Nedělní miniglosy č.694

Tento týden byl pro mě mnohem víc pracovní než ten předchozí. O pracovních dnech jsem se dostával domů až dost pozdě večer, což pokračovalo i v nepracovní sobotu, kdy jsem sice původně plánoval udělat doma spoustu věcí, ale nakonec jsem zůstal po odpolední naučné vycházce po Praze až do pozdních večerních hodin ve vlídné a inspirující společnosti lidí pohybujících se kolem projektu Pražské domy, abychom při dobrém pivu společně probrali pár zásadních historicko - uměleckých témat :-). Dá se říct, že celkem normální zůstala jen neděle, když pominu, že Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nepíšu tentokrát jako obyčejně v pražské kavárně ale doma v dobřichovickém obýváku. "Doma bude, už se narajzoval dost!!", řekla by mi totiž po uplynulých dvou týdnech hypotetická cimrmanovská "paní doktorová Holubová", kdyby nějaká byla. Tedy si její láskyplně vyřčené doporučení aspoň představuji, zařizuji se podle něho a srdečně vítám od svého dobřichovického pracovního stolu všechny pravidelné, občasné i náhodné čtenáře u dnešního 694. čísla našeho tradičního a zároveň (doufám) i netradičního nedělníku.

Od minulého vydání Nedělních miniglos jsem zde na blogu stihl rušnému týdnu navzdory publikovat dva nové články: Prvním bylo "fotohaiku" na bytostně japonské téma Brána torii.  Druhým byl další příspěvek do oblíbené rubriky Pražské drobnůstky, který jasně ukázal, že Praha v používání smajlíků předběhla zbytek světa o pěknou řádku let: Malostranský smajlík v Thunovské ulici. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout fotoreportáž z letošního (doufám) nejteplejšího dne, který jsem strávil v pražských ulicích: Fotky z nejžhavějšího dne roku? nebo malou vzpomínku na dobu, kdy se před 21 lety (později slavný, tehdy ještě ne) Roger Federer rozhodl zhatit mi šanci na nemalou peněžní výhru a (na dlouhou dobu naposledy) prohrát na slavném turnaji ve Wimbledonu: O Rogeru Federerovi a ukvapené pravdě, Přidávám i odkaz na už osmý pokus o vlastní překlad básničky Christiana Morgensterna (tentokrát šlo o osmiverší Měsíc (Der Mond)). Z hlubšího archivu dnes připomenu 12 let starou básničku Šílení a náhled do zmatené duše prvního pozemšťana, který se chystal otisknout svou stopu v měsíčním prachu, ale jako na potvoru mu přesně v tom okamžiku "vypadl" připravený text: O měsíčních prázdninách.

Malostranský smajlík v Thunovské ulici

Budete-li někdy scházet z rampy před Pražským hradem po Zámeckých schodech dolů směrem ke Karlovu mostu, dojdete neomylně do Thunovské ulice. V dolní části této ulice, která podle starých záznamů "druhdy slula Sklenářskou", ještě před tím, než dojdete ke známým prampouchům a pak do poslanecké čtvrti, můžete odbočit kraťoučkou Zámeckou ulicí doprava na Malostranské náměstí. Ale na to odbočení máme ještě čas, tak se zkusme na nároží Thunovské a Zámecké ulice zastavit a pohlédnout nahoru na roh domu před námi, asi k rozhraní prvního a druhého patra. Bude-li právě svítit sluníčko, což se teď v létě zcela vyloučit nedá, může vás oslnit odraz slunečních paprsků na podivné zlaté kouličce, podle které nese dům v Thunovské 182/9 jméno U zlaté rolničky. 

Dům je původně renesanční asi z půlky 16. století a byl pak přibližně po stech letech provozu raně barokně přestavěn a pak samozřejmě ještě upraven v 19. století. V jakémsi odborném textu jsem se dočetl že "na nároží domu je vsazena volutová konsola s rolničkou", tak tedy nevím, jestli tomu přesně rozumíte, jsouce architekty nebo kunsthistoriky, ale já tomu moc nerozuměl, snad jen té rolničce na konci, tak možná bude lepší, když se na tu "volutovou konsoli" podíváme na obrázku.

 

 

Brána torii

Zdejší blogoví štamgasti si možná pamatují, že o oranžových branách torii jsem v době svých dvou cest po Japonsku několikrát psal, např. v reportáži Tunelem z oranžových bran o neuvěřitelném komplexu chrámu Fushimi Inari poblíž Kjóta nebo v článku Atomový dóm a mijadžimské ústřice, ve kterém jsem mimo jiné představil legendární plovoucí bránu torii na ostrově Miyajima (omlouvám se, že podle nálady střídám českou a anglickou transkripci, snad mi to místní japanologové odpustí).

Tak jsem si - když jsem tentokrát o víkendu ne úplně plánovaně zavítal do Staňkova na jeho kouzelnou zahradu - řekl, že vyzkouším udělat svou novou experimentální techikou "malování zapadajícím sluncem" obrázek evokující takovou oranžovou bránu torii, čistě jen proto, že mě zajímalo, co z takového nápadu může vzejít. A vida, vzešel z toho nejen obrázek, ale - skoro po půl roce - zase jednou i malé haiku. Když už tu máme takový návodný japonský motiv :-).

 

Nedělní miniglosy č.693

Tenhle týden se nakonec ukázal být poněkud rušnějším, než jsem si ho původně představoval, nicméně ani tato skutečnost nebyla důvodem pro to, aby to jakkoli narušilo vydávání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám tedy všechny pravidelné, občasné i náhodné čtenáře u dnešního už 693. čísla tohoto tradičního a zároveň netradičního nedělníku.

Od minulého vydání Nedělních miniglos jsem zde na blogu stihl publikovat (a to ještě v rychlosti z vlaku) jen jediný článek - fotoreportáž z letošního (doufám) nejteplejšího dne, který jsem strávil v pražských ulicích: Fotky z nejžhavějšího dne roku? Mohu ovšem připomenout i články z předchozího období, např. malou vzpomínku na dobu, kdy se před 21 lety (později slavný, tehdy ještě ne) Roger Federer rozhodl zhatit mi šanci na nemalou peněžní výhru a (na dlouhou dobu naposledy) prohrát na slavném turnaji ve Wimbledonu: O Rogeru Federerovi a ukvapené pravdě, už osmý pokus o vlastní překlad básničky Christiana Morgensterna (tentokrát šlo o osmiverší Měsíc (Der Mond)) a hodně osobně laděný text připomínající Tucet mých nezapomenutelných dnů. Z hlubšího archivu dnes připomenu vzpomínku na mou první návštěvu ostrova Lefkady před 20 lety v článku O kouzelné babičce a ovčí písni a nově i 12 let starou básničku Šílení, která - když se rozhlédnu kolem sebe především v mediálním prostoru - se mi zdá snad ještě přiléhavější než v době napsání.

Fotky z nejžhavějšího dne roku?

Z nejžhavějšího? No, doufejme. Já tedy z letních veder nijak nadšený nejsem. Vydržím sice celkem vysokou teplotu, stejně jako nízkou (říkám, že mám "široký rozsah teplotní použitelnosti"), ale ve vedrech si nijak nelibuji a omezuji v nich fungování svého organismu na nejnižší možnou "udržovací" úroveň. A protože ten nejteplejší (minimálně snad nejteplejší červencový) den vyšel na sobotu, měl jsem důvodné podezření, že v sobotu přeřadím na líný režim, při kterém v optimálním případě nemusím vystrčit nos do prostor otevřených slunečním paprskům, a jedinou mou aktivitou bude skuhrání, že tohle horko, to už je tedy vážně moc.

Přemýšlel jsem, jak na svou lenost vyzrát a jako neplavce a necachtače mě napadlo jediné řešení: Řeknu si, že takto žhavý den je jedinou možností fotit vedro a jeho důsledky v pražských ulicích, tudíž je zcela nezbytné se tam vypravit s foťákem, protože až budou zase obyčejné pětadvacítky, nebude to nic mimořádného. Mimořádnost je prostě třeba chytit za pačesy!

Výsledkem byla skutečnost, že jsem - takto sám sebou podveden - dopoledne skutečně odjel z Dobřichovic, zašel jsem si v klidu na časný oběd ještě v době, kdy se ono neobyčejné vedro teprve klubalo, pak jsem na nějakou dobu zběhl do klimatizované kavárny  a teprve poté, kolem třetí hodiny odpoledne, v době, kdy v Praze vedra vrcholila a Markéta Vondroušová za Kanálem zahájila svůj úžasný finálový wimbledonský zápas, jsem teprve vyrazil do ulic, přičemž jsem si ještě vybral takovou trasu, kde bylo možné čas od času posedět ve stínu rozložitých stromů a maličko se tím zchladit (nejdéle jsem tuhle metodu praktikoval na Malé Straně na Pětikostelním náměstí v trojúhelníku mezi Sněmovní ulicí, ulicí U zlaté studny a Valdštejnským náměstím, kde i v neobyčejných podmínkách bylo celkem dobré stinné posezení s dostatečným počtem laviček a jen pár turistů.

Nedělní miniglosy č.692

Červencová vedra pokračují a už se jim dokonce dávají jména z antické mytologie, aby byla mediálně zajímavější, protože pojmenované vedro táhne jistě lépe, než když je to vedro "jen tak". Ale ani tři rozpálené Kerberovy hlavy nestačí na to, aby vedro narušilo vydávání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám všechny pravidelné, občasné i náhodné čtenáře u dnešního už 692. čísla tohoto svérázného nedělníku.

Od vydání posledních Nedělních miniglos jsem zde na blogu publikoval dva články. Prvním bylo Pár fotek z prázdninové staňkovské zahrady, kde tentokrát neuvidíte jen klasický fotocyklus Kouzelná zahrada, ale taky výsledky mého experimentování se speciální variantou techniky "malování zapadajícím sluncem". Druhým byla malá vzpomínka na dobu, kdy se před 21 lety (později slavný, tehdy ještě ne) Roger Federer rozhodl utnout mou čáku na nemalou peněžní výhru a (na dlouhou dobu naposledy) prohrát na slavném turnaji ve Wimbledonu (článek má název O Rogeru Federerovi a ukvapené pravdě). Ze začátku prázdnin ještě jednou připomenu fotoreportáž z barokního klášterního komplexu v Chotěšově na Plzeňsku, kde příští rok touto dobou bude probíhat další výstava mých fotek, už osmý pokus o vlastní překlad básničky Christiana Morgensterna (tentokrát šlo o osmiverší Měsíc (Der Mond)) a hodně osobně laděný text připomínající Tucet mých nezapomenutelných dnů. Z hlubšího archivu dnes připomenu článek z roku 2011 O záludných heslech a romantických špiónech a - opět velmi osobní - vzpomínku na mou první návštěvu ostrova Lefkady před 20 lety, článek O kouzelné babičce a ovčí písni. 

O Rogeru Federerovi a ukvapené pravdě

Ve Wimbledonu právě vrcholí nejslavnější tenisový turnaj světa, nyní už bez Švýcara Rogera Federera, který se na tamějších travnatých kurtech stal doslova legendou a loni se rozloučil s aktivní kariérou. No a já si v této souvislosti vzpomněl na jednu událost z Wimbledonu roku 2002. Ano, právě před jednadvaceti lety jsem se rozmýšlel, jestli si na zápasy tohoto klasického tenisového turnaje mám taky vsadit. Sedl jsem si tehdy ke košaté nabídce zápasů 1. kola a po dlouhém a usilovném přemýšlení jsem si z nich vybral dvacítku zápasů, které by podle mého tehdejšího "expertního" úsudku mohly vyjít. Původně jsem si z předvybrané dvacítky chtěl jen některé vybrat a ty dát na výsledný tiket, ale pak mi snad bylo líto času, který jsem už nad výběrem strávil, a řekl jsem si, že přece nebudu přebírat již jednou přebrané; musím trochu důvěřovat svému úsudku, takže umístím na jediný tiket všech dvacet vytipovaných zápasů. Když jsem to všechno spočítal, vyšla mi potenciální výhra i při nevysokém vkladu něco přes 95 tisíc, což pro mě tehdy byly docela velké peníze (ostatně byly by i dnes). No, 95 tisíc by byla hezká sumička, cožpak o to, ale když už jsem se dostal až sem, stačilo by přece jen maličko - najít ještě jeden dodatečný, jednadvacátý tenisový duel, něco opravdu jasného, nějakou "tutovku", která by výši potenciální výhry přenesla přes magickou stotisícovou hranici. Jednadvacet zápasů před jednadvaceti lety. Jednadvacítka je přece šťastné číslo; a "voko bere"!

Roger Federer byl tehdy mladík, který svými výkony dával tušit, že by z něj mohl vyrůst opravdu mimořádný hráč. Neměl za sebou zatím žádnou oslnivou kariéru, ale už o rok dříve jako "bažant" právě na wimbledonské trávě vybojoval postup do čtvrtfinále a zdálo se mi, že rychlý travnatý povrch v legendárním All England Clubu jeho dynamickému a pestrému pojetí hry dokonale vyhovuje. Jistě tady vybojuje ještě celou řadu vítězných zápasů a kdoví, třeba se jednou svými úspěchy dotáhne na své slavné předchůdce a možná je dokonce předčí.  Každopádně teď (tzn. tehdy) bylo v mých očích sázejícího celkem jedno, kdo bude jeho soupeřem v úvodním kole. Ať je to kdokoli (v tomto konkrétním případě to byl Chorvat Ančič) mladý Švýcar ho jednoznačně převálcuje a bude spěchat vstříc úžasné sportovní kariéře, to je jasné. Přece ještě dovedu poznat opravdovou vycházející hvězdu! Přesně tak, to ďábel mamon mi našeptal doplnit na vyladěný dlouhatánský tiket ještě jednadvacátý zápas: Federer - Ančič, na vítězství Federera v nizounkém kurzu 1,05. Samozřejmě, je to přece tutovka! 

Pár fotek z prázdninové staňkovské zahrady

Dnes jsem do nadpisu nedal "...z Kouzelné zahrady" ale ze zahrady prázdninové. Což nijak neznamená, že prázdninová zahrada není dostatečně kouzelná, jen tu dnes kromě Kouzelné zahrady - což už je vlastně terminus technicus, ze kterého všichni mohou tušit, jaké obrázky je čekají - budou i fotky jiného druhu, které se tu na blogu již taky kdysi objevily ve zvláštním článku, ale zdaleka ne v takovém množství (ani kvalitě) jako je tomu u dlouhodobého fotocyklu Kouzelná zahrada.

Napřed se můžeme podívat na několik snímků na původní téma "kouzelné zahrady". Je třeba říct, že příležitostí pro takové focení nebývá mnoho. Moje první, velikonoční návštěva např. celá propršela a z očekávaného krásného osvětlení zapadajícím sluncem nebylo nic; v takový den nemá smysl foťák vůbec vytahovat. A podruhé jsem se na návštěvu do Staňkova dostal až právě o prvním prázdninovém víkendu. Sluníčko na závěr dne docela svítilo, takže fotit se dalo. 

Nepříjemnou komplikací bylo to, že jsem si nedávno na Lefkadě rozbil svůj hlavní objektiv, zoom s rozpětím ohniskových vzdáleností 24-70 mm. Tímto objektivem jsem zatím vyfotil prakticky všechny novější fotky z cyklu Kouzelná zahrada, a těch pár starších zase s objektivem podobného rozsahu. Jako náhradu jsem poprvé použil z nouze svůj širokoúhlý zoom 17-40 mm a vůbec jsem netušil, jestli takové focení bude možné. Uvidíme. Prostě to bude něco jiného a bude třeba zase trochu hledat, což, myslím, nikdy není na škodu. 

Nedělní miniglosy č.691

Druhé prázdninové číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je snad ještě žhavější než to první. Ehmmm, kdybychom byli bulvárem, toto označení by věru slibovalo mnohé, jenže v případě tak seriózního nedělníku, jako jsou NMg, je žhavost dána výhradně okolními podmínkami, v tomto případě červencovým vedrem. Dnes má být podle předpovědí takový hic, že si dokonce vůbec nejsem jistý (když tohle píšu, je zatím celkem příjemné ráno, kolem sedmé hodiny, jenže před polednem už to bude horší), jestli dnes vyrazím psát do Prahy do tradičního prostředí klimatizované kavárny, protože cesta moc klimatizovaná není (pozn. po uzávěrce - nakonec jsem do Prahy nejel). Vám jako čtenářům to ale může být jedno, důležité pro vás nejspíš bude, jestli dnešní vydání nebude v tom upoceném vedru postrádat chladivý šmrnc a vtip. To samozřejmě úplně zaručit nemohu, ale slibuji spolu s celou jednomužnou redakcí, že uděláme všechno pro to, aby se na dnešním 691. vydání tohoto svérázného nedělníku prázdninové vedřiny neprojevily přliš negativně.

Od vydání posledních Nedělních miniglos jsem zde na blogu publikoval dva články. Prvním byla malá fotoreportáž z barokního klášterního komplexu v Chotěšově na Plzeňsku. Z této obce pochází otcovská linie mého rodu, takže mám k tomuto místu blízký osobní vztah, který je aktuálně podpořený i tím, že jsem dostal možnost v příštím roce v klášterních prostorách uspořádat výstavu svých fotek. Ve druhém článku jsem se vrátil ke svému oblíbenému básníkovi Christianu Morgensternovi, protože jsem se už poosmé pokusil přeložit jednu z jeho fantazií nabitých básniček do češtiny. Tentokrát to odneslo osmiverší Měsíc (Der Mond). Z minulých týdnů ještě jednou připomenu text připomínající Tucet mých nezapomenutelných dnů a  článek o knize Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové. No a z hlubšího archivu dnes připomenu deset let starý článek O holdování a holtování, zařazený do oblíbené rubriky o češtině Jazykové hrádky, a nově i  článek z roku 2011 O záludných heslech a romantických špiónech.

Měsíc (Christian Morgenstern)

Včera mě žhavé počasí donutilo, abych nikde moc necoural v touze hledat nějaké zajímavé fotonáměty, ale pěkně jsem zůstal doma, což mě přimělo opět zalistovat původními německými texty Christiana Morgenterna. I našel jsem jednu básničku, která neměla nic společného s horkým slunce, ale naopak mile chladila bílým měsíčním světlem. Jde o básničku Měsíc, jedná se o pouhých osm veršů, což je tak maximum, než se člověku v tom horku zavaří mozek, no a jako obyčejně přidám pro srovnání tři další překlady od klasických morgensternovských překladatelů - Josefa Hiršala, Egona Bondyho a Emanuela Frynty. Jako už několikrát jsem i dnes čerpal z magisterské diplomové práce Ivany Zapletalové Christian Morgenstern v českých překladech (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ústav translatologie, 2008).

Napřed Morgensternův originál:

Der Mond

Als Gott den lieben Mond erschuf,
gab er ihm folgenden Beruf:

Beim Zu- sowohl wie beim Abnehmen
sich deutschen Lesern zu bequem,
 

ein A formierend und ein Z,
dass keiner groß zu denken hätt‘.
 

Befolgend dies ward der Trabant
ein völlig deutscher Gegenstand.

Klášter v Chotěšově na Plzeňsku

O víkendu jsem byl pozván, abych se po létech zase jednou zajel podívat do chotěšovského kláštera, kde by se prý mohla rýsovat příležitost uspořádat si další sólovou fotografickou výstavu. Tahle možnost mě, musím říct, docela zaujala, protože k Chotěšovu mám osobní vztah: Měl jsem tu v městečku pod klášterem babičku a dědu, díky nimž se Chotěšov kdysi stal doslova hnízdem Vápeníků, takže jsem sem už jako dítě pravidelně jezdil - ne moc často, vždycky na Boží hod vánoční a na chotěšovskou pouť a pak příležitostně na různé narozeniny, výročí či svatby :-).

Vždycky, když jsem Chotěšov navštívil, jsem ale zvědavě pokukoval po tajemném obrovitém komplexu budov tamějšího kláštera, který stojí na návrší nad obcí. Do kláštera se vůbec nesmělo, od 50. let tam sídlili vojáci, kteří dali budovám a mnoha vzácným památkám náležitě na frak (prý tam v roce 1963 vojákoval i Karel Kryl, což se zjevně promítlo i do jeho známých a krásně napsaných písňových textů), a já si jen představoval, jak to asi vypadá uvnitř, a sliboval jsem si, že jednou stejně nějak přelezu zeď a podívám se tam - všem zákazům navzdory. Zdola byly vidět jen desítky vytlučených oken, oprýskané vysoké zdi a rozpadající se střechy, na kterých už vesele rostly stromky a keře. Jak to doopravdy vypadalo za vysokou zdí, jsem tak paradoxně poprvé viděl v televizi: Možná se pamatujete na často reprízovaný seriál Dobrodružství kriminalistiky, jehož jeden díl (s názvem Jed) se zčásti odehrává na polorozpadlém francouzském venkovském sídle, myslím, že mu říkali Le Grandier (tak drobná dodatečná oprava, podle Wikipedie je správný název "Le Glandier"), v němž pak Marie Lafargeová otrávila svého manžela a zároveň vlastníka panství. Areál chotěšovského kláštera dodal filmovému francouzskému sídlu ten správný punc úpadku a rozkladu a musím říct, že kdyby mi manžel nasliboval hory doly a pak mě přivedl do polorozbořeného chotěšovského kláštera, asi bych se taky porozhlédl, nemají-li na tuhle "sňatkovou krysu" někde poblíž pár kilo arzeniku.

Nedělní miniglosy č.690

K radosti většiny žáků a studentů jsme vpluli do prázdninových vod, přičemž začínáme týdnem, který má zdánlivě dva víkendy, protože dvojsvátek tentokrát vyšel doprostřed týdne. Hodně lidí si na tyto dny bere dovolenou a pamatuji si, že na blogu bývá právě začátek července obdobím nejnižší návštěvnosti. To však rozhodně není důvod, aby nevyšly tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Ať už vám dal konec školního roku jakékoli vysvědčení, vítám vás už u 690. čísla tohoto svérázného nedělníku.

Od vydání posledních Nedělních miniglos jsem zde na blogu publikoval jediný, zato trochu obsáhlejší článek, ve kterém jsem se pokusil vybrat Tucet svých nezapomenutelných dnů. Samotného mě nakonec překvapilo, jak různorodé, ale přitom často navzájem související dny se mi do toho rychlého výběru dostaly. Z minulého týdne přidám článek o knize Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové. A z předchozího lefkadského dovolenkového období ještě jednou připomenu fotoreportáž V uličkách hlavního města Lefkady. Z archivu ještě jednou povytáhnu reportáž z noci, kdy před 12 lety stávkovaly České dráhy a já se právě potřeboval přepravit na dovolenou do Jeseníků - Noc stávkujících duchů. A po deseti letech přidávám i odkaz na článek O holdování a holtování, zařazený do oblíbené rubriky o češtině Jazykové hrádky.