Deset soukromých poznámek k situaci na Ukrajině

V posledních měsících se snažím nepsat blogové články na politická témata a svůj pohled - pro toho, kdo by se o něj náhodou zajímal - vepsat do řádků nebo mezi řádky tradičních zkratkovitých Nedělních miniglos. Protože ale téma ruské invaze na Ukrajinu, domnívám se, bude v této fázi těžké, ne-li nemožné komentovat tímto způsobem, nezbývá mi, než napsat pár poznámek, které mě na toto téma napadají, do speciálního textu. Jak to u mě bývá v případě podobných článků, nečekejte, že bude text precizně strukturovaný, případně dokonce seřazený podle důležitosti jednotlivých bodů; půjde to tak, jak mi to slina na jazyk a následně skrze systém nervů až na konečky prstů přinesla.

1. Zjišťuji, jak málo mi stačí k pocitu krátkodobé spokojenosti, když to dokáže způsobit i tak prostá skutečnost, jako že se naši poslední dva prezidenti - notně zaskočeni vývojem situace - poprvé za posledních několik let konečně jednou zachovali jako odpovědní politici a ne jako proruští pohůnci, kteří když jen trochu mohou, házejí vidle do jakékoli diplomatické snahy vlády (ať už je právě jakéhokoli složení) v této věci. Určitý pocit zadostiučinění mám pak z toho, že z nich jejich náhlý názorový obrat udělal v očích jejich dosavadních ruských příznivců rázem zrádce a nepřátele, což je dobrá ukázka, jak stabilní je vděčnost těchto kruhů za prokázané služby a taky že pořád ještě platí staletími prověřené přísloví "Panská láska po zajících skáče".

2. Shoda "algoritmu" ruské invaze s postupem podobných ohavných událostí, se kterými máme v československé historii několikerou přímou zkušenost, je do očí bijící: Jsme sice v jiném čase, v jiných kulisách a ve světě s (poněkud) jinak rozloženými globálními politickými silami, ale stejná je podstata, podobný je průběh, typově podobní jsou aktéři a jejich motivace a podobně absurdní jsou i oficiálně prezentovaná zdůvodnění.

3. Mezi docela normálními Rusy a Ukrajinci mám řadu známých a nemíním se v tomhle směru nechat vyhecovat, abych na svém vztahu k nim něco zásadního měnil kvůli nějaké partě zločinců s prstem na červeném "zmizíkovém" tlačítku, se kterými si v ideálním případě časem poradí mezinárodní soud a v horším (a bohužel mnohem pravděpodobnějším) případě pak historie nebo snad aspoň boží mlýny.

 

4. Je pozoruhodné, jak početný je tábor těch, kteří jsou kdykoli a v čemkoli ochotni podporovat Rusko a jeho nohsledy proti svému vlastnímu (podotýkám: demokratickému!) státu a své konání si ještě dovolují vydávat za vlastenectví.

5. I když si vůbec nedělám iluze o strategických důvodech, které tehdy vedly k našemu přijetí, jsem opravdu rád, že jsme jako stát využili dočasného oslabení imperiálních mocenských ambicí Ruska ve druhé polovině 90. let a Česká republika vstoupila do NATO. Neříkám, že nám to ve vztahu k šíleným kremelským jestřábům opravdu zajistí bezpečnost, ale vzhledem k tomu, že Rusko si nás pořád (a potvrdilo se to právě v době těsně před vypuknutím bojů na Ukrajině) nárokuje jako sféru svého zájmu, do jejíhož vývoje hodlá bez ohledu na zájmy obyvatel aktivně zasahovat, asi to pro nás nebude horší situace než kdybychom v téhle a nastávající krizi stáli osamoceně mimo. 

6. Až mi zase některé politické síly budou chtít v příští předvolební kampani namluvit, že máme co nejdřív vystoupit z NATO, protože naše setrvávání tam je prostě hanba, budu to poměřovat očima současného ruského válečného odhodlání a chřestění zbraněmi, a tedy považovat za pokus podstrčit nás euroasijskému otesánkovi jako další chod. Obávám se, že ruský medvěd udělal svým válečným avanturismem takovým silám, jako je u nás SPD, typickou medvědí službu.

7. Stejně budu hodnotit "sluníčkové" snahy ušetřit na rozpočtu na obranu, protože v naší stoprocentně bezpečné a z definice mírumilovné Evropě jsou to přece nesmyslně vyhozené peníze a mnohem lepší by bylo si za ně něco pěkného koupit.

8. Cesta našeho světa do pekel evidentně nemusí začít v některém z tradičních ohnisek "střetu civilizací" (viz Samuel P. Huntington - Střet civilizací). Bohatě stačí, když dojde na hádky "v rodině" a jeden z dlouhodobě rozhádaných civilizačních bratrů ztratí kontrolu nad svou domýšlivostí. 

9. Nemohl jsem si nevzpomenout na naši dřívější "lidově demokratickou armádu", jíž jsem se stal kdysi na rok nedobrovolnou součástí, která měla svého času taky plnou hubu míru a mírového poslání, ale svůj "mírový šturm" měla precizně rozplánovaný až skoro na německo-francouzskou hranici. 

10. V bláhovém domnění, že umělecké fotografie s politikou bezprostředně nesouvisejí, jsem nedomyslel možný vývoj situace a právě minulý týden po dlouhém zvažování jsem jako jednu ze tří hlavních fotografických soutěží, kterých se letos chci zúčastnit, vybral jednu z dlouhodobě nejrenomovanějších a navíc přímo řízenou mezinárodní fotografickou organizací - soutěž moskevskou (Moscow International Foto Awards). Teď mi snad zbývá se jen paradoxně modlit, abych tam jen, proboha, snad něco nevyhrál :-).

Vzpomínám na velké cykly fotek ze středoevropských vojenských invazí (především z roku 1968 v Československu a v roce 1956 v Maďarsku), běhá mi z toho mráz po zádech a - i když mám opravdu daleko k idealizaci některých praktických pilířů, na nichž je vystavěna současná ukrajinská společnost (u té naší to mimochodem není jinak), jsem v duchu s těmi, kdo jsou právě teď cílem další zlovolné vojenské operace ze strany Ruska jako nesporného a doslova učebnicového agresora. V internetovém prostoru doslova všudypřítomné kecy, které tuto jeho roli relativizují poukazováním na různé protipříklady z dřívějška (Vietnam, Irák, Srbsko...) nebo se ji snaží vysvětlovat tím, že Rusko "nemohlo jednat jinak, protože bylo nepřáteli k těm krokům vyprovokováno a de facto donuceno", považuji jen za tradiční propagandistickou mlhu, do které je zahalen každý podobný konflikt, dokonce i ten, u nějž jsou role od začátku rozdány ještě jasněji, než je tomu u současného konfliktu na Ukrajině.