Jak jsem našel svůj filmový klub

Když jsem začal chodit na vysokou školu (šlo o Vysokou školu chemicko-technologickou v pražských Dejvicích), nemůžu říct, že bych byl velkým filmovým fanouškem. Sice jsem měl ze starých časopisů načtenou spoustu informací o filmech slavné československé filmové vlny 60. let, ale ty stejně většinou nebyly zařazovány do běžného programu. Do kina jsem chodil spíš nahodile, když mě v programu něco vysloveně zaujalo, takže jako filmový divák jsem rostl tak trochu jako dříví v lese. Občas jsem se nechal zlákat reklamou na nějaký ten výjimečný velkofilm, takže jsem třeba jako výrostek pochopitelně nemohl vynechat slavné Dobyvatele ztracené archy, kteří pronikli daleko za tehdejší železnou oponu (film jsem viděl v plzeňském kině Hvězda, o kterém jsem na blogu už psal v článku O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda). Pak jsem ale pochopil, že nikdy nebudu mít takovou fazónu a takový bič jako archeolog Indiana Jones, aby ze mne dívky omdlévaly touhou při prvním letmém setkání, takže se nejspíš budu muset uchýlit spíš k intelektuálnější nabídce plzeňského (také už 15 let neexistujícího) Minikina, které se svými 42 místy bývalo nejmenším kinem v zemi a repertoár tomu odpovídal.  

Ještě v prvním semestru na vysoké jsem se věnoval spíš studijním povinnostem než kulturním a jiným radovánkám, protože zachytit od začátku nasazené zběsilé tempo přednášek, seminářů a laboratoří pro mě - uvyklého doposud nijak zvlášť se na nic nepřipravovat - nebylo úplně jednoduché, však se taky škola hned v prvním ročníku rozžehnala s mnohými z mých nových spolužáků. Ale ten únorový večer roku 1985 si dodneška trochu vybavuji: Odcházel jsem už za tmy z anorganických laborek, třeštila mi hlava z celodenní porce různorodých pachů, kterým byl člověk od časného rána při práci vystaven, a neuměl jsem si vůbec představit, že bych šel někam jinam než domů. Jenže když jsem vyšel před školní budovu, zjistil jsem, že zatímco touto dobou většina lidí ze školy odchází, do budovy ČVÚT naproti naopak proudí zástupy. No a protože jsem tvor zvědavý, nakouknul jsem.

Zjistil jsem, že za chvíli začíná představení tamějšího filmového klubu, o jehož existenci jsem neměl ani tušení. A protože byly právě na programu Sedmikrásky režisérky Věry Chytilové, o kterých jsem sice leccos věděl, ale nikdy jsem je neměl příležitost vidět, na místě jsem si pořídil povinnou kartičku filmového klubu za dvacku, vystál jsem si frontu před velikou posluchárnou, kde se promítalo, investoval jsem 3 koruny československé (tehdy cca jedno pivo) a zažil jsem doslova skvělý komponovaný večer s dlouhým úvodním povídáním o tom, co uvidíme, s několika animovanými filmy jako předkrmem a následně i mile bláznivým hlavním chodem slavné režisérky. Tak skvělý večer, že mě během něj únava přešla, hlava přestala bolet a nastřádané chemické smrady částečně přešly na ty, co seděli poblíž.

Od té doby jsem už začal cíleně vyhledávat další představení. Tenhle víceméně studentský filmový klub totiž hrál každý týden (většinou ve čtvrtek) a program měl velmi různorodý. Naučil jsem se těšit se na úvodní lektorské promluvy, ve kterých vždy zazněla spousta zajímavých informací (pánové si s tím museli vždy dát docela práci, protože shánět tehdy potřebné informace nebylo zdaleka tak snadné jako dnes). Hlavní film měl vždy i několik dokumentárních či animovaných "předjezdců" a dohromady to bývala docela porce, končívalo se velmi pozdě a vrátní z nás bývali dost nervózní, protože nám museli otevírat už dávno zamčený vchod, a nemohli tak v poklidu podřimovat.

S tímhle klubem jsem pak prožil víc než čtyři společné roky a dohromady několik desítek večerů, občas sám, občas s nějakým milým doprovodem a občas nějaká ta známost vznikla dokonce přímo na místě, protože někdy byl zájem o film tak velký, že se všichni diváci museli v posluchárenských lavicích smrsknout a namačkat tak, jak jen to bylo možné. Mezilidský kontakt býval proto opravdu těsný, občas bylo třeba vzít dokonce někoho na klín, aby se do posluchárny vešlo mnohem víc lidí, než byla kapacita sálu. Že za takových podmínek bylo skoro nedýchatelno? Že jsme byli jak sardinky a v boku jsme měli zapíchnutý sousedův (v lepším případě sousedčin) loket? To jen málokomu vadilo, patřilo to prostě k věci a všichni "štamgasti" na to byli připraveni. Mnohé takové večery byly doslova nezapomenutelné, tím spíš, když třeba ještě po skončení filmu následovala beseda s některým z tvůrců. Bylo vidět, že všichni organizátoři filmového klubu dělají tu práci s nadšením, které notně přesahovalo běžný zájem běžného studenta technického oboru.

Nedávno jsem si vzpomněl kupříkladu na to, jak jsem právě zde viděl v roce 1988 "obnovenou předpremiéru" dosud trezorového Formanova filmu Hoří, má panenko, kam přišly takové davy lidí, že bylo třeba uspořádat ještě mimořádné druhé představení v noci po skončení toho prvního (program pak běžel dlouho přes půlnoc). Nakoukl jsem proto do internetových vyhledávačů, jestli nenajdu nějakou vzpomínku od podobně praštěného pamětníka. A kupodivu, našel jsem rovnou dokonce bakalářskou práci Richarda Henzlera z Filosofické fakulty UK, která se fenoménu Filmového klubu ČVÚT podrobně věnovala. Díky tomu jsem si mohl s odstupem mnoha let znovu pročíst i kompletní program z toho období a vzpomenout si na řadu filmů, které jsem díky klubu viděl. Defilují tu přede mnou jako apoštolové na orloji, stačí jen pár z nich vybrat na ukázku:

Ďáblova past (rež. Fr.Vláčil), Bergmannovy Úsměvy letní noci (narváno), Bláznivý Petříček (s Belmondem a Annou Karinovou, taky dost natěsno), Na východ od ráje Elii Kazana, Jirešova výtvarně okouzlující Valérie a týden divů, surrealistická Nevěsta jako jediný autorský film Jiřího Suchého, jeden bláznivý Kusturica, skoro kompletní série filmů Jana Švankmajera, loutkový Krysař Jiřího Barty, Juráčkův Každý mladý muž, fascinující dokument Praha - neklidné srdce Evropy (opět paní Chytilová, ovšem v té nejlepší formě!), Pintilijeho čechovovský Pavilón č.6, opulentní Umělcova smlouva Petera Greenawaye, v tehdejších podmínkách šokující Pokání Tengize Abuladzeho (i tady posluchárna praskala ve švech, považte - na sovětský film!), oskarový Obchod na korze režisérů Kadára a Klose. A dál a dál a dál, tahle módní přehlídka by jen tak neměla konce, takže vrátní by byli zase o dost nervóznější než normálně :-)

Dnes můžu s odstupem a s vědomím dalšího vývoje říct, že večery ve filmovém klubu ČVÚT vlastně do značné míry utvářely můj vztah k filmům a daly mi základy, ze kterých v mnoha ohledech žiju dodnes, například v tom, co od filmů očekávám, co se o něm chci dozvědět, jak si je zařadit do životopisu jeho tvůrců, atd. Spoustu z tehdy zhlédnutých filmů jsem od té doby viděl víckrát, ale už nikdy v tak elektrizující atmosféře společně sdíleného zážitku, kvůli kterému mají, myslím, kina nadále smysl (i když epidemiologové to teď můžou vidět jinak). Je mimochodem docela zajímavé, že některé z důležitých postav kolem filmového klubu ČVÚT se hned poté, co se to začalo smět (na různých technikách kdysi studovali i lidé, jejichž zájmy byly ve skutečnosti úplně jiné, ale neslučovalo se to tak úplně s tehdejšími studijními možnostmi) dezertovali z oblasti strojařiny či silnoproudu do tvůrčích oborů. Příkladem budiž Martin Řezníček, který se z brýlatého vytáhlého mladíka, jenž často míval před projekcemi velmi zasvěcené a planoucí průvodní slovo, přerodil v brýlatého vytáhlého filmového dokumentaristu a od roku 2002 dokonce učí na FAMU. Vypadá to tedy, že filmový klub, kam jsem poprvé zabloudil pouhou náhodou "po laborkách", neovlivnil docela výrazným způsobem zdaleka jenom mne. 

I když klub fungoval ještě drahně let po revoluci, je zajímavé, že jsem do něj už nikdy nezašel. Že jsem to měl v Dejvicích z ruky, to by byla jen chabá výmluva. Spíš to vypadalo, jako kdyby byl filmový klub spojený s uzavřenou studentskou kapitolou života, jako kdybych si už dál nepřipadal, že tam ještě patřím. Navštívil jsem od té doby spoustu jiných artových projekcí, přičemž většina z nich byla profesionálnější, pro diváky mnohem pohodlnější a organizačně "na výši". Jen si ty zážitky už zpětně nedokážu vybavit, na rozdíl od těch "čévéúťáckých", zanechávajících mnohem silnější emocionální stopu.

Vím, že si tenhle článek nejspíš nikdy nikdo z těch, co na té pozoruhodné "nezapomenutelnosti zážitku" mají zásluhu, nepřečtou. Ale to neznamená, že jim za to nemohu s odstupem více než 30 let veřejně a upřímně poděkovat. Vlastně mají nezanedbatelnou zásluhu na tom, že dodnes občas o filmech píšu a mám na to zde na blogu dokonce speciální rubriku Filmy :-).

Že jste moje články o filmech, které mám rád, ještě nečetli? Tak až půjdete jednou večer "z laborky", určitě nakoukněte :-).

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.