Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží

Člověk někdy jen žasne, jak se prachobyčejná skutečnost může ubírat cestami, na které je asi i největší fantazie krátká a které dokážou hraničit se zázrakem. Jako třeba můj čerstvý příběh o tom, kterak jsem se já jako naprostý bezzemek a nepěstitel dostal do společnosti vážených pěstitelů a milovníků růží. Nevěříte? Však jsem taky nevěřil. Ale stalo se!

Je to už víc než dva měsíce, co jsem v době nejtvrdšího lockdownu využil toho, že jsou kromě potravin otevřena i květinářství, a pořídil jsem jako narozeninový dárek jednu růži. Protože jsem ovšem kytičku nemohl předat obdarovanému osobně, aspoň jsem ji vyfotil a k fotce jsem připsal zde na blogu narozeninové haiku. A protože růžička byla krásně barevně rozkvetlá ještě pěkných pár dní, ještě z toho následně vznikl fotočlánek Cesta do růže. 

I když většinou celá květina poměrně rychle uschne, v tomto případě uschnul jen květ a několik listů, ale jinak se mi růžička zdála být pořád celkem ve formě, tak jsem ji ve váze nechal přesluhovat. Asi po měsíci z horní části stonku těsně pod uschlým květem vyrostla nová větvička s asi deseti lístky a dole ve váze se objevilo pár tenounkých kořínků. A protože živá růže, navíc růže dárková, se samozřejmě vyhodit nedá, čekal jsem, jestli se něco bude dít dál. Po dalších skoro šesti týdnech se teď objevily zárodky dalších pěti větviček, tentokrát po celé délce stonku, takže se růžička nejspíš chystá znovu zazelenat. 

Už tohle mi připadlo jako velmi milé překvapení, které opravdu nepřicházívá běžně, i když uznávám, že parametry skutečného zázraku to ještě nejspíš nemá; budu tedy pokračovat. Včera večer jsem si řekl, že bych si mohl o podobných případech ve váze obživlých růží najít něco na internetu, třeba s tím má někdo zkušenosti a poskytne dobré rady, čím ten čarovný proces podpořit a čeho se naopak vyvarovat, aby se růže po tak dlouhé době nepolekala a nevytuhla. Ťuknul jsem na první vyhledávačem doporučený odkaz, který vedl na stránky jakéhosi Zpravodaje milovníků a pěstitelů růží. Přelétl jsem v rychlosti obsah vydání z února 2016, které se mi otevřelo, a asi mi uvěříte, že jsem zůstal doslova civět s otevřenými ústy: Na straně 58 (ve skutečnosti až na str. 59) totiž v kolonce Poezie růží má podle obsahu být báseň Růže - a teď se podržte, jako jsem se musel podržet v tom okamžiku já - od Petra Vápeníka! 

V tu chvíli jsem - přiznávám - na chvíli zapomněl, že jsem původně chtěl zjistit něco o pěstování ve váze obživlých růžiček, a odroloval jsem zvědavě na stránku s básničkou. Ano, byla to opravdu moje tehdy skoro čerstvá básnička, okopírovaná z mého tehdejšího blogu se vším všudy, dokonce i se spoustou nepochopitelných teček, kterými jsem v ne zrovna inteligentně formátujícím prostředí staré blogové administrace dosahoval odskočení začátku vybraných řádků. V prostředí blog.cz jsem to měl ovšem udělané krémovými tečkami na stejně krémovém pozadí, takže tečky nebyly viditelné, ale když "růžový nadšenec" s šifrou "jt" básničku zkopíroval přes klasické CTRL+C do jiného prostředí, všechny původně neviditelné formátovací tečky se rázem objevily. Kolik čtenářů "Poezie růží" si asi řeklo: Copak těmi tečkami asi autor zamýšlel? Že by to byl zase nějaký nový básnický módní výstřelek? To za našich mladých časů se poezie obešla i bez takové podivné ozdoby.

A přitom by stačilo tak málo: Dát mi o něčem tak radostném, jako je skutečnost, že se někomu moje básnička líbila natolik, že ji přidal do zpravodaje pro milovníky růží, docela obyčejně vědět. Mě by to potěšilo, zbytečné tečky v textu bychom si vysvětlili a odstranili a já bych ještě mohl na svých stránkách udělat "rosariánům a rosariánkám" smysluplnou reklamu. Na druhou stranu musím uznat, že k básničce je slušně připojený odkaz na mé (bohužel, dnes již neexistující) blogové stránky a dokonce je tu o mně pár slov (byť není pravda, že jsem "uznávaný profesionální fotograf", ale na druhou stranu - takovým vyjádřením prostě není možné žádného ambiciózního fotoamatéra urazit :-)) a je tu i popsáno, jak se k té mé básničce redakce Zpravodaje dostala. 

Zdravím tedy zpětně všechny čtenáře pět let starého "růžového zpravodaje", děkuji autorovi příspěvku za zveřejnění básničky a kdyby v oblasti růží existovalo nějaké příště, povytáhl bych s lehce káravým úsměvem obočí a řekl bych: Příště, prosím, dejte vědět předem. Vyhneme se zbytečným nesrovnalostem a radost bude bezprostřední, zatímco takhle s odstupem je to podobné jako radost z medaile, kterou zestárlý sportovec dostane s odstupem řady let kvůli nějaké dopingové diskvalifikaci.

Mimochodem, ještě jsem asi neřekl, že ta básnička byla před lety psaná pro stejnou paní, pro kterou jsem před nedávnem pořídil tu růžičku, co se mi právě v obýváku chystá ve váze zazelenat, a díky které jsem vlastně starý růžový zpravodaj s básničkou našel? 

Ještě mi někdo vyprávějte, co jsou to zázraky! :-)

 

A jak vypadá básnička Růže na novém blogu?

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.