Období kolem letního slunovratu je v roce asi moje nejoblíbenější, protože mám prostě rád, když je dlouho světlo. Za normálních okolností jsem si touto dobou brával týden dovolené a vyrážíval jsem někam do hor, po kterých šlo rázovat až pomalu do desáté večer, ale normální dnešní situace pořád ještě ani zdaleka není. I když mám očkovací certifikát, ani v nejmenším se mi nechce někomu dokazovat, že jsem oprávněn sednout si k restauračnímu stolu, objednat si pivo nebo dokonce někam odjet. Jsem trpělivý (rozuměj tvrdohlavý) a počkám si, jak se situace s různými "covidpardony" a "covidpasy" vystříbří, a teprve pak se opět - bude-li to aspoň částečně odpovídat mé představě fungování svobodného světa - vydám na cesty. To v případě Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", na nastolení normální situace trpělivě čekat nemusíme: Tento nejspíš nejdéle vycházející český blogový nedělník vychází po celou nenormální dobu zcela normálně, jako tomu bylo po celých více než 12 let, co už si v něm skoro každý týden můžete číst. Vítám vás dnes u jeho 594. vydání. Vida, jubilejní šestisté číslo už začíná pomalu prosvítat na obzoru mezi stromy :-).
V
uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: Prvním byl článek Hvězdolet u rezavé zlaté kotvy, dokladující, jak jsem svým fotoexperimentem vystrašil několik majitelů pod Vyšehradem zaparkovaných automobilů. Ve druhém jsem pak představil několik předválečných pokusů najít český ekvivalent ke slovu víkend (snad od vás nedostanu pomyslnou sardel z češtiny, když se článek jmenuje Krásný výkend nebo krásné zotavisko?). Z předešlého týdne pak mohu ještě jednou připomenout praktický pražský fotografický pokus, jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA a z ještě starších článků pak pokus
o vlastní překlad další básně Christiana
Morgensterna Mezi časy. Z hlubokého blogového archivu jsem dnes vybral 10 let starý článek O kultu kulatých čísel, který byl mým jubilejním pětistým blogovým textem. V článku jsem vyjádřil důvodnou pochybnost, jestli se někdy dohrabu k ještě kulatějšímu tisícímu článku; vůbec jsem tehdy nemohl tušit, že na blogu budu strašit ještě za dalších 10 let a budu tou dobou už dokonce i za hranicí dvoutisícovou. Člověk míní a ... Kdo vlastně mění? Mimochodem, jeden ze starších článků, které jsou v textu jubilejního 500. článku zmíněny, se stal před nedávnem důležitou součástí mé knížky blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem
nás z názvem Hledá se pudvice v modrém obalu!
(v článku je odkaz na stránku, kde je knížka zdarma ke stažení v pdf
formátu). Sebechvála sice podle lidového pořekadla smrdí, ale stejně si myslím, že tahle knížka je optimální na letní dlouhé cesty, k vyrovnání tlaků při čekání v dopravních zácpách, a třeba i k odpolední kávě vychutnávané ve stínu stromů kdesi na břehu moře :-).
Přeji
vám všem i nadále
hlavně pevné zdraví a krásné dlouhé červnové dny. A už teď se těším na shledanou nejpozději za týden u nového čísla Nedělních miniglos, ale samozřejmě raději ještě dřív :-).
Tým hongkongských vývojářů představil nového humanoidního robota - sestru Grace, která má posílit zdravotnický personál, protože umí poskytnout základní zdravotní péči a díky svým komunikačním schopnostem má být i společnicí pro ty, kteří byli izolováni od zbytku světa kvůli epidemii covidu-19. Neslavně ovšem skončila první zápůjčka nového produktu do České republiky: Jakmile totiž robot ze svého ovládacího software zjistil, že je českou zdravotní sestrou, odešel pracovat do Německa.
Období kolem letního slunovratu je v roce asi moje nejoblíbenější, protože mám prostě rád, když je dlouho světlo. Za normálních okolností jsem si touto dobou brával týden dovolené a vyrážíval jsem někam do hor, po kterých šlo rázovat až pomalu do desáté večer, ale normální dnešní situace pořád ještě ani zdaleka není. I když mám očkovací certifikát, ani v nejmenším se mi nechce někomu dokazovat, že jsem oprávněn sednout si k restauračnímu stolu, objednat si pivo nebo dokonce někam odjet. Jsem trpělivý (rozuměj tvrdohlavý) a počkám si, jak se situace s různými "covidpardony" a "covidpasy" vystříbří, a teprve pak se opět - bude-li to aspoň částečně odpovídat mé představě fungování svobodného světa - vydám na cesty. To v případě Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", na nastolení normální situace trpělivě čekat nemusíme: Tento nejspíš nejdéle vycházející český blogový nedělník vychází po celou nenormální dobu zcela normálně, jako tomu bylo po celých více než 12 let, co už si v něm skoro každý týden můžete číst. Vítám vás dnes u jeho 594. vydání. Vida, jubilejní šestisté číslo už začíná pomalu prosvítat na obzoru mezi stromy :-).