralém věku konečně pochopil, jakou sílu dokáže mít "obyčejné" lidské objetí. A zároveň den obav z možné destruktivní síly takové radosti, protože emoce jsou živly, které puštěné ze řetězu dokážou někdy odnést do ráje i do pekla zároveň. 

13. srpna 2002 - v Rokycanech na Boreckém potoce

Když se vaše zahrádka změní v rozbouřenou řeku, přes kterou se nedá dostat jinak než po vyprošťovacím hasičském laně a vy dostanete jedinou minutu času na to, abyste to udělali. Když nevíte, jestli se neutopíte na zápraží vlastního domu, kde za normálních okolností sedáváte s přáteli. Když nevíte, jestli ten dům se všemi vašimi věcmi a se všemi vzpomínkami vydrží nápor rozdivočelé vody a zůstane stát. Když nevíte, jestli ještě budete mít příležitost se do něj po opadnutí vody vrátit. A když to nakonec dobře dopadne, vrátíte se a všechna ta špinavá povodňová voda postupně odteče kamsi k dalekému moři. Mimochodem, kdysi ze vzpomínky na "nejmokřejší noc" mého života vznikl i celkem optimistický článek O chvále povodní.

 

1. duben 2015 - v nejmenovaném městě

Když jsem v roce 2014 stoupal od úpatí až na úplnou špičku japonské obrovité hory Fudžisan, abych mohl už podruhé obdivovat tamější neuvěřitelný východ slunce, nesl jsem si s sebou odspodu malý černý kamínek, který mi připomínal, že to není jen prostá turistická cesta, ale svým způsobem i duchovní pouť, jejímž cílem je přimluvit se u příslušných božských autorit za splnění jednoho velkého a dlouho zdánlivě nesplnitelného přání. Nevím, jestli to bylo přičiněním nebo aspoň s dopomocí takto vybuzených sil, ale na tom vůbec nezáleží, protože to přání se mi prostě na následujícího apríla (a přesto doopravdy) splnilo v té nejlepší možné podobě. Co už by si člověk mohl přát víc? Tohle báječné splněné přání se odrazilo hned den poté v básničce Apríl v hlavní roli. A pak ještě mockrát, protože svůj japonský "prosebný kamínek" nosím pořád při sobě - na památku, pro připomenutí a pro radost.

14. srpna 2003 - ve Vassiliki/Pondi na ostrově Lefkada

Ještě v sedm hodin ráno prvního dne svého prvního pobytu na ostrově jsem netušil, že se z Lefkady stane můj milovaný kraj, kam se budu stále vracet a budu si tam připadat šťastný. Za chvíli se se mnou zatřásla země tak silně, že se ve mně nejspíš něco převrátilo, nebo do sebe přičiněním těch otřesů zapadla na první pohled nesouvisející ozubená kolečka a já získal lásku na celý život. Nemohu se silou zažitého zemětřesení rovnat zážitkům z již zmíněného silného japonského zemětřesení. Ale i 6,4 stupně (a pak v dalších dnech spousta dalších o něco slabších otřesů) je v evropských poměrech docela dost na to, aby člověk nezapomněl po celý život, jakou sílu dokáže mít země. Pár vzpomínek se najde třeba v článku Zemětřesení na Lefkadě.

Omlouvám se dalším mnoha dnům, které ten dnešní tucet opominul, třeba jen proto, že mě nenapadly dostatečně včas; našlo by se takových hodně, které by tu taky mohly být. Samozřejmě, tenhle výčet pozitivních okamžiků nebo aspoň situací s veskrze pozitivním vyústěním, by se dal doplnit i neméně silnými okamžiky negativními, kdy se člověku naopak zdá, že se mu zhroutil svět, protože i takové chvíle přicházejí, dokonce i když je člověk ztělesněním čirého optimismu, to si nebudeme namlouvat. Jenže když se je tak snažím vybavit, zjišťuji, že mají oproti svým pozitivnějším kolegům mnohem "kratší dech", dokážou ovládat mysl jen po nějakou dobu, nepřetrvávají, slouží jen jako překážka k jednorázovému překonání, ke které není třeba se vracet z druhé strany a překonávat ji znovu a znovu. 

Zatímco vyvolávat si z paměti ty úžasné a neopakovatelné dny, to má vždycky smysl, protože kdyby nic jiného, dokážou vzbudit chuť na nové zážitky, které - kdoví - si taky možná jednou najdou v budoucím tuctu nepominutelných dnů svoje vlastní místo na slunci :-).