O neplaveckém disidentovi

Když čas od času přijde řeč na plavání a já konstatuji, že plavat neumím, většinou to vzbudí překvapené reakce. Spousta lidí se domnívá, že precizní systém školní výuky plavání v normalizačním Československu neměl žádné mezery, kterými by bylo možné proklouznout. Jak mám vůči tehdejšímu husákovskému režimu plnou nůši zásadních výhrad, systém výuky plavání byl, myslím, opravdu efektivní, částečně i proto, že byl založen na vojensky pojatém přístupu: "Nedrškuj a plav, výmluvy se předem zamítají, žádné omluvenky neplatí a na to, že se ti něco nelíbí, není nikdo zvědavej!" Z hlediska dnešních všudypřítomných osobnostních a jiných práv je to samozřejmě ve zpětném pohledu běs a hrůza, ale výkon různých rozhodnutí a nařízení takový přístup samozřejmě ve spoustě ohledů podstatně zjednodušuje. Kdo se chtěl vymknout organizačně skoro dokonalému systému plaveckého vzdělávání, musel projevit dlouhodobé odhodlání, úskočnost a notnou dávku fantazie, vlastně se vyčlenit ze slušné společnosti a stát jakýmsi neplaveckým disidentem.

Že ze mě nebude druhý Michael Phelps (i když tehdy spíš ještě Mark Spitz) bylo jasné celkem záhy: Nějakou dobu jsem byl jako dítě nucen chodit na kurzy plavání do plzeňských Městských lázní a byly to pro mě tak nepříjemné zážitky a semeniště stresu (dodnes cítím v nose hnusně vlhký pach teplé dezinfikované vody, kterým byly celé lázně prodchnuté), že zatímco dnes kolem zdevastované plzeňské lázeňské budovy chodí spousta pamětníků s nostalgickou slzou v oku, já té budově tajně strouhám mrkvičku, protože jsem přesvědčen, že za příkoří, kterých se na mé dětské psýše dopustila, si podobný osud zaslouží. 

Na základce, tam se šlo na plavání dohromady snad jen dvakrát a dodneška mám schovanou žákovskou knížku z páté třídy, dokumentující moje plavecké úspěchy: Mezi spoustou jedniček z normálních předmětů se totiž rozšafně po sultánském způsobu kulatí pětka z plavání, navíc doprovázená poznámkou, že jsem se společně s dalšími spolužáky navzdory přísnému zákazu pokoušel nahlédnout do holčičí šatny.

Na gymnáziu už se plavání věnovalo více času a užuž to vypadalo, že se plaveckým hodinám prostě nedá vyhnout. Leč - báječně zafungovala somatizace, o níž jsem tehdy ještě nic nevěděl: Plavání jsem se totiž bál tak strašně, až jsem se osypal jakousi speciální vyrážkou, kterou odborníci-kožaři vyhodnotili jako snad výhledově odstranitelnou - pod jedinou podmínkou: Nesmí na ni v žádném případě v dohledné době přijít ani kapka vody! Asi si umíte představit, jak jsem se nad zázračnou diagnózou zaradoval, ochotně jsem se mazal odpornými tekutými pudry a celé čtvrtletí jsem chodil na plavání s orazítkovaným papírkem, který mě opravňoval se hodin účastnit výhradně jako divák. Krčil jsem rameny: Jak rád bych se taky zapojil, ale bohužel, ošklivá náhoda si se mnou zle zahrála... Jakmile hodiny plavání skončily, vzácná vyrážka brzy sama odputovala do věčných vyrážkových lovišť.

Problém nastal na vysoké škole, kde jsme si sice mohli vybrat sport, kterému se budeme v hodinách tělocviku věnovat, ale jen za podmínky, že dokážeme před odbornou komisí tělocvikářů bez problémů urazit ve vodě 100 metrů. Pochopil jsem, že na jeden nádech po dně bazénu sto metrů neuběhnu a nejspíš by to při celkem hloupě nastavených pravidlech stejně neplatilo. Zatímco moji spolužáci hráli při "těláku" tenis, volejbal, provozovali kanoistiku a jezdili na cyklovýlety, já byl odsouzen k hodinám plavání v bazénu na Julisce, které v mém podání znamenaly půldruhé hodiny postávat s několika podobnými disidentskými vyvrheli v rohu bazénu na relativní mělčině a na dosah od žlábku.

Opět se ale ukázalo, že moje plavecká kariéra hrdého neplavce je doprovázena zázraky. Naše škola se tehdy přihlásila do štafetového plaveckého závodu 1000 x 100 metrů a jedním z hlavních organizátorů (a posléze i účastníků) byl můj organizačně i tělesně zdatný spolužák Mireček, který zrovna potřeboval trénovat na mistrovství republiky v triatlonu. Aby trénink stál za to, rozhodl se zúčastnit i zmíněné štafety, jenomže absolvovat jediný úsek se mu zdálo málo, potřeboval jich v zápřahu aspoň 15 nebo 20, ale to se nesmělo, protože smysl štafety byl právě v tom, že každý z tisíce stometrových úseků plaval někdo jiný. Mireček se ovšem nenechal odradit a přihlásil se do štafetového závodu pod asi dvaceti různými jmény, a protože se příslušnost k VŠCHT kontrolovala, nemohl si jména prostě vymýšlet a vybíral si namátkou jména svých spolužáků, včetně toho mého. Aniž bych to byl tušil, moje jméno se tak ocitlo na oficiální listině účastníků závodu, navíc s časem lehce pod jednu minutu, což bylo tempo kterým Mireček coby vrcholový sportovec byl schopen absolvovat všechny své falešné úseky. No a protože šlo o akci celostátního významu, ve které se prostě nedalo podvádět, katedra tělocviku vyhlásila, že výsledek ze štafety se bude oficiálně uznávat i jako splněné plavecké minimum. Nikomu nebylo divné, že člověk, který se nebyl schopný za 20 let naučit ani splývat, dal najednou stovku kraulem za 58 vteřin. Asi talent, no... Spíš klasický švajneraj rozvinutého socialismu, zaplaťpámbu za něj (myšlen onen švajneraj, aby bylo jasno).

A tak jsem dostal oficiální papír s razítkem, že jsem byl uznán plavcem a mohu se přihlásit na sport podle svého výběru, takže další čtyři roky jsem hrál na celkem slušné úrovni badminton, zatímco moji kolegové - spoluvyvrhelové z rohu bazénu na Julisce, kteří neměli to štěstí, že triatlonista Mireček znal jejich nacionále, chodili "plavat" na Julisku každý týden až do páťáku. 

Tedy, přiznávám, že být neplaveckým disidentem mi s odstupem času nepřipadne jako nic obzvlášť zábavného; zejména když pobývám u svého milovaného Iónského moře, nejradši bych vyrazil ráno či naopak za soumraku nádherně zpěněným mořem podél pobřeží jako delfín, místo toho, abych se jen neuměle šplouchal u břehu. Ale panický strach z hloubky jsem léty nepřekonal a dospěl jsem k přesvědčení, že bych měl akceptovat své osobnostní limity a že co se mi nepovedlo zlomit za víc než půlstoletí, to už ve zbývajícím krátícím se čase nejspíš nedoženu.

A když už tomu tak jednou je, aspoň o tom všem - byť s lehce posmutnělým povzdechem - napíšu něco opravdu veselého na blog :-).