Že se na film Václava Marhoula Nabarvené ptáče rozhodně zajdu
podívat co nejdříve, to bylo jasné okamžitě poté, co jsem se dozvěděl,
že natáčení probíhá, a co jsem spatřil první publikované fotografie.
Těch několik syrových a přitom magických černobílých obrazů se mi zdálo
být tak pozoruhodných, že jsem si začal o připravovaném filmu shánět
podrobnější informace a brzy bylo zřejmé, že s tímhle dílem se tentokrát
- na rozdíl od většiny české filmové produkce posledních let - určitě
nemineme. Když byl film zařazen do hlavní soutěže slavného festivalu v
Benátkách, měl jsem radost už jen proto, že se to českému filmu
nepovedlo celé čvrtstoletí, protože - co si budeme namlouvat - na
nejvyšších příčkách mezinárodního filmového fóra hranému českému filmu
nekvete pořádná pšenka už pěkně dlouho, i když se v našem malém filmovém
rybníčku každý rok při předávání českých lvů plácáme po ramenou, jací
jsme kofři, a že by to někdo opravdu významný "od fochu" určitě uznal,
kdyby ho ovšem napadlo se na některý z našich filmů i podívat.
Mezitím začala média mlít falešnou odrhovačku, o tom, kterak prý projekce nového filmu houfně opouštějí pobledlí a místy zvracející zahraniční filmoví kritici a nebozí fanoušci, kteří psychicky neunesli ve filmu použitou míru násilí; z filmu se v tomto pojetí stal divže ne svátek sadistických úchylů, protože nikdo jiný přece takovou hrůzu nemůže dobrovolně navštívit. A i ti, co přiznávali novému filmu, natočenému podle stejnojmenného (a svým příběhem i značně kontroverzního) bestselleru Jerzyho Kosińského, nemalé kvality, se shodovali v jednom: "Jednou ho vidět úplně stačilo, podruhé ani za nic!" Jako marketingovou strategii, jak dostat do kina i některé z těch, které by to bez téhle marketingové berličky ani nenapadlo, to beru, byť se mi to zdá být strategie poněkud krátkozraká. Jinak je to pro mne spíš projev neprofesionality, protože na jedno shlédnutí v mase skoro tříhodinové filmové nálože sebepřipravenější divák obsáhne jen základní oblouk příběhu a některé z jeho vnitřních vazeb, ale ať mi nikdo neříká, že lze po první návštěvě v kině napsat skutečně odpovědnou a důkladnou recenzi, protože jen takovou si odpovědný a velmi důkladný Marhoulův film zaslouží. Pokud někteří z bojácných intelektuálů, pro které je praktickým ztělesněním nejhoršího zla na světě nadávka ve facebookové diskusi nebo nespravedlivé "vyškrtnutí z přátel", pod náporem skutečného zla, plynoucího ze strachu a nejhlubších lidských vášní a pudů, kolabují, nechť si jdou radši zakřoupat popcorn na strašidelnou pohádku o upírech s vymazlenými "hláškami", základní informace o Nabarveném ptáčeti nutné pro to, aby ve společnosti sobě rovných obstáli a mohli připojit pár "zasvěcených" slov v internetových debatách, si přece můžou najít někde na webu i bez nasazení cenného obsahu vlastních žaludků, a všichni budou spokojeni.
Připraven na mnohé (byť blicí pytlík jsem si s sebou přece jen nevzal, natolik snad vím, co můžu čekat od povrchních senzacechtivých médií i od sebe jako od filmového diváka) jsem si koupil vstupenku do malého sálu pražského kina Lucerna. Spíš jsem se obával o to, jak zvládnu veřejnou projekci v okamžiku, kdy na plátně přijde nějaká dojemná scéna, protože v takových situacích bývám nečekaně výkonnou plačkou. Ale Marhoulův film zcela rezignuje na vyvolávání dojetí u diváků, oslovuje jen náročným (byť v principu vlastně zcela jednoduchým) příběhem a zejména neuvěřitelným obrazem. Jeho hutný příběh až na výjimečná místa prakticky ničím nedojímá, netahá za nitky našich emocí ani hudbou ani nadbytečnými slovy. Filmové vyprávění je oholeno na kost, stejně jako je oholen na kost příběh malého židovského chlapce, který po nečekané smrti své venkovské tety a požáru jejího domku musí vyrazit na cestu z relativního bezpečí do neznáma, cestu světem, kde hrubá síla nemíní hledat důvody pro dobrovolné ústupky slabším, světem, který se s jinakostí nepáře, ať už je její projev jakýkoli. Den za dnem jde na té cestě o holé přežití, na nic jiného není čas ani prostor. A filmový příběh svou strohou formou přísně následuje předobraz. Všichni ti lidé, mluvící podivnou slovanskou řečí, které chlapec na své cestě potkává, jsou jeho potenciálními zachránci i potenciálními trýzniteli, nezřídka dokonce obojí zároveň. A chlapec jde dál, protože nic jiného než jít dál, se dělat nedá.
Pozn.: Bohužel, nesehnal jsem během rychlé přípravy tohoto textu jednoduchý kontakt pro získání výslovného souhlasu fotografa Jana Dobrovského se zveřejněním jeho dvou krásných fotografií v tomto článku, pokusím se to ještě dodatečně napravit, ale věřím, že jde-li o nekomerční využití pro ilustraci blogového názorového textu, nebude mít snad zásadní námitky. Pokud by je ovšem měl, samozřejmě tyto fotografie z článku neprodleně odstraním.
Foto © Jan Dobrovský, fotografie ze stránek distribuční společnosti Bioscop
Na dost dlouhou dobu je jedinou známkou probíhající války na začátku filmu přelétávající letadlo s nacistickými znaky. Přesto je zlo ve filmu všudypřítomné, dokonce i v období zdánlivého klidu prostupuje tichem jako elektrizující dusno před bouřkou. Může zaútočit náhle, kdykoli a odkudkoli, jako zákeřná šelma. Jeho původcem jsou lidé, nikoli válka. Válka jen umocňuje jeho míru a přidává některé nové motivace. Chorobně žárlivé sadistické výpady starého mlynáře ale nejsou způsobeny válkou, stejně jako zneužívání chlapce navenek počestným pedofilním pěstounem. Není to válka, která venkovany nutí řídit se pověrami o tom, jak jinakost v podobě chlapce, který viditelně "není odtud", přivede do vesnice nemoce a zlé duchy, a proto je nutné jejich původce zlikvidovat. Ano, chlapec je ve stejné situaci jako titulní nabarvené ptáče, které ptačí hejno mezi sebe nepřijme a uklove ho, jak chlapci prakticky předvede vesnický ptáčník. Ani ptáci se takto nechovají proto, že je právě válka, ale je to projevem jejich přirozenosti. Řídí tato děsivá přirozenost nutně všechny naše kroky nebo se jí umíme jako lidé vzepřít? Anebo o tom dokážeme jen vznešeně hovořit v dobách relativního klidu? "Sám, sám sis tím vinen," ozývá se z různých úst směrem k chlapci. Jsi vinen tím, že neposloucháš, jsi vinen tím, že jsi jiný. Nedáme do kostelní kasičky tobě ale druhému ministrantovi, tomu, který je náš, dokonce i když se pak vybrané peníze sesypou na jedinou hromádku.
Ani v nejmenším nesouhlasím s tvrzením, že film Nabarvené ptáče je vlastně jen sledem opakovaných a lehce variovaných násilných výjevů, mezi kterými nešťastný chlapec přechází z kapitoly do kapitoly, z obrazu do obrazu (byť strukturování na formální "kapitoly" považuji spíš za nadbytečné). Ano, chlapec je často obětí, ale ještě častěji mlčenlivým svědkem, svědkem, který si všechno, co vidí, ukládá do své dětské paměti (mimochodem, několikrát se mi vybavil sovětský film Elema Klimova Jdi a dívej se, který byl pro všechny, kteří kdysi dávno povinně vídali zoufalé sovětské válečné filmy, v druhé polovině 80. let svým pojetím doslova zjevením; spojitost mezi oběma filmy je nesporná a symbolicky umocněná tím, že tehdejší hlavní herecký představitel Alexej Kravčenko hraje i v Nabarveném ptáčeti - jednoho z výrazné dvojice rudoarmějců). Kdoví, za jakých podmínek jednou v budoucnu vyhřezne taková zkušenost jako vlastní odpudivý model chování vůči ostatním, zvlášť když chlapec, který by si ještě nejradši ze všeho hrál s dřevěným koníkem, dostává během svého putování jako jediný dárek vojenskou pistoli. Dokáže dětský mozek vyhodnotit, co je správné a co ne? Jak by to mohl zvládnout, když na každém rohu, v každém dalším lese, v každém dalším stavení, v každé další dospělé hlavě je vše jinak a je nutné volit jinou strategii přežití. Muž, který esesákovi vynadá do sviní a plivne mu na botu, je na místě zastřelen. Chlapec esesákovi botu vyleští a zůstává naživu. Naživu pro další strádání, pro další cestu k nekonkrétnímu a spíš jen tušenému cíli... Ale co si člověk počne se svou hrdostí o samotě na onom světě? Chlapec se postupně v některých ohledech přizpůsobuje prostředí a tak zároveň předčasně dospívá; i on se naučí nespravedlivě udeřit, když potřebuje kabát, i on umí okrást umírajícího o pevné boty, i on se umí strašlivě pomstít. "Pamatuj si to: Oko za oko, zub za zub!" říká mu rudoarmějec, když odpočítává nesmyslné oběti svého odstřelování, aby jich bylo stejně jako jeho padlých přátel. Pro válku nejsou důležití skuteční původci zla, válka umí jen porovnávat ztráty. Čtyři na jedné straně a čtyři na druhé, a někdy čtyři a čtyřicet nebo čtyři sta, to je válečný model spravedlnosti. Válka nejde dohromady s odpuštěním a na všech stranách tolika různými způsoby vzývaný Bůh, který má odpouštění v popisu práce, po většinu času mlčí.
Foto © Jan Dobrovský, fotografie ze stránek distribuční společnosti Bioscop
viz poznámka u první vložené fotografie
Nemyslím si, že film neobsahuje žádná optimistická místa, takže divák dostane v kině jen tři hodiny naprostého zmaru. Naopak, v takovém prostředí každý drobný závan normálnosti a lidskosti působí jako oáza s živou vodou: Vypouštění ptáků z klecí po smrti ptáčníka, přirozeně lidské chování německého vojáka, který má "na konci cesty", protože koleje už dál nevedou, chlapce zastřelit, otevřené srdce vesnického faráře, dotek křížku na krku, vlastně i "léčivé" zahrabání do země ze strany lidové šamanky (což ale v traileru vypadá spíš na nějaký děsuplný způsob mučení), to jsou všechno ostrůvky života v jedovatém příboji zčásti hnaném válkou a zčásti stádností strachu. Budou ale ty maličké "ostrůvky pozitivní deviace" stačit na další cestu, která už nebude prvoplánově válečná, ale budou se na ní vyskytovat podobní lidé a podobné nebezpečné lesy jako na chlapcově velké cestě za neznámým domovem? Pro mne osobně je naprosto stěžejní krátká mlčenlivá scéna těsně před koncem filmu: Navzájem neznámí lidé se v ruinách města společně hřejí u ohně a v jejich tvářích osvětlovaných plameny jsou vepsány desítky podobných příběhů, jaký jsme právě detailně absolvovali s "nabarveným ptáčetem". Nic o těch příbězích nevíme, ale z analogií můžeme vytušit, že každý z nich je jiným způsobem strašný. Po třech hodinách strávených s jedním konkrétním lidským příběhem, jsme během jedné minuty přešvenkovali desítky dalších. Podobných? Klidnějších? Ještě horších? Kdoví.
Podle mne je Nabarvené ptáče mimořádným filmem i v evropském kontextu, o tom českém ani nemá cenu mluvit, jak moc je to zřejmé. Z filmu doslova sálá umanutost režiséra nedělat za žádnou cenu kompromisy. Ano, jistě by ty náročné tři hodiny délky šly zkrátit na snesitelnější hodinu a půl a ještě by mnohé z toho, co chválím, zůstalo. Jistě by bylo možné přidat postavu laskavé hospodyně, která dá chlapci na další cestu hřejivé pohlazení a do uzlíčku buchtu. Nebo že bychom přidali aspoň nějakou platonickou dětskou love story, pár zvědavých pohledů plných vzájemného pochopení, co? Jenže to už by nebyl Václav Marhoul, režisér, který byl v tomto filmu nesmírně náročný na sebe i na všechny zúčastněné. A obzvlášť náročný je Marhoul právě na diváky, se kterými počítá jako s aktivními spolutvůrci, ať už jde o domýšlení nenápadných skokových posunů v jinak jen zvolna plynoucím ději nebo především o řadu často jen naznačených fyzických útrap chlapce. Vždyť skutečně zobrazeného násilí na hlavním hrdinovi je vlastně ve filmu minimum, většina násilných scén se dohrává mimo obraz, "dobíhá" v divákově představě, každý běžný hollywoodský kus by zpodobněnými násilnostmi porazil Nabarvené ptáče na hlavu. Jenže... V těch hollywoodských kusech všichni společně - tvůrci i diváci - hrajeme hru na iluzi, mnozí obdivují "zmáknuté speciální efekty". Ale u Nabarveného ptáčete není nic pohádkou a iluzí, po které spokojeně lusknete při odchodu z kina prstem a dáte si na rohu náměstí pizzu. Opravdovost a naléhavost Marhoulova filmu smrdí po čertech skutečností a vy - poté, co vyjdete ze sálu - nechápete, co tam dělají ti lidé popíjející u stolečků kávu. Vždyť ještě před chvílí jsme byli ve válkou rozbořeném městě, dotýkali jsem se vlastního strachu, slyšeli jsme svist skutečných výstřelů a naše boty byly plné bláta z deštěm rozměklých cest. Že musíme opustit sál do tří minut, protože už čekají lidé na další projekci? Cože, jaký sál, jaká projekce? Copak v troskách našeho města někde funguje elektřina?
Ano, zcela jistě se naštvu, až si zase v nějaké diskusi přečtu názor těch, co film "shlédli" maximálně na stránkách bulvárních časopisů, že "na lžící vydloubané oči a na souložení s kozlem" byl hřích dávat "tomu úchylnému komediantovi" nějaké peníze, a že za 175 miliónů mohlo být místo takové blbosti spousta užitečných věcí (třeba celý 1 km dálnice). Já si zase naopak myslím, že ve filmu Nabarvené ptáče vznikla trvalá hodnota, ke které se budou vracet celé další generace českých i zahraničních milovníků filmu okouzlených opravdovostí příběhu i velmi věrohodnými hereckými výkony, a stejně jako já doslova ohromených fascinujícími obrazy kameramana Vladimíra Smutného, které jsou vlastně sledem úžasných černobílých uměleckých fotek. Možná nemám jako fotograf a "nemotorista" to správné měřítko, ale já bych něco takového za kus silnice nevyměnil, ani kdyby měla sem tam i nějaká ta zlatá svodidla.
Vlastně jediné, co mi ve filmu opravdu neladilo, byla paradoxně asi jediná delší věta jinak prakticky zcela nemluvného Petra Kotlára v hlavní roli, po jejímž vyřčení jsem si na chvíli vykolejeně uvědomil, že jsem jenom v kině a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se do filmu zase vrátil. Je možná trochu překvapivé, že jsem měl tendenci sledovat spíš herecké kreace dospělých herců (např. Udo Kiera jako děsivého starého mlynáře, ze kterého jde opravdu čirý strach, Stellana Skarsgårda jako německého vojáka Hanse či Harveyho Keitela jako faráře) než herecký výkon hlavní postavy, která prakticky celý film nesleze z plátna. Ale Petr Kotlár je nejen typově přesný, ale dokázal i dobře postihnout postupnou, nenápadnou a vlastně i logickou vnitřní proměnu své postavy z čiré oběti přes chladně pragmatický "zkušený" přístup až k vlastním aktivním zásahům do běhu věcí a v některých situacích dokonce v neustávajícím konfliktu obětí a násilníků přešel zcela na druhou stranu barikády. Jako divákovi mi vyhovuje, že mi film nenabízí žádný "erární klíč" k pochopení toho, co se na plátně děje, nesměruje mě v posuzování, co je dobro a zlo a jaké jsou důvody jeho existence, nevnucuje mi svou vlastní představu, co je v dané situaci správné a spravedlivé, ale ponechává výklad na mně. Ano, často je to pro diváka nesmírně těžké, vlastně je tak ponechán stejně napospas nemilosrdnému příběhu jako malý hrdina napospas nemilosrdnému světu. Stejně jako malý chlapec neví, kudy má vést jeho cesta, protože nemá jasnou představu, kde má být její cíl, ani divák netuší, kudy vede cesta k pochopení a katarzi a jestli takový vysněný cíl vůbec existuje. Právě to, domnívám se, je smyslem tohoto filmového díla. Jestli záměrným, vtěleným filmu jeho tvůrci, nezbývá mi než smeknout před jejich dovedností, jestli nezáměrným a bezděčným, sluší se vzdát hold jejich umělecké intuici.
Já na rozdíl od některých výše zmíněných kritiků půjdu někdy v budoucnu na tento film docela určitě ještě jednou. Ne proto, že - slovy Josefa Hlinomaze z jiného slavného filmu, pravda, trochu jiného žánru - "mučeníčko, to je moje potěšeníčko", ne proto, že bych se těšil na to, jak tím celým drsným příběhem od aspoň malé a rychle ztracené jistoty "nevlastního domova" až po zpropadeně nejistou cestu kamsi do dálek neznámé budoucnosti projdu jako neviditelný doprovod hlavního hrdiny ještě jednou, ale proto, abych pro sebe objevil co nejvíc znaků, symbolů a vnitřních provazeb, které mi při prvním shlédnutí musely na mnoha místech nutně uniknout. Teprve potom bych si troufal napsat o filmu pořádný kritický článek a ne jen těch dnešních pár povrchních poznámek. Ale vzhledem k tomu, co už jsem se taky všechno o filmu Nabarvené ptáče z různých zdrojů dočetl, chtěl jsem zveřejnit alespoň své základní a prozatím nijak výrazně propracované a vyargumentované resumé: Už teď jsem si skoro jistý, že po druhém shlédnutí tohoto filmu se bude poprvé za posledních 20 let měnit můj soukromý a čistě subjektivní seznam TOP20 českých filmů a Nabarvené ptáče z teplého hnízdečka po vzoru malé kukačky vyšoupne některého z dosavadních dvaceti obyvatel.
Mezi námi, neumím si představit, že by se v příštích nominacích na Oscara za kameru objevil film obrazově vytříbenější. Černobílá kamera nejen evokuje "staré zlaté filmové časy" šedesátých let, ale podle mne se i hodí víc ke ztvárněnému tématu. Jen si říkám, jestli se kvůli své vlastní jinakosti ve srovnání s běžnou produkcí nedostane film Nabarvené ptáče sám v mnoha ohledech do role nabarveného ptáčete postupně vyštípávaného z hejna "těch správných našich filmů", v domácím i mezinárodním měřítku. Byl bych moc rád kdyby ne, ale znáte to - s lidskou, ptačí i filmovou přirozeností je někdy těžké pořízení.
P.S.: Jen pro ilustraci - nikdo z diváků, kteří se zúčastnili našeho filmového představení Nabarveného ptáčete v kině Lucerna neodešel předčasně; naopak, všichni vytrvali až do konce dlouhých závěrečných titulků a nebýt popohánění ze strany uvaděčky, za níž už stála další skupina návštěvníků, myslím, že bychom se rozcházeli každý do svého vlastního reálného světa ještě o poznání pomaleji.
Hlavní tvůrci filmu:
Scénář, režie, produkce: Václav Marhoul
Kamera: Vladimír Smutný
Architekt: Jan Vlasák
Střih: Luděk Hudec
Zvuk: Pavel Rejholec
Kostýmy: Helena Rovná
Masky: Ivo Strangmüller
Hrají:
Petr Kotlár
Nina Shunevych
Alla Sokolova
Udo Kier
Michaela Doležalová
Zbyněk Pecha
Lech Dyblik
Jitka Čvančarová
Stellana Skarsgård
Harvey Keitel
Julian Sands
Júlia Valentová Vidrnáková
Alexander Kravchenko
Barry Pepper
Petr Vaněk
a mnozí další
Uvedené doplňující informace jsou z oficiálního webu filmu https://nabarveneptace.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.