Stránky

pátek 16. září 2011

Japan 2011 - Taxíkem na Fudži

Jak už jsem říkal, v hledání spojení na Fudži mi pomohli naši fotbalisti, za což jim - i když to poslední dobou docela mrví - patří můj dík. Zúčastnili se nedávno v Japonsku mezinárodního turnaje Kirin Cup (Kirin je pivo, tyhle dva produkty kupodivu všude na světě ladí k sobě), na turnaji jsme sice nevstřelili ani branku, ale renomé mezi japonskými kluky jsme získali. Stačí říct, že jsem čeko, a oni dodají: Hai, čeko, soká! (z amerického "soccer") a hned jsme kamarádi. Na výlet jsem se tedy vypravil autobusem a byl jsem zvědav, jak se busík vypořádá s faktem, že já bydlím na jedné boční stěně hlubokého údolí a Fudži je schovaná (v japonštině schovaný, neb se jedná o mužský element) právě za tou druhou, ještě vyšší. Autobus překvapil jen zčásti: Napřed sešplhal dolů do údolí Hakone, pak stejným postupem zdolal protější kopec směrem nahoru a když už to vypadalo, že po serpentýnách přejedeme i poslední část stoupání, otevřel se před námi dlouhý tunel skrze horský masív. A moment překvapení zafungoval dokonale: Když jsme totiž vyjeli z tunelu, objevila se přímo před námi Fudži v celé své kráse a asi právě obědvala, protože měla kolem krku bryndáček z mraků. Celý autobus jako jedno stvoření (abych ustáleným spojením nediskriminoval ženy) vydechl úžasem.

Ano, autobus jel až do Gotemby, městečka na úpatí hory, jenže zastavil u jakéhosi obchoďáku a dál nejel. Jo, to prý musím na nádraží, ale to nebude problém, protože za chvíli pojede shuttle bus. No, a shuttle bus jel za dvacet minut, tak jsem měl s hlavou naladěnou na frekvenci Fudžisan dobrou čtvrthodinu na prohlížení hadříků, protože nic jiného v tom obchodě neměli a kvůli ničemu jinému tam lidi (kromě mne) nejspíš nejezdili. Když jsme dorazili na nádraží, nemohl jsem autobus pokračující na Fudži nikde najít, a když jsem si představil, že napřed se budu doptávat na stanoviště, pak zjistím, že nejbližší autobus jede za dvě hodiny a pak, a pak, a pak… A já už jsem chtěl pokud možno co nejdřív šlapat v ústrety vrcholovému kráteru, takže mne nenechalo chladným, že přímo vedle mne stojí taxík, který jako jednu z položek na nabídkovém seznamu má i "Mt.Fuji". Vezmete mě na Fudži, ptám se? Bodejť by ne! Ale bude to stát sedm tisíc jenů, varuje čestně řidič (v korunách asi patnáct stovek, tj. cena, kterou kdejaký cizinec v Praze zaplatí za trasu z hlavního nádraží na Václavák. Tady to bylo asi 30 km do prudkého kopce a až do dvou tisíc metrů nadmořské výšky. "Ale to je sedm tisíc jenů: nana sen, opakoval taxikář. "Sedmička, tři nuly, abys rozuměl, vlastně sedmička a pak nula, nula a ještě jedna nula." Asi nevypadám jako americký milionář a možná ani jako český inteligent. Jasně, odpovídám, to mi za to stojí! Budu moci vyprávět o tom, jsem jel taxíkem na Fudži, sice ne až na vrchol, tam se musí hezky spravedlivě po svých, ale už jsem na cestě k místu, které se pro mne stalo jedním ze symbolů Japonska a pro které jsem se sice až celkem nedávno, ale o to pevněji, rozhodl, že ho navštívím.
 
Houbařská burza na startu výstupové trasy


"Ale nevím, jestli je cesta otevřená, myslím spíš, že je zavřená, ale to uvidíme nahoře, to víš, sezóna už skončila," povídá taxikář. Ano, na to mě mnoho lidí upozorňovalo a varovalo mě před tím: Sezóna Fudži trvá jen po oba ryze letní měsíce a v září už je utrum a na vrchol vystoupit nelze, protože na hoře už nic nefunguje, především už jsou zavřené chaty, které jsou na každé z výstupových tras a které poskytují v létě davům turistů základní služby. Jestli je opravdu všechno zavřené… Ale já nic cestou nepotřebuju, všechno si nesu s sebou, oblečení, jídlo, pití, první pomoc, atd., atd. No, minimálně si s sebou nenesu vlastní bio WC; na Fudži se hodně dbá, aby se potřeba vykonávala jen správným způsobem na správných místech - tj. na chatách a za jednotný poplatek 200 jenů. Představa, jak stoupám do strmého srázu s chemickou toaletou na zádech, mě rozesmála, i když zatím nebylo vůbec zřejmé, kdo se bude smát naposled a jestli vůbec někdo.

Počáteční průhledy do údolí pod sopkou.


"Každopádně nahoře počkáš 30 minut a pak se uvidí třeba průvodce," snažil se anglicky řidič taxíku. Ale já průvodce nechci, stojí fůru peněz a stejně mi bude k ničemu!

Když jsme dojeli nahoru, což u této trasy znamená nadmořskou výšku asi 2000 m, zdálo se, že cesta je volná a nikdo nikoho nekádruje, jestli už není náhodou září. Na místě probíhala improvizovaná burza čerstvě nasbíraných hub, tolik druhů jsem pohromadě nikdy neviděl. Taxikář mě posadil na lavici a dostal jsem cosi horkého k pití. A teď počkáš 30 minut, vede si svou taxikář. Ale proč proboha, já žádného průvodce nechci. Řidič naštěstí nerozuměl. Nakonec se chytil za srdce a řekl anglicky: "Ty vysoký tlak!" Tak je to tedy, já ho podezříval z dohazovačství kšeftů, a on to se mnou zatím myslel nejlíp, jak to šlo. Ví, že nedostatečná aklimatizace může přivodit zdravotní problémy (všude ostatně visí varování s příznaky výškové nemoci a malé křížky rozeseté podél trasy taky přimějou k pouvažování) a chtěl mne od nich uchránit. Jen já hlupák podezřívavý, si asi neumím mně dosud neznámé lidi představit jinak, než že jejich konání řídí vypočítavost. Dobrá lekce, za těch sedm tisíc jenů určitě stála.

Nad oblaky. Nejsme v letadle, ale na pevné zemi.


Fudži si jako správná rozmarná hora dělá s počasím víceméně to, co chce. Já vyšel za mírně omezené viditelnosti, protože naší výšky zrovna dosáhly bryndáčkové mraky. Ale zpoza oblačnosti se co chvíli objevil nečekaný průhled do údolí. Druhá čtvrtina výstupu se odehrála v husté mléčné mlze, ve které se ztrácely i prsty mé kalibrační předpažené ruky, ale nebyla to bezútěšná mlha, slunce za ní bylo pořád cítit, jen shodou okolností nebylo vidět. Opona světa se definitivně roztáhla ve výšce kolem 3000 metrů a od té doby se vlády ujalo pěkné počasí končícího léta.

Když se asi po hodině protrhla hustá mlha


Byl jsem rozhodnutý si výstup užít. Zakázal jsem si sportovní kreace; je fakt, že zpočátku srdce začalo vyvádět, kdykoli se z důvodu vyšší zátěže rozhlíželo po kyslíku. Ale první úsek jsem začal velmi rozvážně a pomalu a postupně jsem si na toto tempo zvykl jako na energeticky nejúspornější a přitom ještě umožňující průběžné kochání. Pro člověka, který je zvyklý chodit v horách, to není žádná extrémní trasa, nejsou na ní žádná "exponovaná místa" taková, jaká je známe třeba i z Tater, je to prostě výšlap do velkého kopce a ve velké výšce (dodnes jsem byl nejvýš 2850 metrů v Pyrenejích). Lidí bylo na trase opravdu nemnoho (dlouhé minuty jsem stoupal a nikoho jsem přede mnou ani za mnou neviděl, což bylo zpočátku dáno hustou mlhou, ale platilo to i po jejím rozpuštění), s tisícihlavými prázdninovými davy se to rozhodně nedá srovnat. Na druhou stranu půlka chat již byla opravdu zavřená (včetně chaty vrcholové) a ty zbylé mají v plánu zavřít během pár dnů. Do prvního sněhu už asi není daleko.

Na ještě fungující stanici číslo 6


Poslední dvě hodiny jsem šel už za tmy s čelovkou. Nemám s tímto způsobem putování žádnou zkušenost, jsem ryze denní turista, ale musím říct, že mě až překvapilo, jak to funguje dobře, tím spíš, že - jak se v noci ukázalo - kromě dobrého "denního" značení, jsou všechny cesty značené i pro užití ve tmě a ztratit se je prakticky nemožné, protože cesta se vám vyrýsuje na takovou vzdálenost, na kterou dosáhne vaše svítilna.

Stín Fudži při západu slunce


Těsně pod vrcholem jsem byl odměněn nečekaným zážitkem. Na východě, zřejmě aby si rituál východů nebeských těles hora dostatečně nazkoušela vyšel totiž sytě a jasně červený Měsíc. Napřed jsem si myslel, že to jen kdesi u Tokia marketingoví mágové vymysleli nějakou reklamu v duchu japonského státního znaku a červený kruh promítají na oblohu. Pak se ale ukázalo, že jde skutečně o Měsíc, který pak celou noc vládl obloze a byl vystřídán až východem "nového" slunce.

Pohled do údolí přes stanici číslo 8.Ze už je po setmění, je vidět na osvětlených městečkách pod horou.


V půl deváté večer jsem po necelých sedmi hodinách vystoupal k vrcholovému kráteru, nadšený z prostředí i nádherného dalekého výhledu, protože k večeru se úplně vyjasnilo. Hora mi dovolila hned v prvním z maximálně tří možných termínu přijít pokorně k ní, ne ji pokořit, ale poděkovat jí za to, že existuje a čím pro mě je.

Vzhledem k dobrým podmínkám jsem se rozhodl prožít si na vrcholu Fudži celou noc a počkat si na legendární východ slunce. Mám s tímhle celonočním programem dobrou zkušenost, když je dané místo pro mě i něčím víc než turistickým cílem (takto jsem strávil kdysi okouzlenou a zvědavou noc třeba před svatou jeskyní v Lourdech, i když mě jistě není snadné přiřadit mezi opravdové vyznavače víry. Stejně tak Fudži pro mě není jenom velký kopec, je pro mě legendou, symbolem, snad trošku i zástupným povoleným cílem. Sice to od půl deváté do rána do půl šesté bude dlouhá noc (věřil jsem, že ne ve stylu Heleny Vondráčkové). Pokochám se výhledem na všechny strany, projdu se kolem kráteru, budu pozorovat hvězdy z míst, kde jsou na dosah ruky, popřemýšlím o báječných lidech a o mém vztahu k nim, možná i něco na blog napíšu (prosím, nepište mi komentáře, že správný turista si nebere na vysokohorský výstup počítač, musíme jít přece s dobou ne? Ale nebojte, dokonce ani na Fudži ještě není wifi :-)). Prostě místem netradiční meditativní noc.

Že nejde o horu ale o sopku, je vidět na každém kroku.


Když se o půlnoci zvedl studený rozverný větřík a já zjistil, že víc než necelou blogovou stránku už na otevřených místech vrcholu Fudži nenapíšu, začal jsem hledat místo za větrem, za zdí, kde bych mohl pokračovat. Větřík byl však takové povahy, že jsem podobné místo na celém rozlehlém vrcholu nenašel, i když jsem různá místa cesty kolem kráterů prošel z nedostatku jiné smysluplné aktivity hned několikrát. Ve dvě ráno se rozverný větřík proměnil v nárazový ledový vichr a je fakt, že zbývající hodiny utíkaly veeeeeeelmi pomaluuuuuuuu. Ale i tak jsem mohl sledovat nádherné kruhové halo kolem měsíce a z vrcholu pozorované padající hvězdy byly tak jasné, jako moje přání zašmodrchaná.

Ráno před východem slunce


Když jsem se ráno podíval na cestu vedoucí k vrcholu, oněměl jsem úžasem: Zespodu kráčely k vrcholu potěšit se východem slunce desítky a možná stovky lidí, kteří se na noc uchýlili do zbývajících chat a teď - tj. mezi čtvrtou a pátou ráno se chtějí dostat na vrchol a přivítat slunce při jeho vstupu do nového dne. A jako je jen jediný maratón ten opravdu klasický, i východ slunce viděný z vrcholku Fudži je jakoby něco víc, co jinde na světě spatřit nelze. Kde už jinde by tento zážitek měl mít výlučnou povahu a kvality, když ne viděný ze symbolu země vycházejícího slunce.

Teď už vím, kde je východ slunce doma.


Jen o cestě na Fudži by se dala napsat celá obsáhlá mnohastránková reportáž, ale nesmím pokoušet čtenářskou trpělivost, tak aspoň těchle pár slov a několik fotek na ukázku. Bude jich po zpracování k dispozici, doufám, mnohem víc.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.