Babí léto v Kouzelné zahradě

Když jsem měl minulý týden dovolenou, zavítal jsem po dvou měsících opět jednou do Staňkova na Domažlicku, kde - jsou-li těsně před západem slunce dobré podmínky, fotím už dvanáctým rokem svůj dlouhodobý cyklus Kouzelná zahrada. Mimochodem, kdysi dávno byla právě Kouzelná zahrada mým vůbec prvním blogovým článkem, kde se objevily fotografie, do té doby jsem víc než rok publikoval výhradně články bez fotek, což už si dnes vůbec neumím představit.

 

No a dobré světelné podmínky tentokrát opravdu byly. Sice už večer bylo přece jen chladněji, ale večerní sluníčko svítilo svými měkkými paprsky ze všech sil. Tím, že na podzim už při západu slunce světlo přichází na zahradu víc z boku, osvětluje trochu jiná místa zahrady než je tomu v jiných ročních obdobích: Tentokrát byla ve stínu skoro celá zahradní skalka s jezírkem, kterou často fotím na jaře a v létě, a snad vůbec poprvé jsem nevyfotil ani jednu fotku své nejoblíbenější a nejčastěji spolupracující modelky - staré třešně v rohu zahrady, jejíž koruna se slunečních paprsků také víceméně stranila. Některá jiná zákoutí zahrady, která jsou tradičně při jarním a letním focení upozaděna, ale tentokrát naopak prožila svou čtvrthodinku (skutečně celé to focení trvalo asi 15 minut, než slunce zašlo) fotografické slávy, protože byla slunci vystavena zpříma. A slunce těsně před západem dokáže spolu se zahradními kvítky a větvemi a listy stromů docílit někdy až neuvěřitelných barev. Možná i proto, že už třetí týden pracuji po večerech na novém čistě černobílém dokumentárním cyklu "Japonsko právě před deseti lety", jsem tentokrát nabídnutou barevnou a hřejivou náruč neodmítl, ale vmáčkl jsem se do ní tak hluboko, jak jen to šlo :-). 

 

Tak se tedy podívejme, co z toho nedlouhého sobotního focení tentokrát vyšlo. Neskromně se domnívám, že několik fotek může být dnes už tradiční a docela obsáhlé fotografické kolekci dobrou posilou.   

 

Barevně mě zaujaly nafialovělé astry připomínající tvarem kopretiny, na které svítilo slunce úplně zpříma. Tentokrát jsem zkusil fotit přímo zprostřed velkého barevného trsu, což už se nedá udělat s okem u hledáčku a musíte léty nacvičené pohyby s foťákem udělat uvnitř květů "naslepo". Myslím ale, že dynamický barevný výsledek na fotce za to stojí.

 

Starou třešni, která měla konečně poprvé při focení klid, protože do její koruny podzimní sluneční louče nedosáhly s potřebnou silou, nahradila tentokrát na přehlídkovém molu mohutná vrba, kterou naopak jindy fotím jen zřídka. Fotka vzniklá průhledem vrbovými větvemi, které už se podzimně zbarvily a začínají opadávat, mi však tentokrát vyhovuje svou abstraktní strukturou i barvou, a mohu si ji, myslím, s klidným svědomím dovolit pojmenovat "Babí léto".

   

 

Překvapeně jsem zjistil, že z boku přicházející slunce se v tuhle roční dobu asi dvě minuty odráží v okně budovy, která stojí bezprostředně vedle zahrady a kdysi ji postavil můj dědeček jako svou kamenosochařskou dílnu (ta tam mimochodem funguje dodnes). To byl pro mě samozřejmě dobrý důvod si z takovým uspořádáním ve velmi omezeném čase zaexperimentovat a vznikly, domnívám se, celkem netradiční složené struktury, jakýsi "obraz v obraze", který jsem si bez praktického vyzkoušení neuměl představit.

 

A jsme zpátky pod vrbou, která své "baboletní" barvy umí nabídnout i jako zvláštně barevný říční proud. Vlastně je to podobný výsledek, jako když dlouhými expozicemi zviditelňuji vodní proudy na Berounce, ale takovéhle barvy se bez nějakých šamanských posprodukčních kouzel z obyčejné řeky přece jen většinou udělat nedají. Jako významná se v omezené době pro večerní focení ukazuje i úspora času: Zatímco u řeky bych ke vzniku podobné struktury potřeboval několik minut a během celého západu slunce bych stihl exponovat tak dvakrát, třikrát, tady mi bohatě stačila půlvteřinka :-).

 

 

 

Západy slunce jsou tak oblíbeným a tak často pokoušeným fotografickým tématem, že v některých soutěžích pro ně pořadatelé vytvářejí dokonce speciální kategorii. Finální západ slunce jsem tentokrát zkusil nezachytit přímo, ale v odrazu ve skleněných dveřích našeho staňkovského domu.

Tentokrát nedržím přesnou časovou posloupnost focení. Závěrečná fotka totiž vznikla v reálu jako úplně první, ještě v nejsilnějším světle, protože byla motorem pro celé focení. To by přece bylo, abych na staňkovské zahradě nevyfotil aspoň jednu speciální "kytičkovou fotku" jako dárek člověku, který je pro mě stálou báječnou inspirací pro ty nejhezčí kytice, které vůbec umím na fotce udělat, i pro neustálou touhu zkoušet nové věci a krůček po krůčku se zlepšovat. Takže - jedna růžovofialová záplava květů jako poděkování pro jednu krásnou paní s prakticky neomezeným inspiračním potenciálem :-).

Kdo by si chtěl prohlédnout i starší vybrané fotky z tohoto fotografického cyklu, může se podívat do speciální trvalé fotogalerie Kouzelná zahrada na mém fotowebu.

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.