Klášter v Chotěšově na Plzeňsku

O víkendu jsem byl pozván, abych se po létech zase jednou zajel podívat do chotěšovského kláštera, kde by se prý mohla rýsovat příležitost uspořádat si další sólovou fotografickou výstavu. Tahle možnost mě, musím říct, docela zaujala, protože k Chotěšovu mám osobní vztah: Měl jsem tu v městečku pod klášterem babičku a dědu, díky nimž se Chotěšov kdysi stal doslova hnízdem Vápeníků, takže jsem sem už jako dítě pravidelně jezdil - ne moc často, vždycky na Boží hod vánoční a na chotěšovskou pouť a pak příležitostně na různé narozeniny, výročí či svatby :-).

Vždycky, když jsem Chotěšov navštívil, jsem ale zvědavě pokukoval po tajemném obrovitém komplexu budov tamějšího kláštera, který stojí na návrší nad obcí. Do kláštera se vůbec nesmělo, od 50. let tam sídlili vojáci, kteří dali budovám a mnoha vzácným památkám náležitě na frak (prý tam v roce 1963 vojákoval i Karel Kryl, což se zjevně promítlo i do jeho známých a krásně napsaných písňových textů), a já si jen představoval, jak to asi vypadá uvnitř, a sliboval jsem si, že jednou stejně nějak přelezu zeď a podívám se tam - všem zákazům navzdory. Zdola byly vidět jen desítky vytlučených oken, oprýskané vysoké zdi a rozpadající se střechy, na kterých už vesele rostly stromky a keře. Jak to doopravdy vypadalo za vysokou zdí, jsem tak paradoxně poprvé viděl v televizi: Možná se pamatujete na často reprízovaný seriál Dobrodružství kriminalistiky, jehož jeden díl (s názvem Jed) se zčásti odehrává na polorozpadlém francouzském venkovském sídle, myslím, že mu říkali Le Grandier (tak drobná dodatečná oprava, podle Wikipedie je správný název "Le Glandier"), v němž pak Marie Lafargeová otrávila svého manžela a zároveň vlastníka panství. Areál chotěšovského kláštera dodal filmovému francouzskému sídlu ten správný punc úpadku a rozkladu a musím říct, že kdyby mi manžel nasliboval hory doly a pak mě přivedl do polorozbořeného chotěšovského kláštera, asi bych se taky porozhlédl, nemají-li na tuhle "sňatkovou krysu" někde poblíž pár kilo arzeniku.

 

Legálně jsem se do areálu dostal až začátkem 90. let, kdy se začaly brány areálu příležitostně otevírat, v první fázi hlavně proto, aby lidé viděli tu děsivou spoušť, která tu zbyla po dřívějších obyvatelích. Zároveň mi babička vyprávěla, jak to v klášteře vypadalo před válkou, kdy tam sídlil dívčí penzionát a ona tam při různých příležitostech jako mladé děvče chodívala. Místní úřady (včetně mého strýčka, který tu byl po řadu let starostou a klášter byl a dosud je jeho srdeční záležitostí, ostatně byl to právě on, který mi návštěvu v klášteře zprostředkoval) postupně převzaly po mnoha peripetiích zničený komplex do své péče a od té doby se tu udělala neskutečná spousta práce, do které se postupně zapojily tisíce lidí a organizací. A výsledky jsou po více než 30 letech vidět; když jsem po mnoha letech první prázdninovou sobotu vstoupil hlavní branou do areálu kláštera, jako kdybych stanul na úplně jiném místě. Navíc jsem měl možnost si klášter prohlédnout s velkým odborníkem na tento objekt (ale i známým výtvarníkem a grafikem), panem Jiřím Posledním, který mě provedl po barokní budově konventu. 

 

Měl jsem s sebou pochopitelně i fotoaparát (dokonce i stativ do temnějších koutů :-)), ale nebylo to nakonec žádné poctivé focení, které by vyžadovalo mnohem víc času a já nechtěl svého průvodce zbytečně zdržovat, už takhle se mnou strávil nejmíň hodinu a půl. Ale pár ilustračních fotek pro dnešní článek to snad dalo. Tak co, vyrazíme?  

V chodbách konventu jsou všude barokně oblé křivky a taky je tu možné najít zajímavé světlo z vnitřního (rajského) dvora. Mám obavu, že kdybych dostal příležitost, mohl bych tu s foťákem strávit nepřetržitě celý rok a pořád by bylo co fotit.

 

 

 

Při prohlídce jsme si prošli dvě patra, kde už jsou zrekonstruované výstavní prostory (těch sálů pro trvalé i příležitostné výstavy, které jsem viděl, je tu snad pět nebo šest), ale o patro výš se dostáváme až pod střechu do míst, která ještě opravená nejsou a je tu na stěnách ještě plno pozůstatků po vojácích. No a okny je z té výšky moc pěkný rozhled po okolním kraji.

 

 

 

V další chodbě na vás sem tam jukne zpoza rohu socha (jeden z výstavních sálů funguje jako depozitář pro barokní sochy z různých míst Plzeňského kraje) nebo pár dosud do žádné expozice nezačleněných artefaktů. Toho prostoru všude kolem... Ale je to jako u podobných ohromných klášterních objektů: Rekonstrukce by dokázaly spolykat prakticky jakkoli vysoké finanční prostředky.

 

 

 

Jeden z výstavních sálů (nebo lépe řečeno "sousálí"), kde je právě docela zajímavá expozice. Paní umělkyni se omlouvám, že jsem její artefakty okradl o barvy, ale dost fotek jsem při finálních úpravách ladil do černobíla, protože mi to připadlo příhodnější a lépe odpovídající prostředí.

 

 Tenhle krásně opravený sál si ale i vzhledem ke své stropní malbě už trochu těch barev zaslouží.

  

 

V klášterním kostele Nejsvětějšího Srdce Páně byla před několika lety opravena barevná vitrážová okna, tak kvůli nim barvy na fotce taky nejdou vynechat. 

 

 

 

No a už vůbec nesmějí chybět barvy v hlavní Kapitulní síni, která byla zrekonstruována do současné podoby teprve nedávno. Když jsem tu byl naposled, na zdech tu ještě byly výkřiky typu "HANDLOVÁ za 126!!", teď je tu krásný reprezentativní sál, který slouží i jako obřadní místnost. Mimochodem, v den mé návštěvy byl areál pro veřejnost uzavřený, protože tu byly naplánované čtyři svatby, ano, jako v tom slavném britském filmu :-).  Ještě by to chtělo o něco širokoúhlejší objektiv, při použití ohniska 17 mm se celý vnitřní prostor Kapitulního sálu do obrazu prostě nevejde.

 

 

 

Mezi opravenou částí konventu a jednou z věží (tahle se používala jako věž vodárenská a je nepřístupná) vede cesta, po které jde celý obrovský objekt konventu obejít, což jsem také učinil. A je pozoruhodné, jak prudký sešup dolů a zase výšlap nahoru to byl.

V tzv. šípové zahradě u budovy konventu se po léta shromažďovala suť a nepořádek z celého areálu. Po velkém úklidu z let 2018 a 2019 se tudy už dnes dá projít po pěkné pěšině. Vždyť říkám, spousta, spousta práce...

 

 

Druhá z věží je upravena na věž vyhlídkovou, v jejím nejvyšším patře je k dispozici i dalekohled, s jehož pomocí je možné se rozhlédnout široko daleko po okolí. Jo, mimochodem, v přízemí věže je velkokapacitní knihobudka. Ještěže jsem neměl do odjezdu vlaku směrem na Staňkov moc času, jinak bych si určitě zase něco vybral :-).

 

 

No a protože jsem už opravdu neměl moc času, protože vlak nečeká, nestihl jsem ani sejít dolů do městečka, abych si udělal pár obrázků z odstupu. Proto jsem si dovolil využít pro ilustraci dvě cizí fotky. Na prvním obrázku je klášter na záběru pořízeném ze spodní části klášterní zahrady (že je to starší záběr, naznačují četné keře a stromy v dnes již vyčištěné šípové zahradě).

 Zdroj: Wikipedie, Adam Hausner

 

 

A ještě jsem si našel jednu fotku ze vzduchu, abyste viděli, jak vypadá klášter prostorově.

 Zdroj: Internet - Objevuj památky

 

Tak co, nechcete se někdy přijet na klášter do Chotěšova podívat na vlastní oči? Samozřejmě, jestli jsem zažehl jiskérku vaší zvědavosti, nemůžu vás nijak přemlouvat, ale co kdybyste třeba s tou cestou do těchto zajímavých míst ještě rok počkali a pak to spojili i s návštěvou mé výstavy. No ano, domluvili jsme se s mým průvodcem, který zde má na starosti i veškerý expoziční cvrkot (ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že před třemi lety dokonce viděl mou plzeňskou výstavu) a od půlky příštího července až do konce září budou moje fotky v Chotěšově, jedné z kolébek mého rodu, k vidění v místech, kam se kdysi nesmělo a já si jako dítě sliboval, že jednou přelezu zeď a "podívám se tam všem zákazům navzdory" :-). A protože výstava bude standardní součástí prohlídkového okruhu, mohou ji vidět všichni, kdo se vydají na letní naučný výlet po stopách chotěšovského baroka.

 

Mám teď pár měsíců na to, abych vymyslel obsah i formu výstavy a sehnal prostředky na nové tisky. Bude to trochu práce a starostí, ale s objemem práce na opravě chotěšovského kláštera se to třeba vůbec nedá srovnat. Kruci, to se těším!!

 

Přeji všem krásné léto a kdoví, třeba se za rok uvidíme osobně :-).