Tentokrát jsem velmi vážně zvažoval, jestli vůbec je možné a únosné v situaci, kdy na Ukrajině, z geografického i civilizačního pohledu vlastně za humny, umírají lidé ve válečné vřavě vyvolané kremelskými kreaturami, vydat blogový týdeník, který je založený na humornou formou tlumočených aktuálních politických a společenských událostech. Smyslem Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, o kterém je známo, že "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je přece především vyvolávat úsměv a to s válečnými útrapami nejde vůbec dohromady. Na druhou stranu - má to znamenat, že můj blogový nedělník je určený jen "do pěkného počasí" a když se obloha kvůli nějakým gaunerům zatáhne, máme se vykašlat na to, co děláme (v případě Nedělních miniglos už více než 13 let prakticky týden co týden) a pokorně násilníkům uhnout z cesty? Máme se my stydět před lidmi v těžké a někdy i zoufalé či bezvýchodné situaci, když ti, kteří je svými činy a zločiny do takové situace dostali, se sami stydět nedokážou? Nakonec jsem si řekl, že to risknu a budu doufat, že tím snad těm, kteří právě prožívají těžké dny v obavách o své blízké nebo o své vlastní životy, neublížím, a u těch, kteří si ke mně chodí pravidelně číst, nezískám na stará kolena nálepku bezcitného člověka. I tentokrát si vás tedy dovoluji přivítat u již 628. vydání našeho tradičního
nedělníku a omlouvám se všem, kteří takový krok budou považovat za nemístný; i když mě to bude samozřejmě mrzet, budu tomu rozumět.
V
uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva velmi rozdílné články: Ten první vyšel ještě před zahájením zločinné ruské invaze, takže se mohl nést v celkem bezstarostném duchu a já si v něm mohl dovolit požádat vás o to, abyste mi pomohli pojmenovat jednu mou novou fotku. Tento článek nakonec skončil vlastně bez jasného závěru, což bylo z velké části způsobeno úplnou změnou situace v druhé polovině týdne (ještě se k vašim komentářům vrátím, slibuji). Druhý článek už měl vlivem aktuálních děsivých událostí úplně jinou atmosféru, humoru v něm bylo pramálo a popsal jsem v něm Deset svých soukromých poznámek k situaci na Ukrajině. Z minulého týdne si dovolím ještě jednou připomenout svůj další (už pátý) překlad básničky Christiana Morgensterna, které jsem dal název Slavnost flamendrova, a můžete si ji srovnat s německým
originálem i se dvěma "profi překlady" Josefa Hiršala a Rudolfa
Havla. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako
obvykle přidám pro zájemce i odkaz na mou "pdf knížku"
vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!
Moc myslím na všechny ty, kteří se ze dne na den dostali z normálních životních podmínek do podmínek doslova válečných a snažím se pomoci, jak jen je v mých skrovných možnostech. Nemyslel jsem si, že je něco takového ve 21. století možné, ale zlo, pýcha a absence citu, zdá se, nejsou vázané na století, ale jen na konkrétní lidi a jejich černé duše. Kéž by se takovým lidem dostalo za jejich činy spravedlivé odplaty jako některým (pohříchu právě jen některým) z jejich předchůdců. Budu doufat, že se věci budou vyvíjet směrem k lepšímu a samozřejmě moc se těším na to, že
se na těchto stránkách zase brzy potkáme a vy si tu třeba opět najdete něco, co vás i v tak pohnuté době potěší.
Tentokrát jsem velmi vážně zvažoval, jestli vůbec je možné a únosné v situaci, kdy na Ukrajině, z geografického i civilizačního pohledu vlastně za humny, umírají lidé ve válečné vřavě vyvolané kremelskými kreaturami, vydat blogový týdeník, který je založený na humornou formou tlumočených aktuálních politických a společenských událostech. Smyslem Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, o kterém je známo, že "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je přece především vyvolávat úsměv a to s válečnými útrapami nejde vůbec dohromady. Na druhou stranu - má to znamenat, že můj blogový nedělník je určený jen "do pěkného počasí" a když se obloha kvůli nějakým gaunerům zatáhne, máme se vykašlat na to, co děláme (v případě Nedělních miniglos už více než 13 let prakticky týden co týden) a pokorně násilníkům uhnout z cesty? Máme se my stydět před lidmi v těžké a někdy i zoufalé či bezvýchodné situaci, když ti, kteří je svými činy a zločiny do takové situace dostali, se sami stydět nedokážou? Nakonec jsem si řekl, že to risknu a budu doufat, že tím snad těm, kteří právě prožívají těžké dny v obavách o své blízké nebo o své vlastní životy, neublížím, a u těch, kteří si ke mně chodí pravidelně číst, nezískám na stará kolena nálepku bezcitného člověka. I tentokrát si vás tedy dovoluji přivítat u již 628. vydání našeho tradičního
nedělníku a omlouvám se všem, kteří takový krok budou považovat za nemístný; i když mě to bude samozřejmě mrzet, budu tomu rozumět.