Stránky

pátek 31. března 2023

Točna Vilímkova nakladatelství v Opatovické ulici

Minulý týden jsem se v článku Obrázky z ne zcela běžně navštěvovaných míst Prahy velmi letmo zmínil o jednom velmi zajímavém komplexu budov v centru Prahy, kterým je Vilímkovo nakladatelství. Kdykoli jsem procházel kolem, tenhle rozlehlý "domeček" na rohu Černé a Opatovické ulice mě lákal k návštěvě, ale nikdy jsem se k ní neodhodlal. Povedlo se mi to až při - v odkazovaném článku zmíněné - večerní naučné procházce, kdy se nám podařilo dostat až na střechu objektu, poskytující nám i našim fotoaparátům okouzlující a celkem neokoukané výhledy do okolí.

Ta budova je zajímavá kdečím, např. pořád ještě na oprýskaném středním pásu omítky prosvítá původní nápis NAKLADATELSTVÍ JOS. R. VILÍMEK. Každopádně stojí za to vstoupit do průjezdu budovy (na fotografii, jako kdysi legendární Peroutkův článek, vlevo dole), nejlépe v době, kdy je otevřený pozoruhodný průchod do Spálené ulice. Když je průchod zavřený, jde to samozřejmě obejít, ale přijdete o část kouzla tohoto místa. 


 
 

středa 29. března 2023

Proč nestojí v Kerkonoších Čerfova bouda?

Ten zážitek jsem během let dokonale vytěsnil. Až letos, když začal mediální cvrkot kolem 110. výročí úmrtí legendární dvojice Hanč - Vrbata během mezinárodního (původně) padesátikilometrového závodu v běhu na lyžích na hřebenech jen na první pohled mírumilovných Krkonoš a podpořilo ho i uvedení (a ocenění) filmu Poslední závod, se mi ta vzpomínka vyvalila odkudsi z opravdu velké hloubky. Když jsem totiž sledoval dramatický závěr tragického příběhu, který se odehrával v krkonošské vánici, pořád jsem si říkal, že mi ty mrazivé a větrné záběry něco připomínají. A už vím co: Sám jsem totiž něco podobného - naštěstí bez toho ošklivého konce - kdysi zažil. Nakonec se tenkrát nikomu nic nestalo, ale to byla spíš shoda okolností než projev nějaké zákonitosti nebo něčí konkrétní zásluha. Zaděláno na úhlednou zprávu v černé kronice bezesporu bylo. 

Součástí mých středních i vysokých studií bylo i několik tzv. zimních výcvikových kurzů. To se prostě vždycky asi na týden odjelo někam na hory a tam se dovádělo zčásti na sjezdových lyžích a částečně na běžkách. No, dovádělo... ono dost záleželo na tom, jak byl člověk s lyžemi sžitý, a to já - při svém všeobecně odmítavém vztahu ke sportům, pro něž je podmínkou voda ve kterémkoli skupenství - opravdu nebyl.

Na jednom takovém pobytu jsme kromě každodenního tréninku a několika vložených sjezdových i běžeckých závodů absolvovali jako nesporný vrchol programu i hřebenovou túru. Startovali jsme z Labské boudy a opravdu už dnes nevím, kudy jsme pokračovali a kam jsme si přáli dojet. Vzhledem k tomu, že výlet byl naplánovaný na celý den, troufali jsme si asi dojet daleko. Před startem jsme se rozdělili na tři výkonnostní družstva: Jednička byla určená těm, kteří lyžovali závodně, ve dvojce byli "ti normální" a ve trojce "dřeva". Pro účely sjezdového lyžování jsem byl jasná trojka, protože jsem nikdy nenašel ani nejmenší zalíbení ve šněrování semtam sjezdovkou a byl jsem ve své počínající dospělosti poctivým začátečníkem. Ale ježdění na běžkách odněkud někam mi na rozdíl od neustálého vyjíždění a sjíždění stejného kopce dávalo docela smysl a i ve vloženém běžeckém závodě jsem nečekaně zabodoval, tak jsem mohl optimisticky pomýšlet na druhé družstvo. Trojkařů ale bylo málo, tak jsem "tým dřev" pro hřebenovou túru ochotně doplnil a přihodil vlastní polínko.

neděle 26. března 2023

Nedělní miniglosy č.679

Máme tu konec prvního úředně i fakticky jarního týdne a s ním jako obyčejně přichází í nové vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a který na konci února oslavil 14 let od vydání historicky prvního čísla. Tak věřím, že vám jimi moc nepokazím vlídné jarní rozpoložení, když půjde o tradiční zprávy z politiky i společnosti - byť možná maličko jiné než v oficiálních médiích.

Nevím, jak je to u vás, ale mě nástup jara nejen konečně vyléčil (no dobře, připouštím, antibiotika možná taky sehrála určitou roli), ale taky rozpohyboval, takže po týdnech strávených v domácím brlohu jsem konečně vyrazil za novými zážitky a fotkami. Cestou jsem rovněž spoustu věcí nasliboval, tak teď budu muset taky nastartovat nějaké to plnění. Během uplynulého týdne jsem nicméně opět stihl zveřejnit dva nové články: Prvním bylo Šesté tokijské zastavení, které představilo moje fotky úspěšné v posledním ročníku mezinárodní tokijské fotografické soutěže (a připomnělo některé moje vlastní zážitky z této dynamické japonské metropole). Ve druhém jsem pak nabídl některé Obrázky z ne zcela běžně navštěvovaných míst Prahy, např. ze střechy starého Vilímkova nakladatelství. Z předchozího období můžu ještě jednou připomenout, Jak jsem si pokecal s umělou inteligencí, resp. s její prozatím zjevně méně inteligentní generací, kterou je možné zastihnout na telefonních linkách finančních institucí. A z archivu tentokrát povytáhnu hned dva články: Už minule představený článek O našich vzorech (pozor, nejde o vzory lidské ale gramatické) doplním ještě o básničku Svět je jen velká osika, kdysi napsanou pod vlivem velké japonského zemětřesení, od kterého uplynulo v březnu už 12 let.

pátek 24. března 2023

Obrázky z ne zcela běžně navštěvovaných míst Prahy

Čas od času si dopřeju "průvodcovanou" procházku Prahou. Nejen s Pražskými domy, o kterých už jsem tu mnohokrát psal a se kterými poznáváme Prahu opravdu poctivě dům od domu po číslech popisných (právě při příští vycházce se chystáme oslavit č.p.1000 na Novém Městě (však se taky takhle po novém Městě chodí už jedenáctým rokem), ale občas i s úplně jinými skupinami zájemců o Prahu a jinými průvodci. popravdě, většinou od takových vycházek nečekám nic zásadně objevného; centrum Prahy mám prochozené docela dobře, takže spíš poslouchám povídání o daném místě a o zajímavostech s ním spojených a rozhlížím se kolem sebe, jestli neuvidím nějaký štěpný námět pro svou speciální rubriku Pražské drobnůstky nebo nevzplanu náhlou fotoinspirací.

Tentokrát jsem vyrazil s jednou svou známou paní průvodkyní a dalšími 20 lidmi na vycházku, která měla být tematicky zaměřena na pražské uličky a průchody na pomezí Starého a Nového Města. Podle toho, co jsem věděl, jsme se měli pohybovat v prostoru, který znám, myslím, opravdu slušně, tak jsem bral vycházku spíš jako odpočinutí po práci (vyráželi jsme v půl šesté) a příležitost k tomu, abych se dozvěděl historický kontext, který pohříchu často opomíjím, tak je dobré, když mi informace někdo předříkává. Focení je v takový čas bez stativu už problematické, světla ubývá o překot a skupina se stále přemisťuje a vůbec nedbá na to, že jsem vyhlášený pomalý fotograf :-).

středa 22. března 2023

Šesté tokijské zastavení

Dnes tady mám jeden rest už z přelomu roku, ke kterému je možné se z několika důvodů vrátit jen s notným odstupem. Nebude tedy snad vadit, že to nevezmeme přímo k cíli, ale půjdeme malou oklikou. Oklikou dlouhou až 12 let a pěkných pár tisíc kilometrů.

Před skoro 12 lety se mnou v Tokiu při mém prvním zastavení zastavilo letadlo. Letělo přes půl světa z Paříže a já se nemohl dočkat toho obdivovaného i obávaného velkoměsta na konci dlouhé cesty: Tokio, Tokyo, Tókjó, 東京. Pulzující organismus, nepřehledná změť, ve které se nedá rozumným způsobem orientovat, pro zavilého Středoevropana ovšem taky exotika a neznámo. Pro mne zároveň brána do čarovné japonské země, kam jsem si až do svých pokročilých pětačtyřiceti nikdy neuměl představit, že bych dobrovolně cestoval, a pak se tomu prostě najednou nedalo ubránit, jak bylo to pozvání intenzivní a neodolatelné. Své první zážitky po přistání na tokijském letišti Narita jsem popsal v blogovém článku Než vás do Japonska pustí, pár fotek jsem pak přidal v článku Tokijčané a byl jsem přesvědčen, že to bylo moje první a zároveň i poslední tokijské zastavení. Kdo by tehdy tušil, že jich bude ještě nejmíň dalších pět?

neděle 19. března 2023

Nedělní miniglosy č.678

Myslím, že pár uplynulých dní můžeme už vzhledem k intenzivnějším slunečním paprskům a vyšším odpoledním teplotám směle považovat za jaro. Dnešní vydání  Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a který na konci února oslavil 14 let od vydání historicky prvního čísla, už tedy můžeme inzerovat jako regulérní první jarní číslo, byť se u toho formalistní astronomové tváří jakkoli pochybovačně. Vítám vás u 678. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik.

Můj týden byl sice tentokrát dost rozběhaný, na druhou stranu už bylo na čase, když jsem byl skoro celý únor a půlku března do značné míry "uzemněný" kvůli spiknutí bacilů. Během týdne jsem nicméně opět zveřejnil dva nové články: V tom prvním jsem popsal, Jak jsem si pokecal s umělou inteligencí, resp. s její prozatím zjevně méně inteligentní generací, kterou je možné zastihnout na telefonních linkách finančních a jiných institucí. V druhém článku jsem pak poodhalil, v čem spočíval můj Rušný začátek jara, během kterého jsem mimo jiné na dva dny navštívil Plzeň. On tedy ne, že by byl např. fakt, proč moje soukromé jaro začíná už 16. března, kdovíjak tajný, ale mě se vždycky líbilo víc poodhalené než plně nasvícené. Z předešlého období ještě jednou upozorním na to, jak vypadal Střední státní znak na československých mincích, a na text O neplaveckém disidentovi, ve kterém jsem zavzpomínal na to, kterak jsem se v prvních dvaceti letech svého života zcela vysmekl celému propracovanému státnímu systému plaveckého vzdělávání. No a na závěr tohoto odstavce opět společně nakoukneme do blogového archivu, odkud tentokrát povytáhnu 11 let starý článek O našich vzorech. Ne, nebojte, nepůjde o žádný politický marketing, ve kterém budu zdůrazňovat kladné stránky přicházejících oproti odváženým ani vejminkářů oproti startujícím. Jde totiž o rody gramatické, což je jedna z mála oblastí, kde se zatím ještě nepodařilo naši společnost rozpoltit a rozhádat, i když kdoví, jak nám ta gramatická svornost ještě dlouho vydrží, než si jí naši vlivní a naše média všimnou.

pátek 17. března 2023

Můj rušný začátek jara

Když už tedy máme (zatím ještě) hentů demokraciu, začátek jara si každý připomíná, kdy chce. Meteorologové berou za začátek jara 1. březen, astronomové aktuálně 20. březen (ale donedávna a zase v dalekém budoucnu i 21. březen nebo dokonce 19. březen), pro řadu lidí jsou začátkem jara až velikonoční svátky. Moje vlastní jaro začíná už dlouhá léta 16. března, protože se právě tenhle den k mé radosti kdysi neodstranitelně vřadil mezi moje významné soukromé dny. A tentokrát to pro mě byl navíc celkem rušný den, takže jsem si na něj dokonce musel vzít dovolenou, abych všechno stihl. Nicméně, ráno jsem si zrovna nepřispal. Naopak, vstával jsem o dost dřív než obvykle v pracovní dny, už kolem půl páté, protože mě toho čekalo docela dost. 

Prvním a nejdůležitějším bodem dne bylo pro mě samozřejmě přání k narozeninám člověku, který právě dokáže udělat jediným úsměvem i z té nejprotivnější a nejvlezlejší zimy slunečné a radostné jaro, takže začátek mého jara oproti jaru astronomickému před lety poněkud urychlil a pevně ho usadil do kalendáře na svátek Eleny a Herberta. 

středa 15. března 2023

Jak jsem si pokecal s umělou inteligencí

Už jsem na sociálních sítích četl o různých osobních zkušenostech s umělou inteligencí. Jeden čas jsem si říkal, že by nebylo od věci získat umělou inteligenci jako pravidelného komentátora na blogu, ale pak jsem byl příliš líný dotáhnout něco takového do konce. A kdoví, třeba by se umělé inteligenci zalíbilo, že o ní jednou ročně budu psát v tradičním bilančním článku, jako byl naposledy text Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2022, a ve snaze dostat se v žebříčcích co nejvýše by rozpoutávala cílené komentářové rozeštvávací přestřelky; inteligentní je na to dost! Takže ne, nic takového, pěkně zůstanu u svých milých komentátorek a komentátorů z masa a kostí. 

Byl jsem ovšem nedávno nucen zavolat po dlouhé době na informační linku jedné nejmenované banky. Přiznávám, velmi nerad vyřizuji podobné věci telefonem, byť je rozhodně v mých schopnostech po telefonu se slušně domluvit; nečiní mi to ovšem pražádné potěšení. Vytočil jsem bez dalších prodlev příslušné číslo, abych měl vše za sebou co nejrychleji, a byl jsem po předchozích zkušenostech připraven na plechový hlas, který mi nařizuje tu zmáčknout dvojku, tu devítku a jindy zase nulu, abych docílil kýžené informace. Ale doba pokročila a tentokrát se vše odehrálo jinak:

"Řekněte nám svůj požadavek!" povídá všeznale mužský hlas na druhé straně telefonu. Aha, na takový příkaz jsem ovšem nebyl připraven. Chvíli jsem se zamyslel, jak co nejstručněji naformulovat skutečnost, že moje maminka dostala prapodivnou esemesku potvrzující transakci, která se nijak netýkala jejího účtu, tak bych se rád zeptal, jestli to není nějaký sofistikovaný pokus o infiltraci, a pokud ne, jestli zbloudilá (a nejspíš i někým zaplacená) konfirmační esemeska nemůže někomu chybět. Než jsem domyslel, co bych vlastně rád bance v kostce sdělil, hlas mi do mlčenlivých myšlenek netrpělivě vskočil: "Nerozumím, opakujte váš požadavek!" Grrr, jestli něco nemám rád, tedy to, že mě stroje peskují a ještě se to snaží vydávat za službu. 

neděle 12. března 2023

Nedělní miniglosy č.677

Uplynulý týden jsem nakonec neplánovaně a nedobrovolně strávil doma v tiché společnosti knížek a antibiotik, což vzhledem k tomu, jak se venku ženili apríloví čerti a měnili prezidenti, bylo asi to nejlepší, co jsem mohl udělat. Každopádně kvituji, že jsem se - zdá se - dal konečně po delší době do pořádku, zmizely některé nepříjemné projevy, které mě - tu v silnější, tu zase slabší verzi - doprovázely prakticky od začátku února. Soudím tak aspoň podle toho, že jsem se o víkendu sám od sebe rozhodl po několikatýdenním "lazaretním období" poklidit byt, vytřít podlahu a dokonce i odstrojit vánoční stromeček :-). Do toho docela intenzivně zasvítilo sluníčko, takže jsem se dnes - ještě z domova a ne z tradiční kavárny - těšil na to, až se pustím opět do Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a který na konci února oslavil 14 let od vydání historicky prvního čísla. Vítám vás u 677. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik.

Během tohoto týdne jsem zveřejnil dva nové články: V tom prvním jsem ukázal, jak kdysi vypadal Střední státní znak na československých mincích. Ve druhém článku jsem kromě jedné noční fotky přidal pár podrobností o tom, co mě přimělo po několika letech navštívit svého praktického lékaře - O zapáleném uchu a půlnoční zahradě. Z předchozího období ještě jednou připomenu text O neplaveckém disidentovi, ve kterém jsem zavzpomínal na to, kterak jsem se v prvních dvaceti letech svého života zcela vysmekl celému propracovanému státnímu systému plaveckého vzdělávání, a podrobný bilanční článek Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2022. A samozřejmě, i tentokrát nakoukneme do blogového archivu, odkud tentokrát povytáhnu 7 let starý článek O nenápadných vlnkách všude kolem nás, který pojednává o tom, jak se vše, úplně vše, co děláme, zapisuje do námi vyvolaných gravitačních vln, takže jednou nejspíš bude možné (otázkou je kým a kde) přesně zrekonstruovat, co jsme kdy ve svém životě dělali :-). 

pátek 10. března 2023

O zapáleném uchu a půlnoční zahradě

Už jsem se tu na těchto stránkách několikrát zmínil, že - abych si maličko zabásnil - letošní předjaří se mi moc nedaří. Od začátku února jsem se skoro neustále pohyboval na úzké hraně mezi zdravím a chorobou; vždycky jsem z ostrého hřebene na tomto rozhraní udělal pár kroků na jednu stranu, pak zase na druhou a zas a znovu. Až si organismus řekl, že už ho taková hra nebaví, a rozhodl se mi to dát najevo způsobem, aby i takový nedovtipa, jako jsem já, dovedl pochopit, že bez pomoci vymožeností lékařské vědy, které se jinak vyhýbám, jak je to jen možné, to už nejspíš dál nepůjde. A tak mi v neděli poprvé v životě oteklo ucho. Zčervenalo, zapálilo se (někomu se na jaře zapalujou lýtka, mně holt jen to ucho) a žhnulo tak, že jsem jím mohl vytápět obývák efektivněji než elektrickými radiátory. Ještě jsem v pondělí udělal poslední pokus nechat všemu volný průběh, ale poté, co mi začaly opuchat a vyzývavě červenat i k uchu přiléhající část čela, spánek a týl, a na hlavě se mi začaly rozlévat gorbačovské mapy, usoudil jsem, že spoléhání na přirozené obranné mechanismy svého těla má nejspíš své hranice.

V úterý jsem tedy navštívil svou paní doktorku, která zavýskla radostí, že mě po mnoha letech zase jednou vidí, a pokusila se využít situace, kdy nemám sílu odmlouvat, a vyšetřila na mně vše, co jsem v uplynulých letech zameškal, i to, co se teprve v letech následujících zameškat chystám, předepsala mi taková ta antibiotika, která by měla zabít zlého mikropůvodce vašeho trápení anebo se podle příbalového letáku přinejhorším zmýlí a zabijou vás, a nařídila mi do konce týdne nikde netrajdat, práci v to počítaje.

úterý 7. března 2023

Střední státní znak na československých mincích

Na většině mincí československé první republiky byl vyobrazen velmi dobře známý tzv. malý státní znak, tedy český dvouocasý lev, na jehož prsou byl srdeční štítek se znakem Slovenska - dvojramenným křížem vyrůstajícím z trojvrší (jak jste mohli vidět např. nedávno ve Fotohádance č.30). Velké stříbrné mince z 30. let 20. století, což tehdy byly stříbrné desetikoruny a dvacetikoruny, ovšem disponují větší plochou, a tak mohly zobrazovat ne zcela tradiční a taky ne tolik známý tzv. střední státní znak. Pojďme se podívat, jak tento znak na prvorepublikových stříbrňácích vypadal a co symbolizovaly jeho části:

Střední státní znak se skládal ze dvou štítů. Na předním menším (srdečním) štítu je český dvouocasý lev. Zadní štít byl rozdělen do čtyř polí: V horních polích byl vpravo slovenský znak (prosím, nemyslete si, že si ve svém pokročilém věku začínám plést pravou ruku s levou, ale možná víte, že základní pravidlo heraldiky praví, že v heraldice vše, co je vlevo, je vpravo a naopak :-)), tedy už zmíněný dvouramenný kříž vystupující z trojvrší, a vlevo (tedy v reálu vpravo) znak Podkarpatské Rusi s fešáckým medvědem (standardně byl červený, ale červená barva ve stříbře tak nevyzní), dole jsou pak dvě orlice - moravská a slezská, které jsou dle zákona velmi, velmi barevné, ale na stříbrných mincí barevné záměry dopadají úplně stejně jako červený podkarpatský medvěd. Aspoň si pak na konci článku ukážeme znak ve správně zákonem nadefinovaných barvách.

neděle 5. března 2023

Nedělní miniglosy č.676

Poté, co Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", oslavily na konci února 14 let od vydání historicky prvního čísla tohoto nedělníku, postupně již, doufám, směřujeme k jaru, na které se letos těším snad ještě víc než obyčejně. Možná je tomu tak i proto, že vlastně celý  poslední měsíc se u mě nese v duchu rozhánění rozličných projevů aktuálně nedostatečného zdraví Prostě už je březen, a je tedy zapotřebí poohlédnout se po jarním sluníčku a vyšších než mrazivých teplotách. Tak vás aspoň vítám u již 676. čísla nedělníku vycházejícího pod zavedenou značkou NMg se zprávami z politiky i společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích, byť zase ne o tolik.

pátek 3. března 2023

Budiž Světlo!

Vím, ten dnešní nadpis není úplně originální; jako bych už někde něco podobného četl. Tak jsem ho aspoň maličko "způvodnil" velkým eS, protože tak se bude lépe hodit k dnešnímu předběžnému oznámení.

Asi nejčastějším úvodem rozhovoru, když se potkám po nějaké době se známými, je jejich otázka: "A kdypak budeš mít zase nějakou výstavu?" Už jsem si na takový úvod připravil odpověď - model 2023: "Letos určitě nic neplánuju, snad příští rok!" A pustím se do vysvětlování, že jsem měl teď nepřetržitou šňůru výstav od června 2020 do loňského prosince, že jsem asi jediný jakžtakž žijící český fotograf, který si v tom nejdrsnějším covidovém období, kdy zákaz stíhal zákaz, střihl čtyři různé výstavy s řádnými vernisážemi a s více než dvaceti komentovanými prohlídkami, a který je teď po skončení celé té série odsouzen sdílet svůj byt s desítkami výstavních fotek, které pro všechny ty akce musel připravit. "Ano, letos určitě nic, dím přesvědčivě; snad napřesrok, když se zadaří, ale jisté to není."

středa 1. března 2023

O neplaveckém disidentovi

Když čas od času přijde řeč na plavání a já konstatuji, že plavat neumím, většinou to vzbudí překvapené reakce. Spousta lidí se domnívá, že precizní systém školní výuky plavání v normalizačním Československu neměl žádné mezery, kterými by bylo možné proklouznout. Jak mám vůči tehdejšímu husákovskému režimu plnou nůši zásadních výhrad, systém výuky plavání byl, myslím, opravdu efektivní, částečně i proto, že byl založen na vojensky pojatém přístupu: "Nedrškuj a plav, výmluvy se předem zamítají, žádné omluvenky neplatí a na to, že se ti něco nelíbí, není nikdo zvědavej!" Z hlediska dnešních všudypřítomných osobnostních a jiných práv je to samozřejmě ve zpětném pohledu běs a hrůza, ale výkon různých rozhodnutí a nařízení takový přístup samozřejmě ve spoustě ohledů podstatně zjednodušuje. Kdo se chtěl vymknout organizačně skoro dokonalému systému plaveckého vzdělávání, musel projevit dlouhodobé odhodlání, úskočnost a notnou dávku fantazie, vlastně se vyčlenit ze slušné společnosti a stát jakýmsi neplaveckým disidentem.

Že ze mě nebude druhý Michael Phelps (i když tehdy spíš ještě Mark Spitz) bylo jasné celkem záhy: Nějakou dobu jsem byl jako dítě nucen chodit na kurzy plavání do plzeňských Městských lázní a byly to pro mě tak nepříjemné zážitky a semeniště stresu (dodnes cítím v nose hnusně vlhký pach teplé dezinfikované vody, kterým byly celé lázně prodchnuté), že zatímco dnes kolem zdevastované plzeňské lázeňské budovy chodí spousta pamětníků s nostalgickou slzou v oku, já té budově tajně strouhám mrkvičku, protože jsem přesvědčen, že za příkoří, kterých se na mé dětské psýše dopustila, si podobný osud zaslouží. 

Na základce, tam se šlo na plavání dohromady snad jen dvakrát a dodneška mám schovanou žákovskou knížku z páté třídy, dokumentující moje plavecké úspěchy: Mezi spoustou jedniček z normálních předmětů se totiž rozšafně po sultánském způsobu kulatí pětka z plavání, navíc doprovázená poznámkou, že jsem se společně s dalšími spolužáky navzdory přísnému zákazu pokoušel nahlédnout do holčičí šatny.