Japan 2011 - Tunelem z oranžových bran

Je lepší den omylem začínat, než končit, říkám si pro uklidnění. Dnes ráno cestou na snídani jsem zpanikařil ve výtahu: Zatroleně, řekl jsem si (tedy řekl jsem si to jinak, ale přibližně v tomhle významu), tenhle výtah jede jen do desátého patra a já přece potřebuji na snídani až do šestnáctého, kde je restaurace. Že by tam jezdil jen ten druhý výtah? Co to je za nesmysl? Pán ve výtahu se mě zeptal, jestli chci opravdu nahoru do devátého, kam jede on, a podezřívavě si mě prohlédl. Na stěně výtahu byl červený nápis, který vybízel hotelové hosty, aby si všímali podezřelých věcí a lidí a hlásili je na recepci. Kdo už by měl být podezřelý, když ne já, hledám-li patro, do kterého zdejší výtahy nejezdí? Pánovi jsem přikývl, ale byl jsem bezradný. No co, přinejhorším těch zbývajících sedm pater dojdu pěšky. Ale je to záhada!!! Záhada to nebyla. Jen se mi ještě pořádně neprobuzený mozek "přepnul" na snídani před třemi dny v Kanazawě, kde jsme měli krásný výhled na tajfun z restaurace v 16.patře. Hotel, ve kterém bydlím v Kjótu, má pater opravdu jen deset a snídaně se podává v přízemí. Není nad to mít ve věcech pořádek.

Včera jsem se zmiňoval, že na dnešek mi přece jen zbyl ještě jeden speciální chrám. Jedná se o chrám Fušimi zasvěcený bohu rýže Inari. Na tomto místě prý byl chrám již před vznikem Kjóta v 8.století. Na rozdíl od spousty kjótských veskrze vzájemně zaměnitelných chrámů, tenhle si s žádným jiným nespletete, protože se vyznačuje tisíci a tisíci tzv. branami torii oranžové barvy. Když jsem o chrámu slyšel poprvé a dozvěděl jsem se, že těch bran v chrámu stojí asi 32 000, myslel jsem si, že jde o omyl, o překlep, o minimálně jednu nadbytečnou nulu. Tolik oranžových bran přece nikde být pohromadě nemůže. Věřte, že může. Brány totiž tvoří úplné tunely kolem chodníků v areálu hory Inari procházka tímto "bránořadím" je dlouhá asi 4 km a rozhodně není zadarmo jako včerejší rozjímavá "stezka filozofů". Vrchol hory Inari je sice jen ve výšce 233 m, ale vystoupat sem oranžovým tunelem dá celkem práci a v místech nejprudších stoupání jde o dobrou prověrku fyzické kondice (potkal jsem tu dokonce i trénující běžce!)

Na řadě míst cesty jsou brány naskládány tak hustě, že si skutečně připadnete jako v tunelu.

Samozřejmě oranžové torii se staly symbolem chrámu a jsou všude ke koupi podle velikosti od několika stovek po cca 12 000 jenů. Pátral jsem po tom, za kolik by mi tady na přání postavili mou vlastní branku do tunelu (nezdá se to, ale místa je kolem stezek okolní skřehotavou džunglí, od které chodníky oddělují tisíce pavoučích sítí s hlídači uprostřed, ještě pořád dost a určitě nebude problém přistavit do bludiště další trasy jako v tokijském metru) a podle požadované velikosti by to spravilo 300 000 až cca 1,5 milionu jenů. Přes tyto ceny je zájemců dostatek a torii jim zřejmě přinášejí štěstí v businessu a tedy užitek, protože obchod se štěstím zde kvete.

Jsou ale některé lokality, kde pravý stavební boom teprve vypukne a mezírky se postupně zacelí.

Při cestě oranžovými bránami jsem přemýšlel, jestli bych si o takové štěstí uměl vůbec říct. Lidé si často navzájem přejí štěstí, i když každý si ho pro sebe jistě představuje jinak. Jak si ho představuju já? Snad mít organismus zdravý přiměřeně věku, mít smysluplnou práci, mít pořád dostatek snů a cílů a taky (blízko nebo daleko, na tom tolik nezáleží, obojí umí být za jistých okolností dobré) někoho, s kým byste se ochotně rozdělili o cokoli kromě bolesti. Za takové štěstí bych si nechal svou bránu torii postavit. Jestli tedy díky nějakému neznámému donátorovi už dávno nestojí.

Návštěvníci si v areálu zavěšují i svoje čerstvě zakoupené torii. Vše, co je potřeba, se zapíše správným tahem přímo na branku.

Zajímalo by mě, jakým systémem se asi brány renovují. Některé už mají oranžový lak notně oprýskaný a za celou cestu jsem potkal jediného pána s kbelíkem oranžové barvy, který právě velmi rozvážně jednu bránu čerstvě přelakovával. Jestlipak je průběžná renovace již zahrnuta v počáteční ceně nebo se pak musí platit roční udržovací poplatek? Vím, měl jsem se zeptat, když ale mě ty otázky doklapávaly až cestou. A jen praktická poznámka pro případné cestovatele: Příměstský vláček podobný metru vás z nádraží v Kjótu během pěti minut zaveze až skoro před vchod do svatyně. Tentokrát jsem ušetřil čas i po dvou dnech dlouhých pochůzek již notně unavené nohy a nechal jsem se svézt. Nebo svést? :-)

Šógunova rezidence v Nidžó. Bohužel, uvnitř se nesmí fotografovat, takže slavičí podlahy nejen neuslyšíte, ale ani neuvidíte.

Po návratu do Kjóta jsem měl ještě jednu dodělávku: Chtěl jsem si poslechnout tzv. slavičí podlahy v hradním komplexu Nidžó, které prý byly zkonstruovány tak, aby nikdo nemohl šóguna, který zde v této rezidenci sídlil, nepozorovaně přepadnout. Vůči tomuto efektu jsem byl skeptický, protože vrzat podlahy už jsem slyšel leckde, jen k tomu nikdo nedodával tak efektní marketingovou story a pojmenování. Ale musím říct, že skutečnost mě dost mile překvapila. Podlaha pod nohama desítek zutých návštěvníků skutečně obyčejně nevrzala, ale kovově skřípala a pěla jakoby slaviččími pozlacenými hrdélky. Kdyby to šógun slyšel v tomhle turistickém podání, sice by zůstal živ a nepřepaden, ale jistě by se mu z toho lomozu rozskočila jeho šógunská pomazaná hlava.

Až budete na zahrádce nadávat na pletí, vězte, že tato paní má úkol vpravdě sysifovský: Vyplít z trávníku trávu.

Musím se také zmínit o tom, na co jsem včera zapomněl: U chrámu Čionin jsem poprvé v Japonsku narazil na párek Čechů. Postava vedle mne, která mi trochu připomínala Ignácia Raileyho nejméně po třiceti letech, totiž najednou povídá západočesky: "Hele, to budou ňáký havraní, todleto." Na což mu jeho protějšek (tedy protějška) odpověděl(a): "Tak havraní myslíš, jo? No já nevim." Rozhovor dál nepokračoval, protože já jsem se po zralé úvaze rozhodl v duchu pravidel pro natáčení přírodovědných dokumentů do přirozeného běhu přírody nijak nezasahovat a svou češtinou turistický pár neaktivizovat. Navíc jsem dost spěchal, protože mi hrozil vypršet časový limit pro nalezení Stříbrného pavilonu a já musel stihnout probloudit bezvýsledně ještě dva hřbitovy. Jo a taky si myslím, že to nebyli havraní todleto, ale nejspíš krkavcí.

Celkový pohled na zelenou oblast hradu Nidžó obklopenou velkoměstem Kjótem, které je na oplátku obkrouženo pásmem kopců.

Když jsem si byl dnes koupit na zítřek jízdenku na šinkansen do Hirošimy, zjistil jsem, že na nádraží se tu konají dokonce i koncerty. Napřed hrál klasiku nějaký malý orchestřík, ten však dělal jen předjezdce hlavní perle programu, jakési popové teenagerové star. Tak jsem zjistil, že zdejší obrovské schodiště, které se mi zdálo strašně naddimenzované a které jsem si neuměl představit užitečné k ničemu jinému, než k natočení remaku slavné scény s kočárkem na schodech z filmu Křižník Potěmkin, se v případě kulturního programu proměňuje v hlediště pro tisíce lidí. Ti teď nadšeně tleskali do rytmu takových písní, proti kterým je současná tvorba Heleny Vondráčkové asi jako Wagner proti Kmochovi.

Do tohoto pavilónku nás po japonsku vyšňořené hostesky lákaly na čajový obřad. Výrazně milejší než když mě u Obecního domu láká černoch s parukou kamsi na Mozarta, byť mám Mozarta rád.

Inu, čtyřdenní pobyt v Kjótu mi pomalu končí. Přestože jsem si možná na pohled trochu stýskal na množství chrámů, berte to s nadhledem; ve skutečnosti se mi tu moc líbilo. Myslím, že jsem se hozením do vody v Tokiu dost otrkal, takže mi třeba kjótské metro přišlo až směšně jednoduché. V Kjótu jsem taky začal zkoušet v některých situacích maličko komunikovat po japonsku. Začalo to hned při příjezdu, kdy jsem se po pětihodinové intelektuálně promlčené cestě autobusem z Kanazawy zeptal vedle sedícího domorodce, jestli stanice, do které vjíždíme, je Kjóto nádraží. Považte, rozuměl mi, odpověděl a já dokonce rozuměl jeho odpovědi (zněla: "Ano"). Trochu mi to připadlo, jako když Otík Rákosník ze střediskové vesničky po dlouhé jízdě do Berouna řekl v Berouně "Beroun". Ale jak se říká: rok co rok o krok pokrok. Dnes když jsem na jednu lámanou anglickou otázku v jednom obchodě správně odpověděl japonsky: "Doufám, že ano," japonská prodavačka se v úkloně málem dotkla hlavou země. Jen se obávám, že na to, abych se "rozmluvil" už nebudu mít dostatek času.

Přitom pokud by to šlo dál tak progresivně jako doposud, podle mého optimistického odhadu bych tak během šesti, sedmi let mohl být schopen krátkého rozhovoru o počasí. Jestli ovšem nebude pršet.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.