Stránky

středa 28. září 2011

Japan 2011 - Krajem onsenů a sopek

Každý den přináší člověku nějaké poučení o sobě samotném, jde jen o to, jestli jsme ochotni ho vidět. Po včerejší večerní lázni, která jen prokázala, že jsem byl opravdu nevyspalý, protože jsem v horké vodě vydržel asi dvě minuty a od té doby, co jsem vylezl, si toho už z večera moc nepamatuji, jsem se definitivně dopotácel na lůžko někdy v deset večer a spal jsem vesele až do půl sedmé do rána. Lázně, jak mají být! Po ránu jsem křepce vyskočil s tím, že si dám pro změnu horkou ranní lázeň a dám si na ní tentokrát záležet.

Všichni průvodci upozorňují na fakt, že před vstupem do společné japonské lázně je nezbytné se dobře umýt ve sprše a hlavně - dokonale smýt zbytky mýdla z těla! Je to logické, ve stejné vodě jako vy se rochní další lidé a já chápu, že ti nemají nejmenší chuť koupat se ve vašich pozůstatcích, byť obalených kousky mýdla. Ve svém soukromém onsenu si tak můžu udělat dobrou zkoušku, jak kvalitně jsem schopen se umýt a smýt. Nemůže to přece být tak těžké, pravila moje pýcha, vysprchovala se asi dvakrát poctivěji než normálně a mýdlo smyla třikrát lépe. Spokojen sám se sebou jsem vkročil do lázně. Je to zvláštní - vsunu-li do horké lázně nohu od kotníku dolů, mám pocit, že se musím uvařit a vůbec se mi nechce hrát si na humra. Do toho se přece nikdy nemůžu ponořit celý! Ale kupodivu - čím větší část těla nořím pod doutnající hladinu, tím příjemnější to je. Až konečně spočinu pod vodou celý a to už si jen užívám. Jen se to nesmí přehnat s délkou pobytu, přece jen, je to nějaké vedro a k organismu se patří být laskavý, ale zase ne příliš, aby nedostal úpal. Spokojeně si vrním po vzoru japonských opic odpočívajících v zimě rozvážně v horkých jezírkách obklopených sněhem a ledem, když tu náhle si všimnu, že ke mně po hladině cosi plave. Je to mýdlová mapa. To snad není možné, vždyť přece lépe už to udělat nešlo, povídá pýcha. Důkaz, že možná ano, ovšem plove spokojeně na hladině.
 
Tahle sopka už dávno nedýmá a na jejích úbočích se to jen hemží turisty na konících, ale já bych horu ještě neodepisoval. Kdoví jak jsou vespod sopeční čertíci pospojovaní.


Když vylezu z lázně, nestačím se divit. Prakticky celá hladina mé černé kamenné vany je pokryta mýdlovým filmem, někde jsou dokonce žmolky. Na černém pozadí zvlášť vyniknou pěkné bílé kontury. Jak se to jen mohlo stát, vždyť jsem byl tak opatrný! Zkouším mýdlové mapy nachytat do misek a vylít z vany ven. Trochu to, zdá se, pomáhá, ale když se přijdu na výsledek podívat za chvíli, je to tristní a vypadá to, že jsem si snad mýdlo vzal s sebou do vany na hraní. Kdepak, výsledky pýchy nejdou odstranit tak snadno. Napřed si je člověk musí uvědomit a pak musí být trpělivý a počkat, až natékající voda postupně naplní vanu po okraj a pak na hladině se vznášející zbytky sama moudře vyvrhne do kanálu. Za necelou hodinu je vana čistá, nikoli mým, ale svým vlastním přičiněním. Tak večer znovu a lépe, zvedá na mne ukazováček. Pokorně přikyvuji a pýcha trucuje v koutě.

Téhle pohledné sopečce na úžasné rozvrásněné louce se přezdívá "Miska rýže". Miska to tedy je, tedy mezi všemi těmi soudobými nebo historickými vulkány okolo mi přišla nejkrásnější.


Já se dnes jedu podívat zblízka na síly, které mají své dlouhé prsty v tom, že mám na pokoji horkou lázeň. Trénink pokory se bude jistě hodit, protože před čím už by měl člověk upozadit svou pýchu, když ne před vulkány. A ten zdejší pod názvem Aso, Mt.Aso nebo taky Aso-san je pěkně rozverná sopečka. Jak jsem pochopil, její chování se moc předvídat nedá a ona se na to, že jsou právě kolem turisti, při svých erupcích moc neohlíží. Pár smrtelných případů tu už několikrát měli, naposled myslím v roce 1997, kdy se dva turisti na oficiálně povolené cestě otrávili a přes třicet přiotrávilo po výronu jedovatých plynů. Poblíž kráteru jsou vybudovány betonové "útulny" s hodně pevnou střechou, kam je možné se uchýlit, když se něco semele a z nebe začne pršet kamení. Na druhou stranu, viděl jsem i několik starých "vybydlených" útulen v místech, kam se po špatných zkušenostech z minula už nesmí, a nevypadají tedy po střetu s živlem nijak zvlášť.

Tohle není Albánie, ale Japonsko! Betonové úkryty pro turisty poblíž hlavního kráteru, kdyby se sopka náhle rozzlobila.


Sopka Aso má asi 4 km od kráteru dokonce vlastní muzeum, kde je podrobně popsáno, jak zdejší sopečná oblast vznikla a jak se vyvíjela, přičemž jednoznačným vrcholem expozice je síň, kde je promítán přímý přenos z kráteru. Dokonce si můžete sednout za ovládací počítač a podívat se s kamerami právě tam, kde vám to připadá zajímavé. Navíc se na hlavní plátno čas od času promítají průběhy minulých erupcí od jejich prvních známek. A je vidět, že sopka se má opravdu čile k světu, záběry mají podezřele čerstvá data, poslední zatím konec ledna 2011 a taky balo něco na přelomu května a června. Tak doufám, že se Aso-san dnes ukrotí a neukáže mi úplně vše, co v něm dříme a všechno, co se za těch x miliónů let naučil.

Tohle taky kdysi přistálo z nebe, kam to vystřelily výkonné geofyzikální kaťuše.


Jako tzv. vrchol programu pouštějí v muzeu návštěvníkům film o hoře Aso. Myslel jsem, že to bude naučný dokument, ale bohužel velká část je dělaná dost propagandisticky, takže vidíte šťastné tváře zdejších dětí, jak lyžují, malují, čichají ke květinám a podobně. Informací je ve filmu minimum a trošku mi to připomíná československé filmové týdeníky ze sedmdesátých let. K mávátkům není daleko. Ale mají tu i jakousi výstavku fotografií, myslel jsem, že z různých oblastí Japonska. Ale tohle přece vypadá… No to nevypadá, to prostě je Praha. Pohled na kus Vltavy s pravou polovinou Hradčan. Popiska je sice ve znacích, ale protože jde o přejatá slova, jsou v katakaně, takže si mohu potvrdit, že to přede mnou je "čeko purága". Okolojdoucí japonský pár se mě ptá, odkud jsem. Zabodnu prst do fotografie a řeknu: Odtud! Proč tam ta fotka visí, nevím, když jsem se zkoušel zeptat personálu, nerozuměli mi. Všechny ostatní fotky se zdály být z různých oblastí Japonska, ale jistý si samozřejmě nejsem.

Pohled do hlavního kráteru, který je dnes mimořádně klidný, tj. pouze se to v něm vaří, bublá to a klokotá a taky pouští spoustu podnětů pro velectěné nosíky.


Nejlepší je ovšem podívat se do kráteru na vlastní oči. Vyšlápl jsem si tedy nahoru k sopce a musím říct, že přestože dnes byla opravdu umírněná, i tak to byl zážitek. Je-li tohle kousek pekla, mělo by se to nám, hříšníků ukázat, abychom s tím mohli ještě za svého život něco dělat (co takhle oficiální povinné nápisy "Hřešení škodí zdraví!"). Nicméně pořád si říkám, že peklo funguje maličko jinak, ne tak prvoplánově jako že se vaříte nebo smažíte až se z vás kouří, a že se stejně dočkáme pěkně na vlastní očka. Ale jste-li astmatici, nechte si rozhodně návštěvu kráteru ujít. Všude jsou velké červené výstrahy, že astmatikům je vstup zakázán, protože především oxid siřičitý by s nimi mohl nepěkně zacloumat. Dýmající a bublající jezero v kráteru upouští dnes páru a štiplavé plyny rozvážně, ale občas někde něco vyklokotá o překot, což je pak vidět jako oblak dýmu z hory na desítky kilometrů daleko. Okolní prodejci prodávají lesklé lávové kameny a jasně žlutou krystalickou síru. No, lávový kámen jsem si našel vlastní, i když - pravda - ne tak lesklý, ale já nepotřebuju věci naleštěné a přičančané, aby se mi líbily. Síru v tak čisté podobě jsem tu v okolí nikde neviděl, kdoví, odkud ve skutečnosti je. Od kráteru je rovněž krásný rozhled po ostatních sopečných vrcholcích, ze kterých se ovšem už nějakou dobu nedýmá.

Že i okolní kopce jsou sopkami, to je patrné na první pohled.


Když jsem šel od kráteru dolů do městečka Aso, pěkně pěšky, abych mohl fotit v podvečerním světle (i když sluníčkem se na mně nakonec trochu zbytečně šetřilo), jednu fotku jsem dělal vedle silnice, kde stál stojan s dopravním zrcadlem. Najednou jsem zaslechl nějaký drnčivý zvuk a pouliční stojan se rozhoupal; každý kmit, pěkné výrazné zavrzání. Nikde žádné auto, nikde žádný slon drbající si o stojan záda. Kdepak, pokora je to nejlepší, co si může turista na cestu k sopce Aso přibalit do batohu!

K něčemu ten trénink z horké lázně je přece jen dobrý.

Hlavně tu proboha nekuřte, to hrozně škodí zdraví. A když už, tak popel neklepejte do kráteru, nevíte, co to může způsobit.



Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.