O zamilovaném věnování v Písních Závišových

Už několikrát jsem se zde zmiňoval, že jsem dost častým zákazníkem dobřichovické nádražní knihobudky. Poslední dobou do ní nakukuji několikrát týdně, většinou když ohlásí zpozdění mého vlaku a já mám najednou neplánově více času. Moje původní představa, že tam postupně nanosím své vlastní knižní přebytky, takže ulevím přeplněné knihovně, se ovšem ukázala (mohl jsem to čekat) jako pouhá iluze. Naopak, skoro pokaždé si vyberu na nádraží nějakého odloženého knižního sirotka, prý jen na prolistování nebo přečtení ve vlaku, ale skutečnost je taková, že zpět jich po přečtení odnesu jen minimum, takže se mi přinešené knížky kumulují doma. Do knihovny už se samozřejmě nevejdou, tak polehávají jen tak na podlaze - v obýváku, v ložnici, dokonce i v předsíni, skoro jako opilci po drsném víkendovém mejdanu.

Naštěstí mnohé knížky v knihobudce jsou pro mě jen obtížně čitelné, takže je mohu s klidným svědomím po letmém nakouknutí vrátit zpět. Třeba tenhle český socialisticky realistický blábol, tamten sovětský budovatelský román nebo tyhle děsivě patetické verše... Hmmm, děsivě patetické zamilované verše, však posuďte sami:

Včera, včera, paní moje,

poprvé, co vaše malá,

bílá, chvějící se ruka

v ruce mé se stisknout dala.

 

A již v plamen sálající

v duši mé Váš pohled vzrůstá,

skráně vrou a Vaše jméno

s bázní šepotají ústa...

 

Hleďte, moje paní krásná,

tak se člověk za den změní!

Včera led měl místo srdce

a dnes v žilách cítí vření.   

A ve stejném duchu celá kniha, nikde žádné odlehčení, žádná úleva. No vida, aspoň tuhle knížku si tedy domů určitě nevezmu. Takové směšné verše! Jak že se ta knížka jmenuje? Písně Závišovy od jakéhosi Jana Červenky. 

Stejně mi to ale nedalo a zalistoval jsem si. A zjistil jsem, že kniha má moc pěkné černobílé ilustrace, dokonce od samotného Luďka Marolda. Ale ten přece zemřel na tyfus ještě jako mladý těsně po dokončení svého slavného panoramatu Bitva u Lipan, což bylo ještě v 19. století. Listuji tedy dál a vše se potvrzuje: Knihu vydalo Vilímkovo nakladatelství už v roce 1890.  

Inu, pěkné sice, ale ani kvůli Maroldovým obrázkům si knížku domů nevezmu, co bych s ní dělal? Už jsem se chystal vrátit knížku do budky, když jsem se odzadu prolistoval z vazby uvolněnými a věkem skvrnitými listy až na úvodní stranu. Moment, copak je to tu vepsáno? No tedy... To ovšem úplně mění situaci!

To je přece úžasné: Před 115 lety, v roce, kdy se narodila moje babička, jistý Karel Olmer, Otner, či podobně (příjmení je s otazníkem, protože ho neumím přečíst s jistotou) věnoval tuhle knihu dobové lyriky nějaké nejspíš vytoužené slečně Táně H. s láskyplnými slovy: "Písně mě..." (nu, buďme pravopisně tolerantní) "...i Vám snad neznámého básníka, písně však, které mi přímo z duše plynou." Napsáno s nejvyšší pečlivostí a úhledností, které je mužská ruka schopna, myslím. Tak to zase jo, pro taková citová pohnutí mám pochopení. Knize to v mých očích dodalo na významu, protože se tím okamžitě rozbíhá fantazie na plné obrátky: Jakpak to asi bylo mezi panem Karlem a slečnou Táňou H.? Nejspíš se jí dvořil a pro to jsou zamilované romantické verše velmi příhodné. Předškoláčka Víťu Nezvala si k tomuto účelu ještě vybrat nemohl, tak vzal zavděk panem Červenkou, ve své době celkem vlivným pražským literátem a překladatelem, podle dobových referencí "pokračovatelem Vrchlického". 

Dočetl jsem se např. i to, že se Jan Červenka snažil do české poezie (pravda, neúspěšně) zavést novou formu tzv. trilků, což byly básně o pěti slokách, z nichž každá následující sloka je kratší o jeden verš. Ano, i ty mají v Písních Závišových vlastní oddíl.

Vida, o něčem takovém jsem se v hodinách jazyka českého nedozvěděl. Chcete příklad takového milostného trilku přímo ze "Záviše"? Milerád:

Jen trochu lásky a ten život celý

se vší svou mukou hned má barvu jinou.

Jen trochu lásky a jak zlatoskvělý

dne paprsek když vzplane nad krajinou

a protne mlhy, jež ji obestřely.

 

Té lásky trochu zjasní duše chmůry,

v květ nový vzbouzí touhy, které hynou

a sílu vlévá duchu, jenž byl třtinou,

jak požehnání, jež přichází s hůry.

 

Jen trochu lásky! Čaruplná změna

se děje se srdcem pod její rukou.

Nad všechen skvost je dražší její cena!

 

A třeba srdce umíralo mukou,

rty šeptají si píseň sladkozvukou.

 

A duše k nebi stoupá posvěcena.

 

Písně Závišovy asi byly tou dobou dost populární, ostatně zhudebnil je Rudolf Friml (tehdy mladičký korepetitor baletu Národního divadla, mimochodem, byl to jeho úplně první skladatelský opus) ještě před tím, než se odplul proslavit jako světově oceňovaný americký hudebník českého původu. Trochu jsem pátral a víte, co jsem zjistil? Že peníze na svou cestu do Ameriky v roce 1904 získal právě za vydání Písní Závišových. Kdyby je tedy básník Jan Červenka takhle otřesně pateticky nenapsal, neměl by skladatel Rudolf Friml co zhudebnit, neměl by za co odjet za oceán a kdoví jestli by pak vznikla slavná Oslí serenáda a možná i celé americké hudební divadlo, za jehož jednoho z otců zakladatelů je dnes Friml považován, Kruci, to se nám ten původně nenápadný příběh zamilovaného pana Karla pěkně rozvíjí, že?

Mám rád příběhy, které dobře končí, tak si představuji, že slečnu Táňu věnovaná milostná lyrika, vroucí věnování a úhledný rukopis zaujaly natolik, že dostala chuť poznávat i jiné skvělé vlastnosti pana Karla a - což je pak vždycky pro každý opravdový vztah rozhodující - nakonec i ty vlastnosti méně skvělé, které všichni máme, jen se jimi v prvním knižním věnování moc nechlubíme a přiznáme je neochotně, až když jsme s nimi přistiženi inflagranti. Pak byla samozřejmě svatba, na které jistě najatý zpěvák stylově zapěl jednu z Písní Závišových, protože kdyby těch nebylo, kdoví, jestli by se panna Táňa v takovému kroku rozhoupala. Časem přišly nějaké děti, pak vnoučata a kdoví, možná i pravnoučata, a celé dohromady to byl - přes peripetie dvou válek a několika pro život nesnadných režimů - šťastný a spokojený společný život, který kdysi začal právě touhle knihou a tímhle věnováním. A někdo z těch generací potomků teď knížku vzal a odnesl ji do knihobudky na nádraží, což bych asi já na jeho místě neudělal, protože tyhle příběhy považuji za cenné a hodné aspoň částečného uchování, ale dovedu to pochopit, zvlášť když má člověk doma nabitou knihovnu a těší se, že by jí mohl díky knihobudce ulevit, jako jsem se ještě nedávno marně těšíval i já.

Anebo to samozřejmě mohlo být úplně jinak, slečna Táňa H. odolala rýmovaným svodům pana Karla, časem si namluvila někoho jiného a jen tuhle knížku si nechala jako památku, kterou svého mužíčka popichovala a v dobrém škádlila desítky let: "Vidíš, pana Karla, toho jsem si tenkrát měla vzít, to byla poetická duše a ne takový...". Pátá generace jejich potomků po 115 letech už vůbec netuší žádné souvislosti nebo si možná zajímavého věnování mezi zestárlými a místy potrhanými listy ani nevšimli, a staromódní milostné verše už dnes nikoho neoslovují, tak byly v knihovně nahrazeny Harry Potterem. V takovém případě není divu, že se Písně Závišovy ocitly na dobřichovickém nádraží, kde se ovšem na polici neohřály déle než pár hodin a padly mi do rukou.

Říkám si, co se asi stane s našimi vlastními zamilovanými věnováními, která jsme vepsali do knih v průběhu svého života? Třeba je nějací tolerantní potomci našich lásek nevyhodí do popelnice, ale rovněž umístí do nějaké knihobudky, kde je někdo najde, věnování si všimne, vymyslí si k nim na základě dohledaných informací báječný a naivně optimistický příběh a napíše o něm článek. 

No uznejte - mohlo by se jim přihodit něco lepšího? :-)

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.