Japan 2011 - Atomový dóm a mijadžimské ústřice

Dlouho jsem váhal, než jsem se rozhodl strávit jeden den a noc v Hirošimě. Nepatřím k těm, kteří rádi obcházejí místa spojená s katastrofami a připomínají si je. Ano, souhlasím, připomínat se má, pokud možno vždycky pěkně v souvislostech, jenže to už dá zpravidla sakra práci a každý si ty "správné" souvislosti představuje jinak. Vím, že bych nikdy nemohl být vojákem a rozhodovat o tom, zda obětovat "levé nebo pravé křídlo", protože moje lidská představivost je příliš veliká na to, aby si neuměla dotvořit příběhy, které se díky tomu už nemohly nikdy odehrát, a moje srdce má v těchto souvislostech konzistenci tvarohu.

Pozůstatky jediného domu, který v oblasti epicentra jaderného výbuchu z roku 1945 aspoň zčásti zůstal stát.

Nakonec jsem se přece jen rozhodl se v Hirošimě zastavit a vedly mě k tomu tři důvody:

1. Mám to pěkně v půli cesty na Kjúšú

2. Chtěl jsem vidět Atomový dóm Jana Letzela (kdyby tak chudák pan architekt tušil, co ho nakonec proslavilo na celém světě!)

3. Chtěl jsem se podívat na věhlasný ostrůvek Mijadžima

Tedy nakonec dost důvodů pro speciální zastávku. A domýšlení příběhů jsem si protentokrát zakázal, jinak by z toho náporu nemohla vyjít hlava zdravá.

Atomový dóm z druhé strany, než je běžně snímán.

Dnešní ranní šinkansen v 8:01 byl jen malým tréninkem na zítřejší spoj na Kjúšú v 6:00. Už tuším, co se zase ve vlaku stane: Dosednu, rozbalím vše, co si chci přečíst, vlídně se rozhlédnu po okolní krajině a usnu jako špalek. Když jsem se dnes probudil, vjížděli jsme do hirošimského nádraží. K teleportaci už má tenhle způsob přepravy jen malý kousek. Protože v hotelu jsem se směl ubytovat až od tří odpoledne a bylo teprve deset ráno, složil jsem si v hotelu zavazadla a vyrazil jen nalehko do Parku míru. Letzlův Dóm mě překvapil tím, že je o dost menší, než jsem čekal. V popisku památky je zdůrazněno, že pan architekt byl "čeko" a to by člověk musel být taky z Letzelova železobetonu, kdyby ho to aspoň trošku nepotěšilo. Koncentrace bledých tváří v Parku míru překonala sice všechny prozatímní rekordy, ale o nějaké převaze se vůbec nedá mluvit. V neděli je park hlavně místem odpočinku místních. Ano, cvakají fotoaparáty, ale i ty v rukou drží většinou Japonci, kteří si sem udělali výlet. Pokukují po zbytcích Hirošimského prefekturálního paláce, ze kterého se stal v mžiku východu přespříliš výkonného slunce proti vůli jeho tvůrce Atomový dóm, zatímco ve stejném mžiku se z většiny ostatního v okolí stalo Nic.

Památník v hirošimském Parku míru.

V parku se pouštím do řeči s jednou dlouhodobě tu žijící Angličankou. Prý už je v Hirošimě 7 let; i když jsou to pěkná léta a zatím by stále neměnila, říká, že někdy je to tu opravdu těžké a některé bariéry na první pohled neviditelné. Věřím a rozumím, sice nemám osobní zkušenost, ale občas alespoň tuším nebo si opět umím představit. Když řeknu, že jsem z České republiky, je tato Angličanka první, o kom vím, kdo si nevzpomněl jako první na Prahu ale na Olomouc. Loučím se dřív, než je jí milé, protože chci vidět Mijadžimu, jen nevím, kudy se tam dostat. Ale k čemu bychom měli v Parku míru Informační bureau pro turisty, že? Zkušený a komunikativní pán mi vysvětlí, že je to úplně jednoduché (když tak někdo začne, vždycky zpozorním, protože to nejspíš nebude jen tak), stačí kousek popojít pěšky, pak nastoupit do tramvaje, popojet asi osm stanic, přestoupit na příměstskou dráhu, tou jet asi 20 minut a tam přestoupit na trajekt a za čtvrt hodiny jste tam! Začal jsem mít intenzivní pocit, že se mi v Parku míru líbí tolik, že vlastně jet a Mijadžimu vůbec nepotřebuji.

Ale v takový okamžik se nesmí podlehnout pochybám. Nejsem přece v Japonsku, abych se flákal v nějakém parku, byť má jít o bohulibý Park míru, ale abych se podíval na různá zajímavá místa, ne? A komplikovanější cesta je přece jedině správná motivace, protože kdyby to bylo úplně zadarmo, ani by nebyl důvod si to všechno vlastně pamatovat. A tak mi nezbylo, než popojít kousek pěšky, nastoupit do tramvaje, popojet asi osm stanic, přestoupit na příměstskou dráhu, tou jet asi 20 minut, přestoupit na trajekt a za čtvrt hodiny jsem byl přesně podle výpočtů informačního pána na místě!

Už od pohledu je Mijadžima krásným zeleným ostrovem se špičatými vršky, které by při troše času určitě lákaly ke zdolání, i když nadmořské výšky nemohou být nic moc, cesta je určitě příkrá. Co vás ale na ostrově zaujme na první pohled je nádherná a obrovská brána torii, která je umístěna v moři při břehu. Za přílivu vypadá, že pluje na vzdutých vodách, za odlivu se dá dojít suchou nohou až k ní. Právě vrcholil odliv a tak jsem si dovolil malé kouzlo a přišel jsem k té ohromné bráně směrem od moře. Cestu jsem si musel prodírat mezi volně polehávajícími a procházejícími se jelínky, kteří jsou zcela krotcí a i když jsou všude upozornění, že se od jelínků dá nadít lecčeho a především se nesmí hladit a krmit, těžko odoláte pokušení, když se vám takový jelen sám vlísá pod dlaň. No a úžasná komunikace mezi jelínky a dětmi, to je kapitola sama pro sebe.

Jelínek a dítě v akci.

Při odlivu obnažené dno je pokryté spoustou kypícího života, který je patrný až na druhý pohled. V blátivých loužičkách se mrskají stovky tělíček různé drobotiny, malí mlži a krabíci rozpohybovávají na pohled netečné dno. Je dobré se dobře dívat, kam šlapete.

Veliká mijadžimská "plovoucí" torii za odlivu.

Zatímco jsem suchou nohou rázoval bývalým (i brzy i budoucím) mořem, rozplýval jsem se nad krásou dočasně neplovoucí torii a nad nádherným chrámem na břehu, obchodníčci na "pěší zóně" na mě a na ostatní turisty ušili past, ze které se nedalo vysmeknout: Nabídce různých dobrůtek a malých přesnídávek jen tak na špejli prostě nejde jednoduše odolat. Já odolal grilovaným běžným masům a rybám, dokonce i grilované chobotnici. Když už jsem ale jásal, jak jsem svou pevnou vůlí obchodníky převezl, do cesty se mi postavil stánek prodávající grilované ústřice. Dvě ústřice za pouhých 400 jenů, nekupte to! Vystál jsem si frontu, jednu ústřici zakápl citrónovou šťávou, druhou sójovkou a byla to delikatesa. Bohužel, jen drobounká, jako vynikající předkrmeček, takže - rozjeden - jsem nakonec přece neodolal a dorazil se grilovanou chobotnicí. Asi dvouapůlhodinový pobyt na ostrově je děsně málo. Snad příště.. Na Mijadžimu je třeba čas a ten vám tu pak rozkvete do překrásné kytky zážitků.

Svatyně Icukušima s pagodou.

Je večer a já přemýšlím, zda je příliš neuctivé, ne-li přímo svatokrádežné nenechat se zlákat do vod mírového běsnění. Ano, kde jinde bychom si podobnou událot měli připomínat, odkud odjinud by měly zaznívat hlasy proti podobnému nebezpečí, když ne právě z Hirošimy. A co mě osobně potěšilo ze všeho nejvíc? že Hirošima není žádný skanzen, ale normální životem, ruchem a radostmi kypící velkoměsto. Ano, každý ho podle jména a podle tragické historie zná. Zastavme se a zamysleme, připomínejme. Ale hlavně žijme.

Třeba i s trochou těch ďábelsky dobrých svatokrádežných mijadžimských ústřic v žaludku.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.