Nedělní miniglosy č.592

Zatímco v posledních letech bylo jaro poněkud upozaděné a dlouhá mírná zima se po pár dnech proměnila v plné horké léto, letos si postupně se rozvíjející (pravda, trochu opožděné) jaro celkem můžeme užívat. I když je venku ještě pořád dost chladno a mokro, dnešní číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", už je pro letošek posledním květnovým vydáním. Pojďme se tedy opět po týdnu s nadhledem podívat, co nového se odehrálo ve světě kolem nás. Všechny milé návštěvníky srdečně vítám u 592. čísla nejspíš nejdéle vycházejícího českého blogového nedělníku :-).

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil dva nové články: První se zařadil do vzpomínkové rubriky Po paměti a popsal jsem v něm, jak jsem před mnoha lety náhodou našel svůj filmový klub, a otevřel si tak cestu k řadě filmových skvostů. Moc rád píšu o nejrůznějších nenápadných ale stěží uvěřitelných příbězích, hraničících se zázraky, a tentokrát jsem ten nejčerstvější popsal v článku Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu netradiční zážitek z pokusu o vlastní překlad velmi zvláštní a originální básně Christiana Morgensterna Mezi časy. 

 

Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží

Člověk někdy jen žasne, jak se prachobyčejná skutečnost může ubírat cestami, na které je asi i největší fantazie krátká a které dokážou hraničit se zázrakem. Jako třeba můj čerstvý příběh o tom, kterak jsem se já jako naprostý bezzemek a nepěstitel dostal do společnosti vážených pěstitelů a milovníků růží. Nevěříte? Však jsem taky nevěřil. Ale stalo se!

Je to už víc než dva měsíce, co jsem v době nejtvrdšího lockdownu využil toho, že jsou kromě potravin otevřena i květinářství, a pořídil jsem jako narozeninový dárek jednu růži. Protože jsem ovšem kytičku nemohl předat obdarovanému osobně, aspoň jsem ji vyfotil a k fotce jsem připsal zde na blogu narozeninové haiku. A protože růžička byla krásně barevně rozkvetlá ještě pěkných pár dní, ještě z toho následně vznikl fotočlánek Cesta do růže. 

I když většinou celá květina poměrně rychle uschne, v tomto případě uschnul jen květ a několik listů, ale jinak se mi růžička zdála být pořád celkem ve formě, tak jsem ji ve váze nechal přesluhovat. Asi po měsíci z horní části stonku těsně pod uschlým květem vyrostla nová větvička s asi deseti lístky a dole ve váze se objevilo pár tenounkých kořínků. A protože živá růže, navíc růže dárková, se samozřejmě vyhodit nedá, čekal jsem, jestli se něco bude dít dál. Po dalších skoro šesti týdnech se teď objevily zárodky dalších pěti větviček, tentokrát po celé délce stonku, takže se růžička nejspíš chystá znovu zazelenat. 

Jak jsem našel svůj filmový klub

Když jsem začal chodit na vysokou školu (šlo o Vysokou školu chemicko-technologickou v pražských Dejvicích), nemůžu říct, že bych byl velkým filmovým fanouškem. Sice jsem měl ze starých časopisů načtenou spoustu informací o filmech slavné československé filmové vlny 60. let, ale ty stejně většinou nebyly zařazovány do běžného programu. Do kina jsem chodil spíš nahodile, když mě v programu něco vysloveně zaujalo, takže jako filmový divák jsem rostl tak trochu jako dříví v lese. Občas jsem se nechal zlákat reklamou na nějaký ten výjimečný velkofilm, takže jsem třeba jako výrostek pochopitelně nemohl vynechat slavné Dobyvatele ztracené archy, kteří pronikli daleko za tehdejší železnou oponu (film jsem viděl v plzeňském kině Hvězda, o kterém jsem na blogu už psal v článku O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda). Pak jsem ale pochopil, že nikdy nebudu mít takovou fazónu a takový bič jako archeolog Indiana Jones, aby ze mne dívky omdlévaly touhou při prvním letmém setkání, takže se nejspíš budu muset uchýlit spíš k intelektuálnější nabídce plzeňského (také už 15 let neexistujícího) Minikina, které se svými 42 místy bývalo nejmenším kinem v zemi a repertoár tomu odpovídal.  

Ještě v prvním semestru na vysoké jsem se věnoval spíš studijním povinnostem než kulturním a jiným radovánkám, protože zachytit od začátku nasazené zběsilé tempo přednášek, seminářů a laboratoří pro mě - uvyklého doposud nijak zvlášť se na nic nepřipravovat - nebylo úplně jednoduché, však se taky škola hned v prvním ročníku rozžehnala s mnohými z mých nových spolužáků. Ale ten únorový večer roku 1985 si dodneška trochu vybavuji: Odcházel jsem už za tmy z anorganických laborek, třeštila mi hlava z celodenní porce různorodých pachů, kterým byl člověk od časného rána při práci vystaven, a neuměl jsem si vůbec představit, že bych šel někam jinam než domů. Jenže když jsem vyšel před školní budovu, zjistil jsem, že zatímco touto dobou většina lidí ze školy odchází, do budovy ČVÚT naproti naopak proudí zástupy. No a protože jsem tvor zvědavý, nakouknul jsem.

Nedělní miniglosy č.591

Po svérázném staňkovském "odloženém vánočním víkendu" jsme se v redakci opět vrátili do normálního května podobně jako se vrátily po vytrvalých jarních deštích rozlité řeky do svých koryt. Mohu vás tedy opět všechny srdečně přivítat u nového vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", tentokrát konkrétně u jeho už 591. čísla, ve kterém se - jako skoro každou neděli už víc než 12 let - opět s nadhledem podíváme, co nového se odehrálo ve světě kolem nás.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu stihl publikovat dva nové články: V prvním jsem překvapeně zaznamenal, že se moje fotografie zimního dobřichovického zámku dostala na plakát zvoucí na výstavu snímků z letošní fotosoutěže "Dobřichovice vaším objektivem". Ve druhém článku jsem se už potřetí vypravil do říše fantazie Christiana Morgensterna s úmyslem vytvořit vlastní nový překlad některé z jeho originálních básní. Tentokrát to odnesla básnička Mezi časy, jejíž novou verzi si opět můžete srovnat s originálem i s vybranými českými překlady klasických morgensternovských překladatelů. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek O hrdosti a nakupování, tak trochu oživující původní styl stručnějších kompaktních textů, kterými jsem kdysi na blog.cz začínal.

 

Mezi časy (Christian Morgenstern)

Zase po půl roce jsem dostal chuť přeložit si nějakou ujetou drobnůstku svého oblíbeného Christiana Morgensterna, aby mé dva předchozí pokusy (už skoro pět let staré Trychtýře a pak ještě Tři zajíci z loňského listopadu) dostaly dalšího sourozence. V mezidobí jsem s němčinou nijak nepokročil (a obávám se, že už nepokročím), ale popravdě - tentokrát je možné se bez němčiny skoro obejít: Polovina je totiž latinsky (latinsky pochopitelně taky neumím) a druhá polovina je irelevantní, protože latinské termíny předurčují text - chcete-li ho aspoň náznakem rýmovat - natolik, že stejně musíte dost oddriftovat od původního významu a vypomoci si českou improvizací. 

Opět začnu u originálního německého textu:

Unter Zeiten

Das Perfekt und das Imperfekt

tranken Sekt.

Sie stießen aufs Futurum an

(was man wohl gelten lassen kann).

 

Plusquamper und Exaktfutur

blinzten nur.

 

Dobřichovická fotosoutěž

Nevím, jak jste na tom po ránu vy, ale já mám vždy ještě nějakou dobu - jak říkával a podle očitých svědků především prakticky předváděl Jan Werich - pomalý metabolismus. Organismus tou dobou vykonává napohled křepce sadu navyklých úkonů, ovšem většinou bez výraznějšího zapojení vědomí či dokonce intelektu, aby až nějaké nepředvídatelné okolnosti na cestě do práce definitivně vyply ranního "autopilota". Pokud dostatečně rozptylující okolnosti nenastanou, může se snadno stát, že dojdete popaměti do toho ze svých bývalých zaměstnání, kam jste kdysi chodívali nejdéle, a procitnete až v okamžiku, kdy vám nebude fungovat kreditka jako vstupní kartička.

Stejně to probíhalo i včera ráno: V poloautomatickém režimu jsem vyrazil na ranní vlak a protože jsem vyšel z domova o celé tři minuty dřív než obyčejně, nemusel jsem kráčet rozhodným a rychlým krokem jako jinak skoro každé ráno, ale mohl jsem jít volněji, rozhlížet se kolem sebe v docela příjemném slunečném jitru a taky se podívat, jestli rozvolnění už náhodou nepokročilo natolik, aby se objevil nějaký nový plakát na naší "kulturní informační tabuli", kde přečkala nejhorší covidové bezčasí jen výzva k účasti ve fotosoutěži na téma "Dobřichovice vaším objektivem", a ta o víkendu definitivně uzavřela přihlášky. Kupodivu, na tabuli jsem objevil úplně nový plakát, který už dokonce zve na výstavu vybraných soutěžních fotek a na vyhlášení vítězů. Paráda, přece jen se něco začíná dít!

Nedělní miniglosy č.590

Vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se tento víkend redakci podaří připravit nové vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", protože jsem víkend strávil na návštěvě ve Staňkově, kde jsme si uspořádali náhradní Vánoce za ty zrušené prosincové. Chvilku to trvalo, pravda, ale všechno má prostě svůj čas. Nakonec, jak vidíte, se všechno stihlo ještě během neděle, protože "pondělní Nedělní miniglosy", to by, uznejte, vypadalo divně a za celou dobu vydávání se to stalo jen jednou, kdy jsme to s vydáním přetáhli pár minut přes půlnoc.  Každopádně vás tu i o tomto specifickém "vánočním víkendu" srdečně vítám u 590. čísla asi nejdéle (víc než 12 let) vycházejícího českého blogového nedělníku.

V uplynulém týdnu bylo trochu rušněji než obvykle, byť to bezprostředně nesouvisí s aktuálním rozvolňováním utažených protiepidemických pravidel. Stihl jsem proto publikovat jen jeden nový článek s názvem O hrdosti a nakupování, kterým jsem chtěl trochu oživit původní styl stručnějších kompaktních textů, kterými jsem kdysi na blog.cz začínal. Mohu ale z minulého týdne ještě připomenout docela často čtený článek Deset zásadních střetnutí s Jiřinou Bohdalovou o hlavních bodech, které ovlivnily můj nejednoznačný vztah k této "paní herečce", a fotočlánek Úsměv, prosím. o netradičním pohledu na jeden detail z architektury Dobřichovic, kde bydlím. Dále samozřejmě platí možnost stažení mé nedávno zveřejněné knížky nově upravených blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás z názvem Hledá se pudvice v modrém obalu! (ve článku je odkaz na stránku, kde je knížka zdarma ke stažení v pdf formátu).

 

O hrdosti a nakupování

"Lidé jsou ovce," pomyslel jsem si, když jsem míjel dvojitou frontu lidí směřující k jakémusi obchodu s oblečením. "Samozřejmě, ti druzí," dodal jsem jen pro uklidnění svého vnitřního hlasu, který se chystal zabečet cosi na protest proti tak hrubému zobecnění.

My, kteří máme svou hrdost, přece nevezmeme čerstvě otevřené obchody útokem jen proto, že se to po skoro půl roce konečně zase v omezené míře smí, když stát na to dal po dlouhém rozmýšlení svůj roztřesený palec. 

Pomyslel jsem na své džíny, které drží pohromadě jen silou své zbytkové vůle za občasné dopomoci jehly a mého oblíbeného neandrtálského stehu, a pohlédl na špičky svých bot, které v náhle nastalém jaru vykvetly barvou dříve skrývaných ponožek. Taky bych si potřeboval pár věcí celkem urgentně dokoupit, ale mám přece svou hrdost. 

Ještě před pár dny byl vestibul nádraží touto dobou skoro prázdný, ale těch, kteří touží nechat se popovézt do optimističtější budoucnosti vlakem, je den ode dne víc. Fronta u obchodu s oblečením o krok postoupila, protože ze dveří vyšel další zákazník se dvěma velkými taškami a možná i s blaženým úsměvem v zahalené tváři, jako kdyby se uvnitř jako reklama na rozvolnění rozdávalo zapovězené kuřivo či dokonce šňupivo. A v tu chvíli mi z boku nečekaně vstoupilo do nejkratší cesty k nástupišti místní knihkupectví, které - byl jsem si skoro jistý - stálo původně mnohem víc vpravo. Už měsíce chodím kolem něho ráno i večer bez možnosti vejít dovnitř, dotknout se hebkých knižních hřbetů a zašustit si papírem hustě popsaných stránek. Má hrdost se v proudu vzduchu vonícího po knihách rozplynula jako zbytky sněhu v jarním fénu.

Nedělní miniglosy č.589

Dnes jsme pár dní před "zmrzlíky" prožili svou první letošní ryze letní neděli, tak věřím, že slunce a teplo trochu prosákne i do Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Po dvou státních svátcích, kterých jsme si ani pořádně nevšimli, protože oba připadly na volné soboty a zavřeno je už dávno skoro všude, se můžeme zase chvíli věnovat dění v politice a společnosti, které Nedělní miniglosy již více než 12 let pravidelně sledují, a já vás moc rád vítám u jejich 589. čísla.

V uplynulém týdnu jsem na blogu publikoval dva články: K hereččiným obdivuhodně svěžím 90. narozeninám jsem připravil text Deset zásadních střetnutí s Jiřinou Bohdalovou o hlavních bodech, které ovlivnily můj nejednoznačný vztah k této "paní herečce". V pátek jsem pak přidal příběh jedné nové dobřichovické fotky, která, věřím, by mohla trochu vylepšit náladu každému, kdo se na ni podívá; však jsem jí také dal název Úsměv, prosím. Z minulého týdne ještě připomenu článek Hledá se pudvice v modrém obalu!, který obsahuje odkaz na mou nedávno zveřejněnou knížku nově upravených blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás, kterou si každý ze zdejších čtenářů může zdarma stáhnout v pdf formátu. A jistě stojí za to připomenout, že ve čtvrtek 13. května od 17:30 se uskuteční další komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, takže znovu přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. Pokud máte zájem se se mnou na výstavě vidět a trochu si o fotkách i o čemkoli jiném naživo popovídat, dejte mi vědět mailem nebo v komentářích.

 

Úsměv, prosím!

Naše místní Kulturní centrum v Dobřichovicích vyhlásilo v únoru fotografickou soutěž na téma Dobřichovice vaším objektivem. Do soutěže je možné poslat maximálně 3 fotografie a pořadatelé v zadání přímo vyzvali, aby účastníci nefotili jen klasické dobřichovické výjevy (aneb zámek stokrát jinak, taky to dobře znám :-)), ale aby poslali i fotky méně známých míst, překvapivých detailů, nevšedních objektů či kompozic. Dalo by se říct, že je to skvělé - není nutné se za fotografickou soutěží štrádovat někam daleko za obzor a překonávat přitom pohoří a oceány (stejně teď koronavirová situace cestování moc nepřeje), ale fotosoutěž za mnou - lenochem - přišla jako příslovečný Mohamed k hoře. Jenže...

Ač v Dobřichovicích žiju už řadu let, zjistil jsem, že prakticky nefotím přímo ve městě a když už ano, jde většinou hlavně o řeku a snímky takového typu, že je vlastně možné vyfotit je kdekoli jinde. Snad jediný snímek, který ukazuje přesně takový netradiční pohled na obyčejné místo v Dobřichovicích, přitom použít nechci, protože už se nasoutěžil dost v různých koutech světa a já se zařekl, že jestli se tedy vůbec dobřichovické soutěže zúčastním, bude to s fotkami, které jsou buď úplně nové nebo aspoň nikde nesoutěžily a nebyly vystavovány. Přiznávám, že jsem docela váhal, jestli se mám vůbec do něčeho pouštět, ale pak jsem si řekl, že dobřichovické Kulturní centrum už mi pořádalo tři výstavy na zámku, takže by ode mne nebylo pěkné, kdybych se teď k jeho soutěži neznal. Taky se tu o mně ví, že občas posílám své fotky do galerií či soutěží na druhý konec světa, takže nechci vypadat, že nosím nos moc nahoru a malá soutěž, kterou mám jen "přes ulici", mi není dost dobrá, protože tak to prostě není.  

Deset zásadních střetnutí s Jiřinou Bohdalovou

Jiřina Bohdalová, jedna z nesporných velkých českých hereckých osobností, právě oslavila - v pro mě neuvěřitelné kondici - 90. narozeniny. Řekl jsem si tedy, že je to dobrá příležitost sepsat si pár bodů, které pro mě osobně jsou určující v mém - v mnohém nejednoznačném - vztahu k této skvělé herečce. Začal jsem přemýšlet a ukázalo se, že těch bodů by bylo moc, možná dokonce taky devadesát, takže výsledný článek by byl zcela nečitelný. Stanovil jsem si tedy strop: Deset kousků a ani o jeden víc. Schválně, co mi vyjde...

1. Pohádky z mechu a kapradí

Večerníček s Křemílkem a Vochomůrkou, který Jiřina Bohdalová skvěle namluvila, vznikl v roce 1968, takže pohádky jsem "schytal" pěkně v televizní premiéře coby dvou až tříleté zvídavé robě. Pamětníci říkají, že jsem vždy při tklivé úvodní melodii večerníčku srdceryvně plakal, čemuž nemám důvod nevěřit, protože jde o melodii cituplnou a i v pokročilé dospělosti mi vhání slzy do očí kdeco, velmi často proti mé vůli. Ale pohádky to byly moc pěkné a dodneška si některé pamatuji skoro doslova, na čemž má Jiřina Bohdalová jistě nemalou zásluhu.

2. Dáma na kolejích

Tenhle "muzikál s feministickými rysy" z roku 1966, myslím, doplatil na svou velmi nadstandardní dobovou muzikálovou konkurenci, takže ho dodnes považuji za trochu nedoceněný. Jiřina Bohdalová si v něm s gustem "střihla" spoustu ženských typů od domácí puťky po femme fatale a "lvici salónů" a všechny byly v jejím podání uvěřitelné. A přestože určitě není klasickou zpěvačkou, přidala k tomu tentokrát i celkem náročné pěvecké party. 

Nedělní miniglosy č.588

Zatím jsme si pořádného jara kvůli různým lockdownům i kvůli vytrvalosti letošní zimy moc neužili, tak snad se situace v nejbližších dnech promění, když už tu teď máme máj - láskyčas. I v tak romantickém měsíci, jako je květen, nám totiž budou dělat doprovod Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Máme docela čerstvě a mohutně centrálně zalito, tak se na chvíli můžeme místo zahrádek věnovat dění v politice a společnosti, které Nedělní miniglosy již více než 12 let pravidelně sledují. Vítám vás dnes už u 588. čísla tohoto blogového nedělníku, který tentokrát opět po delší době obsahuje jednu "hostující miniglosu" od našeho dlouholetého čtenáře a občasného redakčního dopisovatele.

V uplynulém týdnu jsem na blogu publikoval dva články: Několik nových fotek z první "polockdownové" noční procházky Prahou jsem představil v článku Konečně zase jednou noční Praha. Hned v prvních májových minutách jsem pak představil svou knížku Hledá se pudvice v modrém obalu!, která přináší 91 upravených starších blogových fejetónků, glos (tentokrát ovšem nikoli nedělních) a reflexí neobyčejného života kolem nás a kterou si můžete zdarma stáhnout na speciální webové adrese uveřejněné v článku. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu aktuální politický komentář - Ozvěny jednoho starého výbuchu, který se zařadil mezi vůbec nejčtenější články na tomto blogu. Zatím v individuálním režimu (ale doufejme, že se ještě podaří ji otevřít i pro jiné příležitosti než individuální komentované prohlídky) pokračuje i moje malá fotovýstava v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, takže znovu přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová.

 

Hledá se pudvice v modrém obalu! aneb Knížka ke stažení

Tento článek vás může zdržet jen kratičce, nejvýš jednu, dvě minuty, ale za určitých okolností i neobyčejně dlouho, možná na celé týdny. Jak je to možné? Už jsem kdysi na blogu psal, že postupně ztroskotala moje jednání s nakladatelstvími o vydání mé loni připravené knížky blogových textů - jak v podobě reálné papírové knihy (covid je hnusné, byť logické moderní zaklínadlo), tak i v podobě virtuální e-knihy (když jsem jako hrdopýšek odmítl původní texty odstranit ze svého blogu, kde by byly - považte tu hrůzu - k přečtení dočista zadarmo!). A protože si vážím svého času natolik, že nemám chuť vstupovat do dalších kol podobných nakladatelských námluv, rozhodl jsem se nakonec jinak: Prostě nabídnu svou knížku k přečtení každému případnému zájemci aspoň v té nejjednodušší pdf podobě, kterou si bude možné zcela volně a zdarma stáhnout.

Nejsem ale zase takový idealistický dobroděj, abych za knížku, která obsahuje jednadevadesát vybraných textů - pro knížku v různé míře poupravených oproti blogovému originálu - opravdu vůbec nic nechtěl. Stačí mi jediné: Abyste - pokud si knížku stáhnete a bude se vám líbit - ji předali nebo doporučili dalším dvěma lidem, které by podle vašeho názoru mohla potěšit. Tahle moje jednoduchá podmínka se pak bude vztahovat i na ně a na případné další čtenáře. Ano, je to úplně triviální a obecně známé "letadlo", které už vyzkoušelo mnoho různých šizuňků, aby účastníky podobných řetězů okradlo, tak si myslím, že je na čase tento princip aspoň zčásti rehabilitovat a použít ho pro změnu jednou k drobnému a zcela nefinančnímu obohacení :-). A to vůbec nemluvím o tom, že v praxi rozhodně nepůjde o řetěz nekonečný, protože pokud se vám nebude chtít knížku "poslat dál", stačí k tomu jen drobnost: Aby se vám nelíbila. A jak budu naplnění zmíněné podmínky kontrolovat? Úplně jednoduše - nijak. Co už jiného by mělo být věcí důvěry mezi lidmi? Tak co, považujete to z mé strany za férovou nabídku?

Začátek krásného májového času si tedy můžete zpříjemnit mou "knížkou" Hledá se pudvice v modrém obalu! Že nevíte, co je pudvice? Můžu vás uklidnit, nevědí to ani zkušení vědci, profesionální účastníci televizních soutěží, ba dokonce to neví ani takový vševěd, jakým je internet. S pudvicí se totiž můžete setkat především ve snech a v tajných komůrkách vlastní fantazie, podobně jako s mnoha dalšími podivuhodnostmi z téhle knížky fejetonů a drobných literárních črt, kterou není třeba číst jednu kapitolu po druhé, ale klidně to jde i napřeskáčku nebo odzadu, jak je vám to právě milé. Pro tohle čtení totiž stačí jen chuť se usmívat a dívat se na záludnosti dnešního světa - jakkoli občas absurdního, nepochopitelného a zbytečně stresujícího - s optimistickým nadhledem, s citem pro svébytné kouzlo jeho viditelných i neviditelných zákoutí a s fantazií puštěnou na volno. A pak třeba vám i lidem, které máte rádi, může v tom zdánlivě obyčejném světě udělat nečekanou a neobyčejnou radost i pudvice v modrém obalu, i když jen málokdo tuší, o co vlastně jde.

Knížka je ke stažení na této speciální stránce mého webu. 

Přeji všem zdejším návštěvníkům i čtenářům krásně rozkvetlý a zdravý máj.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.