Nedělní miniglosy č.612

Říkal jsem si, že když se nám změnil letní čas na normální, budu mít o hodinu více času na napsání Nedělních miniglos. To bych ale nesměl do tří do rána upravovat fotky ze včerejšího focení u zamlžené Vltavy (nebojte, taky se tu objeví nějaký výběr). Nakonec místo hodiny navíc mám tedy paradoxně "hodinu na méně", ale uklidňuje mě skutečnost, že mám příští týden dovolenou, abych si mohl užít všeliké fotografické workshopy, přednášky a výstavy, které jsem si do těch pár dnů naplánoval. Ale bez ohledu na moje aktuální a s blogem přímo nesouvisející aktivity se dá spolehnout na to, že i dnes opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž vydání vás zase po týdnu vítám.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva články: Do rubriky Po paměti jsem přidal z pohledu dnešní situace v Afghánistánu skoro neuvěřitelnou vzpomínku na to, jak jsem kdysi bydlel s bohatým Afgháncem. Druhý článek byl inspirován náhodným nálezem krásného věnování v knížce milostných básní, staré 130 let: O milostném věnování v Písních Závišových, který - jak už to u mě bývá - spustil zajímavý kolotoč nových objevů a informací, které jsem se ve škole nedozvěděl nebo jsem právě nedával pozor. Z minulého týdne ještě připomenu článek Jak používám instagram a přikládám i přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla speciální webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

V příštím týdnu vás - tentokrát už opravdu naposled - pozvu na svou závěrečnou komentovanou prohlídku své malé fotovýstavy Začátek velké cesty, kterou čeká ve středu 10. listopadu od 18:00 v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna po více než tři čtvrtě roce "dernisáž". Kdo z vás tedy přijít chtěl a zatím to nestihl, má poslední příležitost probrat se mnou v tomto prostoru mezi vystavenými obrazy osobně důležité i nedůležité věci kolem fotek či jiných témat; všechny srdečně zvu a rád se s vámi při té příležitosti uvidím.

 

O zamilovaném věnování v Písních Závišových

Už několikrát jsem se zde zmiňoval, že jsem dost častým zákazníkem dobřichovické nádražní knihobudky. Poslední dobou do ní nakukuji několikrát týdně, většinou když ohlásí zpozdění mého vlaku a já mám najednou neplánově více času. Moje původní představa, že tam postupně nanosím své vlastní knižní přebytky, takže ulevím přeplněné knihovně, se ovšem ukázala (mohl jsem to čekat) jako pouhá iluze. Naopak, skoro pokaždé si vyberu na nádraží nějakého odloženého knižního sirotka, prý jen na prolistování nebo přečtení ve vlaku, ale skutečnost je taková, že zpět jich po přečtení odnesu jen minimum, takže se mi přinešené knížky kumulují doma. Do knihovny už se samozřejmě nevejdou, tak polehávají jen tak na podlaze - v obýváku, v ložnici, dokonce i v předsíni, skoro jako opilci po drsném víkendovém mejdanu.

Naštěstí mnohé knížky v knihobudce jsou pro mě jen obtížně čitelné, takže je mohu s klidným svědomím po letmém nakouknutí vrátit zpět. Třeba tenhle český socialisticky realistický blábol, tamten sovětský budovatelský román nebo tyhle děsivě patetické verše... Hmmm, děsivě patetické zamilované verše, však posuďte sami:

Včera, včera, paní moje,

poprvé, co vaše malá,

bílá, chvějící se ruka

v ruce mé se stisknout dala.

 

A již v plamen sálající

v duši mé Váš pohled vzrůstá,

skráně vrou a Vaše jméno

s bázní šepotají ústa...

 

Hleďte, moje paní krásná,

tak se člověk za den změní!

Včera led měl místo srdce

a dnes v žilách cítí vření.   

A ve stejném duchu celá kniha, nikde žádné odlehčení, žádná úleva. No vida, aspoň tuhle knížku si tedy domů určitě nevezmu. Takové směšné verše! Jak že se ta knížka jmenuje? Písně Závišovy od jakéhosi Jana Červenky. 

O Abdulově komnatě aneb Jak jsem bydlel s bohatým Afgháncem

Dnes máme Afghánistán spojený povětšinou s chudobou, nekončícím válčením a v řadě ohledů středověkými (snad se středověk neurazí) pravidly fungování společnosti. Ale nebylo tomu tak vždycky. Kupříkladu pro mě byl Afghánistán svého času doslova synonymem blahobytu, sladkého a bezstarostného života v relativním přepychu a taky úspěchu u druhého pohlaví. Že si něco takového v souvislosti s touto zemí dnes už ani nedovedete představit? Však i mně se to zdá z dnešního pohledu jen jako rozmlžený sen.

Začátek studia na vysoké škole byl pro mě spojený i s nutností sehnat si v Praze bydlení, protože jsem si neuměl představit denní dojíždění z Plzně. V polovině 80. let tehdy ještě nebyl problém sehnat na škole technického typu bydlení na koleji, což pro mě - individualistu, kterému jen z představy kolektivních prožitků v duchu filmových "komedií" s Andělem v podání Jaroslava Marvana naskakovala vždy svědivá vyrážka - byla dlouho věc jen obtížně představitelná. Leč poslední prázdniny skončily, nastal čas a já musel vyhledat v areálu kolejí na pražském Jižním Městě místo, které se mělo stát na pět let mým domovem. 

Shodou okolností jsem hned po příchodu na kolej potkal svého známého, který mi - ještě než jsem dostal do ruky klíče od svého pokoje - ukázal ten svůj: Pravda, strohé zařízení celkem moderního vězeňského střihu, ale pro skromného člověka vše, co je k životu bezprostředně třeba. A takové pokoje prý jsou tu úplně všechny, pěkně standardizovaně, individualistům navzdory. Když jsem odemykal dveře svého nového příbytku, věděl jsem tedy přesně, co uvidím uvnitř: Totéž, co všude jinde. Aspoň jsem si to tedy myslel.

Nedělní miniglosy č.611

V uplynulém týdnu jsme si užili jeden bonusový letní den, po kterém už se rozjel podzim tak chladný a barevný, jak touto dobou bývá zvykem. Situace je celkem napínavá: Přemýšlíme např., kdo asi právě je vrchním velitelem naší armády a kdo by jím správně měl být, kdyby jím teď náhodou de facto nikdo nebyl. A rozhodujeme se, jestli vzhledem k nabíhající další vlně koronavirové epidemie nemáme vánoční dárky nakoupit raději už teď, aby pak před Vánoci ještě bylo kde. Ale ať už je doba jakkoli turbulentní a nevyzpytatelná, má ještě některé pevné pilíře, např. skutečnost, že v neděli - jako už je tomu více než 12 let - opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž vydání vás zase po týdnu vítám.

V uplynulém, pro mne dost rušném týdnu jsem stihl napsat a zveřejnit jen jediný článek - o tom, Jak používám instagram. Z předešlého týdne proto ještě připomenu svůj návrh uctít tak důležitý prvek našich životů, jakým je šťastná náhoda, pojmenováním některého z našich náměstí - v článku O náměstí Šťastné náhody. A přikládám ještě přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla nová webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

Dnes už vím, že ve středu 10. listopadu od 18:00 se v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna uskuteční "dernisáž" spojená s definitivně poslední komentovanou prohlídkou mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty, která bude v půlce listopadu konečně po skoro deseti měsících nahrazena novou expozicí. Prohlídka bude samozřejmě vhodná pro všechny "opozdilce", kteří se na jaře a v létě nestihli přijít podívat, a kdoví, je možné, že něco nového a překvapujícího by se mohli dozvědět i ti, kdo už výstavu viděli. Tak kdo by chtěl se mnou při té příležitosti při sklence vína (nebo čehokoli jiného) osobně probrat důležité i nedůležité věci kolem fotek či jiných témat, je samozřejmě srdečně zván :-).

 

Jak používám Instagram?

Když ode mne moji známí dostávají e-mailové zprávy, dost často se pod mým podpisem objevují i odkazy na hlavní kontakty, konkrétně adresa mého fotowebu, odkaz na hlavní blogovou stránku a někdy i odkaz na Facebook a na Instagram.

Instagramu jsem se dlouho bránil. Neuměl jsem si představit, že by další sociální síť ve vějíři žroutů internetového času měla nějaký jiný smysl, než dokážou naplnit služby, které už jsem tou dobou používal. Ano, v euforii po jakési přednášce jednoho z mnoha "instagramových guruů", které pohříchu z reálného světa zná jen málokdo, ale desetitisíce sledujících je předurčují k zářné kariéře, jsem si sice zřídil svůj instagramový účet, ale tam se dlouho skvěla v počtu příspěvků i v počtu sledujících velká nula. Důvod byl zřejmý: Instagram je svou povahou mobilní aplikace, vznikl primárně pro ty, kteří fotí mobilním telefonem a chtějí své fotky rychle sdílet se svými známými, veškerá administrace i úpravy probíhaly v prostředí mobilu a dlouho se jako základní princip udržoval i striktně čtvercový formát publikovaných obrázků. Lidem, kteří mě znají dlouhodobě z blogu, nemusím ani říkat, jak odtažitý je můj vztah k focení mobilním telefonem a tím spíš k dodržování pravidel typu "buď čtverec nebo nic".

Nedělní miniglosy č.610

Tak máme po volbách premiéra, který už de facto není premiérem, a prezidenta.... Nu, buďme tolerantní. Stejně - jak by nejspíš řekl sir Humphrey Appleby - ve skutečnosti nezáleží na politicích, ale na úřednících, aby nesli břímě reálného vedení země, pevně třímali kormidlo naší společné bárky na rozbouřených vlnách a v pravý čas přiložili pod kotel nějaký ten trefný bonmot nebo žalm. Ať už ale reálnou moc právě vykonává kdokoli, jako skoro každou neděli už víc než 12 let jsou tu i dnes Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás opět po týdnu srdečně vítám a děkuji za návštěvu.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil jeden článek a jeden pozdrav: Článkem byl text O náměstí Šťastné náhody, ve kterém jsem navrhl, jestli by si právě šťastná náhoda jako důležitý prvek našich životů nezasloužila vlastní náměstí, když třeba mír nebo pan prezident Masaryk jich mají tolik. Miničlánkem (a tedy spíše jen pozdravem) pak byl Trojjediný fotopozdrav, ve kterém jsem se vám představil hned trojmo, protože jeden Čerf vydá - aspoň v některých ohledech - minimálně za tři :-). A z minulého týdne mohu ještě jednou připomenout svůj čerstvě dokončený jednorázový projekt oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek ze své 10 let staré první japonské cesty, o čemž jsem své čtenáře informoval v článku Černobílý Japan 2011.

 

Trojjediný fotopozdrav

Není to tak dlouho, co se šlo procházet Prahou v krátkých rukávech a ještě u toho bylo člověku horko. Tak aspoň posílám všem čtenářům tohoto blogu jeden "trojjediný" baboletní fotopozdrav z jedné z pasáží, ve kterých teď občas hledám zajímavé záběry pro nový cyklus Světla a stíny pražských pasáží. Tenhle snímek se ovšem rozhodně součástí fotocyklu nestane, neb, podíváte-li se řádně, nejde ani o pořádné světlo ani - aspoň doufám - o pořádný stín :-).

Znalci Prahy budou bezpochyby vědět, kde obrázek vznikl. Do těchto míst nechodím fotit moc často, ostatně už u vstupu do pasáže jsou místní profesionálové ve střehu, když spatří volně nesený foťák s dlouhým objektivem, tak je zase nechci moc vytáčet, přece jen - oni jsou v práci, kdežto já zde trávím volný čas :-). Normálně sem chodím "zadem", ale kvůli jakési rekonstrukci je momentálně tahle cesta zapovězena a přepásána. Tak co, poznali jste, kde je snímek pořízený?

Jestli ano, gratuluji, jestli ne, nic se neděje, a oběma skupinám zdejších návštěvníků přeji svorně ještě aspoň pár dnů na letní trička a pak příjemný barevný podzim.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.  

O náměstí Šťastné náhody

Mám rád náměstí, okolními domy více či méně sevřený prostor, kde se člověk může posadit na lavičku a mít odtud celé to prostranství pěkně „v merku“. Některá náměstí jsou tak maličká, že když si na nich dají dva lidé rande, nemohou se minout. Některá zase tak veliká, že jenom obejít je znamená pořádný sportovní výkon. Kromě laviček na nich taky bývají sochy, zurčící fontány nebo památeční sloupy, prostě spousta zajímavých podnětů k prohlížení, k zamýšlení i k focení. Jen ta jména…

Většinou se totiž náměstí jmenují po někom. Tu po tatíčkovi Masarykovi nebo jiném politikovi či vojevůdci, s čímž u nás bývá potíž, protože společenský vkus se v čase dost proměňuje, zatímco náměstí většinou pohříchu trvají, tu po nějakém básníkovi, skladateli či vědci, kteří kupodivu také nebývají ušetřeni výkyvů vrtkavé historické přízně. Mnohá náměstí také dostávají jména po zeměpisných entitách, ať už jsou to entity místní (např. Branické náměstí v Braníku) nebo naopak velmi vzdálené (např. Kubánské náměstí ve Vršovicích), některá náměstí uchovávají ve svých názvech část jinak už víceméně poztrácené historické paměti (např. střešovické náměstí Před bateriemi), jiná jsou naopak produktem žhavé a trochu překotné současnosti (např. bubenečské náměstí Borise Němcova).

Některá náměstí měla názvy celkem setrvalé (třeba Karlovo náměstí – tedy poté, co se zde přestalo obchodovat s dobytčaty), u jiných byla historie o dost pestřejší, takže třeba Vítězné náměstí v Dejvicích absolvovalo během cesty zpět ke svému původnímu názvu řadu odboček (za války bylo náměstím Branné moci, po válce náměstím dr. Edvarda Beneše, a za komunistické vlády pak náměstím Říjnové revoluce), takže není divu, že si ho místní lidé raději překřtili na stabilnější „Kulaťák“.

Nedělní miniglosy č.609

Po rušném volebním pátku a sobotě, kdy se téměř dvě třetiny oprávněných voličů v našem státě rozhodlo zúčastnit voleb navzdory krásnému počasí, které vybízelo spíš k výletům do přírody nebo k práci na zahrádkách, jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás na jejich stránkách, objevujících se ve veřejném prostoru už dvanáct a půl roku, opět po týdnu srdečně vítám.

V uplynulém týdnu jsem především po téměř měsíc trvajícím každovečerním úsilí dokončil svůj jednorázový projekt oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek z mé 10 let staré první japonské cesty, o čemž jsem své čtenáře informoval v článku Černobílý Japan 2011. Jak účelně a přitom celkem nenápadně vyměnit stařičký děravý batoh za nový a bezvadný jsem předvedl v článku O dvou batozích. A z předešlého týdne si ještě jednou dovolím připomenout "urbexovou" fotoreportáž zpod legendárních barrandovských teras, z místa, kde za první republiky vznikl vyhledávaný plavecký areál: Starý bazén pod Barrandovem.

 

Černobílý Japan 2011

Už jsem tady i na sociálních sítích informoval, že jsem si na sebe vymyslel zvláštní projekt "oživování" 10 let starých fotek z mé první japonské cesty (moje průběžné reportáže z japonského putování najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči). Každý večer jsem usedal k počítači a procházel jsem si podrobně všechny nepoužité a v archivu odložené fotky ze dne přesně před deseti lety. Nejen jsem si tak docela efektivně připomněl krok po kroku celou japonskou cestu, ale hlavně jsem sám pro sebe objevil pár fotek, které, myslím za resuscitaci celkem stojí nebo by je aspoň byla škoda nikdy nikomu neukázat. Abych podpořil dokumentární stránku celé série, rozhodl jsem se použít jednotící černobílé podání, tedy něco, s čím jinak tolik nepracuji, abych si zase vyzkoušel trochu jiný přístup a způsob uvažování o fotkách.  

Podobně jako i před 10 lety nakonec dlouhé putování po krásné japonské zemi skončilo, končí po necelém měsíci i tento "ad hoc" fotografický projekt a já už mám vybrané fotky do výsledné kolekce. To, co tady na blogu dnes ukážu, není zdaleka totéž, první tři fotky z dnešního článku se např. do finálního výběru vůbec nedostaly. Je ale, myslím, dobré ukázat, že konečná podoba cyklu "Černobílý Japan" je opravdu jen výběrem z o dost širšího základu. Během těch skoro 30 večerů jsem totiž celkem prošel asi 2500 archivních fotek, z nich jsem vybral cca 250 adeptů, které jsem starostlivě zpracoval tak nejlíp, jak aktuálně umím. Bylo to, musím říct, opravdové dobrodružství; přece jen - mnohé se za těch 10 let změnilo, v roce 2011 jsem např. ještě vůbec nefotil do RAWu, ale jen do JPG formátu, což si už teď vůbec neumím představit, nepoužíval jsem "full-frame" a hlavně - v tom japonském cestovatelském kvapíku jsem vlastně vůbec neměl čas na opravdu poctivé pomalé snímání, kterému dávám přednost; byl to tehdy naopak dost frmol a na kvalitě pořízených fotografií se to nemohlo neprojevit. O to víc času a péče jsem těm 250 vybraným obrázkům musel věnovat teď. V mnoha případech to k ničemu zajímavému nevedlo, ale samozřejmě, ukážu vám především ty snímky, o kterých se domnívám, že to mělo aspoň nějaký smysl. Fotky nejsou technicky nijak exkluzivní, ale o to tentokrát nešlo, zatím se nechystám z nich dělat velkoformátové zvětšeniny.

O dvou batozích

Kdyby záleželo na mě, nejspíš bychom rozvinutou konzumní společnost nikdy nevybudovali. Věci používám většinou tak dlouho, dokud slouží, a často ještě notnou dobu poté. Mobil např. měním jen v případě, kdy si ho rozbiju o dlažbu, boty nosím do jejich fyzického rozpadnutí a u oděvů brání témuž přístupu jen skutečnost, že většinou stihnu dříve ztloustnout. A kdysi jsem i na těchto stránkách popisoval, že novou televizi jsem si pořídil až poté, co na té původní, letité, nenaskočil obraz ani po několika hodinách trpělivého čekání, které bylo jeden čas běžnou (byť naštěstí ne jedinou) náplní mých veskrze tichých večerů. Módní vlny mě obcházejí zdvořilým obloukem a vypravím-li se koupit nějaký nový výrobek, bývá to jasná známka, že ten starý se po dlouhé těžké nemoci definitivně odebral do věčných lovišť.

Když jsem v roce 2018 zahájil své skvělé verneovské dva roky prázdnin, jako jednu z prvních věcí jsem měl naplánovanou koupi nového batohu pro běžné nošení, protože ten starý už měl několik neustálým používáním prošoupaných děr a taky některá nefunkční zdrhovadla, takže z batohu občas nějaká drobnost samovolně vypadla a občas - schovaná v té správné kapse - se naopak stala prakticky nedobytnou. Ale pak se přede mnou objevilo tolik fascinujících možností, čemu věnovat svůj čas, že jsem koupi nového batohu opět odložil. Až teď, po dalších více než třech letech, nabyla díra ve dně batohu konečně takové velikosti, že jí hrozil vypadnout dokonce i fotoaparát s namontovaným teleobjektivem, takže mi nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějakém nástupci, který bude mít celistvější dno a půjde rozepnout (zapnout) i bez použití hrubé síly a zálesáckého nože.

Nedělní miniglosy č.608

Venku zatím vládne krásné babí léto, politikům se zkrátil čas do parlamentních voleb na pouhých několik dní, začalo očkování třetí posilovací dávkou, ale to všechno ještě není nic proti tomu, že po týdenní dovolenkové přestávce jsou tu zase zpátky Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V období od posledního vydání se mi na blogu podařilo publikovat čtyři různorodé články: O svém novém černobílém fotoprojektu oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek z mé právě 10 let staré první japonské cesty jsem své čtenáře informoval v článku Japonsko v původně vyhozených obrazech. Baví vás vydobývat si slevy a výhodné obchodní podmínky? Mě tedy moc ne, jak jsem na sebe mimo jiné řekl i v článku O slevách a důstojnosti. O dovolené jsem měl konečně čas vzít fotografické vybavení a jít si trochu zafotit pod legendární barrandovské terasy, na místo, kde za první republiky vznikl vyhledávaný plavecký areál. Co z něj zbylo až do dnešních dob, představuji v článku Starý bazén pod Barrandovem. Svůj fotografický cyklus Kouzelná zahrada sice fotím už více než 11 let, ale až teď jsem vůbec poprvé přidal do kolekce fotky pořízené na podzim - v článku Babí léto v Kouzelné zahradě. No a dovolím si ještě jednou připomenout i jeden text z doby těsně před dovolenou, konkrétně článek O podezřelém blahopřání z Paříže, ve kterém píšu o potěšujícím a pro mě i celkem důležitém mezinárodním ocenění své fotky Modrooká řeka.

 

Babí léto v Kouzelné zahradě

Když jsem měl minulý týden dovolenou, zavítal jsem po dvou měsících opět jednou do Staňkova na Domažlicku, kde - jsou-li těsně před západem slunce dobré podmínky, fotím už dvanáctým rokem svůj dlouhodobý cyklus Kouzelná zahrada. Mimochodem, kdysi dávno byla právě Kouzelná zahrada mým vůbec prvním blogovým článkem, kde se objevily fotografie, do té doby jsem víc než rok publikoval výhradně články bez fotek, což už si dnes vůbec neumím představit.

 

No a dobré světelné podmínky tentokrát opravdu byly. Sice už večer bylo přece jen chladněji, ale večerní sluníčko svítilo svými měkkými paprsky ze všech sil. Tím, že na podzim už při západu slunce světlo přichází na zahradu víc z boku, osvětluje trochu jiná místa zahrady než je tomu v jiných ročních obdobích: Tentokrát byla ve stínu skoro celá zahradní skalka s jezírkem, kterou často fotím na jaře a v létě, a snad vůbec poprvé jsem nevyfotil ani jednu fotku své nejoblíbenější a nejčastěji spolupracující modelky - staré třešně v rohu zahrady, jejíž koruna se slunečních paprsků také víceméně stranila. Některá jiná zákoutí zahrady, která jsou tradičně při jarním a letním focení upozaděna, ale tentokrát naopak prožila svou čtvrthodinku (skutečně celé to focení trvalo asi 15 minut, než slunce zašlo) fotografické slávy, protože byla slunci vystavena zpříma. A slunce těsně před západem dokáže spolu se zahradními kvítky a větvemi a listy stromů docílit někdy až neuvěřitelných barev. Možná i proto, že už třetí týden pracuji po večerech na novém čistě černobílém dokumentárním cyklu "Japonsko právě před deseti lety", jsem tentokrát nabídnutou barevnou a hřejivou náruč neodmítl, ale vmáčkl jsem se do ní tak hluboko, jak jen to šlo :-).