Deník strojvůdce (Dnevnik mašinovođe)

Zdejší čtenáři dobře vědí, že v oblasti kinematografie jsem spíš staromilec a je poměrně málo filmů z posledních let, které by mě nějak zvlášť oslovovaly. Možná je to tím, že novější filmy vlastně nijak aktivně nevyhledávám; když mě chce takový film potěšit, musí mě většinou sám vystopovat, obklíčit a pohltit, a takovou trpělivost se mnou moc filmů nemá. Přesně to se mi ale stalo před pár dny se srbským filmem Deník strojvůdce od režiséra Miloše Radoviče. Neměl jsem vůbec v plánu se na film dívat, naopak, chtěl jsem už jít spát, ale měl jsem v noci puštěný - spíš jen jako zvukovou kulisu - program ČT Art, trochu jsem se zdržel při práci na počítači a nevypnul jsem televizi včas. Asi znáte podobnou situaci, kdy zvednete roztěkané oči k obrazovce a už ze svého prvního pohledu uvidíte, že to, co tam právě běží, si zasluhuje větší pozornost; těžko říct, čím si vás film přitáhne, snad je to jeho atmosférou, snad výbornou balkánskou hudbou, snad prvotním šokem ze sytě černého humoru.  

(autora fotografie bohužel neznám, jinak bych ho rozhodně uvedl, obrázek jsem stáhl z internetu)

Hlavní postava filmu, Ilja Todorovič (hraje ho skvěle a velmi úspornými prostředky Lazar Ristovski), je zralý muž, který celý život pracuje jako strojvedoucí na železnici. Není divu, jeho otec byl strojvedoucím a jeho dědeček též. Ti tři mají na kontě celkem 66 přejetých lidí, protože přejet občas někoho, kdo je nepozorný, chce se sám zabít nebo má prostě jen obyčejnou smůlu, to k životu strojvedoucího patří. Ilju na začátku filmu potkáváme na schůzce s drážními psychology, kteří se mu mají pokusit pomoci vstřebat další drsný zážitek. Ilja je ovšem v těchto věcech zkušený a nemá problém s přesným věcným popisem "mimořádné události" na železničním přejezdu:

"Zabil jsem šest cikánů. Celý dechový orchestr. Useklo jim to ruce, nohy, skoro všem. Tři hlavy.... Jedna hlava se zachytila o zrcátko. Když vlak cuknul, hlava mrkla." Vida, stačilo jen málo a role se obrátily a teď Ilja musí pomoci psychologům se s něčím takovým vyrovnat. Každého svého přejetého si Ilja pamatuje, každý ho tíží na jeho stárnoucí duši. Ve všech úmrtích, které Ilja svým vlakem způsobil, byl nevinně, což ale neznamená, že mu zabitých lidí není líto. Dokonce jim chodí dávat květiny na hřbitov. Je strojvedoucím a ještě pár let bude. Pak zemře, protože život je prostý.

Jednou ale Ilja stihne zareagovat ještě včas a zabrzdí těsně před desetiletým klučíkem, kterého rodiče jako miminko odložili v krabici od banánů a který - když se tuto nelichotivou skutečnost ne zrovna citlivou formou dozvěděl - se rozhodl nechat se přejet Iljovým vlakem. Tento okamžik propojí osudy dvou lidí, kteří sice žijí každý ve své skupině lidí, ale vlastně sami, takže se ukáže, že jeden druhého potřebují. I když se Ilja snaží ubránit rostoucího Simu od prokletí strojvůdcovského povolání, každému divákovi musí být jasné, že se to nepodaří. Ano, ještě před chvílí malý a najednou už dospívající Sima - odchovaný v bezprostředním a stálém kontaktu s vlaky, vagóny, kolejemi a dalšími strojvůdci - také nemůže být ničím jiným než strojvůdcem. Aby ale byl ve své práci úspěšný a spokojený - to přece každý srbský strojvůdce dobře ví - musí co nejdříve porazit svého prvního člověka, což se mu dlouho nedaří a všem zúčastněným (a nejvíce Simovi samotnému) to komplikuje život. Nu, když nedokáže pomoci (ne)šťastná náhoda, musí se jí jít trochu naproti.

Vím, když se to napíše takhle, vypadá to na příběh veskrze morbidní, který není pro slabší povahy, ale to je jen přestrojení, přetvářka, aby neztratil svou hrdou tvář. Naopak, jsem přesvědčený, že film Deník strojvůdce je - navzdory zdánlivě drsnému hlavnímu tématu a formě hořké komedie - ve svém vyznění neuvěřitelně vlídný až něžný: Nejenže citlivě líčí vztah mezi starým otcem a jeho adoptivním synem, který se točí vlastně kolem různorodých iniciačních rituálů důležitých pro vstup do dospělosti, ale originálně to propojuje s přátelskou atmosférou železničářské pospolitosti (Ilja i jeho přátelé samozřejmě nežijí v domech, ale v obytných železničních vagónech přímo kdesi v depu). Když k tomu přimícháte balkánskou mentalitu, každodenní absurdity, které při pohledu zvenku sice vyhlížejí podivně, ale dlouholetým soužitím s nimi se stávají běžnou normou, a říznete to individuální touhou všech těch obyčejných lidí po lásce, po objetí a po přijetí ostatními, vyjde z toho neobyčejně kořeněný filmový pokrm, na kterém jsem si jako divák pochutnal.

V tak originálním prostředí se nezdá vůbec divné, když se čtvrtstoletí po své smrti k Iljovi vrátí jeho dávná láska (krásná Nina Jankovič). Nikdo ji sice nevidí, jen Iljovy oči, ale je tak skutečná, jak jen může být. Nezdá se být nic zvláštního na absurdním pokynu dispečera, že se cosi kdesi špatně propojilo, takže všechny červené na semaforech se mají považovat za zelené. Vůbec se nezdá být nepředstavitelný skoro dadaistický rozhovor se sebevrahem, kterému chce dát Ilja 100 euro, když se nechá přejet vlakem, který bude řídit jeho adoptivní syn ("To si mého života ceníte jen na 100 euro?" - "Vždyť jste se ještě před chvílí chtěl zabít zadarmo!"). Ano, zaregistroval jsem na internetu i názory některých diváků, že některé situace z filmu se nezdají být úplně věrohodné. Když pak ale zjistíte, že titíž lidé mají mezi oblíbenými filmy třeba Jamese Bonda nebo Hvězdné války, může to vést jen k chápavému pousmání :-). 

Mé fantazii a mému naladění naopak tento film vyhovoval velmi, dal jsem mu ve svém soukromém hodnocení čtyři hvězdičky z pěti (to je podle mého nesmlouvavého kritického oka fakt dost, pětka je jen pro ty největší pecky :-)), protože po úžasném a filmařsky nesmírně dynamickém a nápady sršícím začátku (do setkání obou hlavních postav) přicházejí i hlušší místa a spád vyprávění se zpomaluje, ale i to, myslím, do typické balkánské atmosféry patří. A my můžeme jako diváci přemýšlet o tom, jestli sami dáváme přednost tomu, co se nám samo nabízí, nebo tomu, co je pro nás nedostupné, a průvodcem při tom přemýšlení jsou nám lidé, kteří už v životě zdánlivě po ničem netouží a nic od něj neočekávají, ale pak se ukáže, že třeba ještě nikdy nebyli u moře, a rádi by se k němu zajeli podívat. Samozřejmě vlakem, jak jinak!

Podle mého názoru je Deník strojvůdce mimořádně lidský film a lidskosti, obávám se, nám je a bude třeba tím víc, čím víc ji budou postrádat aktuální zprávy ze světa.

A to ani nemluvím o tom, že na železničním přejezdu se odteď budu lépe rozhlížet, abych nějakému českému Iljovi nechtěně (a ještě navíc zadarmo!) nenavýšil skóre :-).

Pro případné zájemce připojuji ještě odkaz na trailer k filmu.