Procházka předvánoční Prahou

Letos jsem dostal opět velkou chuť projít se těsně před Vánoci večerní Prahou a trošku fotit. Nebyla to ale žádná speciální fotovycházka, vyšel jsem normálně z práce s počítačem přes rameno a s menším předvánočním nákupem. Stativ, bez kterého bych za normálních okolností na noční focení vůbec nevyrazil, jsem prostě nepobral, a bylo tedy jasné, že fotky s expozicí kolem jedné vteřiny nebudou tak ostré, jak by se mi líbilo. Nakonec jsem si ale řekl, že před Vánoci bychom se nemuseli rmoutit perfekcionismem a fotky vám předkládám. Třeba svými omezenými silami přispějí k těsně předvánoční a vlídně rozostřené atmosféře. Já jsem se každopádně při svém bloumání dobře známými místy na Malé Straně jako obyčejně naladil na očekávání vánočních zázraků.

Poblíž Malostranského náměstí je i večer docela provoz...

 

... ale jen kousek mimo hlavní silnice a turistické davy je snad doposud možné spatřit zbytky původní Malé Strany.

 

Nad okolními starodávnými paláci se tyčí majestátní dvojvěží svatého Mikuláše.

 

V tlumeném osvětlení a samozřejmě bez použití blesku občas vyniknou nečekané tvary malostranských stromů.

 

Chrám svatého Mikuláše ze Sněmovní ulice. Parlamentní ostraha ze mne byla trošku nervózní, ale nakonec jsem se ukázal jako nešikovný fotograf a nikoli šikovný terorista.

 

Zamilované větve si užívají intimní přítmí malostranského zákoutí.

 

Ulička U zlaté studně. Na první pohled vypadá jako slepá, ale máte-li dostatek fantazie, umí vás zavést do nádherných míst.

 

Osamělost pouličního kytaristy. Nebo spíš poschodištního?

 

Na Nových zámeckých schodech, které jsou vlastně starší než ty Staré.

 

Rajské pocity nejsou nic neobvyklého, protože za zdí již na kolemjdoucího dýchá Rajská zahrada svým rajským plynem.

 

Malá Strana končí, přicházíme k Pražskému hradu.

 

Tak se ještě aspoň podíváme přes malostranské střechy k Vltavě, až někam k Národnímu divadlu. Copak tam asi dnes právě hrají? (správná odpověď: balet Louskáček).

 

Na Pražském hradu bylo na rozdíl od úzkých uliček malostranských rušno počtem návštěvníků, ale stále zde vládlo především ticho, rozjímání a sem tam taky slzy. Ale to už je námět na úplně jiný článek.