O poškozené zprávě

Jak určitě víte z vlastní zkušenosti, když naklepete dlouhou esemesku, chytrý telekomunikační robůtek ji rozdělí na několik částí, které pošle a v lepším případě na výstupu zase spojí v jeden celek, který si někdo někde na druhém konci může přečíst. Tedy, takto to funguje, když vše proběhne dobře.

Včera v noci jsem dostal esemesku od člověka, jehož si už dlouhá léta nesmírně vážím. Jeho názory jsou pro mne velmi důležité, protože pro ně má vždy dobré důvody. I když má neobyčejný smysl pro humor, opravdu důležité věci bere vážně a neplácá jen tak do větru, což se věru o každém říct nedá. Protože je jedním z mála lidí, na které opravdu dám, text zprávy jsem četl velmi pozorně; byl dobře vystavěný, vlídný i kritický, gradující a bylo vidět, že směřuje k jakémusi důležitému závěru. Byl jsem stále napnutější, protože závěr mi měl nejspíš sdělit nějaký zásadnější názor na mne: "…protože jsi…" končil zatím text a já chtěl odrolovat dál. Bohužel, nešlo to. Následovala už jen informace: "Poškozená zpráva". Pravděpodobně křemíkovým lepičům esemesek došel lep a závěrečná část zprávy, která dorazila z posledních sil do mého usínajícího mobilu, se rozbila na tisíc kousíčků jedniček a nul, podobná lodi bez kormidla, která sice překoná rozbouřený oceán, ale rozbije se o pobřežní skaliska vytoužené pevniny. Ano poslední část důležité zprávy sice do mého telefonu dorazila, ale je poškozená a nejde ji z nějakých nepochopitelných technických důvodů zobrazit.

 

Zajímavá situace. Už pětačtyřicet let usilovně přemítám, kdo vlastně jsem, a teď, kdy bych se to možná mohl od přemýšlivého a hodnověrného člověka, který mne zná tak dobře jako nikdo jiný, dozvědět, poškodí se (poprvé, co pamatuji) zrovna zpráva, která možná obsahuje rozhřešení a možná ortel. Není to pech?

Co tam asi může být napsáno? "…protože jsi báječný člověk", jak se domýšlí moje Domýšlivost? Nebo "…protože jsi slabošský sobec", jak naznačuje mé Sebekritické myšlení. "Protože jsi pitomec," jak by mohl často soudit někdo, koho optimisticky považuji za povrchního? Nebo "…protože jsi celkem fajn", jak by - doufám - snad mohl říct ten, kdo má dostatek trpělivosti hledat, odvahy nacházet a velkorysosti občas zapomínat? Zpráva je emociálně celkem vyvážená, z kontextu nelze usuzovat, jestli jsem v závěru vyzdvihován nebo haněn. Obojí je možné a obojí si občas nepochybně zasloužím. Ale není nic snazšího: Prostě vyťukám číslo autora zprávy a zeptám se ho na chybějící pasáž; vše se obratem vysvětlí. Zeptám se ho, kdo jsem, a on mi na to odpoví. Konečně budu vědět!

A v tu chvíli jsem zaváhal. O autorovi vím, že nesnáší byť jen závan nepravdy a je vždy usměvavý sice, ale upřímný. Odpoví mi jistě bez oklik a váhání. Na displeji svítilo jeho číslo a stačilo jen zmáčknout vytáčení. Jsem ale připravený si před spaním vyslechnout syrovou a nepřikrášlenou pravdu? Co když po všech těch letech usilovného pátrání teď zjistím, že jsem bazilišek, liška ryšavá, potvora, zmetek, nemrava, patolízal, sobec, vyvrhel, neznaboh, zlotřilec a třeba ještě osel k tomu (tak otevřeně košatý názor by se ovšem autorovi jako esemeska dost prodražil)? Nebo co když mi řekne jen to, že jsem podle něj diplomat, bude to dobře a nebo špatně? Co když mi řekne, něco, na co nejsem připravený? A je vůbec možné být teď, v půl jedné v noci, na tak zásadní informaci připravený? Ať bude resumé dobré nebo špatné, dokonce i když bude neutrální, bude se mi s ním špatně usínat, a přitom zítra mne toho tolik čeká a měl bych být pokud možno čerstvý. Výmluva číslo jedna. A třeba už šel dotyčný korespondent spát a já bych ho neměl rušit. Ne, lidé by se rozhodně neměli rušit telefonem o půl jedné v noci. Výmluva číslo dvě. "…protože jsi zbabělec…" napadlo mou Upřímnost, ale rychle jsem její myšlenku odehnal jako dotěrného komára, aby se mi neukazovala moc na mých zcela objektivních očích. Konečně bych se možná mohl dozvědět z věrohodných úst, kdo jsem, a já si najednou nejsem jistý, jestli si to přeji slyšet. Třeba původně napsal jen "…protože jsi po dovolené." Kvůli takové prkotině ho přece nesmím vyrušovat. Výmluva číslo tři.

Co až dotyčného člověka znovu potkám? Bude na mě pomrkávat a očekávat poděkování za dobrý "posudek" nebo se mi bude vyhýbat, abych mu za jeho projevený názor nenabančil? Mám mu přiznat, že jsem poslední část jeho zprávy neobdržel, nebo se mám tvářit, že je vše v pořádku? Co až se mne zeptá, co jsem jeho názoru říkal? Řeknu mu pěkně po japonsku "wakarimašta" nebo použiju své oblíbené a geniálně neutrální západočeské "copavoto"?

Můj mobil mi i dnes celý den ukazuje jednu nepřečtenou stále stejnou esemesku. Porušená zpráva se v elektronické škatulce s dotykovým displejem vzpříčila jako kapří kost v krku neopatrného vánočního jedlíka. Značka žluté obálky neustále signalizující nepřečtenou zprávu, kterou ale není možné si ani přečíst ani ji vymazat, mi nedává na vzpříčenou kost zapomenout. Sama nebolí, ale když si na ni vzpomenu, píchne. Ano, tam někde se nejspíš píše, kdo opravdu jsem. Mohlo by to být zajímavé, ale - co já vím - třeba není.

Ať se snažím sebevíc, zpráva na sebe sice upozorňuje, ale podrobnosti nevydá. "Možná je to tak lepší," soudí Vyrovnanost, která se snad konečně pomalu a neochotně navrací z týdenní exkurze minimálně na druhém konci nekonečného Vesmíru. Taky se mohu chlácholit, že třeba žádné pokračování zprávy nepřišlo a sdělení chybí jen tečka na konci věty. "... protože jsi." Obyčejně být přece není nic špatného ani žádná ostuda. Když si kdejaký filosof může dovolit říct své: "Myslím, tudíž jsem," proč já bych nemohl na oplátku říct: "Jsem, tedy aspoň myslím!" ?

Nepřečtená zpráva na mě vyzývavě a trochu posměšně pomrkává z barevné obrazovky a já jí oplácím mrknutím rádoby šibalským, ale ve skutečnosti spíš unaveně rezignovaným. Vypadá to, že si budeme během našeho dalšího soužití docela rozumět. Ostatně taky nemusím vědět všechno, že?