Nedělní miniglosy č.509

Září se, myslím, tentokrát docela vyvedlo, aspoň tedy z pohledu počasí. V dnešním úvodníku ale budu nejen chválit letošní babí léto, ale samozřejmě hlavně chci přivítat vás, zdejší návštěvníky, při příležitosti 509. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Přeji vám všem krásný nedělní večer i celý příští týden.

Protože jsem týden začal návštěvou kina, na kterou jsem se hodně těšil, první článek tohoto týdne obsahoval moje dojmy a postřehy z podle mého názoru výborného filmu režiséra Václava Marhoula Nabarvené ptáče. V pátek jsem přidal několik fotografií z jednodenního výletu ke své oblíbené krkonošské horské říčce Mumlavě v článku Fotografický den na Mumlavě. A myslím, že z minulého týdne (i vzhledem k obsahu dnešního "archivního okénka) stojí za to ještě jednou připomenout další kapitolku z mé připravované vzpomínkové knížky, tentokrát o tom, Jak jsem nezačal kouřit.

 

Fotografický den na Mumlavě

Fotit na Mumlavu jsem se vypravil naposledy před šesti lety, kdy jsem dával dohromady kolekci pro výstavu v Galerii České spořitelny v pražské Rytířské ulici a potřeboval jsem posílit kurátorkou vybrané téma Infračervené řeky o několik nových přírůstků (když má člověk dělat finální výběr fotek na dané téma pro výstavu, najednou se často přistihne, že jich má jen velmi málo opravdu dobrých, takže začne panikařit a o překot shánět nové :-)). Vyšly z toho tehdy blogové články Infračervená Mumlava a Duch řeky a snad už teď s odstupem můžu říct, že tehdy vznikla jedna z mých pouhých několika fotek, se kterou jsem i po letech opravdu spokojený, a několik dalších obrázků použitelných ve výstavní praxi, což - co si budeme povídat - se o každém fotografickém výletu říct nedá.

Protože 6 let je už docela dlouhá doba a protože nástup paniky z plánované šňůry tří po sobě jdoucích výstav v příštím roce očekávám každou chvíli, řekl jsem si, že bych se měl na místo dávného fotočinu vrátit, podívat se, jak se tam situace vyvinula, a když se poštěstí, třeba zase i nějakou slušnou novou fotku do svého portfolia přidat. Původně jsem si rozmýšlel několikadenní pobyt na místě, aby byl na focení dostatečný klid a prostor, když jsem ale z různých důvodů zavrhl už asi pátý termín a postupně jsem se začal v plánovacím kalendáři přibližovat konci listopadu, došlo mi, že to možná nebude nejlepší cesta. Teď právě - řekl jsem si - jsou podmínky celkem dobré, tak se podívám, jestli by se třeba nešlo vypravit stejně jako před šesti lety do Harrachova jen "na otočku". A hned druhý den ráno v 7 hodin už jsem seděl v autobusu do Varšavy, který jede přes Harrachov a směřoval jsem na svou druhou mumlavskou spanilou jízdu, tentokrát opravdu poctivě celodenní, protože jsem se vracel stejnou linkou až dlouho po setmění, takže jsem měl před sebou celých osm hodin focení, tedy z pohledu pracovního práva poctivou fotošichtu.

 

Nabarvené ptáče

Že se na film Václava Marhoula Nabarvené ptáče rozhodně zajdu podívat co nejdříve, to bylo jasné okamžitě poté, co jsem se dozvěděl, že natáčení probíhá, a co jsem spatřil první publikované fotografie. Těch několik syrových a přitom magických černobílých obrazů se mi zdálo být tak pozoruhodných, že jsem si začal o připravovaném filmu shánět podrobnější informace a brzy bylo zřejmé, že s tímhle dílem se tentokrát - na rozdíl od většiny české filmové produkce posledních let - určitě nemineme. Když byl film zařazen do hlavní soutěže slavného festivalu v Benátkách, měl jsem radost už jen proto, že se to českému filmu nepovedlo celé čvrtstoletí, protože - co si budeme namlouvat - na nejvyšších příčkách mezinárodního filmového fóra hranému českému filmu nekvete pořádná pšenka už pěkně dlouho, i když se v našem malém filmovém rybníčku každý rok při předávání českých lvů plácáme po ramenou, jací jsme kofři, a že by to někdo opravdu významný "od fochu" určitě uznal, kdyby ho ovšem napadlo se na některý z našich filmů i podívat.

Nedělní miniglosy č.508

Byl jsem Ružou z Moravy správně upozorněn, že i když jsem poslední letní vydání Nedělních miniglos v úvodníku avizoval už minule, přichází podle kalendáře ve skutečnosti až dnes, což se mi zdá skvělé, protože každý den, natož rovnou týden léta navrch je dobrý, tím spíš, že to není jen prodloužení formální, ale odpovídá tomu i krásné počasí. Dnes tedy už skutečně a neodvolatelně vychází poslední letošní astronomicky letní číslo našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u již 508. vydání tradičního nedělníku a přeji vám krásný nedělní večer i celý příští týden.

Scény z nočního života

Jestli jste si tento článek otevřeli v domnění, že tu najdete něco pikantního, obávám se, že budete zklamáni. Skutečnost je taková, že jsem v posledních dnech žil víc po setmění než přes den, zažil jsem moc zajímavá a inspirativní setkání s přáteli a tento výsledek byl okořeněn i jedním vystoupením mých oblíbených muzikantů v Plzni. Během těch večerů a nocí vzniklo pár fotek, které vám tu dnes chci představit, ne snad proto, že by byly něčím vysloveně extra, ale tak trochu ilustrují tohle několikadenní převážně noční období. Období, ze kterého jsem se dnes zase vrátil do normálního slunečného dne - spokojený, obohacený a taky trochu nevyspalý :-).

Jak jsem nezačal kouřit

Znám mnoho lidí, pro které představovala v dětství cigareta zpočátku velké pokušení a později dokonce známku opravdového nakročení do dospělosti. Vždyť co by mělo pocit dospělosti navodit lépe než bílá rulička naplněná tabákem, sevřená nenuceně mezi dvěma prsty, ladně při řeči visící ze svěšeného koutku úst nebo dokonce vypouštějící pohledné dýmové kroužky. V dětském kolektivu to tehdy bylo skoro jasné: Kouříš? Tedy jsi dospělý. Jsi ještě cigaretový panic? To si někam běž hrát s panenkami a nepleť se mezi velké a zkušené chlapy.

Takový pohled mi už tehdy připadal příliš zjednodušující. Jednak byl můj dědeček vášnivým kuřákem, který dokázal během dne vybánit i tři krabičky startek bez filtru, takže jsem mu chodil často kupovat (tehdy se ještě v trafikách nehrálo na nějaký zákaz prodeje do 18 let) několik nových kartónů a taky občas - aby babička nevěděla - aspoň pár pohotovostních krabiček, když cigarety došly neplánovaně (třeba po návštěvě jiného silného kuřáka) nebo se právě na kartóny nedostávalo peněz. Dědeček byl tedy měřítkem naší třídní klukovské party nesporně velmi velmi dospělý, ale - především právě kvůli cigaretám - taky věčně kašlající a chrchlající a čpící cigaretovým kouřem do dáli, takže jsem neměl cigarety spojené s žádnými romantickými a labužnickými představami, ale především se smradem, štiplavým kouřem, podrážděnýma očima a nemocemi.

 

Nedělní miniglosy č.507

Myslím, že léto bylo tento rok celkem vyvedené, a docela vyvedeně teď i končí - pěkným počasím i tím, že dnes vycházejí poslední letošní letní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u již 507. čísla tradičního nedělníku a přeji vám krásný nedělní večer i celý příští týden.

I v tomto týdnu přibyly na mém blogu dva nové články: Napřed jsem ukázal pár záběrů z vycházky po pražském Novém Světě v prudkém poledním slunci v článku Nový Svět v mizerném světle a pak jsem se v článku Likvidace starého fotowebu víceméně veřejně rozloučil se svými historicky prvními vlastními webovými stránkami, které fungovaly k mé relativní spokojenosti plných šest let. Z minulého týdne pak ještě připomenu článek o moc zajímavém životním příběhu dvou u nás skoro neznámých pražských rodáků, kteří se už jako manželé stali významnými vědci a nakonec i nositeli Nobelovy ceny: "Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle.

 

Likvidace starého fotowebu

Není to zas tak dávno, co jsem si neuměl představit, že bych měl vlastní fotografický web. Jednak jsem se domníval, že bych na takové místo stejně neměl co kvalitního pověsit a jednak jsem neviděl žádný důvod, proč by se někdo měl na takové webové stránky přijít podívat. Kromě toho jsem už měl delší dobu tento svůj blog, na který utěšeně přibývaly kromě fejetonů, povídek, reportáží či básniček i fotočlánky. Až během první výstavy mých fotek před šesti lety se ukázalo, že by taková jednoduchá stránka s několika ukázkami toho, co fotím, a pár slovy o mně, byla celkem užitečná, zvlášť když ti, co se o fotky zajímají, asi nebudou mít chuť a čas vyzobávat si z té masy několika set článků právě články se slušnějšími fotkami. Pořídil jsem si tedy vlastní doménu, vybral jsem si na Webnode šablonu, která se mi líbila, a ukuchtil jsem prvních pár základních stránek: Pár slov, pár fotek, kontaktní informace, něco o výstavě. Vše bylo zdarma, protože jsem měl na stránkách jen pár obrázků, které nebyly náročné na prostor, a panoval tam prakticky neměřitelný "ruch", ruch hodný lázní, kam se posílají pacienti po operaci srdce.

 

Nový Svět v mizerném světle

Staré fotografické pravidlo praví, že fotit za slunečného letního dne v době kolem poledne je víceméně zbůhdarmí, protože světlo je tou dobou příliš "tvrdé", takže barevně fotky nebudou nic moc a budou mít i nepěkné stíny. Sice vždycky říkám, že fotit se dá za všech okolností a světelných podmínek, když jste na to dobře připraveni, ale ostré polední slunce na focení venku, natož v úzkých uličkách, kde se často střídají sluncem rozzářené a temně stinné plochy, taky nemám rád. Někdy si ale čas pro své focení nemůžete naplánovat tak, aby bylo všechno optimální. Prostě se na dané místo dostanete právě v tu dobu, a za chvíli už musíte být někde jinde, nebo nejste úplně pány svého času, protože jste závislí i na možnostech jiných lidí.

 

Nedělní miniglosy č.506

V posledních letech to vychází skoro přesně, že úderem konce letních prázdnin se skokově zhorší počasí, to snad aby školákům nepřišlo tolik líto, že jim zase začalo vyučování. Ještěže Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jsou na počasí zcela nezávislé, vycházejí za sluníčka, za mrazu i za tajfunu, takže vás i tentokrát mohu přivítat u již 506. čísla a popřát vám krásný nedělní večer a celý příští týden.

V tomto týdnu přibyly na mém blogu dva nové články: Po pár letech jsem v článku Johann Sebastian vlastní rukou zase jednou zveřejnil několik svých neumělých klavírních nahrávek (tentokrát to byly čtyři Bachovy Goldbergovy variace) a při této příležitosti jsem otestoval i možnosti užitečného propojení tohoto blogu se svým fotowebem www.petrvapenik.cz. Druhý článek je trochu naučný a zaměřil jsem se v něm na zajímavý životní příběh manželského páru dvou nositelů Nobelovy ceny, kteří - i když se ve vědě proslavili až v Americe - se oba narodili v Praze, ale podle svého vlastního neradostného příkladu se domnívám, že o nich Pražané a Češi moc nevědí, což je velká škoda: "Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle. A protože v příštím týdnu se tu nejspíš objeví nějaký nový fotočlánek, ale nepřibude asi žádná nová básnička, připomenu ještě jednou kousek "v řeči mírně vázané" z minulého týdne s názvem Velký oheň.

 

"Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle

I když se zajímám o informace z různých oborů a snažím se mít aspoň základní přehled o tom, co důležitého se v nich děje, čas od času se přistihnu při naprosto základní neznalosti. A přesně to se mi stalo nedávno, když jsem procházel pražskou Petrskou ulicí a na domě přímo naproti plastice, o které jsem na blogu již psal (viz článek Plastika v Petrské ulici), jsem spatřil pamětní desku.

Doslova mě to vyděsilo. O téhle paní jsem totiž nevěděl vůbec nic, její jméno mi nic neříkalo, nebylo mi na první pohled ani ničím povědomé. Jsem jen já tak intelektuálně zaostalý a ostatní lidé z Prahy a okolí o téhle paní všechno vědí? Nebo je nás podobných nedouků víc? Bože, tady v Praze - kousek od místa, kde jsem tři roky pracoval a kudy jsem denodenně chodil - se narodila nositelka Nobelovy ceny, tedy opravdová "těžká váha" ve svém oboru a celosvětová celebrita?! Tolik osobností přece ani místo s takovou kulturní a vědeckou historií, jakým je Praha, nemá mnoho. Lépe řečeno, já donedávna žil v přesvědčení, že Praha má nobelisty dva, vědce Jaroslava Heyrovského (tomu jsem se jako emeritní chemik nemohl vyhnout a zkoumání základů jeho úžasné originální analytické metody - polarografie - jsem dokonce na škole věnoval nějaký ten čas) a básníka Jaroslava Seiferta (tomu jsem se pochopitelně taky nemohl vyhnout, protože jeho poezie mě okouzlovala už jako teenagera - tedy v době, kdy tento pán ještě žil). Mimochodem, pro naše účely si dovolím nezmiňovat se o Nobelově ceně míru, kterou přece jen považuji za trochu jinou odnož a jiný šálek čaje, takže ocenění radikální pacifistky Berthy von Suttnerové, která se narodila kousek od Václaváku, připomínat nebudu, i když mi není ani zdaleka tak nesympatická jako někteří její kolegové v panoptikálním pantheonu slovutných mírotvorců. Prostě: Heyrovský, Seifert a basta - to bych odpověděl, kdyby se mě na to někdo zeptal třeba v televizní soutěži. Kdyby moderátor hodně loudil, ještě bych si snad vzpomněl na pobyt Alberta Einsteina na pražské universitě v letech 1911-12, možná i na působení chemika Vladimira Preloga na škole, ze které se posléze stala moje alma mater, ale to by bylo určitě všechno. Vidíte, prohrál bych!

 

Johann Sebastian vlastní rukou

Už je to víc než tři roky, co jsem na blogu naposledy ukázal, že hudbu nejen poslouchám, ale občas si i něco vlastnoručně neuměle zahraju (viz např. nahrávka Bachovy/Busoniho skladby Chaconne). I v tom několikaletém mezidobí jsem si sem tam něco zabrnkal, ale přiznávám, že zatímco mě baví hraní samotné, nemám moc rád nahrávání, protože to mi vždycky jako mávnutím kouzelného proutku ruce ztěžknou a z původní lehkosti štíhlonohých antilop se většinou stane arytmický pochod těžkotonážních mastodontů. Navíc na nahrávání nemám ani žádnou techniku (zvuk mých nahrávek o tom nemilosrdně vypovídá) a ještě k tomu umístění zvukové stopy (původně waw soubor, ze kterého dělám standardně mp3) na blog přes video na youtube mi připadlo zbytečně komplikované a hned po nahrání jsem vždycky ten pracně objevovaný postup zase střelhbitě zapomněl.

 

Nedělní miniglosy č.505

Snad ode mne dnes nebude příliš necitlivé vůči všem školákům, když na úvod úvodníku připomenu, že dnešek je posledním dnem letních prázdnin. Samozřejmě chápu, že to není nic obzvlášť příjemného, ale tak si aspoň zkusíme maličko vylepšit náladu 505. vydáním našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu jsem na svém blogu publikoval dva články: Ten první byl fotografický, protože jsem opět po nějaké době navštívil svou rodinu ve Staňkově u Domažlic, což je neklamná známka toho, že se pokusím vyfotit něco nového do své dlouhodobé kolekce Kouzelná zahrada. A protože světelné podmínky byly tentokrát slušné, v článku Moje kouzelná třešeň můžete vidět pár nových fotopřírůstků. Na atmosféře druhého textu tohoto týdne se podepsaly rozsáhlé požáry, které už nějakou dobu zuří na obrovských rozlohách dříve panenské přírody. Básnička Velký oheň tak asi není zrovna moc optimistická, připouštím. Snad i proto - kvůli správnému emocionálnímu vyvážení - přidám ještě jednou odkaz na vzpomínkový článek na má teenagerovská léta Jak můj Asterix přežil Brežněva. Bylo to sice tehdy jen o fous, ale i tak mě tohle malé vítězství galského komiksového hrdiny nad podmračeným komunistickým papalášem docela potěšilo :-).