Jan Němec: Nepodávej ruku číšníkovi

Už se vám někdy stalo, že jste zakoupili vánoční dárek a pak jste si ho sobecky ponechali, protože se ukázal být zajímavější pro vás samotné než pro potenciálního obdarovaného? Mně už se to stalo několikrát a letos také, protože jsem pořídil knížku známého režiséra, pozoruhodného umělce, světoběžníka a spolutvůrce české filmové nové vlny 60.let. Jana Němce s názvem Nepodávej ruku číšníkovi.

Když se zajímáte o českou kinematografii, nemůžete se Janu Němcovi vyhnout: především jeho režijní debut Démanty noci a podobenství O slavnosti a hostech patří k pilířům, na nichž stála česká nová vlna. Po ruské okupaci v roce 1968 nemohl Jan Němec točit a v roce 1974 byl donucen k emigraci, žil postupně v Německu, Velké Británii a v USA. I po návratu točil vždy zajímavé filmy - např. extravagantní přepis extravagantní předlohy Ladislava Klímy V žáru královské lásky, dokumentární Noční hovory s matkou.nebo experimentální Toyen.

O Němcových dílech si můžete myslet, co chcete, můžete se nad nimi svíjet v kritické extázi nebo naopak se naopak rozčilovat, že se vám z takové filmařiny dělá špatně, co však není možné říct určitě - že by se jednalo o filmy standardní, stereotypní, nudné. A knížka Nepodávej ruku číšníkovi vám možná ukáže důvod: Ani život Jana Němce totiž rozhodně není stereotypní a nudný. Můžeme být z jeho eskapád nadšeni, můžeme jimi být pobouřeni, ale nudu v nich nehledejme.

 

Nedělní miniglosy č.148

Do polemiky na téma, zda je Václav Havel po Masarykovi opravdu druhým největším Čechem historie, se zapojil i současný prezident Václav Klaus: "S druhou částí tvrzení lze bez velkého rozmýšlení souhlasit. Zda ale právě po Masarykovi, to je podle mne opravdu, ale opravdu sporné."

-----------------------

Podle průzkumů ztrácí Ježíšek v posledních letech na popularitě, což může vést k nepříjemně patové situaci na vánoční politické scéně. Ježíškovi sice i podle posledního průzkumu zůstalo nejsilnější postavení, ale už má podporu jen 43% občanů, Santa Claus posílil na 36%, Děda Mráz zůstává tradičně na 14% a poprvé by se nad hranici volitelnosti dostali Rytíři Jedi se 7%, i když zatím nikdo z lidí netuší, jaké dárky tito rytíři nosí. Protože koalice Ježíška s Dědou Mrázem zůstává i nadále nepravděpodobná, někteří politologové se opět vrátili k nepopulární myšlence velké koalice. Někteří experti dokonce tvrdí, že velká koalice Ježíška se Santa Clausem již existuje dávno, protože oba protagonisté si tiše a nenápadně rozdělili sféry vlivu a vládnou tak společně vánočnímu období již řadu let.

 

Vánoční přání a malý dárek

Milí kolegové blogeři, milí pravidelní čtenáři, milí náhodní kolemjdoucí,

dnes vás nebudu zdržovat dlouhými úvahami na téma vánočních svátků a udělám jen to, že vám popřeju úžasný Štědrý den i celé Vánoce. Užijte si je v klidu a v pohodě a přeju vám, ať jsou bohaté nejen na dárky, ale hlavně na krásné zážitky, pocity a dojmy.

No a protože se sluší pod vánoční stromeček taky přidat něco za sebe, rád bych vás informoval, že jsem nakonec v potu tváře předevčírem stihl dokončit právě včas kdysi slíbené ucelené povídání o své zářijové cestě do Japonska. Ti z vás, kteří četli průběžné denní reportáže, budou již celé pasáže znát, ale teď je vše pohromadě v jednom vyprávění a upravené podobě, jsou doplněné chybějící pasáže, do textu jsou zahrnuté i fotografie a odkazy na podrobnější fakta o popisovaných místech a skutečnostech. Vše je v jednom velkém pdf souboru (cca 130 stran, asi 10 MB) a budete-li mít o tento můj vánoční dárek zájem, dejte mi prosím vědět na adresu pvapenik@centrum.cz, domluvíme se, jak si nejlépe soubor předat nebo poslat - z ruky do ruky, z mailu do mailu případně přes úschovnu. Text pod názvem V kůži Čekodžina je vám prostě k dispozici a najdete v něm skoro všechno, co jsem za tři zářijové týdny v Japonsku zažil. Pro ty které Japonsko zajímá a ještě neměli možnost se tam osobně podívat, snad může "knížka" být v některých ohledech i inspirací a zdrojem informací.

Ještě jednou přeji krásné štědrovečerní zážitky a věřím, že svá srdce a duše dnes otevřete vánočním zázrakům. V takové dny jich všude kolem létá spousta.

Petr V. (Čerf)

O růžích a panáku pro Václava Havla

Během posledního týdne byla média doslova zaplavena Václavem Havlem. Když jsem si přečetl, že tématem týdne je i na blogu Václav Havel, řekl jsem si, že nemá smysl k oné záplavě přidávat ještě vodu ze své štoudve. Co bych měl asi tak napsat, abych neopakovat mnohé komentáře? Abych se jen prostě nezařadil do houfu těch, kteří kdysi přispěli v Havlově "mramorizaci", když se pak nenaplnila jejich (i Havlova) nenaplnitelná očekávání, prakticky ho zapudili nebo alespoň vytěsnili ze svých myšlenek, a teď si náhle vzpomněli, jak ho vlastně měli rádi a jaký to byl báječný člověk.

Mám psát o tom, jak mi Václav Havel imponoval svou nekonformností, která obzvlášť vynikala v prostředí politických šedých panáků, kteří vypadají jako vycpaní slámou, a svým intelektem a vzdělaností? Mám psát o tom, jak mě štval svou neschopností dotahovat své odvážné a netradiční myšlenky do konce, protože pro ně nedokázal kvůli svým pochybným tezím najít politickou podporu? Mám psát o tom, jak mám rád některé Havlovy hry a jak mě štvou některé jejich části, ve kterých autor nedokázal pustit svá díla ze svého pseudorežijního vodítka? Ne, to by všechno bylo jen opakování toho, co zaznělo v posledních dnech mnohokrát. A tak jsem se rozhodl, že jestli něco má vůbec smysl napsat, bude to asi jen ryze osobní vzpomínka.

 

Procházka předvánoční Prahou

Letos jsem dostal opět velkou chuť projít se těsně před Vánoci večerní Prahou a trošku fotit. Nebyla to ale žádná speciální fotovycházka, vyšel jsem normálně z práce s počítačem přes rameno a s menším předvánočním nákupem. Stativ, bez kterého bych za normálních okolností na noční focení vůbec nevyrazil, jsem prostě nepobral, a bylo tedy jasné, že fotky s expozicí kolem jedné vteřiny nebudou tak ostré, jak by se mi líbilo. Nakonec jsem si ale řekl, že před Vánoci bychom se nemuseli rmoutit perfekcionismem a fotky vám předkládám. Třeba svými omezenými silami přispějí k těsně předvánoční a vlídně rozostřené atmosféře. Já jsem se každopádně při svém bloumání dobře známými místy na Malé Straně jako obyčejně naladil na očekávání vánočních zázraků.

Nedělní miniglosy č.147

Když jsem se dozvěděl, že dnes zemřel bývalý prezident Václav Havel, váhal jsem, jestli dnes vydám nebo nevydám Nedělní miniglosy. Nakonec jsem si řekl, že stojí za to je i v takový smutný den vydat. Možná právě v takový smutný den! Věřím, pane prezidente, že se na místy uštěpačné redaktory Nedělních miniglos, kteří se samozřejmě v dlouhé historii vydávání týdeníku občas otřeli i o Vás, moc nedurdíte. Jsem přesvědčený, že nedurdíte, protože to nebyl nikdy Váš styl. Tak Vám na rozloučenou jako speciální bonus přidávám dnešní závěrečnou miniglosu. A i když to možná úplně přesně takhle nikdy z Vašich úst nezaznělo, neříkejte mi, že jste na něco podobného občas skutečně nepomyslel!

Skokanem roku v žebříčku úspěšnosti českých spisovatelů se stal jednoznačně Jiří Paroubek. Jeho úspěch samozřejmě provází zášť méně úspěšných kolegů, kteří zpochybňují, že by si autor mohl vydělat vydáním své knihy dost peněz na koupi domu na řeckém ostrově Ithaka. Kvůli poškození svého dobrého jména rovněž proti ocenění protestuje Česká společnost svaz skokanů a ropuch.

 

Duhová pohlednice

Předvánoční čas je někdy podobný duze, třeba tím, že obsahuje jak barvy zklidnění, tak i horečného konání různého druhu, a přitom všechny barvy umějí ladit dohromady v jednu poslouchatelnou melodii. Přikládám tedy do ohně jedno haiku v duhových barvách, i když právě venku ani neprší, ani nesvítí slunce. Ale když nepotřebujeme mít duhu vypoukle vymalovanou na obloze, ale stačí nám ji cítit, podobné ingredience nám, myslím, nejsou vůbec třeba. Přeji všem čtenářům, aby si užili v předvánočním období co nejvíc barev všeho druhu.

Duhová pohlednice

Slunečný úsměv

sám sebou umlčený

deštěm skrápí sen.

Don Giovanni

Pozn.: Jestli někdo čeká v nové rubrice Divadlo ostře řezané divadelní recenze, asi bude zklamán. Protože myslím, že smyslem divadla je vzněcovat emoce, zkusím své čerstvé zážitky (v tomto případě z nedělního operního představení) vtělit do čehosi jako emotivní divadelní reportáže. Všechny emoce samozřejmě v článcích postihnout nejdou, protože některé jsou příliš intenzivní nebo příliš soukromé. Ale snad jich na zveřejnění ještě zbyde dost.

----------------------------------

Zvláštní: Myslel jsem si, že šermířské souboje jsou v Praze 21. století zakázány. Už takhle máme v Čechách demografické problémy; kam bychom teprve přišli, kdyby se lidé po nocích nebo za svítání místo plození nových daňových poplatníků propichovali jako uzenky? A přitom právě tady před chvílí jeden muž docela veřejně propíchl kordem druhého muže; až bude policie potřebovat svědectví, rád ho poskytnu a se mnou jistě stovky dalších lidí v přízemí i na balkónech a v mnoha lóžích - museli to vidět všichni! Ano, známý zloduch a svůdce don Giovanni osobně. Tak je už ode dneška kromě chlípníka i vrahem! A kdo vraždí, často se neštítí lhát a možná je dokonce schopen i přecházet na červenou. Hrozné konce! Musí se to nějak zarazit. Kdyby tu tak byl komisař Moulin, ten už by si jistě věděl rady!

Nedělní miniglosy č.146

Podle vyjádření Asociace ratingových agentur byl zeměkouli již potřetí v rychlém sledu snížen rating. Nervozita globálních investorů stoupá, protože aktuální rating Země je nejnižší od doby vyhynutí dinosaurů.

-----------------------

Ministr kultury Jiří Besser rezignoval na svoji funkci po aféře s nepřiznaným bytem na Floridě. Podle svého vyjádření je však - vzhledem ke svým hudebním preferencím - se svým působením v kultuře velmi spokojený, protože se mu nečekaně rychle podařilo získat z ostudy Kabát.

 

Dárek

Chodba velkolepé kancelářské budovy sice svítila do večera pokročilé době navzdory, ale za dveřmi jednotlivých kanceláří už panovala tma. Úplně poslední dveře vpravo se pootevřely a zatím neviditelné oči sondovaly, zda je chodbový vzduch dostatečně čistý. Úplné ticho rušila jen poblikávající zářivka nad kopírkou, zářivka vždy mrkla a její monotónní nízko položené brumendo přeskočilo do krátké fistule. Nikde ani živá noha. Dveře se rozpačitě otevřely. Nadešla Dalimilova chvíle. Asi padesátiletý obtloustlý šedý úředníček s brýlemi se na tento okamžik těšil celý den. Na to, až jedinou známkou zdejšího kancelářského života bude právě jen pomrkávající zářivka. Na to, až nebude muset procházet chodbou a být přitom všem na očích. Nebo třeba ne všem, ale stačilo by být na očích jen jednomu z kolegů. Kterémukoli. Stejné jako všem! Prý týmová spolupráce! Sdílíme nejen pracovní témata, ale i soukromé aktivity. Bolí-li Dalimila zub, celý tým s ním soucítí. Když jeho dcera odmaturovala s vyznamenáním, tým se společně těšil (za jeho peníze ovšem). Tým je všude kolem. Týmu nejde uniknout.

Jedna ohromná ratejna vlevo, pak chodba jako společná hráz vysoko se klenoucí mezi dvěma rybníky. Pak obrovitá ratejna vpravo. V levé ratejně zbyl sám. Na chodbě klid. Vzal lehounce za kliku konkurenční ratejny. Zamčeno. Dalimilovi se ulevilo. Cesta je volná. Původně chtěl jít dnes domů dřív. Na narozeniny si sice nikdy nepotrpěl, ale přece jen to byla dobrá příležitost připomenout rodině svou existenci. Normálně chodí domů kolem šesté. Měsíce a roky chodí takto domů, potkává na stejných místech stejné lidi, kteří chodí domů taky na šestou. Teď je půl osmé. Dnes už své oblíbené televizní zprávy o šesté nestihne. Nesnáší narozeniny v práci. Narozeniny jsou v týmu na škodu. Všichni o nich vědí, jako supi se vrhají na nešťastné oslavence a vytrhávají z nich kusy masa jejich soukromí.

 

Nedělní miniglosy č.145

Dalšího gastronomického úspěchu dosáhla česká kuchyně na evropském kolbišti: Tradiční český buřtguláš byl vzhledem ke kvalitě výchozích surovin zařazen mezi tzv.pilíře evropské kuchyně, konkrétně v sekci vegetariánských jídel.

-----------------------

Podle výsledků průzkumů se letos poprvé děti před Mikulášem bojí více andělů než čertů a i důvěra dospělých v anděly oproti loňsku poklesla o dva procentní body. Politologové to dávají do souvislosti s nepříliš úderným volebním programem andělů, který slibuje jen nekonkrétní ráj na nebesích, zatímco čerti slíbili svým voličům celkem snadno představitelné nebe na zemi. Zdaleka nejhůř je na tom ale Strana Mikulášů, jejíž preference dokonce poprvé spadly pod hranici volitelnosti. Kdo by v tom případě nahradil Mikuláše v tradiční prosincové pouti za budoucími voliči, zatím zůstává nejasné, protože jde ale o rozdávání dárků, pravděpodobnější je angažmá představitelů levicových stran.

 

Perfect days - I ženy mají své dny

Dostalo se mi onehdy neveřejné výtky, že se ve svých zřídkavých článcích o filmech zaměřuji na moc intelektuální kousky, takže si na své nepřijdou "normální" čtenáři, kteří samozřejmě chodí do kina na mainstream a ne do žádných artových kin. Nemůžu říct, že bych po té přátelské výtce šel do sebe, nicméně šel jsem tentokrát do kina na opravdový mainstreamový film, tak se hned snažím přispěchat s textem, který by konečně otevřel stránky mého blogu i oněm tzv.normálním čtenářům a divákům. Ostatně co bych neudělal (čistě mainstreamově) pro zvýšení návštěvnosti, že? :-)

Film známé režisérky Alice Nellis Perfect days (s podtitulem I ženy mají své dny) si, myslím, nehraje na kdovíjaké umění. Je to slušně natočená a dobře srozumitelná romantická komedie určená rozhodně pro hodně široké publikum. Hlavní téma filmu je totiž velmi dobře srozumitelné skoro každému: Úspěšná žena, která dala přednost kariéře před rodinou, intenzivně zatouží ve svých 44 letech po dítěti. Kdo nezná ze svého okolí někoho takového? Potíž je v tom, že i když je kadeřnice Erika (Ivana Chýlková) atraktivní a samostatná žena s vlastní a poněkud obskurní kadeřnickou televizní show, nápadníků, kteří by zároveň chtěli být otci jejího vytouženého potomka, se jaksi nedostává. A tak dny běží a Erika zjišťuje, že potenciálních otců je velmi, ale opravdu velmi omezený počet.

 

Větrní rytíři

Stanu se rytířem bez bázně a hany,

co místo brnění má svetr vytahaný.

Stanu se rytířem bez hany a bázně,

svým nepřátelům budu říkat něžně: "Honey!"

a z bitev s větrem půjdu (nezávazně)

smíchy potrhaný.

Srdce opevněné ve zrezivělé zbroji

přijímá pod jednou i pod obojí

v souznění se všemi, kdo podobně v tom plavou.

"Šrámy na kovu se jenom špatně hojí,"

moudře pokyvuje hlavou

smrtka na orloji.

Větrní rytíři v soubojích beze zbraní

ucházejí se dál o šátky vzácných paní;

vánkem je pohladí, vichřicí zaútočí.

V mlýnici času se jemná mouka mele,

jak paličatý sníh se k zemi snáší zatvrzele.

Jsi to však pořád ty, koho mám plné oči.

Nedělní miniglosy č.144

V nejbližší době se má rozjet velký projekt elektronizace státní správy. "Celá česká státní správa by měla do několika let prakticky vyloučit z oběhu veškeré papíry, které budou stoprocentně převedené do elektronické podoby, což podstatně zvýší efektivitu práce a uspoří obrovské náklady," řekl nám manažer projektu. "Samozřejmě, projekt bude realizován po částech, např. v úvodní fázi bude v rámci tohoto projektu nahrazen všechen toaletní papír."

-----------------------

Kvůli nízké sledovanosti především v marketingově významné skupině manažerů mezi 40 a 60 lety by se měl Večerníček dočasně přesunout z programu ČT1 na menšinový ČT2. Podle informace z vedení České televize by se ale měl Večerníček jako známý cyklista, motorista a běžec do schodů cílově přesunout na program ČT4 Sport.

 

Kaktusová jména

Dnes se ještě vracím několika fotografiemi o dva týdny zpět ke své návštěvě řecké metropole. Den před athénským maratónem (podrobnosti např. ZDE), bylo jedinou mou povinností se oficiálně zaregistrovat, vyzvednout si startovní číslo a šetřit síly. Lidé, kteří to se mnou mysleli (a nadále myslí) dobře, mě varovali, že bych se neměl vyčerpávat výstupem na Akropoli, protože na to je čas i po nedělním běhu a jedná se o zbytečný výdej energie. Uznal jsem jejich poznámku za oprávněnou a vydal jsem se místo na nedoporučenou Akropoli na pahorek Lykavitos. Je o dost vyšší než Akropole (o víc než 120 metrů), je z něj daleký výhled a nikdo mi ho nezakázal :-). Následujících pár fotografií je z tohoto vyhlídkového bodu a z cesty na něj.

O bedně plné peněz

Jako už mockrát předtím jsem se v posledních několika dnech pokusil probrat se věcmi z minulosti, které jsem uchoval v podobě různých archiválií, relikvií a cetek, jejichž význam nespočívá v ceně, ale v příběhu, se kterým jsou spojené, v kontextu, který většinou nikdo kromě mne nezná. Spousta pohlednic, vstupenky, fotografie, jízdenky, kuponové knížky z doby privatizace, občas novinový výstřižek, prostě naprostá všehochuť věcí z různých dob, míst i souvislostí. A taky malá, stařičká a mnoha doteky ohmataná krabička z tvrdého papíru, se starou fotografií jakési předválečné ozdravovny. Malá a docela těžká krabička, těžká, protože plná starých neplatných a ošoupaných mědiniklových korun z roku 1946. Nic zvláštního. Bezcenná krabička s bezcenným obsahem. Co už při případném "redukčním úklidu" vyhodit jiného?

V tu chvíli jsem se propadl asi o čtvrtstoletí zpátky, kdy mi o této škatulce s mincemi vyprávěla moje babička. Když v nechvalně proslulé době let padesátých tehdejší "lidově demokratický" stát usoudil, že babiččin manžel a můj dědeček je spíše jeho nepřítelem než přítelem, protože černobílé vidění tehdejší doby jako by nezvládalo rozeznávat odstíny šedi, pokusil se najít pro to důkazy, byť je v tehdejším justičním nečasu vlastně k ničemu důležitému nepotřeboval. Stát tedy - zastoupen poslušnými vykonavateli, protože každá vůle si nakonec vždy najde dostatek ochotných vykonavatelů - vykonal v domě mých prarodičů zevrubnou domovní prohlídku, během které ho kromě různých dokumentů zaujala i těžká papírová krabička. Možná proto, že se jednalo o mince v tu pohnutou dobu již neplatné (kdovíjak by to dopadlo s novými čerstvými korunami z doby po měnové reformě), krabička nebyla zabavena, ale informace o její existenci byla přesto využita. A tak se postupně mezi sousedy na malém městě podařilo roznést informaci, že se u dědečka našly při domovní prohlídce bedny plné peněz.

 

Nedělní miniglosy č.143

Remake filmu Tři oříšky pro Popelku se natáčí v nejmenované arabské zemi. Paradoxně největší problémy přineslo podle tvůrců natáčení scény, kdy mají jedné z postav cvrnknout do nosu oříšky, protože v lokalitě, kde se natáčelo, se pěstují výhradně arašídy. Přitom oříšků je třeba k natáčení více než v Evropě: Vzhledem k tomu, že film je určen především pro arabský trh, kde panuje odlišná tradiční kultura než v monogamní Evropě, měl by být uveden do kin pod názvem Dvanáct oříšků pro čtyři Popelky.

-----------------------

Policie ČR vyšetřuje pro podezření z podvodu zástupce zahraniční investiční společnosti, který přesvědčil důvěryhodnou reklamou tisíce drobných českých investorů, že nejlepší investicí je investice do vína. Místo lahvového vína však prodal špatně informovaným investorům víno hroznové, jehož cena již po několika dnech prudce poklesla. Poradenské společnosti u této formy investice přehodnotily svá doporučení z původního "nakupovat" a "držet" na aktuální "kompostovat".

 

Čestní athénští strážníci

Nedalo mi to a den před maratónem jsem se zašel podívat na náměstí Syntagma na prostná zdejší vojenské čestné stráže v historických uniformách před Parlamentem. Ani po čtyřech letech nemůžu jinak, než být místním rituálem zaskočený a můžu jen zopakovat pár vět, které jsem o něm napsal v tehdejší reportáži (hrůza, už cituju sám sebe!!): "Zjistil jsem, že asi nejsem ten správný návštěvník. Jediné, co jsem z podivných figur stráží poznal, bylo to, že jde o rituál, který je asi míněný smrtelně vážně, protože kromě mne se nikdo z diváků ani z účinkujících nesmál. Několik dospělých mužů ve veselých úborech koná soubor prazvláštních pohybů, který je zřejmě pevně dán. Mezi námi, kdyby se někdo choval podobně mimo vyznačený prostor, kde se to smí - a ze mě neznámých důvodů asi dokonce musí - zavřeli by ho po právu na psychiatrii. Zahaleno do hávu historických tradic je ale dovoleno leccos."

 

Noční Akropole

Když jsem si bral s sebou do Athén stativ,bylo to právě proto, abych mohl udělat pár nočních fotek Akropole, pod kterou jsem pár dní kolem nedělního maratónu bydlel. Domníval jsem se bláhově, že si vyjdu jednou za tmy na můj oblíbený skalnatý pahorek Areopagos, odkud je snad nejkrásnější pohled na Akropoli, a já udělám pár NEROZMAZANÝCH fotek s dlouhou expozicí. Inu, nebylo to úplně přesně tak: V neděli po maratónu jsem si opravdu vyšel na Areopagos, kupodivu nohy mě pořád ještě nesly, i když já na jejich místě bych po dlouhém, mokrém a studeném asi vstoupil do stávky. Pořád ještě poprchávalo a mokrá skála na Areopagu klouzala jako namydlená. Jestli to takhle fungovalo i za dávných dob, kdy tu sídlil soud, jeho práce na rozdíl od soudů dnešních musela běžet jako po másle. Ale hlavně pořád ještě foukal silný nárazový vítr, který mocně cloumal s procházejícími chodci i s mým stativem. Fotky by tedy nesnesly moc přísné měřítko, ale stejně je sem dávám, abyste viděli, co jsem mohl poslední tři večery vidět já: Athény za tmy.

 

Maratónci v Marathonu

Po určitém váhání jsem se rozhodl tentokrát nenapsat žádnou sáhodlouhou reportáž ze své účasti na letošním klasickém maratónu z Marathonu do Athén. Jednak už jedna čtyři roky stará reportáž existuje a bylo by to jen opakování a nastavovaná kaše (vážným zájemcům ji rád zašlu, ale varuji: má cca 40 stran a je to sakra těžká literatura :-)). A protože jsem byl aspoň na startu vybaven mobilem, ukážu vám pro změnu pár dokumentačních mobilních fotek (tedy technicky nevalných, ale svou zrcadlovku jsem si na trať vzít netroufnul) ze startu v legendárním Marathonu. Do popisků si pak dovolím doplnit několik dalších informací ze závodu.

Do Marathonu jsou účastníci převezeni z Athén ráno autobusy. Přeprava funguje pouze od 5:30 do 6:30, takže si musíte přivstat, jinak byste se museli dopravit po vlastní ose, tj. autem nebo taxíkem. Já vstával ve čtyři ráno, podle českého času tedy ve tři. Což je na mě, řeknu vám, zatroleně brzo! Účastníci jsou v Marathonu za rozbřesku a zvlášť je-li jako dnes zataženo černými mraky, ještě se maratóncům musí drahnou dobu přisvěcovat jako slepičkám, aby to dobře snášeli.

Nedělní miniglosy č.142

Evropská politická reprezentace začíná hovořit stále častěji o zavedení dvourychlostní Evropy, kde by se země rozdělily podle své ekonomické výkonnosti. "Jsme Evropě připraveni poskytnout své know how, pokud jde o standardní pětirychlostní stroje," potvrdil mluvčí nejmenované japonské automobilky, "a věříme, že se Evropa brzy zařadí mezi vyspělé země i v této oblasti." Evropští představitelé se zatím na zvyšování počtu rychlostí dívají podezřívavě, zejména pokud jde o zavedení zpátečky. Panuje názor, že i se dvěma rychlostmi se dají dělat zajímavé věci, jak ostatně potvrzuje Řecko, které z pohledu Evropy již prakticky překonalo druhou kosmickou rychlost, a dostává se tak mimo působení evropské gravitace.

 

Jedničková reportáž

Už jsem minulý týden psal o tom, jak je můj odjezd na letošní athénský maratón pěkně spojen s jedničkami. Letět jedenáctého jedenáctý roku 2011 na svůj jedeáctý maratón a ještě k tomu přesně v jednu hodinu odpoledne, to už z pohledu numerologů musí vypadat skoro magicky. Jedniček je v tom požehnaně a přidám-li neskromně skutečnost, že i já jsem bezesporu jednička (těm čtenářům, kteří se teď při čtení projevu tak nehorázné pýchy otřásli hnusem, doporučuji podívat se do Wikipedie na heslo "ironie", případně - když přece jedu do Řecka - řeckou verzi "eironeia"), je zřejmé, že můj podzimní výlet do Athén nebude rozhodně nudný.

Snad proto, že kolem mne dnes létá tolik jedniček (na letiště jsem dorazil stylově v 11:11) rozhodly se síly vládnoucí současnému světu, že některé jedničky vezme zpět, aby jich nebylo přehnaně mnoho. "A když odlétám v jednu hodinu, stihnu během padesáti minut v Mnichově přípoj?" zeptal jsem se na letištní přepážce. Pán na mne smutně pohlédl a oznámil mi, že jedniček už bylo pro dnešek dost a že v jednu hodinu rozhodně nepoletím, protože letadlo má zpoždění už teď a to ještě ani nedosedlo na ruzyňskou plochu. Posléze jsem zjistil, že když vše dobře dopadne, budu startovat z Prahy přibližně ve stejnou dobu, jako bude odlétat můj athénský spoj z Mnichova. Nepřeskočím-li z letadla do letadla ve vzduchu, jak by to jistě hravě dokázal třeba Bruce Willis, i kdyby ho probudili o půlnoci, zatímco já ani v rozpuku slunečného dne a rozebdělý ne a neskočím, je dost pravděpodobné, že v Mnichově budu nucen na letišti nějakou dobu posečkat, dokonce i pokud budou řečtí piloti, letušky a dispečeři dnes jakousi blahou shodou okolností v práci. Škoda jedné jedničky; poletím tedy místo v jednu až v půl třetí. Snad z Mnichova ještě do Řecka něco poletí večer.

 

Bytem v lázních Kurokawa, Kjúšú, Japonsko

Už jsem musel zájemcům o japonské reálie několikrát popisovat, jaké bylo vybavení pokojů, ve kterých jsem byl při své cestě po Japonsku ubytován. V zářijových reportážích už jsem se o tom několikrát jako o vedlejším tématu zmiňoval, ale dnes jsem se vám v podobě speciálního fotočlánku rozhodl ukázat, jak to vypadalo v mém úžasném lázeňském obydlí v lázních Kurokawa na ostrově Kjúšú, kde jsem strávil tři příjemné noci. Fotografie nejsou technicky nic moc, ale jako základní dokumentace snad budou postačovat.

Nedělní miniglosy č.141

Poslanecká odborová organizace rozhodně odsoudila současné překračování běžné pracovní doby při jednání sněmovny. Aby bylo možné pokračovat v obstrukčních praktikách, požadují odboráři, aby bylo v příštích volbách zvoleno do Poslanecké sněmovny celkem nikoli současných 200 poslanců, ale rovnou 600, po dvou stech do ranní odpolední i noční směny.

-----------------------

Obdivný blahopřejný telegram k vynikajícím investorským úspěchům zaslal matce nejmenovaného kocourkovského ministra americký miliardář a legendární investor a podnikatel Warren Buffett.

 

O vážné hudbě a nevážných souvislostech

Nejsem žádným znalcem hudby. Podobně jako jsem u vína schopen (kromě barvy) rozeznat především to, jak mi víno chutná a co je na něm nejzajímavější, ale neumím popsat jednotlivé kombinace chutí a vůní a vůbec se vyjadřovat o víně odborně, i v hudbě poznám, co se mi líbí, dokáže mě nadchnout pasáž, která je něčím překvapivá nebo prostě mému uchu lahodí nějakým podivným souzvukem, ale neumím napsat sáhodlouhý odborně znějící článek o provedení nějaké skladby. Rád toto pole ponechám k rozorání fundovaným hudebním kritikům a muzikologům. Ale stejně mi to nedá, abych se nezmínil o včerejším koncertu, který jsem měl možnost přičiněním několika velmi milých lidí včera navštívit v Rudolfinu. Pufff!!! Ta vážná hudba!! řeknou si teď možná mnozí z vás s mírným depektem. No ano, holt už je to se mnou vážné!

By to ten případ, kdy jsem se nejdřív dozvěděl o lístkách a teprve poté o programu. To může být někdy sázka do loterie, ale včera vyšla: Na programu byly skladby Gustava Mahlera v podání České filharmonie pod vedením jejího šéfdirigenta Eliahu Inbala. Písně potulného tovaryše jsem ještě nikdy předtím neslyšel a filharmonici a především tenorista Christoph Prégardien mi snad prominou, že o těchto písních psát nebudu, protože včera byly výborným předkrmem pro hlavní "jídlo" večera, Mahlerovu Symfonii č.1 D dur. To je totiž naopak skladba, kterou jsem měl shodou různých okolností možnost slyšet mnohokrát a v nejrůznějším podání - z nahrávek i přímo na koncertech, a tak jsem se na ni moc těšil.

 

O právníkovi a třicetileté spravedlnosti

Dalo by se říct, že třicet let není tak moc. Pravda, pro mnoho lidí z blogového světa je to doba o dost přesahující vlastní zkušenost nebo dosahující těsně na její hranici, ale dalo by se říci, že jakous takous představu o tom, co je to třicet let, máme všichni, buď podle sebe anebo podle našich blízkých. I když patřím mezi zkušenější, přijde mi třicet let dost. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to dnes - aspoň zatím - o dost méně než dřív.

V Čechách se objevil zkušený zahraniční právník. Pro jistotu ho nebudu jmenovat, aby mě nežaloval o deset miliard za… Za co vlastně? Vždyť se ho nechystám ani zavraždit, ani oloupit, vlastně ani se dotknout jeho cti, nebude-li se ovšem jeho čest cítit dotčena mým neutrálním konstatováním, že se jedná o právníka, což bych pochopil. Mám ale tento typ právníků spojený s tím, že někoho při sebemenší příležitosti žalují o deset miliard, přičemž je celkem lhostejné, zda je to správné. Jenže na to, co je správné, se názory dost různí, takže místo toho musíme vzít zavděk psanými zákony. Ty už jsou ale tak komplikované, že názory na to, zda je určitý skutek s nimi v souladu nebo v rozporu, se různí neméně, takže šance na desetimiliardové odškodné, ať už za cokoli, v takové podivné pološeré spleti roste.

 

Neobyčejně obyčejné Kjóto

 

 

 

Dnes se opět vracím k dosud nepublikovaným obrázkům z nedávné cesty po Japonsku. Tentokrát se soustředím na Kjóto, pominu ovšem všechny nádherné chrámy a zahrady a zaměřím se na celkem obyčejné věci, pro okouzleného turistu však občas velmi neobyčejné. Račte si nastoupit, vyjíždíme na malý výlet po tomto mimořádně zajímavém městě.

Nedělní miniglosy č.140

Princ Charles v médiích přiznal příbuzenství s Draculou. Transylvánský hrabě reagoval na tuto informaci afektovaně a na speciální tiskové konferenci konané přímo v jeho hrobce uvedl, že mu kožený slušňák Charles takovými neuváženými výroky kazí image a hlavně poslední dobou pořádně pije krev. Bohužel, navzdory výjimečné příležitosti se nepodařilo získat ani jednu použitelnou Draculovu fotografii, protože všichni fotoreportéři byli vybaveni kvalitními zrcadlovkami.

-----------------------

Rusko oznámilo, že si ponechá letní čas i během celé zimy. Výhodou má být především to, že odpoledne bude déle světlo, a předpokládá se, že tak méně Rusů potmě cestou z práce zabloudí do nálevny. Stejná legislativní úprava pak počítá s tím, že na ruských arktických stanicích poblíž severního pólu bude celou zimu pokračovat červenec.

 

O jedničkovém maratónu

"A to víte, že poletíte 11.11.2011? Moc pěkné datum," pochválila můj výběr slečna z cestovní kanceláře, která mi zajišťovala letošní podzimní výlet na maratón do Athén. Abych byl upřímný, šesti jedniček v datu jsem si všiml až v okamžiku, kdy mě na tento numerologicky jistě významný fakt upozornila a šest jedniček se objevilo i ve variabilním symbolu příslušné platby. Škoda, zřejmě prováhám jedinečnou příležitost se toho dne přesně v 11:11 oženit, abych zvýšil pravděpodobnost, že si budu tak významné datum pamatovat (teď abych čekal až do 22. února 2222). Samozřejmě, ta dvojka s nulou maličko kazí dojem, lepší na zapamatování i sympatičtější na pohled by jistě byl rok 1111 ale zkušený a ve statistice zběhlý čísloznalec jistě hbitě dodá, že i dvojka s nulou jsou vlastně v průměru jen dvě zakuklené jedničky, takže magickou moc data to nijak nesnižuje. Navíc - mohu-li si vybrat - dávám určitě přednost tomu letět do Řecka letos než letět za vlády knížete Vladislava I., kdy byl v české zemi na kordy (nebo tehdy ještě spíš na těžké meče) doslova každý s každým. Doba byla nejistá, chutě a možnosti v porovnání s dneškem odlišné, a kdoví, kdo byl v té době pánem nad ruzyňskou rozjezdovou dráhou a co tehdejší letušky nabízely na palubě za občerstvení.

 

O koncertu pod řetězem

Před nedávnem jsem si díky jednomu úžasnému večeru připomněl dávný zážitek tuším z roku 1990. Tehdy se teprve velmi pomaličku začínaly utvářet normální poměry a Praha byla městem skoro neomezených možností a mnoha překvapení. Při jednom ze svých výletů přes Karlův most, na Malou Stranu a na Kampu jsem si všiml malého a jakoby odstrčeného plakátu, na kterém se psalo, že v kostele Panny Marie pod řetězem se tehdy a tehdy uskuteční koncert komorního orchestru z Heidelbergu. Program se mi moc líbil, a protože jsem chtěl vyzkoušet, jakou atmosféru bude mít koncert v prostorách, kde jsem ještě nic podobného nezažil, napsal jsem si datum a hodinu a rozhodl jsem se na koncert vyrazit.

V den koncertu jsem se na svém tehdejším pracovišti rozloučil nečekaně brzy, abych byl na místě s dostatečným předstihem před šestou hodinou, kdy měl koncert začít. Netušil jsem, kolik přijde lidí, jestli ještě budou lístky a kolik budou stát; nikde v předprodejích vstupenek o tomto koncertu nevěděli. Hmmm, asi nějaká partyzánská akce, pomyslel jsem si, protože jich bylo v tehdejší Praze každý večer plno, pouze se většinou týkaly hudby rockové a ne barokní.

 

Výstup na Fudžisan

Po nějaké době se opět vracím k zásobárně fotografií z Japonska. Ještěže je tak veliká, takže kdykoli se mi po Japonsku zasteskne, mám z čeho vybírat :-). Dnes se soustředím na výstup na symbol Japonska, horu Fudžisan. Reportáž jste si mohli přečíst prakticky hned poté, co jsem se z téměř dvoudenního výletu vrátil: Taxíkem na Fudži Nyní přidávám jako bonus několik většinou dosud nepublikovaných obrázků z této nezapomenutelné cesty. Je neuvěřitelné, že je to teprve 5 týdnů, mám pocit, jako bych vzpomínal na zážitky staré minimálně několik měsíců. Svět je ale rušný, jedna událost stíhá druhou a čas teče (s výjimkou japonské dovolené) celý tento rok podle očekávání velmi rozvážně a líně. Ale nevadí, důležité je, že teče a my s ním :-).

Nedělní miniglosy č.139

V Anglii, známé svou vášní pro dostihy, došlo k bouřlivým protestům proti nově zavedenému omezení používání bičíku. Podle nového kontroverzního pravidla je totiž možné použít bičík pouze pětkrát za celou cílovou rovinku, proti čemuž protestují jak britští žokejové, tak i místní dominy.

-----------------------

Karel Schwarzenberg oznámil svou kandidaturu na prezidenta České republiky. Zároveň projevil přesvědčení, že lepším sídlem české hlavy státu než tradiční Pražský hrad by do budoucna mohl být zámek Orlík. Pokud zákonodárci umožní tuto drobnou změnu, je kníže Schwarzenberg ochoten si v zájmu napravení reputace prezidentského úřadu přinést do úřadu dokonce vlastní pero.

 

Samuel P.Huntington: Střet civilizací

Jen malé upozornění na úvod: Knížka není ani sci-fi literaturou, ani katastrofickým románem. Mrazení z ní ovšem mít můžete stejné, ne-li větší, protože pojednává o realitě světa. Kdo čeká, že v knížce budou vystupovat sympatičtí akční hrdinové bojující s invazí z vesmíru nebo smyslné upírky, bojím se, že je tímto článkem zklamu.

Není málo lidí, kteří si berou ve společnosti i v médiích do úst téma tzv. střetu civilizací. Pokud někdo toto téma nakousne, většinou se dříve nebo později objeví i jméno S.P.Huntingtona, který v roce 1993 publikoval v prestižním americkém časopise Foreign Affairs významný článek Střet civilizací a o tři roky později vydal i stejnojmennou knihu. Protože mě dění ve světě dost zajímá, nechtěl jsem se spolehnout jen na to, co o tomto tématu vím z doslechu, ale když jsem přijel z Japonska, při první návštěvě Paláce knih Luxor na Václavském náměstí jsem neodolal a knihu jsem si koupil. Od té doby jsem trávil každé ráno cestu vlakem do práce ve společnosti této neobyčejné knihy.

 

Návrat do budoucího času

Napadlo mě, že od návratu z Japonska jsem vás ještě neoblažil ani jediným haiku. To dnešní sice moc japonsky nevypadá, ale zdání někdy klame. Třeba když si ho přeložíte do zdvořilé japonštiny a vezmete z každého slova jen první slabiku, vyjde vám tajenka, která bude klíčem ke šťastné budoucnosti. Anebo vyjde jenom nesmysl, kdoví! Budoucnost každopádně přijde, i když nám při luštění nevyluštitelného nevyjde zhola nic. Tak ať naše návraty do ní jsou vždycky jenom šťastné a bez vrásek.

Návrat do budoucího času

Kovoví ptáci

na zimu odlétají

vzkřísit nové sny.

 

O poškozené zprávě

Jak určitě víte z vlastní zkušenosti, když naklepete dlouhou esemesku, chytrý telekomunikační robůtek ji rozdělí na několik částí, které pošle a v lepším případě na výstupu zase spojí v jeden celek, který si někdo někde na druhém konci může přečíst. Tedy, takto to funguje, když vše proběhne dobře.

Včera v noci jsem dostal esemesku od člověka, jehož si už dlouhá léta nesmírně vážím. Jeho názory jsou pro mne velmi důležité, protože pro ně má vždy dobré důvody. I když má neobyčejný smysl pro humor, opravdu důležité věci bere vážně a neplácá jen tak do větru, což se věru o každém říct nedá. Protože je jedním z mála lidí, na které opravdu dám, text zprávy jsem četl velmi pozorně; byl dobře vystavěný, vlídný i kritický, gradující a bylo vidět, že směřuje k jakémusi důležitému závěru. Byl jsem stále napnutější, protože závěr mi měl nejspíš sdělit nějaký zásadnější názor na mne: "…protože jsi…" končil zatím text a já chtěl odrolovat dál. Bohužel, nešlo to. Následovala už jen informace: "Poškozená zpráva". Pravděpodobně křemíkovým lepičům esemesek došel lep a závěrečná část zprávy, která dorazila z posledních sil do mého usínajícího mobilu, se rozbila na tisíc kousíčků jedniček a nul, podobná lodi bez kormidla, která sice překoná rozbouřený oceán, ale rozbije se o pobřežní skaliska vytoužené pevniny. Ano poslední část důležité zprávy sice do mého telefonu dorazila, ale je poškozená a nejde ji z nějakých nepochopitelných technických důvodů zobrazit.

 

O rovnicích s řešením v imaginárním světě

Když jsem ještě kdysi dávno učíval, občas jsem slýchal studentské stesky, k čemu že jinému je vlastně dobrá matematika, než k prachsprosté buzeraci nebohých studentů, které tento neurvalý předmět jen okrádá o čas využitelný lépe, například popíjením lahodných drinků v nedaleké hospůdce nebo randěním. Pominu teď ty situace, kdy mi moje alespoň částečná znalost matematiky mnohokrát pomohla skutečně něco praktického spočítat (třeba způsob automatického větrání otcova skleníku :-)). Ale matematika ve mně zanechala i jednu, myslím, obecně prospěšnou a využitelnou informaci: Díky ní totiž vím tak zásadní věc, že některé soustavy rovnic prostě nemají řešení v oboru reálných čísel. To by ještě samo o sobě nebylo nic moc objevného. Povzbudivé však rozhodně je, že tato skutečnost ještě neznamená, že řešení neexistuje.

Soustavy rovnic ale nejsou jen ty podivné řetězce znaků, kterými jsou popsané matematické učebnice a kde se to jen hemží různými iksy a ypsilony v nejroztodivnějších podobách, kombinacích a souvislostech. Často se s něčím podobným setkáváme i ve zcela praktickém životě, v práci, ve vztazích k jiným lidem, v našem vlastním neustálém rozhodování. Matematik by v té spleti jistě rozpoznal jednu rovnici vedle druhé a nejsou to vždy takové ty ukázkově vysoustružené učebnicové příklady, které vždycky nějak vyjdou a jejich výsledky jsou jasné a jednoduše ověřitelné. Občas se prostě člověk do rovnic, které ho v životě obklopují, zaplete natolik, že správné řešení po vláknech té zacuchané pavučiny uteče do daleka a někdy se dokonce po anglicku úplně vytratí.

 

Nedělní miniglosy č.138

Pražské kanalizace se připojily k aktivitě České televize a také se rozhodly vyčlenit jeden kanál dětem.

-----------------------

Chamtiví a zkorumpovaní finančníci a politici se rozhodli uspořádat demonstraci proti chudým, nezištným, morálně neposkvrněným a vždy obětavým daňovým poplatníkům. Korupčníci pochodující pod transparenty s nápisy "Bohatství cti netratí" a s obrázky přeškrtnuté chudobky cestou vytloukli výlohy kanceláří několika obecně prospěšných společností a vypustili kola dvou ojetých bicyklů. Společně pak zazpívali píseň "Již vzhůru chamtivci této země…" a poklidně se přistavenými limuzínami rozjeli do svých domovů.

 

Zhasínání

Zhaslo se bez boje

a já skvělému představení

posílám velkou pusu snovou,

co ve snu je a jinak není.

Ovace vestoje!

Svět má hluboké oči,

Macochu ve dlani

a vůni liliovou.

Vklady se neúročí,

smutek je rouhání.

Snad je to dojemné:

Tu vůni lilií

už ničím nesmyjí;

narozdíl ode mne

bude žít sto let.

Na prázdném náměstí

s úroky za štěstí

tma umí bolet.

Mravencem v opravdickém velkoměstě

Znovu se vracím k zásobě fotografií z metropole Japonska - z Tokia, které jsem zatím zpřístupnil jen z velmi malé části, a vybral jsem tentokrát pár fotek tamějších budov. Architekturu města můžete považovat za zajímavou, pokud ovšem překonáte počáteční šok z předměstí hustě osázených šedavými izolovanými hranoly, pokud inklinujete ke hranatosti a také pokud nehledáte staré budovy a urbanistický řád. Pak je ovšem jistě na co koukat a co obdivovat.

O vlastním řeckém ostrově

Každý den nás noviny zásobují nedietní porcí informací o neblahém hospodářském vývoji v Řecku. Je to pár měsíců, co se objevil zajímavý provokativní názor, že není nic ztraceno, protože Řecko má přece dostatek ostrovů, které může pěkně jeden po druhém prodat movitým zájemcům a uhradit tak aspoň část naběhlých úroků z úroků, které v řadě případů stejní movití zájemci zdatně kasírují. Pochopitelně, hrdé Řeky tento "nápad" rozpálil do běla a předpokládám, že by byli ochotni podle nevědomého vzoru dávných husitů vzít do rukou cepy, sudlice a řemdihy, pomalovat si tváře modrobílými národními barvami a kolem ostrovů vystavět vozovou hradbu z rybářských lodí.

Ono to tak většinou bývá, že první si nějakou myšlenku troufnou pojmenovat jen provokatéři. Vyvolá to pobouření, ale vrátka od klece šelmy už jsou pootevřená a myšlenka je k dispozici i umírněnějším osobám. A tak jsem se nedávno dozvěděl, že Litva by měla o nějaký pěkný řecký ostrov zájem, aby se sem Litevci mohli jezdit rekreovat a přitom se, probůh, nedostali do "úplného" Řecka, ale aspoň jednou nohou zůstali v Litvě. Chápu to, koupání v moři v řecké Litvě bude asi v průměru o dost příjemnější než v Litvě litevské. Ale myšlenka - původně rouhačská - dostala těmito úvahami racionálnější náplň. Když si na řecký ostrov může brousit zuby Litva, proč bych nemohl já?

 

Nedělní miniglosy č.137

Jiří Paroubek předložil potvrzení od svého praktického lékaře, že nemůže běhat, a dokázal tak svým oponentům, že v žádném případě nemůže být přeběhlíkem. Bývalý premiér potvrdil, že po odchodu ze sociální demokracie založí novou levicovou stranu LEV 21, což mu ale nijak nebrání nadále bojovat za to, aby se z České republiky stal alespoň vypelichaný ekonomický tygr.

-----------------------

V Holandsku se budou rušit coffeshopy. I když oficiálně jsou důvody ryze politické, podle zhulených odborníků k tomuto kroku Nizozemci sáhli především proto, že většina turistů v touze po zážitcích začala jezdit do České republiky, protože prý káva Jihlavanka mnohem lépe voní.

 

Tokijčané

Cestou po Japonsku jsem kupodivu nefotil jen chrámy, budovy a přírodní krásy, ale občas se na fotkách objevili i úplně obyčejní lidé. Tak jsem dnes využil toho, že jsem z Tokia žádné fotky nezveřejňoval a vybral jsem pro vás pár obrázků s lidmi. Ale to nejsou obyčejné lidé, to jsou lidé z Tokia :-).

Bezdotykový displej

Reklama nám to všechno poví:

Konečně už je u nás k mání!

Připomíná prý zlatou rybku,

co umí splnit každé přání.

Znám už ten nový model z fotek.

Takový zázrak to však není:

I když je celý dotykový,

neumí vůbec poslat dotek

nebo heboučké pohlazení.

A to ani nemluvím

o polibku!

Nedělní miniglosy č.136

K nečekanému angažmá se schyluje v první české kardiologické lize: Nabídku trénovat Českou kardiologickou společnost totiž dostal známý fotbalový srdcař František Straka. Trenér zatím nechtěl nabídku příliš komentovat, pouze uvedl, že na některé kardiologické techniky se již vysloveně těší, například na sešívání.

-----------------------

Zdá se, že se budeme muset navždy rozloučit s bezplatným používáním známého pojmu "babí léto". Na vině nejsou tentokrát výjimečně globální změny klimatu, ale skutečnost, že termín "babí léto" si jako ochrannou známku zaregistroval poslanec Věcí veřejných Michal Babák. Používat dosud rozšířené pojmenování bude tak moci jen ten, kdo zaplatí příslušné poplatky majiteli práv. Český hydrometeorologický ústav nicméně kromě již tradičních varování před výkyvy počasí vydal v tomto smyslu oficiální uklidnění, protože by v příštím týdnu mělo dojít k výraznému zhoršení počasí, a inkriminované pojmenování tedy nadále nebude důvod používat.

 

Japan 2011 - Ještě se sluší rozloučit a poděkovat

Pokud hrozí vypjatější emocionální okamžik, což odjezd ze země, která vás nadchla a kam už se nejspíš nikdy nevrátíte, není nad to přivodit si starosti. Ne žádné neřešitelné, bohatě postačují starosti drobné, které vás dostatečně zabaví, takže musíte něco řešit a nemáte čas věnovat se patetickým zbytečnostem. Mně se něco takového podařilo ráno před odletem. Všechno klapalo podle plánu, snídani jsem obětoval na oltář klidného odletu bez stresů. Ono se to nezdá, ale když vaše letadlo letí po jedenácté, snídaně, která se podává od sedmi, je v ohrožení. Doporučuje se být na letišti dvě hodiny před odletem, to už je devět. Abych byl na letišti v devět, musím jet vlakem ve tři čtvrtě na osm. Abych v klidu našel nástupiště, znamená to v sedm opustit hotel, takže jedu na lačno ve výtahu s hosty, kteří si právě připravují žaludeční šťávy na vydatnou snídani, kterou vy si v zájmu vyhnutí se bolebřichu jiné kategorie odpíráte.

Japan 2011 - V protisměru

Je možné říct, že začíná jít do tuhého, když mě dnes čeká poslední celý den mého japonského putování? Upřímně řečeno, je to den spíš přesouvací. Zatímco doposud jsem se s drobnými výhradami sunul pořád na západ, dnes mi nezbývá, než se notný kus cesty vrátit. Nebude to ovšem, jako když si pustíte film pozpátku. Nebudou se postupně vracet všechna navštívená místa, protože se navracím z Tokia, ale poletím z Ósaky. I tak ale projedu několika místy, která jsem navštívil.

Poslední lázeň jsem si dal ještě před snídaní, celkem jich nakonec bylo sedm, a zatímco jsem začínal na dvouminutovém pobytu v horké vodě a nešlo to déle vydržet, dnes jsem se po dvaceti minutách musel přesvědčovat, že po krk v kouřící vodě nemůžu zůstat věčně. Organismus je podivuhodně tvárný a učenlivý.

Když jsem se dnes připojoval k internetu, což zde lze jen ve společných prostorách rjókanu, u vedlejšího stolu byla prostřená snídaně asi pro šest lidí. A za chvíli již přikvačilo šest japonských mladíků, všichni byli poctivě v lázeňských jukatách a někteří zatím stěží stačili procitnout. Postupně se dostali do velmi dobré povídavé nálady a měl jsem mírně paranoidní pocit, že i když si netroufají mě oslovit, mluví především o mně, o čemž svědčily jejich kradmé pohledy směrem ke mně vždycky, když se někomu podle všeobecného bujarého veselí povedl obzvlášť dobrý fór. Nějakou dobu jsem je nechal na pokoji, ale nakonec mi to nedalo a spojil jsem nezbytné s užitečným: Když mi zdejší personál přinesl ke stolu tradiční "kávu k internetu" (nikdy jsem si ji neobjednal, ale chtěli mi sezení u počítače co nejvíc zpříjemnit), rozhodl jsem se mít k nim obřadný děkovný proslov, několik vět, která jsem ráno pracně nacvičil a která vyjadřovala přibližně to, že se mi u nich moc líbilo, že je budu ve své zemi doporučovat, že se mi bude stýskat po jejich horké lázni a že jim za všechnu péči moc děkuju a těším se třeba zase někdy na shledanou.

Japan 2011 - Čekodžin co chodí pěšky

Nevím proč, mám problém s tím si nechat sloužit. Možná je to tím, že jsem původu plebejského a žádný patricij, což soudím podle svého příjmení, které nezavání právě modrou krví (ostatně Čerf taky ne, že?). Ochotně přijímám služby, ale nikoli sloužení. A právě s tím mám tady v lázních Kurokawa maličko problém, protože lidé tady jsou zvyklí starat se o hosty tak, aby jim učinili pomyšlení. Už samotný fakt, že snídaně se přináší na pokoj, mi připadne na hranici, ale nešť, v rjókjanech je to standard, kterému se přizpůsobím. Ale obsluha se naprosto zděsila, když jsem jí podržel otevřené dveře, protože měla plné ruce. Proboha, host a něco takového! Zdejší pracovníci se uklidnili až v okamžiku, kdy jsem se způsobně i když s mírným remcáním poskládal za malý stoleček s opěrátkem a oni mi mohli z obou stran podstrojovat dobroty. Obsluhu jsem rovněž zaskočil tím, že jsem nechtěl vyměnit po jedné noci kompletní povlečení a ručníky (ptali se mě, tak jsem odpověděl, co mi vyhovuje lépe, kdyby se neptali, mohli si to udělat podle svého). Byli z toho tak upřímně nešťastní, že jsem druhý den už raději k výměně svolil. Nadšeně běželi ve třech vše hned provést.

Japan 2011 - Krajem onsenů a sopek

Každý den přináší člověku nějaké poučení o sobě samotném, jde jen o to, jestli jsme ochotni ho vidět. Po včerejší večerní lázni, která jen prokázala, že jsem byl opravdu nevyspalý, protože jsem v horké vodě vydržel asi dvě minuty a od té doby, co jsem vylezl, si toho už z večera moc nepamatuji, jsem se definitivně dopotácel na lůžko někdy v deset večer a spal jsem vesele až do půl sedmé do rána. Lázně, jak mají být! Po ránu jsem křepce vyskočil s tím, že si dám pro změnu horkou ranní lázeň a dám si na ní tentokrát záležet.

Všichni průvodci upozorňují na fakt, že před vstupem do společné japonské lázně je nezbytné se dobře umýt ve sprše a hlavně - dokonale smýt zbytky mýdla z těla! Je to logické, ve stejné vodě jako vy se rochní další lidé a já chápu, že ti nemají nejmenší chuť koupat se ve vašich pozůstatcích, byť obalených kousky mýdla. Ve svém soukromém onsenu si tak můžu udělat dobrou zkoušku, jak kvalitně jsem schopen se umýt a smýt. Nemůže to přece být tak těžké, pravila moje pýcha, vysprchovala se asi dvakrát poctivěji než normálně a mýdlo smyla třikrát lépe. Spokojen sám se sebou jsem vkročil do lázně. Je to zvláštní - vsunu-li do horké lázně nohu od kotníku dolů, mám pocit, že se musím uvařit a vůbec se mi nechce hrát si na humra. Do toho se přece nikdy nemůžu ponořit celý! Ale kupodivu - čím větší část těla nořím pod doutnající hladinu, tím příjemnější to je. Až konečně spočinu pod vodou celý a to už si jen užívám. Jen se to nesmí přehnat s délkou pobytu, přece jen, je to nějaké vedro a k organismu se patří být laskavý, ale zase ne příliš, aby nedostal úpal. Spokojeně si vrním po vzoru japonských opic odpočívajících v zimě rozvážně v horkých jezírkách obklopených sněhem a ledem, když tu náhle si všimnu, že ke mně po hladině cosi plave. Je to mýdlová mapa. To snad není možné, vždyť přece lépe už to udělat nešlo, povídá pýcha. Důkaz, že možná ano, ovšem plove spokojeně na hladině.

 

Japan 2011 - V sopečných lázních

Pozn.: Mám aktuálně velmi omezený přístup k internetu, takže zatím nemůžu úplně normálně komunikovat přes skype, facebook a podobné vymoženosti, a ani na blogu přikládat fotky. Tak zkouším aspoň letmý text, abyste viděli, že ač ve velmi aktivní sopečné oblasti, žiju a užívám si.

Vyznávám názor, že čas od času by se měl člověk maličko pohýčkat. Říct si: Tohle prostě dělám pro sebe, protože i když mám se sebou často spíš trápení než kdovíjakou radost, aspoň za pár drobností si člověk malé pohýčkání zaslouží. No a i na závěr svého japonského putování (no vidíte, jdeme do finále, to to pane uteklo!) jsem si takové sebepohýčkání připravil a po dnech prochozených v horkých velkoměstech, po fascinujících i vyčerpávajících zážitcích na hoře Fudžisan, po tisících kubících propršené vody z tajfunu, no a koneckonců i po dnešním náročném přesunu na Kjúšú, kdy jsem musel vstávat něco po čtvrté hodině ráno, aby vše klaplo, jsem si naordinoval tři dny v lázních. Jedná se o lázně Kurokawa poblíž oblasti Mt.Aso, obrovského sopečného kráteru, který napájí horkými prameny celou oblast středního Kjúšú. No a mě už jen zbývá nezpanikařit z té nádhery, kterou můžu tři dny a tři noci využívat podle svého uvážení, a pořádně se na závěr své japonské dovolené zrelaxovat a přijet domů odpočatý a plný sil, prostě jako po opravdové posilující dovolené a ne uhoněný z toho, co bych ještě rád stihnul a určitě se mi to už (aspoň ne letos) nepodaří.

Japan 2011 - Atomový dóm a mijadžimské ústřice

Dlouho jsem váhal, než jsem se rozhodl strávit jeden den a noc v Hirošimě. Nepatřím k těm, kteří rádi obcházejí místa spojená s katastrofami a připomínají si je. Ano, souhlasím, připomínat se má, pokud možno vždycky pěkně v souvislostech, jenže to už dá zpravidla sakra práci a každý si ty "správné" souvislosti představuje jinak. Vím, že bych nikdy nemohl být vojákem a rozhodovat o tom, zda obětovat "levé nebo pravé křídlo", protože moje lidská představivost je příliš veliká na to, aby si neuměla dotvořit příběhy, které se díky tomu už nemohly nikdy odehrát, a moje srdce má v těchto souvislostech konzistenci tvarohu.

Nedělní miniglosy č.135

Nový ředitel veřejnoprávní České televize Petr Dvořák již zveřejnil několik personálních změn. Sportovní redakci povede bývalý desetibojař Tomáš Dvořák, redakci zábavy podle očekávání herec a komik Josef Dvořák a nově bude vytvořena pozice ombudsmana České televize, do které nastoupí předsedkyně akreditační komise Vladimíra Dvořáková. K zásadní změně rovněž dochází v letitém programovém schématu: Na ČT2 budou každý den opakovány dokumenty o Karlově mostě s profesorem Františkem Dvořákem a místo Smetanovy Libuše zazní na Nový rok Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka. Podezření z protekce nový ředitel zásadně odmítá: "Všichni jmenovaní mají ve svém oboru vynikající jméno."

-----------------------

Ze Spojených států byl s ostudou deportován český Večerníček, který se podle informací americké imigrační policie pokusil na území USA vjet bez příslušných povolení z Kanady na kole. Večerníčka i s jeho podezřelým vozidlem policie zadržela a donutila ho uklidit po sobě spoušť, kterou na americkém výsostném území způsobil provokativním rozhazováním stránek časopisu Wall Street Journal. Vyšetřování dále pokračuje, protože američtí policisté mají podezření, že jim zadržený při výslechu vyprávěl pohádky.

 

Japan 2011 - Tunelem z oranžových bran

Je lepší den omylem začínat, než končit, říkám si pro uklidnění. Dnes ráno cestou na snídani jsem zpanikařil ve výtahu: Zatroleně, řekl jsem si (tedy řekl jsem si to jinak, ale přibližně v tomhle významu), tenhle výtah jede jen do desátého patra a já přece potřebuji na snídani až do šestnáctého, kde je restaurace. Že by tam jezdil jen ten druhý výtah? Co to je za nesmysl? Pán ve výtahu se mě zeptal, jestli chci opravdu nahoru do devátého, kam jede on, a podezřívavě si mě prohlédl. Na stěně výtahu byl červený nápis, který vybízel hotelové hosty, aby si všímali podezřelých věcí a lidí a hlásili je na recepci. Kdo už by měl být podezřelý, když ne já, hledám-li patro, do kterého zdejší výtahy nejezdí? Pánovi jsem přikývl, ale byl jsem bezradný. No co, přinejhorším těch zbývajících sedm pater dojdu pěšky. Ale je to záhada!!! Záhada to nebyla. Jen se mi ještě pořádně neprobuzený mozek "přepnul" na snídani před třemi dny v Kanazawě, kde jsme měli krásný výhled na tajfun z restaurace v 16.patře. Hotel, ve kterém bydlím v Kjótu, má pater opravdu jen deset a snídaně se podává v přízemí. Není nad to mít ve věcech pořádek.

Japan 2011 - Černý pátek na chrámové burze

Pokud je v Kjótu 1800 chrámů, předpokládám, že jsem jich navštívil 1794. Usuzuji tak z faktu, že do jednoho speciálního chrámu se chci podívat až zítra a pět chrámů, které jsem si původně přál navštívit dnes, jsem nenašel. Ale ty ostatní jsem jistě viděl všechny a nemohu vyloučit, že některé i dvakrát. No, žerty stranou, ono to nakonec nedopadlo tak zle a těsně před zavíračkou jsem doběhl s vyplazeným jazykem i k poslední z vytoužených chrámových staveb. Ale dlouho se opravdu schylovalo k orientačnímu propadáku. Ne, že bych neviděl zajímavá místa, těch bylo nakonec požehnaně, ale nedokázal jsem směřovat z jednoho místa na druhé, neb jsem si po většinu času nebyl jistý, kde přesně se právě nacházím.

Japan 2011 - U císaře v paláci

Při snídani mi cestu zastoupil nagelovaný mladý zaměstnanec hotelu. Pozorně prostudoval mou snídaňovou kartu, jestli není padělaná. Přísně si mě změřil. "Ánpásá?" povídá. I když jsem šachy už léta nehrál, přemýšlel jsem, jestli mi tím nechce oznámit tzv. braní mimochodem, ale pak mi došlo, že aktuální situace na šachovnici tuto variantu neumožňuje. Navíc on mi nic neoznamoval, on se ptal a očekával odpověď. Drátek visící z jeho ucha naznačoval, že nebude váhat přivolat posily, pokud mu na otázku neodpovím. Jenže já pořád nevím, na co se ptá. Že on je to nějaký používaný anglický idiom, který každý zná, jen já ne. Kdybych já se místo blogování učil!… Zopakoval to ještě jednou nahlas a bez odpovědi byl zjevně připraven mne tentokrát k mým předplaceným vajíčkům, grilovaným rybám a k miso polévce nevpustit. Až přišel jakýsi pár dalších hostů. Mladík se na ně podíval úplně stejně jako předtím na mne. Otázka zněla: "Dúpásá?" Manželé taky nerozuměli, jen muž měl oproti mně tolik duchapřítomnosti, že s rozzářeným obličejem odpověděl YES!!! Teprve pak mi to došlo: Ono to přece znamená "one person" a "two persons". Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že dnes budu snídat výjimečně sám, protože mému papouškovi se udělalo po včerejším suši špatně. Snídaně nakonec byla. Jen doufám, že s Kjótem si porozumím lépe. S Kjótem, které už se probudilo do normálního netajfunového dne a které mi za oknem hotelu šumí projíždějícími šinkanseny. 

Japan 2011 - Tajfunění

Pokud někdo jede jako já do Japonska v září, které je i v dnešní době boje za nezávislost přírodních sil na kalendáři považováno za období tajfunů, nemůže se divit, když nějaký tajfun skutečně přijde. Naopak, jistě by se našel nějaký právník, který by proti případné absenci tajfunu v tomto období protestoval u mezinárodního soudního dvoru, protože jeho mandanti přece odjížděli v dobré víře adrenalinového zážitku, o který byli souhrou nešťastných okolností pěkného počasí záludně ukráceni. Nedivil bych se, kdyby v téhle podivné době soud dal stěžovateli za pravdu a ten od cestovní kanceláře dostal povinnou náhradou dvě písečné bouře na Sahaře zdarma.

Ano, v Pacifiku se narodila další tropická bouře, která se napřed zdála jen jako takový nemrcouch, ale nakonec postupně zmohutněla, až nakonec na původně bezejmenného sboristu udělala kariéru, byla prohlášena za skutečný tajfun a dostala jméno Roke. Dnes již třetí den deště je jeho doprovodným znakem, nicméně to nejhorší mělo udeřit právě dnes na jižní část středního Honšú, konkrétně na Nagoju, odkud jsem odjel předevčírem dopoledne ještě za krásného počasí. V Nagoji rovněž proběhla mohutná evakuace, což mám ovšem pouze z doslechu a ze CNN. Naopak v regionu Gifu, kudy jsem projížděl předevčírem a včera, byly hlášeny nějaké sesuvy půdy po silných deštích a upřímně mě překvapilo, že se to na železniční dopravě neprojevilo víc než malým zpožděním.

Japan 2011 - Protržené nebe

Někdy se obloha zařekne a spustí. Ta dnešní mě nechala napřed v pořádku dojet krásným prostředím vnitrozemní vrchoviny, kdy stále přejíždíte nějaké horské řeky, schováváte se před odposloucháváním z oběžné dráhy v tunelech, a projíždíte malebnou krajinou, kde se ve všech místech, kde je to jen trochu možné, žlutozeleně blýskají rýžová políčka. Takajama je město (na japonské poměry spíš městečko), kde se zachovaly nejen chrámy, ale i řada starých a kdysi skutečně obývaných domů. Ono to v Japonsku není až tak běžná věc, něco uchovat po delší dobu všem přírodním a válečným katastrofám navzdory.

Déšť mě trochu polaskal, už když jsem začal hledat správnou cestu ke svému speciálnímu ubytování. Poprvé totiž bydlím nikoli v hotelu, ale v tzv. minšuku, v tomto případě starodávném domácím penzionu. A zatímco "interhotel GRAND" by na malém městě znal každý, se znalostí minšuku Sosuke už to může být horší. Naštěstí mě pečlivá cestovka opět vybavila mapou, na které je přesně zakreslená poloha domu. Díky svému dezorientačnímu smyslu ale jsem schopen zabloudit i se dvěma mapami pod paží, a nakonec jsem se stejně musel ve správně určené lokalitě na konkrétní dům zeptat.

Japan 2011 - Velký puťák

Kdysi se takovému cestování říkalo puťák. To se každou noc spalo někde jinde, ráno se zabalilo popošlo se do dalšího stanoviště a tak pořád dokola. Za chvíli jste si připadali jako mexický štvanec. Teď ovšem nadešel i vložený puťák do programu mého japonského výletu. Zatím jsem se v obou místech dosavadního pobytu zdržoval delší dobu, což přece jen umožňuje zvyknout si na lokalitu, zjistit, jak to chodí, jaký je zde řád věcí. Teď jsem ale z lázeňské oblasti Hakone sjel do nízko položené roviny, abych zahájil třídenní putování. Každá noc bude někde jinde.

Druhá cesta šinkansenem byla ještě pohodovější než první. To přijete na nádraží, řeknete, kam byste rádi, ukážete tajemný glejt JR Pass, o kterém už jsem se zmiňoval, slečna u přepážky se vás optá, jestli vám bude stačit spojení za 9 minut, protože vlak za 4 minuty bude častěji stavět, a když přisvědčíte, dostanete zadarmo jízdenku. Tomu říkám kultura cestování. No a - přiznám se vám - v šinkansenu se mi nějak zhmotnil spánkový deficit zapříčiněný ještě mrazivě romantickou nocí na vrcholku Fudži a já víceméně celou hodinu a půl dlouhou cestu do Nagoje prospal. Já, který normálně vyhlížím z okna šťastnou budoucnost i v české lokálce, dřímu - považte! - v šinkansenu. Že by cestování Českými drahami bylo díky tvůrčí souhře mnoha nahodilých vlivů v důsledku napínavější?

Nedělní miniglosy č.134

Všichni obyvatelé Rumburku, kteří se cítí být občany druhé kategorie, se rozhodně ohradili jako proti diskriminačnímu a konjunkturalistickému činu proti vyjádření filmových producentů ohlašujících záměr natočit o lidech druhé kategorie dokumentární film s příznačným názvem Rumburk. Režisér připravovaného filmu připustil, že na zprávě je část pravdy: Nebude se sice jednat o dokument ale o pohádku, nebude se jmenovat Rumburk ale Rumburak, ale opravdu půjde o příběh kouzelníka druhé kategorie.

-----------------------

Podle nově připravovaného návrhu zákona by měly doposud tajné služby získat oficiálně veřejnoprávní charakter. "Děláme to především právě kvůli lepšímu utajení," překvapil na tiskové konferenci mluvčí Vojenského zpravodajství, "protože zatímco v českých tajných službách se nakonec vždycky všechno vykecá, podle našich zkušeností je získat informace z institucí veřejné sužby prakticky nemožné."

 

Japan 2011 - Jezero Aši a sopečná vejce

Už ráno se potvrdilo, že využít pro cestu na horu Fudži hned první možný termín bylo prozíravé. Předpověď na dnešek hlásila občasné přeháňky a těch se nám také opravdu dostalo. Obloha se vždycky během pár minut zatáhla a pokryla smuteční černou barvou a pak přišel několikaminutový tropický liják, obloha se vylila a zase se trochu vyčasilo. Za chvíli ale rozmarná obloha opět natáhla moldánky… a tak to bylo pořád dokola. Představoval jsem si, jak kloužeme dolů po lávovém štěrkovém svahu a z jemného lávového prašanu, kterého máte při suchém počasí plné oči, se stává černé mazlavé blátíčko a potoky vody tekoucí po úbočí nám podrážejí nohy. Nezbývá mi tedy, než ještě jednou poděkovat milé Fudžijamě, ať už je to dáma nebo chlap, za neobyčejnou dvoudenní vstřícnost.

Japan 2011 - Taxíkem na Fudži

Jak už jsem říkal, v hledání spojení na Fudži mi pomohli naši fotbalisti, za což jim - i když to poslední dobou docela mrví - patří můj dík. Zúčastnili se nedávno v Japonsku mezinárodního turnaje Kirin Cup (Kirin je pivo, tyhle dva produkty kupodivu všude na světě ladí k sobě), na turnaji jsme sice nevstřelili ani branku, ale renomé mezi japonskými kluky jsme získali. Stačí říct, že jsem čeko, a oni dodají: Hai, čeko, soká! (z amerického "soccer") a hned jsme kamarádi. Na výlet jsem se tedy vypravil autobusem a byl jsem zvědav, jak se busík vypořádá s faktem, že já bydlím na jedné boční stěně hlubokého údolí a Fudži je schovaná (v japonštině schovaný, neb se jedná o mužský element) právě za tou druhou, ještě vyšší. Autobus překvapil jen zčásti: Napřed sešplhal dolů do údolí Hakone, pak stejným postupem zdolal protější kopec směrem nahoru a když už to vypadalo, že po serpentýnách přejedeme i poslední část stoupání, otevřel se před námi dlouhý tunel skrze horský masív. A moment překvapení zafungoval dokonale: Když jsme totiž vyjeli z tunelu, objevila se přímo před námi Fudži v celé své kráse a asi právě obědvala, protože měla kolem krku bryndáček z mraků. Celý autobus jako jedno stvoření (abych ustáleným spojením nediskriminoval ženy) vydechl úžasem.

Japan 2011 - Hakone - předpeklí i ráj

Občas se stane, že den, který nevypadá jako nic moc, rozkvete naprosto nečekaně a náhle do veliké krásy. Nepředchází tomu žádné varování, podobně jako třeba u zemětřesení. Prostě se to najednou stane, přijde jeden drobný okamžik, který převrátí váhy do kladné polohy natolik, že všechno negativní jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. V té velké a pro život docela zásadní podobě se mi něco takového stalo těsně před loňskými Vánocemi. Den, který se zpočátku netvářil nic moc, najednou nabral takové obrátky, že se mi z nich ještě dnes krásně točí hlava. No a dnes se mi něco podobného stalo v malém a nezásadním, leč přesto velmi příjemném provedení.

A přitom to měl být jen takový nezáživný přejezdový den, kdy jsem se potřeboval přesunout z Tokia do horského a zároveň lázeňského městečka Gora v oblasti Hakone. Zabalit, odhlásit se, dojet na nádraží, najít správný vlak, několikrát přestoupit na stále menší a menší vláčky, najít nový hotel, ubytovat se, vybalit, padnout vysílením na znak a probrat se až ráno. Tak nějak jsem si to představoval a neměl jsem ani velkou chuť si to nějak vylepšovat. Při letmém pohledu na podrobnější mapu se navíc moje představa výletu na horu Fudži stále víc rozplývala v nedohlednu. Jestli nevyrazím na cestu hned zítra, počasí se bude už jen horšit a pravděpodobnost úspěšného výstupu se bude snižovat.

Japan 2011 - Tokio z výšky i hloubky

Když jsem v posledním článku sliboval, že se půjdu podívat na Tokio z nadhledu, měl jsem tím na mysli rozhlednu, nebo lépe řečeno Tokyo Tower. Místní si dávají záležet na tom, že se svými 333 metry je vyšší než věž Eiffelova, ale zatímco v Paříži se zvětšující se výškou jako byste se odtrhávali od skutečného pařížského života (aspoň já měl takový pocit a moc zážitků ve mně z toho dne nezůstalo) v Tokiu je takový nadhled snad jedinou příležitostí poskládat si dohromady dílčí střípky ze země. Mě se za celých těch pár dní nepovedlo vytvořit si mezi jednotlivými místy, které jsem viděl "dole" nějakou souvislost. Viděl jsem jen útržky, které byly individuálně zajímavé, ale dohromady nedávaly moc smysl. Pro nalezení takových vztahů je výlet na Tokyo Tower asi nenahraditelný.

 

Japan 2011 - V centru pozornosti

P.S.: Potíže s připojeím nadále přetrvávají, ilustrační fotky prostě zatím publikovat nejdou. Zřejmě je pak dostanete prostřednictvím "speciálního vydání" všechny naráz :-).

Ten, kdo není rád centrem pozornosti, by měl být s návštěvou Japonska opatrný. Pozornosti prostě neujdete. Teď právě sedím v parku Hibija poblíž pulzující Ginzy, kterou jsem se ještě před chvílí procházel v úlevném stínu mrakodrapů, a kolem mne procházejí nebo posedávají stovky lidí, utrácející nejrůznějšími způsoby drobné své polední pauzy. Skupiny kravaťáků vytvářející hloučky s epicentry přesně podle principu seniority, děvčata, která si odskočila z kanceláří popovídat s kamarádkami odvedle, kterak je to právě s jejich drahými těžké nebo báječné, běhající sportovci, volně odkudsi kamsi korzující jednotlivci. Snad ještě nejsem úplně paranoidní, ale vidím na nich, že jsem v jejich hledáčku. Prostě jsem jiný. Nemají bezprostřednost dětí z Nikkó, aby se se mnou vyfotografovali, ale je vidět, že jinakost oči láká, i když hlava si přeje nevidět. Když vstoupím na malé prostranství s lavičkami, skoro všechny jsou obsazené a jediná je volná. Pro mne. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou komedii Světáci, kde Jan Libíček už po gentlemansku odpovídá na otázku, co udělá, zvrhne-li na něj někdo talíř polévky, či co to bylo: "Všimnu si toho. Ale dělám, že jsem si toho nevšim." To je přesný popis toho, co se děje kolem mne.

 

Japan 2011 - Den plný překvapení

Pozn.: Omlouvám se, ale problémy s připojením u mne přetrvávají, takže nemůžu zatím vkládat žádné fotografie. Snad to na další japonské "štaci" bude lepší.

Není nad milá překvapení. Někdy jsou milá od samotného začátku, jindy nebývají milá hned, nejsou tak jednoduše prvoplánová, musíte se jim dostat trošku pod kůži a teprve po určitém hloubání dojdete k závěru, že jde vlastně o překvapení milé. Milé ne tváří, ale milé důsledky. Když jsem odjížděl do Japonska, měl jsem spadeno na to, naučit se dvě fráze z česko-japonské konverzace. První je: Co mám dělat, potkám-li medvěda? Druhá pak: Můj vlak má zpoždění. Obě věty jsem považoval za ryze absurdní. Ale druh té absurdity je zcela odlišný. U věty s medvědy spočívá hlavně v tom, že naučit se ji dříve než pozdravit a poděkovat je téměř čisté dada. Absurdita té druhé je místně omezena na Japonsko a v Čechách nám na tom nic absurdního nepřipadá (i když - není právě to absurdní?).

 

Nedělní miniglosy č.133

No, zatím to mírně hackerské připojení kupodivu stále funguje, tak ještě rychle přiložím tradiční týdeník. Ještě mi totiž z letadla zbyly v kufru české noviny; japonské o nás, myslím, nepíšou nic a i kdyby ano, já bych to stejně nepoznal. Tak asi příští týden dojde inspirace. Pokud Nedělní miniglosy nevyjdou, doufám, že se na mě abonenti nebudou moc zlobit.

Po několika protestech z řad českých ministrů, že se neměří všem rovným metrem, rozhodl premiér Nečas, že každý ministr si bude moci jmenovat vlastního státního tajemníka pro EU. "Kvalitních lidí je vždycky zapotřebí," komentoval rozhodnutí ministr zahraničí. "Aspoň Evropa uvidí, že ji nebereme na lehkou váhu."

 

Japan 2011 - Než vás do Japonska pustí...

Než vás do Japonska pustí, orgáni činí drobné obstrukce. Musíte vyplnit přihlášenku, kde se skromně zhodnotíte jako milius, který nemá žádné vady a myslí to s Japonskem moc a moc dobře. Po příletu vás pak při odevzdávání formuláře bedlivě sledují, jestli nevypadáte jako lhář. Donutí vás do podivného kráječe prstů vložit oba ukazováčky, které i hned sejmou, a taky si vás vyfotí, jestli se na Japonsko tváříte dostatečně příjemně. No a nakonec zváží, jestli množství vámi přiznaných jenů není příliš velké, ale taky není pro vás pobyt nedostačující. Celková procedura by byla nepříjemná a dlouhá, kdyby ji neprováděli právě Japonci svým slušným, usměvavým, pečlivým a dobře organizovaným způsobem. Kdyby se takový proces objevil třeba v rukou Řeků, mohlo by jít rozhodně o znamenitou komplikaci, během které by si řečtí státní zaměstnanci aspoň na chvíli po všemožných ústrcích ze strany řeckého státu zchladili na hloupějších daňových poplatnících žáhu. V japonském podání to nakonec ani nebolelo, ani to vlastně nebylo nijak nepříjemné.

 

Japan 2011 - Úvodní prolínání kultur

9.9. je pěkné datum, pokud si ho chce člověk zapamatovat. Dobré na seznámení, dobré na svatbu, nejlépe s devátou přítelkyní v pořadí, aby se to nepletlo. A taky dobré k tomu, aby toho dne takový zápecník jako já vytáhl poprvé svoje paty z Evropy. Ano, nikdy jsem mimo Evropu nebyl, jen duchem, to ovšem často. Už při nástupu do letadla na Paříž mi došlo, že dnes asi v letadle noviny číst nebudu: Ve všech jsou speciální přílohy o teroristickém útoku letadly v New Yorku; pozítří to bude už deset let. Pro klidný let na druhý konec světa docela inspirující čtení. Letmo se podívám po spolucestujících, koho bych šacoval na potenciálního teroristu. Nikdo výrazný: Většinou Češi a taky - Japonci. Tenhle spoj z Prahy má v Paříži (máte-li štěstí) vynikající přípoj do Tokia, takže počet Japonců kolem mne utěšeně roste. Aspoň je ta změna povlovná a nebude to zítra ráno v Tokiu na letišti takový šok (nedělám si iluze, stejně bude).