Proč nestojí v Kerkonoších Čerfova bouda?

Ten zážitek jsem během let dokonale vytěsnil. Až letos, když začal mediální cvrkot kolem 110. výročí úmrtí legendární dvojice Hanč - Vrbata během mezinárodního (původně) padesátikilometrového závodu v běhu na lyžích na hřebenech jen na první pohled mírumilovných Krkonoš a podpořilo ho i uvedení (a ocenění) filmu Poslední závod, se mi ta vzpomínka vyvalila odkudsi z opravdu velké hloubky. Když jsem totiž sledoval dramatický závěr tragického příběhu, který se odehrával v krkonošské vánici, pořád jsem si říkal, že mi ty mrazivé a větrné záběry něco připomínají. A už vím co: Sám jsem totiž něco podobného - naštěstí bez toho ošklivého konce - kdysi zažil. Nakonec se tenkrát nikomu nic nestalo, ale to byla spíš shoda okolností než projev nějaké zákonitosti nebo něčí konkrétní zásluha. Zaděláno na úhlednou zprávu v černé kronice bezesporu bylo. 

Součástí mých středních i vysokých studií bylo i několik tzv. zimních výcvikových kurzů. To se prostě vždycky asi na týden odjelo někam na hory a tam se dovádělo zčásti na sjezdových lyžích a částečně na běžkách. No, dovádělo... ono dost záleželo na tom, jak byl člověk s lyžemi sžitý, a to já - při svém všeobecně odmítavém vztahu ke sportům, pro něž je podmínkou voda ve kterémkoli skupenství - opravdu nebyl.

Na jednom takovém pobytu jsme kromě každodenního tréninku a několika vložených sjezdových i běžeckých závodů absolvovali jako nesporný vrchol programu i hřebenovou túru. Startovali jsme z Labské boudy a opravdu už dnes nevím, kudy jsme pokračovali a kam jsme si přáli dojet. Vzhledem k tomu, že výlet byl naplánovaný na celý den, troufali jsme si asi dojet daleko. Před startem jsme se rozdělili na tři výkonnostní družstva: Jednička byla určená těm, kteří lyžovali závodně, ve dvojce byli "ti normální" a ve trojce "dřeva". Pro účely sjezdového lyžování jsem byl jasná trojka, protože jsem nikdy nenašel ani nejmenší zalíbení ve šněrování semtam sjezdovkou a byl jsem ve své počínající dospělosti poctivým začátečníkem. Ale ježdění na běžkách odněkud někam mi na rozdíl od neustálého vyjíždění a sjíždění stejného kopce dávalo docela smysl a i ve vloženém běžeckém závodě jsem nečekaně zabodoval, tak jsem mohl optimisticky pomýšlet na druhé družstvo. Trojkařů ale bylo málo, tak jsem "tým dřev" pro hřebenovou túru ochotně doplnil a přihodil vlastní polínko.

Počasí se zdálo být docela vlídné, nabízely se krásné výhledy a nebyla ani přílišná zima. A protože se dalo předpokládat, že třetí družstvo pojede nejpomaleji, vyrazili jsme z Labské boudy podle plánu s notným náskokem oproti ostatním. Poměrně brzy se ale začaly podmínky horšit, začalo silněji foukat a hřebeny se ponořily do mlhy. Dávno před nástupem mobilů a datových služeb jsme vůbec netušili, že nedlouho po našem odchodu byl v očekávání zhoršených podmínek vyhlášený zákaz vycházení. Druhé a první družstvo se na hřebeny toho dne vůbec nedostalo. My ovšem ano.

Naše mladá instruktorka byla celkem dobrá lyžařka, ale s Krkonošemi zjevně moc zkušeností neměla, protože situaci vyhodnotila jako bezpečnou a vedla nás odhodlaně vstříc sibérii. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. V mlze bylo vidět jen na pár kroků foukal prudký vichr z české strany (ještě dlouho po návratu do tepla jsme pak měli z pravé strany zcela necitlivé tváře). Když začalo být opravdu krušno, instruktorka mě požádala, že když jsem na běžkách o něco málo lepší lyžař než ostatní, půjdu tedy jako poslední a za žádnou cenu nesmím nikoho nechat za sebou. To byla nezáviděníhodná role - v prudkých nárazech větru i vlastní nešikovností jsme porůznu padali do místy celkem hlubokého sněhu. Vybavuje se mi spolužák, který byl na běžkách asi největší nemotora a toho jednak stále z cesty sfoukával vítr a jednak se zachytával za špičky malých stromků, jejichž špičky vyčuhovaly ze závějí. Na nikoho před námi jsme pořádně nedohlédli, tyče z turistického značení jsme v mlze viděli vždy až na poslední chvíli a byl docela problém držet směr. Křičet jsme na sebe mohli, ale v silném větru to moc platné nebylo.

Jak dlouho jsme byli na cestě, to už dnes nevím. Jen si pamatuji, že mi to "pocitově" připadalo jako věčnost. Vzájemně jsme se zachraňovali, když to někdo z nás co chvíli zapíchl do sněhu. Za celou cestu vánicí jsme neviděli nikoho ani v protisměru; rozumějte, možná tam někdo šel, ale my prostě nikoho neviděli. "Méně motorný" spolužák se mi pak večer u grogu přiznal, že ke konci cesty už měl chuť si v závěji ustlat, protože už po svých neustálých pádech všemi směry přestával mít sílu vstávat. 

Jak jsem pak pochopil, trochu jsme i bloudili, protože jsme se dostali do míst, kde nebyla k nalezení žádná cesta, o to víc jsme kličkovali mezi dočista zavátými stromky. Když se nám pak víceméně náhodou přimotala do cesty šťastná křižovatka značených tras, rozhodli jsme se z drsného hřebene sjet níž; pamatuju se na klopotné sjíždění čerstvě navátým hlubokým sněhem a na slalom mezi smrky. A pak se najednou z čistě bílého mléka rozlévajícího se ve všech směrech kolem nás vyloupla jakási chata. Nevím, která to byla, opravdu z celého toho dne mi zůstalo v paměti jen málo a spíš pocity než fakta, jako sen, který po procitnutí střelhbitě přemažou první reálné počitky a zůstane jen nevědomý pozůstatek skrytý za paravánem nového dne. Až pozdě večer jsme se dostali na místo, kde jsme bydleli a kde členům dvou zbylých odpočinutých družstev - když nás viděli celkem zdravé, byť s necitlivými pravými tvářemi špatně artikulující - viditelně popadaly kameny ze srdcí. 

Je bezesporu pěkné mít na exponovaném místě krkonošských hřebenů vlastní památeční mohylu s (občas) dalekým výhledem. Je asi pěknou položkou v životopisu mít po sobě pojmenovanou horskou chatu. Ale mezi námi a při vší úctě k lyžařským legendám, které 24. března před 110 lety prudkou změnu počasí v kombinaci s mixem nešťastných náhod a určitou nezdravou mírou sportovní zarputilosti nepřežily, možnosti dál jakžtakž fungovat v našem - jakkoli v mnohém neideálním - světě dávám před kerkonošskou chatou pojmenovanou po Čerfovi jednoznačně přednost. Možná to není dostatečně romantické, ale kdyby bylo romantických příběhů moc, neměly by tu sílu. 

Takovou sílu, jakou třeba velikonoční příběh dvou přátel - Bohumila Hanče a Václava Vrbaty - má i po 110 letech.