Japan 2011 - Úvodní prolínání kultur

9.9. je pěkné datum, pokud si ho chce člověk zapamatovat. Dobré na seznámení, dobré na svatbu, nejlépe s devátou přítelkyní v pořadí, aby se to nepletlo. A taky dobré k tomu, aby toho dne takový zápecník jako já vytáhl poprvé svoje paty z Evropy. Ano, nikdy jsem mimo Evropu nebyl, jen duchem, to ovšem často. Už při nástupu do letadla na Paříž mi došlo, že dnes asi v letadle noviny číst nebudu: Ve všech jsou speciální přílohy o teroristickém útoku letadly v New Yorku; pozítří to bude už deset let. Pro klidný let na druhý konec světa docela inspirující čtení. Letmo se podívám po spolucestujících, koho bych šacoval na potenciálního teroristu. Nikdo výrazný: Většinou Češi a taky - Japonci. Tenhle spoj z Prahy má v Paříži (máte-li štěstí) vynikající přípoj do Tokia, takže počet Japonců kolem mne utěšeně roste. Aspoň je ta změna povlovná a nebude to zítra ráno v Tokiu na letišti takový šok (nedělám si iluze, stejně bude).

 

Na přestup je v Paříži jen hodina a půl, což se na pohled zdá být dost, ale mám z toho trochu obavy. Pařížské letiště je známé různými průtahy a málokdy všechno klapne na jedničku. Stačí malé zpoždění a může nastat problém. A já plánované letadlo stihnout chci, protože bych měl letět Airbusem 380, tou největší a nejmodernější dopravní potvůrkou, o které jsem se domníval, že ji uvidím vždy maximálně na obrázku. Samozřejmě žádná z luxusních tříd mě nečeká. Být v divadle, tipoval bych to na druhý balkón, na Titaniku třetí podpalubí. Ale ve srovnání s tím, na co jsem zvyklý, luxus. "V Paříži musíte na vedlejší terminál," špitne slečna při odbavování. "Pojedete tam vlakem," dodává povzbudivě a mě polévá horko při představě stávkujících francouzských železničářů.

Na odletu z Prahy máme asi deset minut zpoždění, to by mohlo být ještě v normě, protože let probíhá v klidu a přistáváme dokonce o čtvrt hodiny dřív, než bylo v plánu. Můj optimismus stran přestupu roste. To ale ještě netuším, že dalších deset minut budeme rolovat, abychom se dostali s letadlem co nejdál od všech terminálů. Pak čtvrt hodiny výstup z letadla a další čtvrthodinka vyhlídkové cesty autobusem po všech možných i nemožných letištních prostorách. Chybí už jen průvodce ukazující střídavě vlevo a vpravo a turisté kroutící hlavami jako na tenise. Pak chvíli bloudím a - nevidím-li ukazatele - snažím se postupovat ve směru rostoucí koncentrace Japonců. Celkem to funguje. Pak jsem nucen opustit schengenský prostor, což obnáší taky čtvrthodinku ve frontě a navíc kontrolu, jestli jsem si v pase podobný. Snad mě nepošlou zpátky do schengenu, abych se lépe oholil! Do odletu zbývá třičtvrtě hodiny a já začínám prodlužovat krok. Konečně narážím na kýžený vlak. Co vlak, spíš vláčínek, vypadá jak zmenšený vagónek metra a jede asi minutu. Co mě tu ještě čeká? Letadlo, autobus, vlak… Nedivil bych se, kdybychom poslední část cesty k mezikontinentálnímu letadlu pluli lodí.

Půl hodiny před odletem slavnostně dobíhám ke vstupu do obrovitého stroje, jaký jsem ještě na vlastní oči nikdy neviděl. Jak se tohle může udržet ve vzduchu? Ano, fyzikálně to umím vysvětlit a možná ještě leccos i spočítat. Ale stejně se tomu hlava vzpírá uvěřit. A věřit technice se musí, protože to je to jediné, co vám v letadle 11 kilometrů nad zemí zbývá. Kdyby měl středověk tyhle technologie, chrámy a modlitebny by možná vznikly na palubě letadel.

Krásný interiér, dvě patra, v mém patře dvě chodbičky a v každé řadě celkem 10 sedadel. Sedadlo vedle mne zůstává prázdné. Luxus pokračuje. Při psaní na počítači mě nebude nikdo rušit. Zvedáme se do vzduchu, jako by to byl ten nejpřirozenější pohyb na světě. Poprvé mám možnost se dívat v přímém přenosu na start letadla, ve kterém sedím, v záběru kamery na "ocasní ploutvi" Airbusu. Dost zvláštní pocit. Ani se nestihneme rozhlédnout a jsme kilometry nad francouzskou krásnou zemí, prorážíme oblaky a letíme vstříc zítřejšímu východu slunce. Po chvilce boje s dotykovou obrazovkou multifunkčního stroje na zábavu, který je zabudovaný v sedadle přede mnou, si pouštím do sluchátek krásnou Brahmsovu hudbu. Popíjím šampaňské a při vědomí, že jsem právě nechal za sebou aktuální české problémy, propadám zvolna v nirvánu.

Asi na hodinku slastně přivírám oči a až po nějaké době mě z meditace vyruší poctivá turbulence. Japonec ob sesli vedle mne si na iPADu pouští porno, ale to - zdá se - tentokrát není na vině, i když při nesporné kvalitě produkce by klidně mohlo. V jakémpak neklidném místě to asi právě jsme? Podívám se na mapu, kde je možné sledovat aktuální parametry letu, a zjišťuji, že právě letíme nad švédským Orebro a já můžu dolů zamávat Janah a jejím Švédským listům. Čímž se turbulence hravě vysvětlila jako další poryv neobyčejného tvůrčího vzmachu známé a populární blogerky. Letíme severní cestou přes Dánsko, Švédsko, Finsko a Rusko, zpočátku hustě osídlenou krajinou, později - na pomezí Finska a Ruska ale už začíná oblast prakticky bez větších měst. Kilometry ztrácejí svou evropskou váhu a vzdálenosti se začínají počítat ve stovkách a tisících kilometrů. Jeden Američan se nahlas směje ústním rouškám křehkých japonských slečen, ony jemu na oplátku věnují zhnusené pohledy, když se nahlas a s gustem vysmrká. Ne, vypadá to, že tohle Japonci opravdu rádi nemají. Japonky ještě více utáhnou své ústenky, protože co kdyby měl buranský Američan třeba ebolu. Vlivy různých kultur jako by se ve francouzském letadle začaly mísit jako sladká a slaná voda v deltě velkých řek za přílivu.

Podává se večeře. Můžeme si vybrat mezi kuřecím po francouzsku a lososem po japonsku. Je třeba se rozhodnout a já se nechci zadními vrátky vrátit do Evropy, když směřuji poprvé v životě úplně, ale úplně jinam. Rozhoduji se pro vynikající rybu s tofu a lusky Misoshiru. Všichni Japonci kolem mne si dávají kuře. Škoda, dostávám obyčejný plastový příbor, a přitom jsem se tolik těšil na plastové hůlky. Ale kdoví, v jaký odpudivý nástroj se může jídelní hůlka změnit v ruce odhodlaného teroristy, tak holt zoufale honím kousky mozarelly v salátu impotentní vidličkou. Dohasínající francouzský vliv se ale nezapře, a tak i na závěr typické japonské speciality přijde kousek francouzského plísňového sýra. Mísení stále ještě pokračuje, ale řece sladké vody ze sladké Francie brzy dojdou síly a příliv slané vody z východu už nepůjde zastavit. Zítra ráno to bude úplné tsunami. Jak také jinak - v Japonsku? Přistihuji se, že netuším, ve kterém místě na rychle se stmívajícím pobřeží Severního ledového oceánu končí Evropa a začíná Asie. Hranici tedy protínám neznámo kde, pravděpodobně za devatero horami a devatero řekami, krásně zaobleného devátého devátý.

Proletěli jsme do noci, kterou se dnes pokusím s pomocí mrštného dopravního prostředku urychlit, jak to jen bude možné, aby mi dlouho nestála v cestě a velké japonské putování mohlo doopravdy začít.

Jako vždy jsem si dělal velké oči, co všechno na palubě letadla stihnu. Dělávám to i při cestách po Evropě, které nejsou delší než 2 hodiny, a nikdy to nesplním, protože většinou jen koukám z okna a přemýšlím. Ale jak naložit s porcí skoro dvanácti hodin letu? Ovšem, nastuduji podrobnosti o japonské historii, o tom, co je možné vidět v Tokiu, několik japonských frází, zopakuji si japonské slabičné abecedy, podívám se na několik filmů ve francouzském znění s anglickými titulky, atd., atd. Hmmm… Skutečnost je opět o dost jinde. Nejvíc mě baví studovat, kudy prolétáme (zhmotňují se mi tu povědomá jména jako Archangelsk, Omsk, Chabarovsk, Komsomolsk, atd.), a dívat se pohledem pilota díky přední kameře. Jak krásná umí být oblačnost shora, když na vás v té výšce neprší! Filmy jsem jen prolistoval a žádný z té obrovské nabídky mě nezaujal natolik, abych si ho pustil celý. A tak se propadám do polospánku a do uší mi zní krásný a vemlouvavý hlas Norah Jones, který je dnes naladěný přesně na tu správnou frekvenci, kterou potřebuji. Když jsem se po několika hodinách slastné dřímoty probral, zjistil jsem, že cédéčko se otočilo kompletně čtyřikrát. No a taky věnuji trochu času psaní tohoto článku, abyste ho měli čerstvý přímo "z paluby letadla". Nový cestovní počítač prokazuje své schopnosti obejít se bez napájení ze sítě více než 7 hodin, a je tudíž s nezbytnými hygienickými přestávkami k dispozici skoro po celou dobu letu.

Snídaně je ještě posledním vzedmutím francouzské hrdosti: Francouzský chléb, francouzské máslo, francouzské briošky, francouzské sýry, francouzské ovocné pyré… Chybí už jen francouzský polibek. Ale japonský element se nezlobí. Taky proč? Ví, že po přistání stejně vyhraje a že tahle snídaně je posledním skaliskem vzdálené evropské pevniny. Pro mne posledním na celé tři týdny.

Od Chabarovsku nabíráme jižní směr a pomalu začínáme klesat. Tam někde dole a na jihu je Tokio, které mi na první čtyři dny, doufám, otevře svou pohostinnou náruč.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.