Stránky

středa 1. března 2023

O neplaveckém disidentovi

Když čas od času přijde řeč na plavání a já konstatuji, že plavat neumím, většinou to vzbudí překvapené reakce. Spousta lidí se domnívá, že precizní systém školní výuky plavání v normalizačním Československu neměl žádné mezery, kterými by bylo možné proklouznout. Jak mám vůči tehdejšímu husákovskému režimu plnou nůši zásadních výhrad, systém výuky plavání byl, myslím, opravdu efektivní, částečně i proto, že byl založen na vojensky pojatém přístupu: "Nedrškuj a plav, výmluvy se předem zamítají, žádné omluvenky neplatí a na to, že se ti něco nelíbí, není nikdo zvědavej!" Z hlediska dnešních všudypřítomných osobnostních a jiných práv je to samozřejmě ve zpětném pohledu běs a hrůza, ale výkon různých rozhodnutí a nařízení takový přístup samozřejmě ve spoustě ohledů podstatně zjednodušuje. Kdo se chtěl vymknout organizačně skoro dokonalému systému plaveckého vzdělávání, musel projevit dlouhodobé odhodlání, úskočnost a notnou dávku fantazie, vlastně se vyčlenit ze slušné společnosti a stát jakýmsi neplaveckým disidentem.

Že ze mě nebude druhý Michael Phelps (i když tehdy spíš ještě Mark Spitz) bylo jasné celkem záhy: Nějakou dobu jsem byl jako dítě nucen chodit na kurzy plavání do plzeňských Městských lázní a byly to pro mě tak nepříjemné zážitky a semeniště stresu (dodnes cítím v nose hnusně vlhký pach teplé dezinfikované vody, kterým byly celé lázně prodchnuté), že zatímco dnes kolem zdevastované plzeňské lázeňské budovy chodí spousta pamětníků s nostalgickou slzou v oku, já té budově tajně strouhám mrkvičku, protože jsem přesvědčen, že za příkoří, kterých se na mé dětské psýše dopustila, si podobný osud zaslouží. 

Na základce, tam se šlo na plavání dohromady snad jen dvakrát a dodneška mám schovanou žákovskou knížku z páté třídy, dokumentující moje plavecké úspěchy: Mezi spoustou jedniček z normálních předmětů se totiž rozšafně po sultánském způsobu kulatí pětka z plavání, navíc doprovázená poznámkou, že jsem se společně s dalšími spolužáky navzdory přísnému zákazu pokoušel nahlédnout do holčičí šatny.

Na gymnáziu už se plavání věnovalo více času a užuž to vypadalo, že se plaveckým hodinám prostě nedá vyhnout. Leč - báječně zafungovala somatizace, o níž jsem tehdy ještě nic nevěděl: Plavání jsem se totiž bál tak strašně, až jsem se osypal jakousi speciální vyrážkou, kterou odborníci-kožaři vyhodnotili jako snad výhledově odstranitelnou - pod jedinou podmínkou: Nesmí na ni v žádném případě v dohledné době přijít ani kapka vody! Asi si umíte představit, jak jsem se nad zázračnou diagnózou zaradoval, ochotně jsem se mazal odpornými tekutými pudry a celé čtvrtletí jsem chodil na plavání s orazítkovaným papírkem, který mě opravňoval se hodin účastnit výhradně jako divák. Krčil jsem rameny: Jak rád bych se taky zapojil, ale bohužel, ošklivá náhoda si se mnou zle zahrála... Jakmile hodiny plavání skončily, vzácná vyrážka brzy sama odputovala do věčných vyrážkových lovišť.

Problém nastal na vysoké škole, kde jsme si sice mohli vybrat sport, kterému se budeme v hodinách tělocviku věnovat, ale jen za podmínky, že dokážeme před odbornou komisí tělocvikářů bez problémů urazit ve vodě 100 metrů. Pochopil jsem, že na jeden nádech po dně bazénu sto metrů neuběhnu a nejspíš by to při celkem hloupě nastavených pravidlech stejně neplatilo. Zatímco moji spolužáci hráli při "těláku" tenis, volejbal, provozovali kanoistiku a jezdili na cyklovýlety, já byl odsouzen k hodinám plavání v bazénu na Julisce, které v mém podání znamenaly půldruhé hodiny postávat s několika podobnými disidentskými vyvrheli v rohu bazénu na relativní mělčině a na dosah od žlábku.

Opět se ale ukázalo, že moje plavecká kariéra hrdého neplavce je doprovázena zázraky. Naše škola se tehdy přihlásila do štafetového plaveckého závodu 1000 x 100 metrů a jedním z hlavních organizátorů (a posléze i účastníků) byl můj organizačně i tělesně zdatný spolužák Mireček, který zrovna potřeboval trénovat na mistrovství republiky v triatlonu. Aby trénink stál za to, rozhodl se zúčastnit i zmíněné štafety, jenomže absolvovat jediný úsek se mu zdálo málo, potřeboval jich v zápřahu aspoň 15 nebo 20, ale to se nesmělo, protože smysl štafety byl právě v tom, že každý z tisíce stometrových úseků plaval někdo jiný. Mireček se ovšem nenechal odradit a přihlásil se do štafetového závodu pod asi dvaceti různými jmény, a protože se příslušnost k VŠCHT kontrolovala, nemohl si jména prostě vymýšlet a vybíral si namátkou jména svých spolužáků, včetně toho mého. Aniž bych to byl tušil, moje jméno se tak ocitlo na oficiální listině účastníků závodu, navíc s časem lehce pod jednu minutu, což bylo tempo kterým Mireček coby vrcholový sportovec byl schopen absolvovat všechny své falešné úseky. No a protože šlo o akci celostátního významu, ve které se prostě nedalo podvádět, katedra tělocviku vyhlásila, že výsledek ze štafety se bude oficiálně uznávat i jako splněné plavecké minimum. Nikomu nebylo divné, že člověk, který se nebyl schopný za 20 let naučit ani splývat, dal najednou stovku kraulem za 58 vteřin. Asi talent, no... Spíš klasický švajneraj rozvinutého socialismu, zaplaťpámbu za něj (myšlen onen švajneraj, aby bylo jasno).

A tak jsem dostal oficiální papír s razítkem, že jsem byl uznán plavcem a mohu se přihlásit na sport podle svého výběru, takže další čtyři roky jsem hrál na celkem slušné úrovni badminton, zatímco moji kolegové - spoluvyvrhelové z rohu bazénu na Julisce, kteří neměli to štěstí, že triatlonista Mireček znal jejich nacionále, chodili "plavat" na Julisku každý týden až do páťáku. 

Tedy, přiznávám, že být neplaveckým disidentem mi s odstupem času nepřipadne jako nic obzvlášť zábavného; zejména když pobývám u svého milovaného Iónského moře, nejradši bych vyrazil ráno či naopak za soumraku nádherně zpěněným mořem podél pobřeží jako delfín, místo toho, abych se jen neuměle šplouchal u břehu. Ale panický strach z hloubky jsem léty nepřekonal a dospěl jsem k přesvědčení, že bych měl akceptovat své osobnostní limity a že co se mi nepovedlo zlomit za víc než půlstoletí, to už ve zbývajícím krátícím se čase nejspíš nedoženu.

A když už tomu tak jednou je, aspoň o tom všem - byť s lehce posmutnělým povzdechem - napíšu něco opravdu veselého na blog :-).

36 komentářů:

  1. Já se chodila učit plavat do AXY což v mnoha mých pražských vrstevnících vyvolává zřejmě při vzpomínkách taky osypky, byť já tam chodila ráda. jenže jsem tam lapla nějaký virus a skončilo to nehezkými hnisavými angínami a následnou operací krčních a nosních mandlí. Takže jsem skončila jako poloplavec. Plnohodnotným plavcem jsem se stala až v našem rybníce na chalupě, kde si mne o prázdninách vzali na paškál místní kluci - delfíni a naučili mne systémem sebrat kruh a nechat na holičkách. A vyplatilo se, protože to co jsem se nenaučila za čtvrtletí v kroužku, naučila se za hodinu bez kroužku i kruhu. ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Lezarts

    Sice jsem plavec, ale žádný vytrvalec. Tak mi šplouchání u břehu také stačí.
    K mému plaveckému začátku mám také dost traumatizující zážitky. IMCA se podepsala na hrůze z plaveckých stadionů. Sen mé matky, závodníci ve skocích z věže, o dítku závodícím v plavání se rychle rozpustil. Způsob konkurzu do klubu, kopnutí do zad k urychlení jak se potkat s hladinou vody a následné kopance, údů velkého množství uchazečů o členství v klubu, opravdu nebylo to co by mě okouzlilo. Naštěstí strach z hloubek není veliký, když vím že to jistí blízká mělčinu, nebo něco nafukovacího:)
    Jinak v životě, když nastane obrazotvorná situace, že jsem hozena do vody, tak plavu:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V přeneseném smyslu slova mi to většinou jde nepoměrně lépe než v tom nepřeneseném. Ovšem mít matku závodící ve skocích z věže, to musí být napínavé. Já bych se každopádně pro jistotu držel věží, kterými lze rochovat :-).

      Vymazat
  3. Vzhledem k tomu, ze nam pod barakem tekla reka jsem se naucil plavat dokonce i ja...Za to jsem se nikdy nenaucil lyzovat...Zataceni , sjezdy ba i pidiskoky na jakemsi pidimustku v nasi prijemne pahorkatine nemeli s lyzovanim nic spolecneho, jak se ukazalo vzdy pri prijezdu do hor...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, mít řeku u domu, to bývá nejlepší medicína na disidentské choutky :-).

      Vymazat
  4. Nejdřív jsem zvládl styl na čubiku, pak ouško a pak už to šlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud jde o styly, zůstal jsem někde v polovině prsou :-).

      Vymazat
  5. Mám plavání ráda, jen už se nemůžu potápět. Kdysi mi při skoku do vody praskla nějaká cévka v nose a pak po dvou chirurgických zákrocích mám nějakou oslabenou stěnu v nose. Pokud jsou tedy velké vlny, raději to moc nepokouším. Muž plave jako delfín.
    A naši potomci? Ač měli oba ve 3. třídě školy plavání, měli problém. Hlavně syn. Ten nám doma vykládal, že už není želva, ale kapr a brzy bude delfín. Školní plavání označovalo děti tímto způsobem, aby je motivovalo. Když na konci školního roku přinesl trojku z tělocviku, nepátrala jsem proč. Byl takové naše "vohráblo". Byli jsme na dovolené na Šumavě a hygiena spočívala v umyvadle se studenou vodou na umývárně, koupelí v Teplé Vltavě, která se teplá jen jmenovala. A ohřívat denně hrnce vody a umývat se ve škopku pod celtou.... nic moc. Takže jsme jezdili do bazénu ve Volarech, kde jsme se krásně vykoupali a pak hurá do bazénu. A mladého pána, který nám tvrdil, že se plavat naučil, jsme do bazénu hodili. Dceři jsme zapůjčili vestu, ta chodila ještě do školky. Odhodlaně skočila za bratrem, který se začal topit. Manželovi pomohli dva vojáci toho našeho prolhaného blba vylovit.... Dodnes nevím, proč tehdy lhal. Snad se styděl. Dnes už plavat umí, naučil se to sám. Stejně tak jeho děti plavou.
    A dcera? Ta se pohybuje kousek od břehu a občas se pokusí o pár temp. Té se plavání vyhnulo. A přitom její dcery plavou jako delfíni. Uměly to obě ještě před nástupem do školy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je skvělé, že máš takové báječné delfíní hejno :-). Já se bohužel dostal maximálně k želvě. Tedy suchozemské.

      Vymazat
  6. To mi otevírá staré jizvy. Přesně, vzpomínky na socialistický "branný" plavecký tréning, kdy nás instruktoři bez mrknutí oka házeli z pětimetrového můstku jak koťata (skočíš sama, nebo ti mám dát herdu?). Plavat tedy umím, ale bazény dodnes nevyhledávám. V moři je dálkové plavání zase ošidné kvůli spodním proudům, takže o nic zásadního nepřicházíš:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Plavčíka z městských lázní jsem potkával celkem často, protože bydlel nedaleko od nás. Zjistil jsem, že kdykoli ho potkám, stane se něco strašného (např. budu vyvolán z geometrie), a tak jsem mu přezdíval "Konec světa" :-).

      Vymazat
  7. Tohle je naprosto úžasně vybroušený článek. Každé slovo na svém místě, i se všemi barvitými konotacemi a spodními proudy, každá věta dokonale vypointovaná. A ten humor! Požitek po všech stránkách. Přečetla jsem jednou, pak podruhé a nakonec jsem neodolala anii potřetí - a pokaždé to bylo, jako když si vychutnávám houby v octě. A aby náhodou nedošlo k mýlce: já naprosto miluju houby v octě :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem moc rád, že ti článek přišel k chuti. A já na oplátku dostal chuť na houby v octě :-).

      Vymazat
    2. Souhlasím, ačkoli nemám ráda houby s octem, článek se povedl na výbornou! A neváhala bych k té jedničce přihodit i razítko delfína :-)

      Vymazat
    3. Razítko delfína by možná v žákajdě vykompenzovalo tu nepěknou poznámku :-).

      Vymazat
  8. Když mně bylo 9 nebo 10 let, byl jsem s kamarádem u rybníka, po schůdcích jsem ještě jako neplavec sestupoval dolů, ale pak jsem uklouzl a kdyby mě nevytáhl, utopil bych se. Tento zážitek mě silně motivoval, že jsem se pak sám v nízké vodě řeky Moravy nedaleko splavu tento rok nebo příští plavat naučil na prsa a později přidal i styl na kraula a na záda. A plavu nakonec velmi rád, dokonce máme permanentku do aquaparku a první půl hodinu vždy docela intenzivně plavu a zbytek už relaxuju ve vířivkách. Synům jsme od 6 let zařídili kurzy plavání a dokonce pak několik roků se účastnili závodů a totéž se opakuje s vnučkami.
    Plavání teď považuji za výhodu, ovšem s rizikem, že by nás v moři mohl sežrat žralok :).

    OdpovědětVymazat
  9. Plavání, plavání, to mi hrůzu nahání. :-) Plavu jako žába, ale daleko nedoplavu, tak na délku kratšího bazénu. Přeplavu, chytím se okraje, na chvíli vydýchnu a plavu zase na druhou stranu. Kdysi dávno, když mi bylo asi deset, mě vzala kmotra s několika neteřemi k vodní nádrži na kraji jedné vesnice. Byla tam strašně studená voda, takže nám dětem nic moc jiného nezbývalo, než sebou pořádně mrskat, ať nezmrzneme. Navíc tam byla jedna cizí holka, asi tak ve věku nás dětí, se kterou jsme se pak skamarádily. Ta se nás pokoušela potopit a stříkala na nás vodu a já jsem se v průběhu toho blbnutí nechci říct, že naučila plavat, ale udržet se na vodě, to jo. :-)

    Počteníčko jsem si náramně užila, ale četla jsem jen jednou. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednou, jednou... Vzpomněl jsem si na jeden zápis z návštěvní knihy jedné své výstavy, který tam zanechala paní, která se přišla podívat podruhé: "Jednou nikdy nestačí, dvakrát je to jinačí" :-).

      Vymazat
  10. Skoro vám závidím, my jsme ve škole žádné hodiny plavání neměli. Možná proto, že když se dalo venku koupat, byly prázdniny. Ale plavat jsem se tak nějak přirozeně naučil v nižším až nízkém školním věku díky příbuzným a vrstevníkům, zůstávat za nimi pozadu prostě nešlo. A nadto mě to bavilo. A stále baví. I v pokročilejším věku si v sezoně pořád ještě dopřávám čtrnáct dní vždy nejméně dvakrát po hodince denně souvislého poklidného plavání sem a tam v uctivé vzdálenosti od ostatních koupajících se. Pravda, dnes už výhradně v moři, ale o to je to příjemnější.
    A pokud jde o neplavectví, to není žádná vada, na charakter to negativní vliv rozhodně nemá. Ostatně, sám jste příkladem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když už neplavu, v moři se aspoň vznáším :-). V to pevně věřím, že neplavectví není samo o sobě charakterová vada. Ale je fakt, že mě to dnes s odstupem vlastně mrzí, i když si z toho dělám legraci. Na druhou stranu, kdyby mě to mrzelo opravdu hodně, mohl bych se zarputit a ještě se pokusit s tím něco dělat :-).

      Vymazat
  11. Do veřejného bazénu jsem se podíval loni, vůbec poprvé od školy. Jde o novostavbu, od dob socialistických se změnilo mnohé, kvalita i hygiena jsou zcela jinde (jinak by mě tam nikdo nedostal). A objevil jsem malý tam zázrak - venkovní vířivku. Myslím, že to je dobré místo i pro chronické neplavce. Trávím tam vždy dobré 2/3 pobytu, má to jen jednu nevýhodu - poté už se mi nechce lézt do "normálního" bazénu, voda je tam mnohem studenější :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lákáš dobře. Vířivka bez hloubky, říkáš? :-)

      Vymazat
  12. Musím říct, že mě příběh opravdu pobavil - je až neskutečný :-) Zvlášť ten závěr z VŠ, to je něco. A vyrážka - věřím, že somatika dělá své.
    Já třeba nesnášela branné cvičení, protože se mi neskutečně eklovala plynová maska a ani jednou jsem si ji nebyla schopna nasadit. Za žádnou cenu - totální blok. Roky, kdy to nasazování bylo povinné, jsem v den braňáku mívala teplotu (s trochou snahy...) :-)
    Vlastně ta plynová maska byla u mě něco jako ten Tvůj bazén.

    ---
    Nicméně, ještě zpět k plavání - jak se říká: nikdy neříkej nikdy. Třeba jen ještě nenastal ten správný čas...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I jako neplavec v tom občas plavu :-). Ano, tvoje maska má nepochybně rysy mého bazénu, to je pěkné srovnání :-).

      Vymazat
  13. Mám ráda plavání i badminton. Závodně jsem hrála tenis a svého času i házenou. Syn se věnoval plavání, ale trenér mu to natolik znechutil, že přešel k vodnímu pólu. Ale jako člověk v pracovním procesu, zjistil, že to plavání má něco do sebe. Zato jeho lásku k běhání nechápu. 😊😉

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Badmintonu dávám jednoznačně přednost. Palubovka je palubovka :-).

      Vymazat
  14. Plavecký disident pobavil. Hned jsem si živě připomenula první semestr na vysoké, kde se příslušní docentka prsila, že naučila plavat každého. No, nenaučila, ale na plavání byl opravdu vyhrazen jen ten první semestr a pak se chodilo na tenis. Ten mi sice šel zhruba stejně, ale daleko více mne bavil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na mně si vylámalo zuby hned několik geniálních plaveckých pedagogů :-).

      Vymazat
  15. S chutí jsem si zaplavala v moři vtipných slov a tvá veselá historka mě vytáhla z šedi dnešní soboty.Plavat nás máma naučila všech šest dětí, neb jsme bydleli u Ploučnice a tak když nechtěla mít ztráty...
    v šesté třídě nás tahali se školou do Děčína na kurzy, do bazénu, ale pozdě, už jsem v tom plavala, stejně jako v matematice.
    Kdo ví, co nám na sebe časem ještě prozradíš!
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy si říkám, že už jsem tady na blogu na sebe prozradil úplně všechno a jestli vůbec něco zbývá, jsou to buď úplné drobnosti nebo naprosto zásadní věci :-).

      Vymazat
  16. Jo a mám dvě kamarádky, obě neumí jezdit na kole a neumí plavat! To byste byli trojka na břehu mořském.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když mě v první třídě posadili poprvé na kolo, hned jsem jezdil. Když mě poprvé položili na vodu, šel jsem hned ke dnu :-).

      Vymazat
  17. Je zajímavé, jak zážitky děsivé, můžou být nakonec úsměvné. Jsem moc ráda, že je nás víc, co nemáme zrovna kladný vztah k plavání. A já i přesto, že vodu miluji. Někdy ve třetí třídě mě neminulo povinné plavání. Plavali jsme s destičkou před sebou a mě ta destička nějakým nedopatřením uplavala. Tak jsem se snažila vypůjčit si jí prostě od plavce vedle, ale tím pádem se začal topit i on. V nastalém zmatku skočila do vody i učitelka, kterou jsem pro jistotu vehementně topila taky. (Nechápu jak, když ve zmiňovaném bazénu nyní v pohodě vystačím). Mělo to za následek, že nám paní učitelka vyprávěla bajku o dvou mouchách, které se topily v mléce. Jedna moucha se utopila, druhá kopala nožičkami tak dlouho, až z mléka bylo máslo a ona vylezla ven. A já byla prý ta utopená moucha. Dlouho mě to trápilo. Teď myslím, že pointa je jiná, já byla ta moucha, co by utopila i tu mouchu snaživou :-) Následky to ve mně zanechalo takové, že nejraději ležím ve vodě na zádech a kochám se mraky - samozřejmě v blízkosti břehu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I já rád ležím natažený na hladině, když vím, že pode mnou je max metr dvacet. To s tou mouchou je poučné, jen nevím, jestli to platí i pro polotučné mléko; tam je zapotřebí, aby příslušný "maslóstroj" kopal víc a rychleji.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.