Nedělní miniglosy č.683

Už jen necelé dva týdny chybějí a po dlouhých čtyřech letech se, doufám, opět vrátím na svůj milovaný kousek řecké země, na ostrov Lefkadu, po které už mám nefalšovaný absťák. Tentokrát tam mám v plánu hlavně chodit a fotit, plánů mám na ty skoro tři týdny spoustu a zatím počítám i s tím, že bych mohl i od moře po nedělích psát Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který vychází už patnáctým rokem. Nevím ovšem, jak to tam budu mít s připojením k internetu, protože bydlet budu na místě, kde to sice dobře znám a byl jsem tam u majitele domu, mého dávného známého, pana Konstantina, několikrát na přátelské návštěvě, ale nikdy jsem tam ještě nebydlel. Už teď ale avizuji, že neděli 14. května budu určitě nucen vynechat, protože tou dobou budu někde na cestě lodí z Benátek do Igoumenitsy, což je ta nejdelší možná trajektová trasa, která vydá podle mé dřívější zkušenosti (a taky podle aktuálního počasí) na dobrých 28 hodin plavby. Jakmile už budu na ostrově, další dvě čísla by mohla vyjít podle plánu, a kdyby tomu něco bránilo, dal bych včas svým milým abonentům vědět. Ale dnes a příští neděli bude ještě vše v normálu, takže si opět nadělíme několik "naprosto vážných" zpráv z politiky a společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích. Ale nebojte, opravdu jen maličko :-).

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byl další, celkově už šestadvacátý příspěvek do oblíbené rubriky Pražské drobnůstky, pojednávající tentokrát o tom, že i v centru Prahy můžete narazit na živého úhoře - O úhořích Pepíčcích z pojišťovny. Druhým pak byl fotočlánek Na lovu jedné slušné fotky z nádherného dne, kde jsem si potvrdil svou dávnou tezi, že jedna slušná fotka z celodenního focení je až dost :-). Z předešlého období pak ještě jednou přidám článek Čerf z pařížského katalogu, kterým jsem definitivně uzavřel svou neobyčejně úspěšnou účast v loňské pařížské fotosoutěži Prix de la photographie Paris (mimochodem, zrovna včera v noci jsem dokončil částečně experimentální kolekci pro letošní ročník této mezinárodní přehlídky, který bude mít v květnu uzávěrku).

 

Protože tentokrát už nás, doufám, nikdo nepožene do prvomájového průvodu, aspoň připojím archívní osobní svědectví z těchhle obskurních májových pochodů v podobě vzpomínkového článku O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu, ve kterém jsem si s dovolením vystřihl titulní roli. A z ještě hlubšího blogového archivu ještě jednou povytáhnu aktuální vlakovou "črtu pro alergiky" s názvem O alergické Jarmile. 

 

Na lovu jedné slušné fotky z nádherného dne

Minulou sobotu byl opravdu nádherný jarní den: Poprvé (a zatím taky naposledy) bylo opravdu na celodenní krátký rukáv. Dal jsem si tedy předsevzetí, že udělám během dne jednu slušnou fotku. Ano, ne pět set fotek (když má člověk digitál, to to frčí!), ani třicet šest, ale jenom jednu jedinou. Jednu slušnou fotku za den považuji za úžasnou fotoefektivitu a takových dnů věru v roce nepřichází mnoho. Ale tenhle krásný den by si slušnou fotku zasloužil. Udělal jsem tedy to, co v takových případech dělávám: Sbalil jsem rozšířenou fotovýbavu (tedy včetně stativu a filtrů) a vyrazil jsem k řece. 

První kolo hledání vytoužené jedné slušné fotky se odehrálo u řeky pod dobřichovickým zámkem. Vody v řece je po nedávných deštích ještě dost, takže polocelků i detailů je k dispozici spousta, chce to jen trefit ten pravý, což se mi během asi hodinky a půl prvního dějství focení nepovedlo. Nevadí, dny se prodlužují a příležitost se jistě nějaká najde. Pak mi přijela na kousek řeči (a jedno pivo u jezu) milá návštěva a já si při lámání hlavy, kam jít ulovit svou vytouženou slušnou fotku z nádherného dne, vzpomněl, že ve všenorském alzaboxu na mě čeká nová baterie do foťáku (po devíti letech mám konečně záložní baterii, kam to napsat!) a já bych si ji měl co nejdřív vyzvednout. Svezl jsem se tedy s vracející se návštěvou jednu stanici vlakem, vyzvedl si malý nabitý balíček a rozhodl jsem se projít si několik okolních osvědčených míst, kde už jsem v minulosti celkem slušné fotky udělal. Den je krásný, nebe vlídné, řeka teče, kudy má, tedy není jediný důvod, proč by člověk nemohl udělat aspoň jednu slušnou fotku. No jo, ale... 

O úhořích Pepíčcích z pojišťovny

Dnešní pražská drobnůstka je dřívějším přispěním několika autorů již docela dobře veřejně známá, přesto si myslím, že třeba všichni ten dnešní příběh, který se pokusím stručně převyprávět, neznáte, a pokud ho znáte, třeba jste na místě dění - totiž v částečně secesní budově České pojišťovny v pražské Spálené ulici - sami nikdy nebyli, jako jsem to mohl říkat donedávna i já. No a pokud s touto historií jste obeznámeni podrobně, třeba mi budete umět odpovědět na několik všetečných otázek. 

Poprvé jsem o úhoři Pepíčkovi, bytem v krásné secesní kašně ve vstupní hale První české vzájemné pojišťovny ve Spálené ulici na Novém Městě (která dnes s odstupem mnoha let už není ani První, natožpak vzájemná, a zůstala jen - aspoň ve svém názvu - česká) slyšel vyprávět Jana Wericha. Jeho tatínek byl totiž úředníkem téže pojišťovny a prý bral malého Jeníčka do nové budovy svého zaměstnavatele podívat se na - ve středu vnitrozemského velkoměsta docela nečekaného - obyvatele dobré adresy Spálená č.16, úhoře Pepíka.

„Živej ouhoř, kterýho pamatuju, to mi bylo pět let. Tatínek mě vodil dívat se na něj. Lidi to nevěděli, a kdyby to věděli, že ve Spálený ulici žije Ouhoř, kterýmu je přes padesát let, tak by to Čedok moh prodávat…Je tam takovej oválnej mramorovej bazéneček, kterej je vyloženej mozaikou. Ta mozaika měla ostrý hrany a voni tam dávali takový parádní ryby a ty si vy ty hrany roztrhaly bříška a lekly. Tak tam dali písek a nějakej úředník kdysi přines malinkýho ouhoříčka, no a ten tam rostl a rostl, a ten úředník mu dával žížaly, no a potom, aby ten ouhoř měl nějaký úkryt, tak mu tam dali takovou gumovou rouru a von do ní vždycky zalez. Já si pamatuju, že tatínek si vyhrnul rukávy a otočil tu svou naškrobenou manžetu a vysypal ouhoře z roury. Ten tam zběsile jezdil, Jeníček tleskal ručičkama, a pak zase zalez do tý roury – ten ouhoř.“ (citát jsem převzal z webu milujuprahu.cz od Davida Černého, který o "pojišťovacím úhořovi napsal i kapitolu své knihy Nová tajemství Prahy, ale je, myslím, původně z Werichova vyprávění pro jeho dceru Janu z pořadu Táto, povídej).

Nedělní miniglosy č.682

Jaro, zdá se, po určitých tahanicích se zimou o nadvládu nad Českou kotlinou, konečně popadlo ten delší konec provazu a začíná to být cítit na teplotách, na překotně rozkvétajících stromech i na postupném převlékání stromů do rozličných odstínů čerstvě zelené barvy, která dubnové přírodě tolik sluší. Vítám vás tedy u poctivě jarního 682. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který vychází už patnáctým rokem. Opět si tak nadělíme několik "naprosto vážných" zpráv z politiky a společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích. Ale nebojte, opravdu jen maličko :-).

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byl text Čerf z pařížského katalogu, ve kterém se ještě vracím ke své účasti na loňské pařížské fotografické soutěži Prix de la Photographie Paris. Druhým pak byl fotočlánek Blouuudím pasáááážíííí..., ve kterém popisuji, jak mě opět jednou vyvedla ochranka - tentokrát z omylu, že v prostoru pražských pasáží se dá volně fotografovat :-). Z uplynulého období se ještě jednou vrátím k článku Mistře, nemáte tam nějakej nepovedenej vobraz?, dobře ilustrujícímu, jak si dokážu svou šikovností zkomplikovat i tak jednoduchou věc, jakou je odnesení objednaného obrazu zákazníkovi. Z předvelikonočního období připojím ještě jednou odkaz na svou dávnou osobní zkušenost s pořádnou krkonošskou vánicí - v článku Proč nestojí v Kerkonoších Čerfova bouda? No a z hlubokého archivu přidám jednu 14 let starou - ale při každém rozjezdu nové pylové sezóny znovu aktuální - vlakovou "črtu pro alergiky" s názvem O alergické Jarmile. 

 

Blouuudím pasáááážíííí...

 ...zpívá ve své písničce odkudsi z nepříliš veselých sedmdesátých let Karel Gott slova napsaná Pavlem Vrbou. Prý v pasáži - svěřuje se - "vystál pár ďůlků při čekání", asi marném, protože - jak dodává zpěvák "tobě říkaj pár pátků mladá paní". Vypadá to, vypadá, že někdo byl prostě pohotovější, nezdržoval se dlouhodobým vystáváním ďůlků v pasážové dlažbě a soustředil se raději takticky na rozkošné ďolíčky ve tvářích. Ale musíme počítat s určitou básnickou licencí autora i chutí dodat interpretovi do písně jeho oblíbené dlouhé slabiky, kterými po dlouhá desetiletí rozechvíval srdéčka těch, pro něž pak důlky v pasážích stejně marně vystávali jiní. Ergo - nekonečný koloběh ďůlků.

Minulý víkend, nevěda přesně, na jakém místě v Praze by bylo nejlepší přidat do místní obsáhlé sbírky své vlastní vystáté ďůlky, jsem svým blouděním pasáží dorazil až do domu U Nováků, spojujícího pasáž Lucerna s Vodičkovou ulicí a ulicí V jámě. Venku právě zuřila prudká aprílová přeprška, takže prostor plný světel skrytý pod střechou byl lákavou alternativou vystávání mokrých ďůlků někde venku v dešti. Mimochodem, právě v těchto místech stával velký dům řezníka Vodičky, po kterém se jmenuje jeden z hlavních bulvárů pražského Nového Města.

Čas od času se do tohoto zajímavého vnitřního bludiště, ve kterém si nemůžete být jisti, jestli je venku právě den či noc, vypravím s foťákem, protože rád fotím odrazy všeho druhu, zvlášť pak odrazy na reflexních vypouklých plochách, kterými právě zdejší pasáž, ve které hrálo legendární Osvobozené divadlo (dnešní divadlo ABC), disponuje v míře vrchovaté. To pak fotím docela poctivě, čekám u zaoblených zrcadlových rohů s gustem lovce na procházející lidi, protože bez lidských postav je tenhle typ fotek bez šťávy jako příliš propečený steak.

Při takovém focení moc nehledím na čas, takže se může stát - jako se to stalo i tentokrát - že se v pasáži zaseknu skoro na hodinu a půl. To už ovšem nevydržela zdejší ostraha a přišla se mě zeptat, jestli mám od majitelů domu povolení. Vida, poučení propříště: K vystávání ďůlků v pasáži U Nováků povolení netřeba (zvlášť jste-li Karel Gott), ale k šermování fotoaparátem už ano. Pána z ochranky mi bylo trošku líto: připadlo mi, že se za svou intervenci vůči mně styděl, ale povinnost je povinnost. Na první nadechnutí mě to, pravda, trošku rozčílilo, nikde tu nemají žádné upozornění, že se v objektu nemá fotit a průchozí pasáž jsem považoval za veřejný prostor. Nicméně se zasahujícím pánem jsme si nakonec v klidu a slušně popovídali a já slíbil jeho špatnému svědomí, že si propříště povolení zajistím. 

 

 

 

Hned po návratu domů jsem e-mailem oslovil správce domu s tím, že mu nechci v objektu činiti nepravosti, leč focení na svém oblíbeném místě se taky nehodlám vzdát, takže bychom se měli nějak rozumně dohodnout, jak tento rozpor vyřešíme. Svůj dotaz jsem rovněž doprovodil několika nejnovějšími ukázkami, aby bylo vidět, že není mým cílem fotit starožitnosti ve výlohách a dávat tipy místním chmatákům, z čehož jsem byl nejspíš jaksi preventivně podezříván. No a získal jsem příslib, že když příště dám vědět chvíli předem, že se opět chystám do labyrintu zdejších pasáží vyrazit s foťákem, správce dá instrukce ostraze, aby si mě nevšímala. Tak tedy uvidíme, rozhodně to někdy vyzkouším a dám vědět výsledek.

Text Pavla Vrby v ústech zlatého slavíka pokračuje sice neradostně

"Snad chůzi loupí baletkám,

průchod ví to.

Že já se s tebou nesetkám,

je mi líto."

ale nakonec zpěváka ukonejší (vida, jak málo nám mužům postačí), že "průchod je tu dál, je tu dál, je tu dál...", takže to má celé relativně dobrý konec, jak se na singl roku 1978 sluší, protože - jistě - průchod by tu taky mohl snadno nebýt, zvlášť když před pár lety kvůli stavbě metra o pár bloků vedle sem tam nějaký ten průchod padl za oběť pokroku.

Takže až mě jednou uvidíte, kterak mě pořízci v uniformě bezpečnostní služby z toho průchodu vyvlékají ven, asi jsem zapomněl dát o svém úmyslu udělat si pár nových záběrů vědět panu Novákovi s dostatečným předstihem.

Což ovšem nevadí, protože ty ďůlky, které opravdu stojí za to, se dají - Karel by mi to jistě potvrdil, kdyby to ještě šlo - vystát i jinde :-).

 

Čerf z pařížského katalogu

Když si kupuji novou knížku, musím si ji osahat naživo, musím se jí prolistovat, nakouknout do ní, přivonět k ní, polaskat se s ní. Zjistit, jestli to mezi námi funguje. Tím spíš, jde-li o knihu obrazovou, fotografickou. I když to může vypadat podivně a nemoderně, nenakupuji knížky na dálku, v e-shopech, zdá se mi to podobně nepatřičné, jako vybrat si manželku podle fotky. Nebylo by to ovšem pravidlo, kdyby nemělo své výjimky, a jednou z pochopitelných výjimek je objednávka knížky, kterou v žádném "normálním" knihkupectví najít nelze. 

Když jsem na těchto stránkách loni oznamoval jako svůj do té doby největší fotografický úspěch ocenění tří fotek na celkem významné pařížské soutěži, které se zkratkovitě přezdívá Px3 (celým jménem je to Prix de la Photographie Paris), byl z toho článek Prix de la Photographie Paris 2022 aneb Berounku mají v Paříži rádi. Protože tehdy jedna z mých fotek získala stříbrné ocenění, promítala se spolu s dalšími oceněnými fotkami (své pevné "vytištěné místo" měli jen vítězové jednotlivých kategorií) na speciální  výstavě vítězů, která se v Paříži konala v listopadu v galerii Espace Beaurepaire, což jsem také nesmlčel a napsal jsem o tom ve speciálním článku Výstava v krásném pařížském doupěti. No a do třetice všeho dobrého má pařížská soutěž ještě jeden důležitý atribut, který jí v mých očích přidává body, protože oceněné fotky ještě navíc vydává každý rok knižně. Ano, jsme po určité drobné odbočce zpět u začátku článku, protože tenhle velký soutěžní katalog, který obsahuje to nejlepší, co se v celosvětové pařížské soutěži v daném ročníku urodilo, se opravdu nedá koupit na Václaváku v Luxoru, dokonce ani u pařížských bouquinistů ne, takže nezbývá než si ho objednat zpoza oceánu, kde se tiskne, a způsobit nikoli zanedbatelnou uhlíkovou stopu, protože se knížka veze do Evropy letecky, snad aby se jí na moři neudělalo z těch kolébavých vzdáleností špatně.

Nedělní miniglosy č.681

Vítám vás po tradiční velikonoční přestávce u dalšího vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který na konci února oslavil 14 let od vydání historicky prvního čísla. Jaro se letos zdá být i měsíc po svém startu dost nesmělé, tak snad aspoň tohle nepříliš sebevědomé období využijeme k tomu, že se příroda pořádně zalije a občerství, což se o několika předešlých jarech moc říct nedalo. No a kdyby nic jiného, ve víceméně propršených dnech má člověk i víc času na čtení, třeba právě na čtení našeho blogového nedělníku, který i ve svém 681. vydání přináší několik "naprosto vážných" zpráv z politiky a společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích. Ale nebojte, opravdu jen maličko :-).

Od vydání zatím posledního čísla jsem zveřejnil čtyři nové články: Prvním byla pětice fotek se zachycenými různorodými podobami odrazů v článku Předjarní reflexe. I když jsem původně žádný čistě velikonočně laděný obrázek neměl, nakonec jsem se k jednomu přece jen shodou náhod dostal, takže na blogu mohla vyjít Velikonoční fotka na poslední chvíli. Na závěr Velikonoc vyšla miniaturní básnička v japonském duchu - Hříšná tanka. A v týdnu po svátcích jsem v článku Mistře, nemáte tam nějakej nepovedenej vobraz? popsal, jak si dokážu svou šikovností zkomplikovat i tak jednoduchou věc, jakou je odnesení objednaného obrazu zákazníkovi. Z předvelikonočního období připojím ještě jednou odkaz na svou dávnou osobní zkušenost s pořádnou krkonošskou vánicí - v článku Proč nestojí v Kerkonoších Čerfova bouda? No a přídám i jednu položku z archivu, tentokrát to je básnička Pátá kapitola z dubna 2011.

 

Mistře, nemáte tam nějakej nepovedenej vobraz?

Tato otázka padne ve známé filmové komedii Jiřího Menzela podle Bohumila Hrabala Slavnosti sněženek. A Ferdinand Havlík coby akademický malíř, který udělal "slabikář pro děti, co se z něj učí už deset let" se rozčiluje, že ON chce být zasloužilý umělec a jako takový si nemůže dovolit dělat nějaké zfušované obrazy. Vzpomněl jsem si na tu scénu v týdnu před Velikonocemi, když se jeden takový obraz objevil u mě doma, ač jsem to - navzdory tomu, že jde o mou vlastnoručně udělanou fotku - vůbec neplánoval a dlouho se zdálo, že je to obraz celkem slušný. V tu chvíli jsem zasáhl a "nepovedl jsem si ho" vlastníma rukama.

Nedávno jsem se jako fotograf zase chvilku vznášel na obláčku radostných hřejivých pocitů, protože mě kontaktovala jedna paní, která už - jak se posléze ukázalo - má doma jednu mou fotografii, i s odstupem pěti let se jí ta fotka pořád líbí a vzpomněla si na mě, když v pracovním kolektivu zvažovali, co pořídí jednomu svému kolegovi jako společný dárek k odchodu do důchodu. Mělo by to být nejlépe něco klasického z Prahy, neb kolega je prý jejím milovníkem. Dohodli jsme se celkem rychle; aktualizoval jsem na svém fotowebu nabídku pražských fotek, aby se tam objevily i ty novější, které snad za něco stojí, paní to probrala se svými kolegy a objednali si u mě jedno klasické panoráma Pražského hradu od Smetanova nábřeží (výstavního panoramatického formátu 70x35cm), pravda, velmi neklasicky - protože čistě infračerveně - nasnímané. Srdéčko fotografa mi zaplesalo a hned jsem se nadšeně pustil do práce.

 

 

Hříšná tanka

Je pro mě neodolatelným a pro ostatní asi jen těžko pochopitelným pokušením, když na tomto blogu jednou za čas nevyjdou v neděli Nedělní miniglosy, publikovat nějaký článek mimořádně v pondělí, i kdyby to mělo být na poslední chvíli, jakože je :-). Na řadu tedy přichází text, který jsem měl původně připravený na sobotu, ale předběhla ho Velikonoční fotka na poslední chvíli udělaná během neplánovaného výletu do Českého lesa, která se lépe hodila k Velikonočním svátkům.  

Dnes tedy přichází na řadu Hříšná tanka, tedy cosi jako "rozšířené haiku" v klasické japonské slabičné struktuře 5-7-5-7-7. Bohužel, jako obyčejně jsem ho nedodržel stoprocentně, jedna slabika ve třetím verši přebývá, ale snad mi to odpustíte. Myslím, že tahle vykolejenost z tradicemi určeného rytmu je následkem skutečnosti, že můj vlak, kterým jsem cestoval v sobotu do Staňkova a měl původně dojet až do Mnichova, skončil mimořádně už v Plzni, takže jsem tanku místo v plyši pohodlných expresních sedadel psal na ledově profukujícím nástupišti věčně rozestavěného plzeňského nádraží. Co je proti tomu jedna slabika...

 

Hříšná tanka

Život je milý:

Kdybychom nehřešili,

Bůh by byl bez práce,

leč z našich hříchů, zdá se,

mu docházejí síly.

 

Velikonoční fotka na poslední chvíli

Protože jsem neměl předem připravený žádný rozumný velikonoční příspěvek, napsal jsem aspoň pro blog během včerejší víc než pětihodinové (!) cesty vlakem z Dobřichovic do Staňkova nové "rozšířené haiku" (tanku). Což o to, bude se ještě určitě hodit později. Ale vpodvečer mi můj švagr Karel nabídl, že bychom mohli vzít foťáky a zajet si na jedno zajímavé místo v Českém lese nedaleko od Horšovského Týna. A tak jsem se byl poprvé podívat u kostela svatého Vavřince v Tasnovicích. Zatímco ve Staňkově bylo zataženo, jen o pár kilometrů dál bylo nebe výrazně přívětivější, a tak jsme si mohli dokonce nečekaně zafotit v zapadajícím sluníčku. Sérii fotek pro blog teprve připravím, zatím na to nebylo moc času. Ale když máme ty Velikonoce, připojím aspoň malé přání krásných svátků pro všechny zdejší pravidelné i občasné návštěvníky - nad plán dokonce i s tematickým obrazovým doprovodem.

Vedle kostela svatého Vavřince je malý hřbitůvek, tak jsem zkusil udělat i pár záběrů v přímém protisvětle; šlo to celkem dobře, slunce už zapadalo a nemělo sílu všechno kolem sebe přesvítit. No a vyšla z toho mimo jiné i tahle fotka, kterou je snad možné brát aspoň trochu jako velikonoční. 

Tak si tedy pěkně užijte zatím nepříliš jarní Velikonoce a svou včerejší "tanku", stejně jako další obrázky kostela a hřbitůvku v Tasnovicích nabídnu zde na blogu třeba příště :-).

Předjarní reflexe

Kdo si sem ke mně chodí číst, dobře ví, že se tu docela často objevují fotky zachycující prchavé odrazy na nejrůznějších reflexních plochách. Měli jsme tu už odrazy v zrcadlech všeho druhu, ve vánočních ozdobách, v kostelních lustrech či dokonce v pivním tanku, oblíbená jsou samozřejmě i okna v té správné konstelaci. 

Jako první dnes ukážu jedno takové (plzeňské) okno, které se mi zdálo být opravdu v pořádné reflexní formě. Vlastně Dvouokno. Měl jsem chvíli času, než po polední pauze otevřou jednu grafickou výstavu, kterou jsem chtěl vidět (na stejném místě, kde jsem sám měl před třemi roky svou plzeňskou výstavu). Měl jsem asi čtvrthodinku, tak jsem bloumal po okolí a rozhlížel se kolem sebe. A na druhém břehu Radbuzy, tedy docela daleko, jsem na budově tzv. Korandova sboru uviděl dvě okna, která byla právě pěkně osvětlená a okenní tabule v kombinaci s různě staženými roletami tvořily zajímavou optickou skládačku. Naštěstí jsem měl u sebe teleobjektiv, takže výsledkem byl záběr podle mého gusta. Mimochodem, obrázek je barevný jen docela maličko, tak jsem zkusil udělat i čistě černobílou verzi, která ale k mému překvapení moc nefunguje, aspoň tedy ne na mě. Není, myslím, úplně špatná, ale z toho původního šedomodrého obrázku jako by něco podstatného zmizelo, tak jsem se pokorně vrátil k originální lehce barevné verzi.

 

Nedělní miniglosy č.680

Ani jsme se pořádně nestihli na jaře rozkoukat a už tu máme duben. Hned první aprílový den je pro mě osobně důležitý a rozhodně ne proto, že si ten den lidé ze sebe navzájem dělají legraci. To my zde v Nedělních miniglosách, našem svérázném blogovém týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který na konci února oslavil 14 let od vydání historicky prvního čísla, si samozřejmě legraci neděláme, ale bereme vše naprosto vážně. Tak všechny pravidelné, občasné i výjimečné návštěvníky našeho blogového nedělníku vítám u 680. vydání a u dalších několika "naprosto vážných" zpráv z politiky a společnosti, které jsou možná maličko jiné než v oficiálních médiích. Ale nebojte, opravdu jen maličko :-).

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil další dva nové články: Prvním byla dávná osobní zkušenost s pořádnou krkonošskou vánicí - v článku Proč nestojí v Kerkonoších Čerfova bouda? Ve druhém jsem představil další Pražskou drobnůstku, tentokrát drobnůstku technickou - Točnu Vilímkova nakladatelství v Opatovické ulici. Vilímkovo nakladatelství ostatně figurovalo i v jednom článku z předchozího týdne, ve kterém jsme si ukázali Obrázky z ne zcela běžně navštěvovaných míst Prahy. Z archivu tentokrát povytáhnu také dva články: Přesně před 8 lety přibyla na blogu nenápadná ale pro mě o to významnější básnička Apríl v hlavní roli. No a text O relativitě času jsem napsal rovněž během právě se probouzejícího se jara dokonce už v roce 2009, kdy můj blog byl teprve dvouměsíčním kojencem.