O náměstí Šťastné náhody

Mám rád náměstí, okolními domy více či méně sevřený prostor, kde se člověk může posadit na lavičku a mít odtud celé to prostranství pěkně „v merku“. Některá náměstí jsou tak maličká, že když si na nich dají dva lidé rande, nemohou se minout. Některá zase tak veliká, že jenom obejít je znamená pořádný sportovní výkon. Kromě laviček na nich taky bývají sochy, zurčící fontány nebo památeční sloupy, prostě spousta zajímavých podnětů k prohlížení, k zamýšlení i k focení. Jen ta jména…

Většinou se totiž náměstí jmenují po někom. Tu po tatíčkovi Masarykovi nebo jiném politikovi či vojevůdci, s čímž u nás bývá potíž, protože společenský vkus se v čase dost proměňuje, zatímco náměstí většinou pohříchu trvají, tu po nějakém básníkovi, skladateli či vědci, kteří kupodivu také nebývají ušetřeni výkyvů vrtkavé historické přízně. Mnohá náměstí také dostávají jména po zeměpisných entitách, ať už jsou to entity místní (např. Branické náměstí v Braníku) nebo naopak velmi vzdálené (např. Kubánské náměstí ve Vršovicích), některá náměstí uchovávají ve svých názvech část jinak už víceméně poztrácené historické paměti (např. střešovické náměstí Před bateriemi), jiná jsou naopak produktem žhavé a trochu překotné současnosti (např. bubenečské náměstí Borise Němcova).

Některá náměstí měla názvy celkem setrvalé (třeba Karlovo náměstí – tedy poté, co se zde přestalo obchodovat s dobytčaty), u jiných byla historie o dost pestřejší, takže třeba Vítězné náměstí v Dejvicích absolvovalo během cesty zpět ke svému původnímu názvu řadu odboček (za války bylo náměstím Branné moci, po válce náměstím dr. Edvarda Beneše, a za komunistické vlády pak náměstím Říjnové revoluce), takže není divu, že si ho místní lidé raději překřtili na stabilnější „Kulaťák“.

Mně by se líbilo, kdyby se náměstí pojmenovávala celkem civilně podle toho, co dělá lidem radost a přitom významně ovlivňuje jejich životy. Ano, sem by mohla patřit všechna ta náměstí Míru, náměstí Svobody, náměstí Svornosti (to už pro mne má ale lehce patetickou příchuť, byť je svornost jistě pěkná věc a navíc jde o docela nedostatkové zboží), ale rád bych častěji narážel i na náměstí Lásky nebo náměstí Radosti (copak si mír a svoboda svoje náměstí zaslouží a láska či radost už ne?), Šťastné náměstí nebo náměstí Spokojenosti. Pravda, nemuselo by jít zrovna o náměstí Nebeského klidu, to bych raději ponechal tam, kde je, ale třeba takové náměstí Šťastné náhody jako pokorné vzdání pocty něčemu, co naše životy ovlivňuje skoro pořád, to bych si nechal líbit. Ale na podobný název jsem ještě nikdy nikde nenarazil. Jako by náhoda byla něco zapovězeného, tmářského nebo aspoň nemoderního, co se v naší racionální pokrokové společnosti postavené na všudypřítomných plánech osobního i společenského rozvoje nesluší připomínat, natožpak oslavovat dedikovaným náměstím. Ale proč vlastně?

Vždyť kolik událostí, které zásadním způsobem směrují naše kroky životem, vzniklo naprostou náhodou: Mávli jsme na taxík a partner, se kterým od toho okamžiku žijeme už desítky let spokojený život, se tenkrát mylně domníval, že máváme na něj. Náhodný kolemjdoucí nás pár vteřin zdržel svou žádostí o připálení cigarety, takže nás na přechodu nesmetl neovladatelný náklaďák. Líně jsme se protahovali ve vysokoškolské posluchárně a náš přednášející si to vysvětlil tak, že se jako jediní hlásíme na stáž do Austrálie, kde jsme to po třiceti letech dotáhli na Nobelovu cenu. Večer z nudy klikneme na něčí blogový článek, řekneme si, že něco takového bychom zvládli taky, a činíme to tak dlouho a úporně, až se staneme nespornou zlámanolhotskou celebritou :-). Kolik takových nepravděpodobných scénářů se u nás už naplnilo a kolik se jich ještě, bohdá, naplní? A za to všechno může právě Šťastná náhoda, takže – podle mého skromného názoru – by si sem tam aspoň nějaké to menší náměstí zasloužila.

Ano, pro mnohé z nás je určující role náhody v našich životech tak nepřijatelnou skutečností, že se musíme uklidňovat předurčeností, Osudem, díky kterým bychom se s naším milovaným partnerem stejně museli někde potkat a padnout si do oka i bez katalyzátoru v podobě taxíku, před jedoucím náklaďákem bychom v poslední chvíli sami zázračně uskočili - vedeni intuicí, jsme prostě tak dobří, že nás ta nobelovka tak jako tak nemohla minout, a kdybychom se před zlámanolhotskými sousedy neproslavili svým blogem, určitě bychom téhož efektu docílili i pořádnou rvačkou na taneční zábavě. Ovšem, i mně by se líbilo, kdyby cosi jako předurčenost individuálního dění existovala, protože si pak člověk paradoxně může připadat, že má svůj život jaksi pevněji a racionálněji ve svých rukou, byť jen v daných mantinelech. Rozhodně to je utěšenější pomyšlení, než že může odkudkoli a kdykoli cokoli přilétnout. Nu, lidé, kterým probořil střechu meteorit, na to možná mají svůj vlastní názor.

Ať je to ve skutečnosti, jak chce, já budu spokojený, když budu mít někde svoje náměstí Šťastné náhody, kam budu v penzi chodit krmit holuby nebo je aspoň fotit. A budu doufat, že mi můj Osud ještě pár dalších fajn šťastných náhod dopřeje :-).

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.