Na lovu jedné slušné fotky z nádherného dne

Minulou sobotu byl opravdu nádherný jarní den: Poprvé (a zatím taky naposledy) bylo opravdu na celodenní krátký rukáv. Dal jsem si tedy předsevzetí, že udělám během dne jednu slušnou fotku. Ano, ne pět set fotek (když má člověk digitál, to to frčí!), ani třicet šest, ale jenom jednu jedinou. Jednu slušnou fotku za den považuji za úžasnou fotoefektivitu a takových dnů věru v roce nepřichází mnoho. Ale tenhle krásný den by si slušnou fotku zasloužil. Udělal jsem tedy to, co v takových případech dělávám: Sbalil jsem rozšířenou fotovýbavu (tedy včetně stativu a filtrů) a vyrazil jsem k řece. 

První kolo hledání vytoužené jedné slušné fotky se odehrálo u řeky pod dobřichovickým zámkem. Vody v řece je po nedávných deštích ještě dost, takže polocelků i detailů je k dispozici spousta, chce to jen trefit ten pravý, což se mi během asi hodinky a půl prvního dějství focení nepovedlo. Nevadí, dny se prodlužují a příležitost se jistě nějaká najde. Pak mi přijela na kousek řeči (a jedno pivo u jezu) milá návštěva a já si při lámání hlavy, kam jít ulovit svou vytouženou slušnou fotku z nádherného dne, vzpomněl, že ve všenorském alzaboxu na mě čeká nová baterie do foťáku (po devíti letech mám konečně záložní baterii, kam to napsat!) a já bych si ji měl co nejdřív vyzvednout. Svezl jsem se tedy s vracející se návštěvou jednu stanici vlakem, vyzvedl si malý nabitý balíček a rozhodl jsem se projít si několik okolních osvědčených míst, kde už jsem v minulosti celkem slušné fotky udělal. Den je krásný, nebe vlídné, řeka teče, kudy má, tedy není jediný důvod, proč by člověk nemohl udělat aspoň jednu slušnou fotku. No jo, ale... 

Na prvním osvědčeném místě jsem zjistil, že plošinku, ze které je nejlepší záběr, zalila vzedmutá řeka a kolem je spousta bahna, které botám ani dlouhým expozicím moc nesvědčí. Ale s tím by se člověk ještě popasoval. Horší je, že jedna z větrných smrští ulomila několik větví vizuálně dominantního stromu a dnes už to dřívější panorama prostě není ono. Dobrá nevadí, jdeme dál...  

(Fotka Pravěká Berounka z roku 2013)

 

 

 

O kousek dál na stejném břehu řeky stojí strom, který se svým odrazem na hladině řeky tvoří dobře patrné písmeno X. Sem chodím taky rád fotit a málokdy odcházím zklamaný jako právě teď. Řeka sice nevypadá, že by se nějak divoce kroutila, stačí ale lehký ohyb jejího toku a slunce je najednou přímo v protisměru a ze záběru se nedá nijak odehnat. Ani nemá cenu to zkoušet a vybalovat všechny věci.  

 

(Fotka X-Tree z roku 2019)

 

 

 

Původně jsem si chtěl k řece jen na pár minut odskočit, udělat svou vytouženou slušnou fotku a zase se vrátit tu jednu stanici vlakem do Dobřichovic. Ale osvědčená místa mě nepotěšila, tak zkusím ještě jedno cestou proti proudu a z malého odskočení bude regulérní procházka.  Vyhlížím k protějšímu břehu, jak to vypadá na místě, kde už dlouhé roky fotím svůj dlouhodobý cyklus Říčních variací. Ve slunečném podvečeru mhouřím oči, ale své oblíbené proudy nikde nevidím. No jasně, hladina je pořád ještě příliš vysoko a kameny, které při nižším stavu vody doslova rozřezávají tekoucí masu, odpočívají kdesi hluboko u dna. Sice se pořád ještě definitivně nevzdávám, ale pravděpodobnost, že se dnes dočkám jedné slušné fotky, poznenáhlu klesá. 

 

(Fotka Světlo se nedá zastavit z roku 2019)

 

 

 

Ještě jeden ohyb širokého toku Berounky a za ním už vykukují moderní tvary dobřichovické lávky. Teď už se bude procházet jen kolem staré a dávno rozpadlé dobřichovické čističky, to jsem zvědav, jak se v těch místech dá udělat slušná fotka... Jenže ukazuje se, že obloha je právě tak řásnitá, jak si ji představuji, slunce po několika zákrutách řeky s velikým poloměrem zrovna teď svítí z toho nejlepšího směru a perspektivou se zmenšující stromy na břehu řeky tvoří zajímavé linie. Rozpadlý objekt staré a nejroztodivnějšími barevnými klikyháky posprejované čističky (normálně odtud stavba není po většinu roku vidět, ale nejbližší stromy mají zatím ještě zcela holé větve) se staví do řady se stromy, na jejichž větvích právě vylézají nové listy. Ty by mohly být na infrafotce hodně světlé, z toho by přece jen ještě něco mohlo být. Hledám co možná nejlepší úhel, nasazuji polarizační filtr, aby byly vidět řasy na obloze co nejkontrastnější a nakonec našroubuji svůj zcela neprůhledný černý filtr, který propouští jen infračervené záření s vlnovou délkou větší než 830 nm. Schválně, jakpak asi vypadá takový končící krásný jarní den v infračerveném podání? 

Večer pak asi hodinu u televize vyzobávám několik stovek vypadlých pixelů, které se na tmavém pozadí chovají jako bílé nebo barevné dobře viditelné kazy - infrafotky s velmi dlouhou expozicí jsou k tomu velmi náchylné. Ale slušná fotka z konce krásného jarního dne si přece trochu trpělivosti v nepříliš sofistikované postprodukci zaslouží.

Zatím vůbec nevím, jak tuhle fotku od jarní Berounky pojmenovat. Ale není třeba spěchat, protože všechno - jak je vidět - má svůj správný čas a když se na to moc netlačí, však ono to přijde.