O úhořích Pepíčcích z pojišťovny

Dnešní pražská drobnůstka je dřívějším přispěním několika autorů již docela dobře veřejně známá, přesto si myslím, že třeba všichni ten dnešní příběh, který se pokusím stručně převyprávět, neznáte, a pokud ho znáte, třeba jste na místě dění - totiž v částečně secesní budově České pojišťovny v pražské Spálené ulici - sami nikdy nebyli, jako jsem to mohl říkat donedávna i já. No a pokud s touto historií jste obeznámeni podrobně, třeba mi budete umět odpovědět na několik všetečných otázek. 

Poprvé jsem o úhoři Pepíčkovi, bytem v krásné secesní kašně ve vstupní hale První české vzájemné pojišťovny ve Spálené ulici na Novém Městě (která dnes s odstupem mnoha let už není ani První, natožpak vzájemná, a zůstala jen - aspoň ve svém názvu - česká) slyšel vyprávět Jana Wericha. Jeho tatínek byl totiž úředníkem téže pojišťovny a prý bral malého Jeníčka do nové budovy svého zaměstnavatele podívat se na - ve středu vnitrozemského velkoměsta docela nečekaného - obyvatele dobré adresy Spálená č.16, úhoře Pepíka.

„Živej ouhoř, kterýho pamatuju, to mi bylo pět let. Tatínek mě vodil dívat se na něj. Lidi to nevěděli, a kdyby to věděli, že ve Spálený ulici žije Ouhoř, kterýmu je přes padesát let, tak by to Čedok moh prodávat…Je tam takovej oválnej mramorovej bazéneček, kterej je vyloženej mozaikou. Ta mozaika měla ostrý hrany a voni tam dávali takový parádní ryby a ty si vy ty hrany roztrhaly bříška a lekly. Tak tam dali písek a nějakej úředník kdysi přines malinkýho ouhoříčka, no a ten tam rostl a rostl, a ten úředník mu dával žížaly, no a potom, aby ten ouhoř měl nějaký úkryt, tak mu tam dali takovou gumovou rouru a von do ní vždycky zalez. Já si pamatuju, že tatínek si vyhrnul rukávy a otočil tu svou naškrobenou manžetu a vysypal ouhoře z roury. Ten tam zběsile jezdil, Jeníček tleskal ručičkama, a pak zase zalez do tý roury – ten ouhoř.“ (citát jsem převzal z webu milujuprahu.cz od Davida Černého, který o "pojišťovacím úhořovi napsal i kapitolu své knihy Nová tajemství Prahy, ale je, myslím, původně z Werichova vyprávění pro jeho dceru Janu z pořadu Táto, povídej).

S námi se dnešní úhoř Pepíček moc nebavil. Když jsme ho na jedné z vycházek Prahou navštívili, byl zalezlý ve své ozdobné rouře (nevím, kdy vzniklo to speciální zdobení, podle mě ještě nedávno byla roura celkem obyčejná, ale nejspíš dostal úhoř před nějakou dobou za své dlouholeté zásluhy o rozzářená očka stovek dětí byteček 1. kategorie. Všimněte si prosím toho tmavého výstupu u spodního okraje roury: To je prosím ocásek.

Udělal jsem si rešerši na internetu, kde se tahle historka v posledních letech dost často cituje, a skoro všechny zdroje se shodují v tom, že rybu chytil ve Vltavě v roce 1914 pojišťovací zřízenec pan Oulík, který se pak o svého úhoře staral až do své smrti, přičemž úhoř se nakonec dožil 62 let a uhynul až v roce 1976. No, ten rok 1914 mi s vyprávěním Jana Wericha moc neladí. Jan Werich se narodil začátkem února 1905 a v roce 1914 už pomalu klepal na dvířka puberty. Umím si sice představit Jana Wericha - když byl v dobrém rozmaru - jak nadšeně tleská ručičkama ještě v sedmdesáti, ale mezi pěti a devítiletým klučíkem je přece jen podstatný rozdíl.

Pak jsem si vzpomněl, že stejnou historku jsem možná kdysi četl i v klasické Knize o staré Praze od Jiřího Horáka (vyšla poprvé v roce 1989) a ona tam opravdu je - v kapitole O stříbrném úhoři. Zde se však uvádějí jiné informace a pro mě důvěryhodnější (tedy ne, že bych občas i pana Horáka nepřistihl při krásném pábení :-)): "Vstupní hala pojišťovny byla ozdobena malou fontánkou, což byl pro podobné secesní interiéry téměř jakýsi nepsaný stylotvorný zákon. A sem, do bazénku této fontánky, kdosi v roce 1912 pro oživení neustále protékající vody vysadil malého úhoře. Byl tehdy dvacet centimetrů dlouhý a byly mu už čtyři roky." A doplňuje ještě pikantní skutečnost že úhoř Pepík byl vlastně ve skutečnosti úhořka Pepička. Pokud by to všechno byla pravda, znamenalo by to, že se "Pepíček I." dožil v secesní umělé tůňce 68 let. Hmmm, je snad tohle směrodatná informace nebo si to pan Horák vycucal z prstu podobně jako třeba v jiné kapitole ohromující skutečnosti o platanech na Kampě? Chvíli jsem hledal a zjistil jsem, že uvedená fakta napsal Jiří Čihař ve své knize O rybách a rybaření z roku 1983, odkud je nejspíš Jiří Horák převzal. A pokud vím, Jiří Čihař nebyl žádný Václav Hájek z Libočan, ale zoologický a rybářský odborník, což podle mě zvyšuje věrohodnost této verze.

Novou budovu pro pojišťovnu vystavěl v letech 1907-1909 osvědčený architekt Osvald Polívka (byl např. spoluautorem Obecního domu v Praze, několika významných bankovních budov v centru města, nebo obrovitého a na svou dobu vpravdě multifunkčního paláce U Nováků. Předpokládám, že budova v Spálené ulici byla tedy Pojišťovně předána do plného užívání v roce 1909 nebo 1910 a nějakou dobu trvalo, než pana Oulíka napadlo přinést do "jezírka" mladého úhoře... Mně by tedy čistě intuitivně rok 1912 jako velký třesk úhořovité enklávy v nové budově pojišťovny docela vyhovoval a domnívám se, že je to vzhledem k okolnostem popsaným v předešlém odstavci letopočet pravděpodobný. Každopádně by mě zajímalo, z jakého zdroje pochází informace o chycení úhoře v roce 1914, nikde se mi nepodařilo najít žádné podrobnosti nebo věrohodný odkaz, spíš se mi zdá, že jeden autor v době internetové tak dlouho opisuje od druhého, až se úplně ztratil původní věrohodný zdroj. Ale samozřejmě nemůžu vyloučit, že někde v archivu pojišťovny se našel zápis dobového kronikáře :-). Tak jako tak, první Pepíček v kašně přečkal bez újmy první i druhou světovou válku i notný kus války studené a svým dlouhým životem se dokonce kvalifikoval do lihu váženého exponátu Národního muzea.

Ať už ale jeho pojišťovací angažmá započalo v kterémkoli roce, stala se z úhoře v secesní kašničce tradice. Když se ukázalo, že bez úhoře je ve Spálené ulici smutno, pojišťovna se pokusila tradici obnovit a v jezírku se objevil Pepíček II., který to ale dlouho nevydržel. Až nový nájemník, třetí toho jména, z roku 1993 se "ujal" a dnes už zde bydlí úctyhodných 30 let.

Když jsme se na úhoře přišli podívat, dostalo se nám zasvěceného výkladu místní paní recepční, která je rozhodně zvyklá o Pepíčkovi mluvit, protože nám řekla spoustu zajímavých praktických informací, např. tu, že dnes se úhoř živí podle rad odborníků ze ZOO skoro výhradně malými rybičkami, které mu jeho pečovatelé kupují a podávají dvakrát týdně, nikoli už tedy červy a žížalami, které mu nosil dávný pan Oulík před dvěma velkými válkami a taky četní návštěvníci. Taky jsme se dozvěděli, že čištění bazénku už nevyžaduje přestěhování úhoře do vedlejší kádě jako dříve, protože to pro rybu bylo stresující a současný Pepíček pak po návratu z dočasného azylu dlouhé dny trucoval ve své rouře a s nikým nekomunikoval, až se občas museli jeho pečovatelé přesvědčit, jestli je stále naživu. 

 

 

 

 

Prý se návštěvníci často ptají, jestli úhoři není v jezírku smutno. Těžko říct, úhoři do hlavy člověk nevidí, tím spíš, když se schovává v trubce. Úhoři jsou ale samotáři, takže by pro ně podle odborníků pobyt "na samotce", zvlášť když se kolem nich pořád něco děje a stačí vystrčit vousy a jste středem pozornosti, nic stresujícího být nemělo. Tomu ostatně nasvědčují i dlouhé životy dvou zdejších obyvatel.

Kdybyste chtěli pojišťováckého úhoře vidět na vlastní oči jako malý Jeníček Werich, jen upozorňuji, že o víkendech je budova nepřístupná, takže to chce přijít někdy v pracovním týdnu. A chutné červíky s sebou brát nemusíte, i když úhoř sám by vám možná poradil něco jiného :-).