Stránky

úterý 20. září 2011

Japan 2011 - Protržené nebe

Někdy se obloha zařekne a spustí. Ta dnešní mě nechala napřed v pořádku dojet krásným prostředím vnitrozemní vrchoviny, kdy stále přejíždíte nějaké horské řeky, schováváte se před odposloucháváním z oběžné dráhy v tunelech, a projíždíte malebnou krajinou, kde se ve všech místech, kde je to jen trochu možné, žlutozeleně blýskají rýžová políčka. Takajama je město (na japonské poměry spíš městečko), kde se zachovaly nejen chrámy, ale i řada starých a kdysi skutečně obývaných domů. Ono to v Japonsku není až tak běžná věc, něco uchovat po delší dobu všem přírodním a válečným katastrofám navzdory.

Déšť mě trochu polaskal, už když jsem začal hledat správnou cestu ke svému speciálnímu ubytování. Poprvé totiž bydlím nikoli v hotelu, ale v tzv. minšuku, v tomto případě starodávném domácím penzionu. A zatímco "interhotel GRAND" by na malém městě znal každý, se znalostí minšuku Sosuke už to může být horší. Naštěstí mě pečlivá cestovka opět vybavila mapou, na které je přesně zakreslená poloha domu. Díky svému dezorientačnímu smyslu ale jsem schopen zabloudit i se dvěma mapami pod paží, a nakonec jsem se stejně musel ve správně určené lokalitě na konkrétní dům zeptat.

Děsilo mě totiž pomyšlení, že vejdu do nesprávného domu a nešťastným majitelům přivodím infarkt dobře nacvičenou a výhrůžně pronesenou japonskou větou: "Jsem čekodžin Čerf a rád bych u vás dnes pohodlně přenocoval!" Ostatně v průvodcích se jistě ne nadarmo zdůrazňuje, že Japonci jsou velmi pohostinní lidé, ale turisté by toho neměli zneužívat.

Minšuku Sosuke, na jeden den moje útočiště před silným deštěm.


Takže si dnes na rozdíl od standardní hotelové postele rozložím futon na tatami a budu si dopřávat typického japonského pospaní nízko u země, což už doma stejně pár let praktikuji, takže mi to přijde úplně normální. Zítra se zase vrátím k běžnému hotelovému pokoji, neb sice dřevo a zašupovací papírové dveře krásně romanticky vypadají, ale dojde-li na zemětřas, estetika jde stranou a železobeton je prostě železobeton!

Vybavení obývacího pokoje je sice jednoduché, ale účelné. Dokonce mám - a to jsem jen jeden - rovnou dva polštářky!


Takajama je město za normálních podmínek obkroužené dokola pěknými kopečky. Když začalo pršet, ztratily se jejich vrcholky v mlze. Než jsem stihnul přejít do města pokochat se starými domy, zmizely okolní kopce úplně, což nevěštilo nic dobrého. Tentokrát nešlo o přeháňku, ale o několikahodinový vytrvalý liják takové intenzity, že by Čech šel nejradši do hospody nebo by konečně začal přerovnávat knihovnu, což chtěl udělat už nedávno, ale pak do toho přijeli Rusové v osmašedesátém a už se k tomu nedostal (a stejně to v prostředí všeobecného marasmu nemělo smysl :-)). Kupodivu rytmus japonského města taková dlouhá průtrž mračen nijak neochromí. Všichni jen vytáhnou deštníky a pokračují ve svých původních úmyslech, jako by se všude panoramaticky rozléhalo azurové nebe. Dokonce i zdejší rikšové v hustém dešti dát vozí oigelitěné turisty; to kdyby nastalo v Evropě, půjdou všichni rikšové do stávky a nějaký soudobý Voloďa Uljanov přijde s teorií, že všechna moc patří do rukou (respektive nohou) utiskovaných rikšů.

Rikšové samozřejmě pracují i v dešti. I ostatní.


Byť pod deštníkem, byl jsem za chvíli promočený na kost a rozhodl jsem se vrátit do minšuku, kde ještě dnes tuším nějaké nezanedbatelné zážitky, na rozdíl od - byť krásných, starých a unikátních - domů, které si sice mohu vyfotografovat, ale budete mi muset věřit, že to za vodní clonou jsou skutečně domy, navíc staré, krásné a unikátní.

Ale nevysvětlujte si to prosím špatně jako nějaké stýskání. Na počasí zásadně nenadávám, protože věřím, že každé je dobré. Prostě si upravím program tak, abych dělal něco jiného, co aktuálním podmínkám a cirkulaci tichomořských tropických cyklón odpovídá poněkud lépe. Třeba šel na večeři, co říkáte?

No nezakousli byste se do takových dobrot?


-------------

Inu, večeře se mimořádně povedla, pokud jde o formu i obsah. Jen jsem čekal, jak poznám ty zvědavé Japonce (průvodci slibují, že při společném jídle a potkávání ve společných koupelnách a na společných záchodech nastane spousta žertovných okamžiků, hmmm….); místo toho jsem poznal jednu Němku z Lubecku a skotské manžele z Edinburghu, což je v tomhle měřítku podobné, jako bych potkal sousedy z Dobřichovic. Bylo to zajímavé povídání, pravda, jen německá paní byla hodně do esoterična a do zelena, odmítala v principu automobily a televizi a Václavu Klausovi nemohla přijít na jméno (a já jsem ho neprásknul :-)). Tak jsem jí řekl, že je mi o dost sympatičtější, kdy si mě mladí Japonci dávají dohromady s českými fotbalisty - samozřejmě jinak nic proti panu prezidentovi, že!

Při večeři jsem měl moc zajímavý zážitek s vlastní hloupostí; ono když na to přijde, to já se zase umím zabavit i v takové skromné společnosti: Paní domu nás rozesadila podle precizně připraveného zasedacího pořádku k nastrojené tabuli, kde - jak se ukázalo - bylo menu přesně odlišené podle toho, kolikátou večeři zde každý host právě absolvuje. Na některé dobroty jsme my, nováčci, prostě neměli nárok, ale ti zkušení, kterým třeba poprvé moc chutnalo (a divil bych se, kdyby ne, protože jídlo to bylo vynikající) zase neměli šanci vrátit se ke svému "učednickému menu". Především jsem byl ale zvědav, jak se složím k nizounkému stolečku, na kterém byly všechny ty dobroty naservírované. Zaujal jsem zpočátku polohu v tureckém sedu, ale po nějaké době mi to přišlo nepohodlné a moje zkušená maratónská kolena se začala hlásit s faktickou poznámkou. Ostatní hosté ale byli úplně v klidu. Copak ten mladý pár naproti, ti na tu gymnastiku ještě mají věk, ale začal jsem si mnohem víc vážit třeba oněch Skotů z Edinburgu, kteří byli ještě starší než já a sezení v nepřirozené poloze je viditelně nijak zvlášť neobtěžovalo. Zřejmě slušnej oddíl!

Když už to opravdu nebylo k vydržení a pomalu mi přestávalo chutnat, rozhodl jsem se nohy pod stolkem narovnat, i kdybych měl lubeckou esoteričku sedící šikmo naproti kopnout do šimpánu. A nohy mi propadly do hlubiny! Pod nízkým japonským stolečkem totiž byla díra, ve které měli všichni od začátku způsobně a volně spuštěné nohy a všichni u večeře úplně normálně seděli, jen já podával nadlidský gymnastický výkon. Naše těla nad stolkem ovšem vypadala na pohled stejně a nikomu to nepřišlo divné. Příště se napřed pořádně podívám a až pak začnu provádět svá prostná.

Jsem zpět ve vém strohém pokojíčku, který mi poskytuje téměř vše, co potřebuji ke své (turistické) spokojenosti. Venku pořád leje, zvuk deště podporovaný hlubokým občas zavrzajícím tichem, přes které se tento zvuk klene, při otevřeném okně zcela dominuje. Na japonském lůžku se propadám do zádumčivosti a probírám se letošním rokem jako by to byl japonský rok a právě přítomnost v tradičním japonském pokoji toto rozjímání spustila. Přemýšlím o tom, jak se mi během tohoto roku změnil život od základů, i když navenek všechno zůstalo při starém. Klamu trochu tělem, podobně jako při tom mém posezu při večeři: Všechno je přece stejné jako dřív, jen se na toho Čerfa podívejte!

Domácí mě odhadli okamžitě a podle toho mi přidělili pokoj. Oprávněně mě mají za pěkného ptáčka.


Ležím na matraci položené na tatami a je to jako bych se vrátil o pár let zpátky, kdy jsem přesně takhle lehával na podlaze v pronajatém bytě a nepřipadalo mi na tom tehdy nic japonského, protože mě Japonsko nezajímalo o nic víc než Mali nebo Belize. Dnes paradoxně v Čechách spávám na skutečném japonském futonu, nikoli ovšem položeném na zemi, ale zabudovaném do nízké postele. Od matrace na zemi pokrok jen pár centimetrů, ale důležitých. Kdoví, třeba mám teď japonštější lůžko než samotní Japonci!

A spalo se mi podle očekávání výborně, tím spíš, že lilo celou noc a to se pak při otevřeném okně spí obzvlášť dobře. Poprvé na mne nedoráželo lákadlo internetového připojení, pustit i televizi (kromě stolečku a dvou polštářů v místnosti jediné "obývací" vybavení) mě ani nenapadlo, nehledě na to, co by si o mně asi pomyslela ona esoterická paní, která po večeři odmeditovala do vedlejšího pokoje.

Vítám se s druhým deštivým dnem za sebou, z nacucaného nebe pořád stejně leje, předpovědi tvrdí, že cyklóna poněkud sílí, tak se asi před člověkem jen tak zaběle nedá na útěk. A mně je jasné, že Takayamu si budu pamatovat zcela jinak než jako město se zachovalou tradiční architekturou, ale rozhodně o nic méně.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.