Japan 2011 - Den plný překvapení

Pozn.: Omlouvám se, ale problémy s připojením u mne přetrvávají, takže nemůžu zatím vkládat žádné fotografie. Snad to na další japonské "štaci" bude lepší.

Není nad milá překvapení. Někdy jsou milá od samotného začátku, jindy nebývají milá hned, nejsou tak jednoduše prvoplánová, musíte se jim dostat trošku pod kůži a teprve po určitém hloubání dojdete k závěru, že jde vlastně o překvapení milé. Milé ne tváří, ale milé důsledky. Když jsem odjížděl do Japonska, měl jsem spadeno na to, naučit se dvě fráze z česko-japonské konverzace. První je: Co mám dělat, potkám-li medvěda? Druhá pak: Můj vlak má zpoždění. Obě věty jsem považoval za ryze absurdní. Ale druh té absurdity je zcela odlišný. U věty s medvědy spočívá hlavně v tom, že naučit se ji dříve než pozdravit a poděkovat je téměř čisté dada. Absurdita té druhé je místně omezena na Japonsko a v Čechách nám na tom nic absurdního nepřipadá (i když - není právě to absurdní?).

 

Dnes jsem měl navštívit Nikko, což je jedno z nejvýznamnějších historických míst v Japonsku jen asi 130 km severně od Tokia, tedy už blíž k Fukušimě než k Tokiu. Jedná se o skupinový výlet s anglicky mluvícím průvodcem. Je pravda, že skupinovým organizovaným výletům nejsem moc příznivě nakloněn. Ale Nikko jsem moc chtěl vidět, a tak jsem byl jako člověk, kterému naskakuje z kolektivizovaného ducha populárního filmu Dovolená s Andělem vyrážka, ochoten obětovat i trochu dodatečných peněz a dokonce i příkoří organizované výpravy. V Čechách by to mohlo být tak dvacet třicet lidí. Kolik jich asi proboha bude v Japonsku? Trochu mě to pomyšlení znervózňovalo, ale nakonec nervozita podle obecných pravidel akupunktury ustoupila bezprostřednějšímupodnětu, protože jsem musel tokijským metrem přejet skoro celé město, najít správné nádraží, na něm správný "meeting point" (měl jsem k dispozici dokonce schematický náčrt místa) a to vše do 8:30. Snídaně se podává od sedmi, tak to bude (i když vše dobře dopadne) o fous. Ale stihnout se to dá. A pak už budou jen samá pozitiva a sociální jistoty: Uvidím na vlastní oči památku UNESCO, průvodce mě naučí jezdit v Japonsku vlakem, zopáknu si po nějaké době povídání v angličtině, pro které poslední dobou nemám moc uplatnění a spokojeně krním, poznám nové lidi.

Po docela klidné jízdě metrem v dohasínající ranní špičce jsem dokonce našel správnou budovu nádraží a trigonometrickou fixací jsem zorientoval schématický plánek, až bylo jasné, že jsem na správném místě. Chvíli jsem si myslel, že jsem se spletl a všichni mi už odjeli. Ukázalo se ale, že kousek vedle stojí kolega Portugalec a já jsem na místo srazu přišel druhý. A poslední! Pak už dorazila jen japonská veselá průvodkyně, která nám dala jízdenky a vstupenky, prozradila nám jméno stanice, kde máme vystoupit, a taky tajemství, že tam už na nás bude čekat "definitivní" průvodkyně. No, nevadí. Ještěže jsme v Japonsku: Nemusíte znát název stanice, ale prostě v minutu plánovaného příjezdu vystoupíte a máte jistotu, že jste na správném místě. Odjezd vlaku přesně v devět, v 10:40 jsme na místě, v půl šesté večer vyrážíme zpět. Když bylo pět minut po plánovaném odjezdu, domorodci na nástupišti viditelně znervózněli, naši nedefinitivní průvodkyni nevyjímaje. Celá skupina - tedy Portugalec i já - jsme byli v klidu. Po deseti minutách začali všichni pobíhat. Přijížděly jiné, obyčejnější vlaky, ale ten náš neobyčejný a aerodynamicky nosatý stále nikde. Všichni pobíhající zároveň kamsi telefonovali a vzrušeně gestikulovali.

Po půlhodině průvodkyně zjistila pravý důvod. "Japonsko má velký počet sebevražd," připustila opatrně." Přešel nás humor. Ještě jsme se dozvěděli, že v březnu a v září je situace nejhorší, protože se podává jakési daňové přiznání a to občas lidé zjistí, jak na tom finančně jsou. Rozpárání břicha už zřejmě vyšlo z módy, devět z deseti trendy časopisů doporučuje skok pod vlak.

Copak zemětřesení nebo tajfun, ty jsou na pořadu dne každou chvíli a milovníci adrenalinu si divže nestěžují u svých cestovních kanceláří, když je takový zážitek mine. Ale komu se poštěstí nabrat při devadesátiminutové cestě do Nikko dvouhodinovou sekeru? Jen škoda toho impulsu, který to způsobil. Kdesi jsem slyšel, že když se dříve při rozhodování spletl rozhodčí v zápase sumó, čest mu velela spáchat rituální sebevraždu, a přitom mě napadlo, kolik by asi zbylo naživu fotbalových rozhodčích, byla -li by pravidla cti tak striktní. Ale sporty se staly plebejštějšími a sem tam na nějakou tu křivůstku nebo pidlookatost se moc vážně nekouká. Jinak by to s Českými drahami už teprve byla jízda!

První i druhá průvodkyně se za "toto politováníhodné nedopatření, ke kterému v Nikko dochází maximálně jednou za deset let" viditelně styděly a my je paradoxně museli uklidňovat, že k takovému zpoždění dochází občas nejen u nich, ale dokonce i v České republice a že znám osobně jednoho člověka, který to na vlastní kůži zažil. Ale naše dvoučlenná skupina kvůli tomu získala další zkušenosti, na které bychom si jinak nechali zajít chuť: Například jsme místo prošvihnutého autobusu jeli dvakrát taxíkem, který šel samozřejmě na účet pořadatelské agentury. Japonský taxikář byl slušně oblečen, v bílých rukavičkách, otevřel mi automaticky dveře, neříkal mi vole a nepouštěl turbo taxametr. A když spolu cestující mluvili, tvářil se, že nerozumí. Jiný kraj, jiný mrav. Však slavní šóguni dobře věděli, proč své chrámové komplexy stavět právě tady, kde - když ani na vlaky - tak na lidi je pořád spolehnutí a kde je díky okolním horám mnohem čerstvější vzduch než ve vlhkým horkem ulepeném Tokiu.

Nikko je samozřejmě nádherné místo. Komplex buddhistických chrámových staveb je docela rozsáhlý a projití všech jeho částí pár hodin zabere. Dalo by se o něm napsat mnoho popisného, ale když dovolíte, zůstanu trochu u dalších překvapení. Kupříkladu mě překvapilo, když japonští památkáři - aby ochránili cenný chrám Rinnódži s osmimetrovými sochy Buddhů - celý chrám překryli obrovitou moderní konstrukcí, takže výsledkem je obrovitý nevzhledný hranol ukrývající v sobě starý chrám. Představil jsem si, jak by to vypadalo, kdybychom takhle nechali překrýt třeba Pražský hrad nebo Karlštejn. Přece tak budou nejlíp chráněné, ne?

Do chrámů se nesmí vstupovat v botách (pozor na případné díry na ponožkách, a když se zouváte popáté, napadne vás i to, že šněrovací botky nejsou zrovna praktické) a až na jednu výjimku se v interiéru nesmí fotografovat. Ve všech chrámech jsou přítomní mniši, kteří místy fungují jako nábožensky fundovaní průvodci a zároveň dozorci.

Dalším překvapením pro mě bylo, jakou pozornost jsme svým exotickým zjevem budili u místních dětí. Děti, kterých tu byla spousta na školním výletě, celkem kašlaly na historii mocných šógunů i na sochy obrovských hlídačů velkolepých chrámových bran. To zajímavé jsme pro ně byli my dva Evropani. Kdyby jeden, neřeknu. Ale dva najednou, to je tedy z pekla štěstí, to se s nimi musíme vyfotit, protože by nám to jinak nikdo nevěřil. Konečně se dokážu vcítit do kůže celebrity, připadal jsem si skoro jako Iveta Bartošová, když zavítá do Chorvatska. A tak jsem několik fotografií japonských školáků z donucení oblažil svou přítomností cvičeného medvěda, neschopen se účinně této formě nátlaku bránit. Vidíte, teď kdybych tak uměl říct japonsky: "Co dělat, když potkám cvičeného medvěda?"…

Naše průvodkyně, díky níž jsme se v jednom z chrámu mohli polosvatokrádežně zúčastnit opravdové bohoslužby (napovídala nám, co právě máme udělat a kolikrát, abychom nepopudili svým vlažným neumětelstvím okolní japonské věřící) samozřejmě brzy poznala, že jsme nepřijeli kvůli faktům, ale kvůli prožitku a že třeba mě fascinují obrovité čtyři sta let staré japonské cedry mnohem víc než sto různých zpodobnění jediného draka na stropě chrámu. Její angličtina byla po pěti letech studia v USA opravdu perfektní a já jsem se díky intenzivní debatě o různých tématech přesvědčil, že mozkové buňky, které se dříve v hlavě specializovaly na angličtinu, zcela neodumřely, jenom spinkají. "Kolem Nikko taky žijí medvědi," podotkla překvapivě průvodkyně. Stačí prý ale mít s sebou malý zvoneček a medvěd se vyhne. Pořídíte-li si příslušný talisman v chrámové "prodejně kouzel", tím lépe.

Kromě úžasných buddhistických svatyň jsme navštívili i stranou stojící protestantský kostel, který vypadal mnohem bezútěšněji než dědictví šógunů a na svém stropě neměl navíc ani jednoho jediného sympatického draka. Jestlipak ten náš křesťanský bůh není v celé své nekonečné laskavosti občas zbytečně přísný a strohý? Poslední hodinu jsme pak strávili v areálu císařské vily, nádherné japonské dřevěné stavby s typickým vybavením a nádhernou zahradou. Císař nebyl doma, ostatně jako posledních pár desítek let, ale všechno je asi připraveno tak, že kdyby jen trochu chtěl, všechno bude za chvíli fungovat jako kdysi. V této souvislosti mě napadlo další překvapení: Ptal jsem se, co znamená číslo 23 na mé jízdence, když nejde ani o datum ani o číslo vlaku, ani číslo sedadla, a dokonce i nohu mám o něco větší. "To je jasné, jde o letopočet: Dnes je přece 12. září třiadvacátého roku panování našeho císaře." A byli jsme navíc informováni, že jen otevřít okna v celé vile je práce na plný úvazek, a to vůbec nemluvím o tom, že ještě náročnější musí být zavírání.

Okna císařské vily se zavřela chvíli po půl páté a my odjeli (taxíkem, jsme přece honorace, když jsme měli to zpoždění) ke zpátečnímu vlaku. Večer už měl zpoždění jen něco přes půlhodinku. Bylo vidět, že i Japonci by si časem zvykli, kdyby se tento trend podporoval. Doufám však, že ne prostřednictvím neoptimistických daňových prohlášení. Domnívám se, že v obou oborech - jak ve snášení zpoždění, tak i v kreativní práci s daněmi - má pohříchu Česká republika nezkušenému Japonsku co nabídnout. Tak ať to proboha není zapotřebí!

Jestli pojedete do Japonska v březnu nebo v září, nestyďte se naučit větu "Můj vlak má zpoždění." Třeba jednou dolehne krize i na medvědy.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.