Nedělní miniglosy č.294

Předseda Svazu českých neandrtálců se velmi tiše ohradil proti té pasáži vánočního poselství prezidenta Zemana, ve které se uvádí, že se neandrtálci dorozumívají řevem. "Domnívám se navíc, že přirovnání neandrtálců k prezidentovým oponentům je jen politováníhodné nedorozumění, protože podle mých informací drtivá většina členů našeho svazu českého prezidenta bezvýhradně podporuje."

-----------------------

Podobně jako v politických názorech je česká společnost výrazně polarizovaná i v pohledu na to, kdo nosí vánoční dárky. Zatímco ještě loni by v případě voleb měl Ježíšek ústavní většinu, protože podle průzkumů o jeho hlavní roli v nošení dárků bylo přesvědčeno 68% obyvatel České republiky, letos kleslo toto číslo díky ekonomickému oživení na 56%. Politologové soudí, že za dva až tři roky by mohla být Ježíškova dlouholetá hegemonie přerušena, protože by Santa Claus při troše vyjednávací šikovnosti mohl dohodnout koalici s Dědou Mrázem, byť jeho obliba je kvůli dlouhodobému oteplování na bodu mrazu a nedosahuje ani 2%. Očekává se proto, že Ježíšek bude muset v předvolebním boji přijít se zásadními a hlubokými vánočními reformami nebo aspoň s osvědčeným rozdáváním koblih.

 

Vánoční přání a štědrodenní "haikuprůvodce"

Dnes budu vyrušovat vaši sváteční atmosféru jen velice krátce. Pokud se k vám ještě nedostalo moje přání jinými cestami (osobně, telefonicky, e-mailem, na facebooku...), přikládám ho i zde na blogu. Jak už víte z předchozího článku Předvánoční fotoprocházka Prahou, slušný záběr pro přání k Vánocům - takový, který by aspoň trochu odpovídal mé představě a navíc byl pěkně čerstvý a dosud nepokrytý prachem archívu - jsem pořídil až předevčírem v noci. Právě včas, abych ho ještě stihl poupravit do podoby improvizovaného vánočního a novoročního přání.

 

Předvánoční fotoprocházka Prahou

Jak místní štamgasti už dávno dobře vědí, 22. prosince slavím své "volitelné narozeniny", tedy den, kdy jsem se sice oficiálně nenarodil a nemám ho ve svém rodném listu, ale je pro mě nejméně stejně důležitý. Pokud jde o věk, jsem zatím pořád ještě mrňous, však na mém volitelně-narozeninovém dortu jsou teprve čtyři svíčky. Přesto ale mám pocit, že víc než 90% toho, co jsem kdy zažil, se vměstnalo právě do čtyř posledních let, tak intenzivně poslední roky prožívám. Každý rok si myslím, že intenzivněji a radostněji už to nejde, a každý další rok mě přesvědčí o opaku. I konec toho čtvrtého dal předchozím třem fleka.

Jako tradičně, i letos jsem narozeniny oslavil fotografickou procházkou po Malé Straně, tedy po mém "volitelném rodišti". Snad se domažličtí patrioti neurazí, ale kam se v tomto srovnání na malostranské uličky hrabe moje skutečné rodiště, kde jsem se pouze "stihnul" narodit a rozhodně jsem nikdy neměl žádné nutkání o svých skutečných narozeninách jezdit bivakovat před domažlickou porodnici, tím spíš, že starý objekt, myslím, dokonce před nedávnem zbourali :-). Ale každého dvaadvacátého prosince měl to večer po práci naprosto neodolatelně táhne na Malou Stranu, do úzkých uliček pod Hradem, ve kterých dva dny před Vánoci panuje zvláštní atmosféra. Tentokrát bylo teplo a větrno, což vůbec neodpovídá situaci před čtyřmi lety, kdy mrzlo a bylo pěkně naklouzáno. Ale i když byly podmínky jiné, to důležité je pro mne v malostranských uličkách pořád: Ozvěna mého vědomého narození a duch upřímné - takřka antikafkovské - proměny.

 

Nedělní miniglosy č.293

Podle Ministerstva kultury výrazně roste kulturní povědomí občanů České republiky, čemuž nasvědčují statistiky potvrzující velký meziroční nárůst prodaných knih. Podrobnější analýzy ukázaly, že nejvíc se na tomto růstu podílela nová kuchařka Ládi Hrušky Laciné vaření s extra panenským motorovým olejem, které se na předvánočním trhu prodalo skoro půl miliónu výtisků. "Nejde jen o přímý dopad úspěchu tohoto bestselleru," potvrdil nám předseda Komory českých knihkupců. "Obrovský prodaný náklad Hruškovy knihy například vyvolal nepřímo i zmnohonásobení prodeje knih Domácí lékař a Všechno, co jste kdy chtěli vědět o žlučníku, ale neodvážili jste se zeptat.

-----------------------

Neúspěšné bylo první kolo veřejné soutěže na obsazení pozice tzv. superúředníka, jehož hlavním úkolem bude odpolitizování státní správy. Do soutěže se totiž přihlásili jen tři lidé a ti nesplnili stanovená formální kritéria. "Nemyslíme si, že kritéria byla příliš přísná," řekl nám pověřený vedoucí výběrové komise. "Uznáváme námitky neúspěných uchazečů, že na čtení i na psaní bude mít nový superúředník svůj početný aparát podřízených, ale trváme na tom, že se občas bude muset vlastnoručně podepsat."

 

O povětrnostních rekordech

Vypadá to, že už jsme přivykli tomu, že počasí je dovoleno prakticky vše: Nedivíme se, když je v zimě jaro, když v létě sněží, když dny bezvětří jsou co chvíli střídány orkánem, když během dvou dnů naprší tolik, co jindy za půl roku, když má babí léto saharskou podobu a chybějí mu k dokonalosti jen písečné duny s fatou morgánou nebo když celý stát potáhne několikacentimetrová ledovka. Pokusíme-li si namítnout meteorologům, že se počasí právě nechová úplně standardně a že si ho z dřívějška pamatujeme dočista jinak, ti jen krčí rameny: Počasí může občas nabývat extrémní podoby, na čemž není nic nenormálního. Ať je právě, jak chce, vědci vždycky dokážou, že už někdy v historii země bylo ještě hůře. Že právě zuří tisícileté povodně? Inu - žádný div! Něco takového se prostě jednou za tisíc let stává. Nebo čtyřikrát. Nejlépe čtyřikrát ve čtyřech po sobě jdoucích letech. Když se to stane, statistikům to vrásky nepřidělá: udělají příslušné přepočty a z tisícileté vody je rázem voda stoletá anebo historicky ještě bezvýznamnější, aniž by to ovšem na reálnou výšku hladiny řek mělo zpětně jakýkoli vliv. Přestože nám počasí může připadat nenormální, samo si připadá docela v pohodě a nejspíš se zrovna nechystá na návštěvu meteorologického psychiatra.

 

Co zbylo ze starého Semaforu?

V rubrice Pražské drobnůstky se dnes zmíním o jedné pozapomenuté památce na velkou a slavnou éru pražského divadla Semafor - logu, které po divadle zbylo na zdi původní budovy, v níž divadlo dříve sídlilo. Jde o zeď směrem do Františkánské zahrady a jde skutečně o zbyteček slavné historie, dnes zatím stále odolávající změnám pražského centra, ale již přece jen poznamenaný časem a nezájmem.

Pokud se chcete na původní divadelní logo podívat, je lepší nahlédnout do zahrady v zimě, kdy stromy v zahradě nemají listy - ty pak na jaře a v létě nápis z velké části zakrývají. Následující fotky jsou přímo z dneška, kdy jsem se poprvé rozhodl nakouknout do rušného předvánočního světa, ale aby to nebyl takový prudký náraz z pohody a radosti mých posledních dnů a týdnů, vzal jsem to s foťákem napřed k pasáži Alfa u Václavského náměstí. Vyfotit zbytek semaforské slávy jsem se totiž rozhodl již včera večer, protože přesně odpovídá názvu rubriky - jde jen o drobnůstku, kterou "nepamětníci" a zahraniční turisté skoro jistě přehlédnou. A protože vánoční dárky se dají obhlížet i po setmění, ale logo Semaforu speciálně osvětlené není, focení mělo přednost.

Nedělní miniglosy č.292

Ředitel školy v italském Bergamu zakázal vystavit tradiční jesličky, aby se křesťanský symbol nedotkl náboženského cítění místních jinověrců. Nakonec se ale díky zprostředkovatelkým aktivitám bergamských ateistů podařilo dohodnout ekumenický kompromis: Vánoční jesličky bude možné normálně vystavit, když Panna Maria bude mít na sobě burku a jesličky budou nainstalovány v nábožensky méně citlivém období letních prázdnin, kdy je škola zavřená.

----------------------

Několikaletý intenzivní výzkum prokázal, že přísloví "Jakej pán, takovej krám," funguje především v zemích s autokratickými režimy, takže Česká republika se podle něj nemůže tak docela řídit. V demokratických společnostech totiž podle výzkumu bohužel platí spíš "Jakej krám, takovej pán!"

 

Mikuláš ve zlaté Praze

K mikulášskému večeru ve velkoměstě patří někdy i velmi zajímavé výjevy: Čerti, Mikulášové i andělé bývají pozdě večer často v ne zcela křepkém stavu, je možné vidět čerta v objetí s andělem i dva anděly podpírající nejistě kráčejícího Mikuláše. Měl jsem pár veršů zapsaných (a možná i někde použitých) z dřívějška, laděné byly spíš do grotesky. Ale pak jsem se prošel kolem pár pražských bezdomovců a nějak se mi obě témata spojila do úplně jiné mikulášské imprese.

Spatřil jsem večer

docela

zfetovanýho anděla.

Jako na kolotoči

seděl tam v prachu

na schodech,

měl přerývaný rychlý dech

a nepřítomné oči.

Vyměnil křídla

za cigáro.

Přál by si kolem teplé jaro,

venku však bez bot zebe;

tak s Mikulášem

kdesi v šenku

chtěl koupit duhu za stravenku

a propil sedmé nebe.

Závidí tiše

letu ptáků.

Při ruce kostku krabicáku

a smutek skrývá

v žertu.

Andělským gestem

rychle schová

v špinavé dlani čistá slova.

Samotný v davu

čertů.

O tuctu slov

Jak pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, mám rád češtinu a rád si hraju se slovy. Někdy je ovšem skutečnost tak inspirující, že se dá obtížně popsat slovy existujícími, takže si čas od času nějaké to nové slovo vymyslím. Bývá to dáno kouzlem okamžiku, kdy se v životadárném a jazykově citlivém prostředí zkříží v jedné úrovni podoba slov a ve druhé úrovni jejich význam a přesně v duchu Mendelových zákonů vznikne obtížně zařaditelný potomek nesoucí geny obou rodičů, podobný oběma z nich a přitom někdy navíc přinášející vlastní novou kvalitu.

Taková nová slova přicházejí na základě rozličných podnětů zvenčí i zevnitř, které jsou někdy ve výsledku velmi dobře rozpoznatelné. Je například docela zřejmé, že slovo CIK-CAK LISTA může mít něco společného s hospůdkou čtvrté cenové, odkud se v noci místní podroušení štamgasti neradi rozcházejí pěšky. Jen pevně věřím, že se zázračné změknutí původního ypsilonu nestane paradoxní pastí na natvrdlejší uživatele českého jazyka, tím spíš, že je možné extrapolovat použité pravidlo i na CIK-CAK LUS a CIK-CAK LÁMEN.

Nedělní miniglosy č.291

Podle výsledků průzkumu veřejného mínění je většina občanů České republiky přesvědčena, že prezident Miloš Zeman doslova dýchá za české národní zájmy. Domnívají se však, že by bylo lepší, kdyby dýchal na druhou stranu.

-----------------------

Představitelé města Jičína byli zatčeni kvůli dotaci na chov včel pro bývalého loupežníka Rumcajse. Důvodem bylo několik trestních oznámení z řad slušných jičínských včelařů, kteří upozornili na to, že exloupežník chová včelstvo ve vlastních vousech, což naprosto odporuje nařízení hygienické sekce Evropské komise o náležitém vybavení euroúlů.

 

Náhrdelník

Když jsem na začátku října publikoval článek s fotografiemi mých oblíbených zarosených pavučin Procházka mlžnou galerií, z deseti existujících fotek jsem tehdy publikoval na blogu jen devět. Tu desátou jsem totiž vzhledem k její zvláštní podobě využil jako osobní dárek. Takhle nějak si totiž představuji moderní šperk, náhrdelník s ne zcela symetrickým vzorem, který vyrobil dobřichovický pavoučí šperkařský mistr. Možná tento náhrdelník není tak trvanlivý, jako kdyby byl z pravých perel, ale i tak si myslím, že by měl svými chladivými okrasnými nitkami ozdobit tu nejkouzelnější šíji na světě, kterou znám. Což se - alespoň tedy obrazně - také stalo.

 

Nedělní miniglosy č.290

Velký úspěch a mezinárodní uznání zaznamenalo české školství v rozsáhlém srovnání znalostí z oblasti počítačové a informační gramotnosti. V porovnání několika desítek zemí světa totiž čeští osmáci jednoznačně zvítězili a nechali daleko za sebou své vrstevníky z ekonomicky mnohem vyspělejších zemí. Předseda Svazu českých chovatelů uvedl, že podobný znalostní náskok přitom máme nejen u osmáků, ale i v kategorii potkanů, myšic a plchů, protože má Česká republika mimořádně propracovaný systém specializovaného vzdělávání hlodavců a o malé české počítačové specialisty je zájem po celém světě.

-----------------------

V rámci vyšetřování podvodů, korupce a praní špinavých peněz byl zatčen bývalý portugalský premiér Sócrates. Pozorovatelé předpokládají, že podle dávné tradice dostane jako obyčejně vybrat mezi smrtí použitím bolehlavu a doživotním vyhnanstvím, pokud se prokáže, že skutečně existuje a není pouhým výplodem Platónovy fantazie.

 

Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí

Na listopadové události roku 1989 mám dodnes velmi živé vzpomínky a dá se říci, že - pokud jde o události ve společnosti - je to jednoznačně nejsilnější a nejpozitivnější zážitek mého života. A to mohl být ještě mnohem pozitivnější, kdybych právě nepobýval na vojně. To, že jsem přišel o bezprostřední emoce listopadové revoluce, tehdejší "lidové" armádě nikdy nezapomenu.

Přesně 17.listopadu 1989 jsem měl svůj první opušťák, poprvé jsem se dostal na déle než jeden večer za zdi kasáren. Pobýval jsem tou dobou nedaleko od Pardubic a samozřejmě jsem cestou neminul Prahu, kde jsem se naprostou shodou okolností po několikahodinovém bloumání večer probloumal až na Národní třídu - jak jsem později zjistil, asi čtvrt hodiny před davem demonstrantů. Zvláštní situace: Na sobě jsem měl uniformu četaře absolventa, za kterou jsem se před normálními lidmi styděl, navíc jsem tehdy nebyl tak docela sám, protože ve dvou se to po Praze lépe bloumá. Z toho, jak se na Národní třídě formoval policejní kordón, vyplývalo, že se chystá pěkná mela, ve které to takový podivný pár může snadno schytat z obou stran.

 

O splněném přání

Když jsem letos v létě podnikl svou pouť na vrchol krásné japonské sopky Fudžisan, nebyla důvodem jen moje zvědavost, jaký bude zrovna z vrcholu výhled, koho cestou potkám a co všechno ještě vydrží můj poněkud zanedbaný organismus. Jak jsem se ve svých reportážích občas zmiňoval, chtěl jsem využít tuhle cestu i jako obyčejný poutník - k tomu, abych správně naformuloval svoje nejdůležitější přání a abych našel správný způsob, jak o splnění takového přání poprosit vlídné nadpřirozené síly sídlící jistě v okolí vrcholového kráteru, ne-li rovnou v něm. Dalo by se říct, že šlo tedy částečně i o cestu vypočítavě investorskou, kterou lze popsat stroze účetnickým jazykem jako: Já nabídnu svou námahu, zarputilost a soustředění a očekávám za to od vrcholových božstev konkrétní "protiplnění".

 

První krok na blogové cestě

Mám-li se upamatovat podle aktuálního Tématu týdne na své první blogerské krůčky, musím překvapeně konstatovat, že na to, v jakém jsem byl tehdy stavu, si ty chvíle pamatuji docela dobře. Asi tak měsíc po přestěhování do Dobřichovic, v lednu 2009, jsem ulehl se silnou chřipkou. Celý víkend jsem byl jako přejetý parním válcem a jediným rozptýlením v jednolité mlze propoceného spánku bylo občasné pochlemtávání horkého čaje s medem a citrónem, což se nakonec ukázalo jako docela dobrá terapie. V neděli večer jsem se rozhodl, že už je mi natolik dobře, abych si vzal do postele počítač a udělal něco domněle zcela nevyhnutelného do práce. A v tu chvíli mi to blesklo hlavou: Už několikrát před tím jsem koketoval s myšlenkou založit si blog a zkusit něco napsat do širého internetového prostoru, i když jsem neměl žádnou konkrétní představu, co by to mělo být. Nikdy jsem si na to ale neudělal čas. No a během onoho chřipkového večera jsem měl zčistajasna času plno.

Neměl jsem nejmenší ponětí, co se na takovém blogu píše; dokonce jsem nikdy ani žádný blog nečetl, snad s výjimkou některých ukázek v denním tisku. Ale co, za zkoušku přece nic nedám a třeba mě nějaké téma na krátký článek během zakládání blogu napadne. Měl jsem tehdy ukrutně pomalé připojení a každý krok nutný pro založení blogu trval věčnost. Párkrát jsem si řekl, že bude lepší přepnout zase na pracovní excelovské tabulky, ale nakonec jsem vydržel. Rozhodl jsem se psát pod svým vlastním jménem a svůj blog jsem tehdy nijak tématicky nezařadil (viz můj druhý článek publikovaný dva dny po založení blogu Jak se zařadit) a ani dnes bych to pořádně neuměl. Použil jsem úplně nejjednodušší "předvařenou" grafickou šablonu a využíval jsem ji ještě déle než rok. Vždycky jsem ostatně dával přednost obsahu před tím, jak blog na pohled vypadá a - mám-li být upřímný - nikdy jsem moc nechápal věroučné disputace různých samozvaných grafiků o tom, co je to "pěkný design" a co naopak designová hrůza. Prostě to pro mne není dodneška důležité a ani dnes podle toho hlediska neposuzuji žádný cizí blog.

 

Podzimní bouřka

Dozněl hluk hromu.

Utírám si z čela

tvůj propocený svět.

Horečka snad už trochu odezněla,

tak s gustem připiju si

na zdraví tomu,

koho mé srdce musí

i bouřkám závidět,

když tiše žárlím na dotyky deště.

Věřím tak pořád, že svět je celkem hezký,

i když ho občas ještě

místo slunce

osvětlují blesky.

Nedělní miniglosy č.289

Podle některých odborníků není veřejné používání sprostých slov prezidentem Zemanem projevem jeho hulvátství, ale spíše dědičného sklonu ke koprolálii, tedy neodolatelného nutkání mluvit na veřejnosti vulgárně. Nedělní miniglosy proto napadlo, jestli nemůže být Miloš Zeman příbuzným slavného Wolfganga Amadea Mozarta, který touto úchylkou podle historiků nejspíš také trpěl. "Mnohé by tomu napovídalo, protože Zemanova podobnost s Mozartem je pozoruhodná," potrdil nám nejmenovaný specialista na genetiku celebrit. "Kromě fyzické podoby a sklonu k vulgaritám jsou oba extrémně sebevědomí a mají pocit, že jsou geniální, oba milují, když lidé pozorně naslouchají výsledkům jejich práce, a o Mozartovi se traduje, že při svých návštěvách Prahy objímal na Bertramce mimo jiné i stromy." Vyjádření českého prezidenta pro Nedělní miniglosy bylo stručné, proto ho přetiskujeme v plném znění: "Pane redaktore, podobným nesmyslům může věřit jen takový imbecil, jako jste vy. Ale navzdory těmto pitomostem jsem přesvědčený, že moji burané mi rozumějí!"

 

Fotohádanka č.17

Fotohádanky na tomto blogu nevycházejí často; za celou dobu existence blogu je to teprve sedmnácté pokračování. Ona se totiž samozřejmě pro tuto rubriku nedá použít každá fotka, ale většinou jen taková, ze které skutečnost na první pohled neprýští a nevyzařuje. Tentokrát ale není obrázek nijak zamlžen, deformován ani extrémně zvětšen, takže na něm můžete vidět prostou skutečnost; skutečnou barvu, skutečný tvar. Dalo by se tedy říct, že hádanka je jednoduchá a odpověď na ni ještě snazší. Tak uvidíme, co se stane, když i posedmnácté položím stejnou otázku.

Nedělní miniglosy č.288

Vyšetřování ukázalo, že za výpadek ostře sledovaného televizního přenosu z předávání státních vyznamenání může čaroděj Rumburak. "Díky výkonné neveřejnoprávní technice se mu podařilo narušit náš signál během přenosu z Pražského hradu," potvrdil mluvčí České televize. "Čaroděj měl sice původně - podobně jako v seriálu Arabela - několik výstředních podmínek pro obnovení vysílání, ale po devíti minutách vyjednávání zjistil, že jeho zcela absurdní požadavky na změny ve fungování naší společnosti už byly většinou dávno splněny."

----------------------

Na počest režisérů, kterým prezident republiky udělil státní vyznamenání, chystá Česká televize speciální vánoční večer na programu ČT Art, během kterého bude uveden pilotní díl nového seriálu Renč U zelené sedmy a přímo v pavilónu českých lvů se odehrávající nekonvenční nastudování komické Dvořákovy opery Šelma Sedláček.

 

Berounka pod Tetínem

O úterním státním svátku to u nás v Dobřichovicích dlouho vypadalo na celodenní mlžné dušičkové počasí. Chvíli po poledni se ale náhle rozjasnilo a já jsem se v mžiku rozhodl, že se půjdu s fotovýbavou podívat někam k Berounce. Nakonec jsem jel vlakem do Berouna a po pravém břehu řeky pod Tetínem jsem vyrazil směrem do Srbska. Měl jsem asi dvě hodinky na focení ve slunečním světle, bylo nádherné, i když dost chladné odpoledne, a bohužel úplně modré nebe bez zajímavých oblačných tvarů. Takže tentokrát nic moc výstavního, ale přesto jsem si pár infrafotek pro radost udělal.

 

Knížecí rady

Pozn.: Asi by se slušelo ku příležitosti státního svátku napsat nějaký "zásadní" článek k oslavě dávného významného historického kroku a jeho dopadu na náš dnešní svět a naši společnost. To však jistě mnohem lépe učiní informovanější, povolanější a nabroušenější mediální pera. A proto jsem dnešní sváteční ráno věnoval místo věcí obecných, o kterých vím o dost méně, než bych si přál, mnohem osobnějšímu rozjímání a slovům, která za mne nejspíš nikdo nenapíše ani v těch názorově nejspřízněnějších novinách. Slova o věcech, které - i když mi do nich napohled nic není - s přispěním podivuhodných sil hýbou jako s pírkem i mým světem a umějí mu vládnout mnohem lépe, než kdejaký císař, král či kníže. Ostatně, musel by to být velmi moudrý kníže, aby uměl poradit, jak si nedělat hlavu s tím, co má pro mne naprosto zásadní význam. Otcové-zakladatelé snad prominou, ale mnohem zásadnější, než země, ve které žiju, a jakkoli fascinující okolnosti jejího vzniku :-).

 

Nedělní miniglosy č.287

Populární animovaný krteček výtvarníka Zdeňka Millera se postupně stává hlavním pilířem rozvoje české ekonomiky. Poté, co českým obchodníkům otevřel čínský trh díky připravovanému seriálu čínské televize Krteček a panda, chtějí naši představitelé podobnou metodu využít i v dalších ekonomicky perspektivních oblastech. Vládní scénáristé už proto připravují základ pro animované seriály Krteček a ptakopysk, Krteček a anakonda a Krteček a olgoj chorchoj.

----------------------

Evropské země se dohodly na razantním snížení množství skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry. Hlavní odborný vyjednavač za Českou republiku k tomu Nedělním miniglosám řekl: "Nejdůležitějším faktorem bude dobré utěsnění skleníků, aby z nich pokud možno ani trochu skleníkových plynů neuniklo do ovzduší. Samozřejmě budeme muset odstranit všechna větrací okna, všechny vchody do skleníků budou muset být nahrazeny speciálními přechodovými komorami a starší skleníky - jakým je třeba velký skleník na zámku Lednice - obestavíme neprodyšným betonovým sarkofágem. Ano, bude to stát spoustu peněz, ale za čisté ovzduší pro naši planetu to rozhodně stojí."

 

Pravěká Berounka po roce

Nejen pachatelé, ale i fotografové se občas vracejí na místo činu. O víkendu bylo překrásné počasí, nicméně kvůli malému dočasnému pohybovému omezení jsem nemohl vyrazit na žádný větší výlet, ale maximálně na malou procházku kolem Berounky. Napadlo mě, že bych tu procházku mohl ozvláštnit tím, že se vydám "po stopách" jedné své fotky, kterou jsem vyfotil přesně před rokem pro jarní pražskou výstavu a která byla, myslím, návštěvníky výstavy i paní kurátorkou velmi dobře přijata (dostala se i do katalogu výstavy). Ano, půjdu na stejné místo a pokusím se o podobný záběr jako loni. Schválně, co vše na něm bude jinak a jestli se mi podaří eliminovat některé chyby, kterých jsem se při přípravě finální fotky dopustil.

 

Nedělní miniglosy č.286

Fotbalové celky, které soupeří s českou reprezentací v kvalifikaci o účast na mistrovství Evropy 2016 ve Francii, vydaly po nečekaně dobrém rozjezdu českého týmu pro své hráče absolutní zákaz šeptat tajné taktické pokyny, probírané ve svých šatnách, do Vrby.

-----------------------

Nepřehledná zůstává po volbách situace v TOP09. V prestižní soutěži o to, který z prominentních členů pražské organizace odejde ze strany nejdobrovolněji, zaznamenal výrazný neúspěch současný pražský primátor Tomáš Hudeček, a velkou šanci na vítězstí má bývalý guvernér ČNB Zdeněk Tůma. Nepodařil se ani pokus Ivo Jahelky o rekvalifikaci ze zpívajícího právníka na zpívajícího senátora.

 

Goraiko - východ slunce na Fudžisan

Postupně se probírám stovkami fotek z letošní cesty do Japonska a vybírám ty, které by se daly použít pro menší tématické cykly. Jeden z nich jsem se dnes rozhodl publikovat v čistě fotografickém monotématickém článku.

Víte, co znamená slovo goraiko? Jde o speciální japonský výraz pro východ slunce sledovaný z posvátné hory Fudži. Několik fotografií už jsem publikoval ve svých letních "on-line" reportážích z cesty po Japonsku (všechny jsou k dispozici ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči), takže zdejší štamgasti je budou znát. Většina fotek je ale publikována poprvé a i u těch již uvedených je v definitivní podobě lehce poupravený výřez.

Dnešní fotky nebudu popisovat nadbytečnými slovy, ale připojím vždycky přesný čas pořízení fotky. Východ slunce není pro loudavé fotografy a je třeba se ohánět, abyste našli zajímavé záběry během těch několika málo minut, které nabízejí nejzajímavější hru barev. Mezi fotkami byl občas jen několikavteřinový rozestup. Celkem jsem do kolekce s názvem GORAIKO vybral 16 fotek a poslední sedmnáctou jsem přidal jako bonus kvůli jednomu zajímavému srovnání.

Nedělní miniglosy č.285

Slavný režisér Steven Spielberg začal konečně točit dlouho očekávaný historický velkofilm Koechlův seznam. Zfilmovaná podoba seznamu všech Mozartových skladeb má plánovaný rozpočet kolem 200 miliónů dolarů, tj. jen cca 300 000 dolarů na opus, a Mozart by měl být ve filmu vylíčen jako úlisný a necitelný ruský mafián, aby ho mohl hrát v Hollywoodu již dávno proslulý Karel Roden. Jeden z asistentů Andreje Babiše přispěchal s ujištěním, že český ministr financí rozhodně není evidován v Koechlově seznamu jako "agent KV.369", jak tvrdí někteří nepřejníci; dokonce v seznamu není evidován vůbec, a jestli náhodou přece jen trochu ano, s Mozartem spolupracoval jen nevědomky a rozhodně tím nechtěl nikomu ublížit.

-----------------------

Jeden z voličů se pokusil na členech volební komise vymáhat přímo ve volební místnosti odměnu 30 korun, která mu prý byla za účast ve volbách kýmsi přislíbena. Předseda komise požadovanou částku na místě vyplatil, protože se domníval, že volič pracuje jako lékař a jde jen o zdravotnický regulační poplatek.

 

Heřmánkový sonet

Pozn.: To se tak někdy stává, že na začátku je pokus o stručné heřmánkové haiku, a než se člověk naděje, slova se rozmnoží jako rozjívené octomilky, které se jen těžko přetěžko formují do klasického tvaru :-).

Když tvé vlasy večer voní po heřmánku

a provoní svou vůní celý svět,

uchýlím se jen nerad do azylu spánku,

zvlášť když ho nechal Hypnos špatně provonět.

Byť spánkem omámený, přesto jsem celkem v ráži:

Bez vůně nemá můj sen správné obsazení!

i když se bůh spánku viditelně snaží,

můj vytoužený sen to bez tebe dnes není.

Důvěrně mu říkám: Milý Hypne,

až se tvůj sen milostivě vypne

a s novým kuropěním přijde svítání,

přemožen vlastnostmi všech tří tvých synů,

neucítím snad vůbec žádnou vinu,

když tu heřmánkovou vůni vezmu do dlaní.

Nedělní miniglosy č.284

Státní podnik Lesy České republiky vydal pražskému arcibiskupství v rámci církevních restitucí pozemky s bájnou horou Blaník. Dále se jedná o tom, zda součástí restitucí budou i blaničtí rytíři. Podle právních expertů bude rozhodující, budou-li rytíři považováni formálně za blanický mobiliář nebo naopak za samostatnou nemovitost, čemuž by napovídal fakt, že se zatím rytíři v české historii ani jednou nepohnuli, i když už bylo národu všelijak.

-----------------------

Věra Jourová podala k Evropskému soudu pro lidská práva stížnost na Europarlament. Podle jejího názoru je tepelná úprava lidského masa možná tradiční na Nové Guinei nebo v některých oblastech centrální Afriky, ale je v zásadním rozporu s kulturní tradicí naší části světa. Pověstné grilování uchazečů o místo evropských komisařů europoslanci by proto měl soud s okamžitou platností zakázat.

 

Procházka mlžnou galerií

Mlžná rána poslední dobou docela přejí zajímavým "kapkovým" fotografiím, ostatně na některých blozích je vídám docela často. Mám jen trochu problém s tím, že o pracovních dnech fotit před cestou do práce nestíhám a o víkendech buď jako na potvoru mlhy nejsou anebo jsou, ale mně se právě zoufale nechce vstávat. Ale minulý víkend jsem se probudil trochu dřív než obvykle a hned prvním proloupnutým okem jsem zjistil, že jsou venku právě ty správné podmínky na focení. Protože většinou takové podmínky netrvají dlouho a protože jsem dostal neodolatelnou chuť udělat malý fotografický dárek, během pěti minut jsem byl v plné fotografické polní venku (mezitím se mi stihlo proloupnout i druhé oko) a pospíchal jsem i s makroobjektivem na krku a stativem přes rameno na svá oblíbená "kapková místa".

Nejlepší dvě fotky z cyklu "Kapky nad řekou" jsem už měl příležitost předvést na své loňské fotovýstavě, no a do tohoto cyklu teď nejspíš tak tři nebo čtyři fotky z těch asi sto padesáti nově nafocených přibydou. Důležité je ale říct, že u nás nad Berounkou po ránu docela fouká, což snímání třepotajících se pavučin makroobjektivem na stativu z velmi krátké vzdálenosti moc neusnadňuje.

Pár japonských sopek

Poté, co o víkendu vybuchla japonská sopka Ontake, na které při neočekávané erupci zahynulo 30 turistů, se mě už bezpočet známých ptalo, jestli jsem na této sopce také při svých japonských cestách byl, případně jestli jsem jel alespoň kolem, a jaké to vůbec je lézt na sopky, na kterých si ničím nemůžete být jisti - jestli to není jen obyčejné hazardování se životem, a jak je vůbec možné, že se turisté k sopkám pouštějí, když hrozí erupce. Rozhodl jsem se proto vybrat z bohatého depozitáře pár fotek na toto téma a připsat na závěr pár osobních zkušeností. Několik fotek jsem použil již ve svých reportážích z mých dvou japonských cest, ale přidal jsem i několik dosud nepublikovaných.

Vyhnout se při cestách Japonskem sopkám je prakticky nemožné. Spousta zdejších hor a kopců je sopečného původu, což o nich prozradí typický tvar, a na činnou sopku narazíte snad ve všech obastech Japonska (je jich víc než stovka). Prakticky na celém území japonských ostrovů se využívají k lázeňským účelům horké sopečné prameny a země "topí" na mnoha místech. A informace o aktivitě hlavních sopek je standardní součástí základních informací spolu s předpovědí počasí.

Nedělní miniglosy č.283

Čeští mariášníci si založili svou vlastní odborovou organizaci, kterou chtějí využít pro případ, že by náhodou ztratili fleka.

----------------------

Český prezident Miloš Zeman se účastní konference Dialog civilizací, kterou na Rhodosu organizuje blízký spolupracovník ruského prezidenta Putina, oligarcha Vladimir Jakunin. Protože Jakunin je na sankčním seznamu USA, účast českého prezidenta je braná jako kontroverzní. "Nemyslím, že by pan prezident svým odjezdem na Rhodos nějak porušil dohodnutá sankční pravidla vůči Rusku, protože jeho vytříbené projevy plné bonmotů - zejména pokud jsou v ruštině - nepatří ani mezi potraviny ani mezi jiné sledované komodity," řekl nám český premiér Bohuslav Sobotka. "Ale než se dohodneme s našimi evropskými partnery, jestli jako porušení sankcí nemůže být vnímána prezidentova zpáteční cesta, rozhodně bych ho zpátky do České republiky nepouštěl."

 

O nenápadné blogové reklamě

Není to tak dávno, co jsem mailem dostal zajímavou nabídku. Byla pěkně personifikovaná, oslovován jsem byl přesně, jak to má být "Vážený pane Vápeníku," hned od začátku bylo zřejmé, že se nabídka týká mé blogové stránky, jejíž adresa byla v mailu uvedená. Jen ten obsah... Odesílatel mi totiž k mému nemalému překvapení dále šroubovaně úřednicko-kupeckým jazykem sdělil, že chce, abych mu nacenil, za jakou částku umístím na svém blogu v minimálně třech článcích věnovaných cestování (o jiné prý zadavatel nemá zájem) přiložené odkazy na webovou prezentaci cestovního pojištění společnosti, kterou z pochopitelných důvodů nebudu jmenovat.

Přiznávám, že mě něco takového rozčílilo. Ne ani tak kvůli tomu samotnému požadavku, který považuji za nehorázný (rozhodně jsem přesvědčený, že podobný mail musela dostat řada lidí), ale především kvůli tomu, že se odesílatel mailu vůbec neunavuje s jakýmkoli vysvětlením kontextu, ale jde rovnou k věci. Když jde o peníze, není přece potřeba nic vysvětlovat, jen si milý blogere řekni, jaká je tvoje cena; dáme ti vědět, jestli máme zájem. Není nač se zdržovat, time is money! Vůbec se neřeší, jestli je adresát ochotný to udělat, s ochotou se v textu jaksi a priori počítá, vše je přece jen otázka ceny, o ostatním přemýšlet netřeba.

 

Nedělní miniglosy č.282

Zoologové a lesníci potvrzují, že do Čech se po dlouhé době vracejí vlci. Podle jejich názoru se ale lidé v místech vlčích teritorií nemusejí ničeho obávat. Vlci žijí většinou v ústraní a lidi až na vzácné výjimky nijak neohrožují. Vlka se podle názoru expertů na život církví může oprávněně obávat maximálně kardinál Duka, což potvrzuje stenozáznam z vystoupení bývalého pražského arcibiskupa Vlka, který na posledním zasedání České biskupské konference oslovil svého nástupce slovy "Jen počkej!"

----------------------

Rozhodující hlas v referendu o setrvání Skotska ve Velké Británii měla nakonec slavná příšera Nessie z jezera Loch Ness. Nessie ve volební místnosti na břehu jezera hlasovala proti samostatnosti, která by Skotsko nejspíš příliš vzdálila Evropské unii, a prohlásila, že je sice v principu pro nezávislost Skotska, ale až po vyhlášení výsledků prestižní ankety o největší příšeru Evropské unie, ve které se už Nessie probojovala do finále a i v něm má podle odborníků proti José Manuelu Barrosovi dobré šance na vítězství.

 

Fotohádanka č.16

I když ve svých fotkách často unikám mimo svět reálných barev, přesto je naštěstí můj život barev plný. Stačí mi podívat se do prosluněné zahrady, na hladinu řeky odrážející obraz okolních stromů nebo na usměvavou fotku milovaného člověka na psacím stole, a svět, který se zdál být šedivě pošmourný - počasím, zaneprázdněností či vlastní nenáladou - se najednou zaleskne tisíci barvami, kterým odstíny, jichž jsou schopny nejnadupanější moderní počítače, nesahají ani po pomyslné svůdné kotníky. Barvy, kterých je rázem všude tolik, že i školené oko bude mít potíž s jejich pojmenováním. Je to ještě realita nebo už ne?

O zakletém království

Bylo-nebylo jedno podivné blogové království... Ale ne, nebojte se, nemám tu pro vás pohádku na dobrou noc. Jen malou omluvu bez zbytečných řečí. Připravil jsem totiž pro vás zase po půl roce jednu malou fotohádanku, ale ne a nedaří se mi ji v administraci blogu vytvořit a publikovat. Administrace blogu mi funguje čím dál hůř - při posledním pokusu už mi nešly vkládat ani obrázky ani odkazy, nefungují dokonce ani obyčejné odstavce(!!!), text se automaticky přeformátovává do podivných patvarů, takže zatím s touhle neumytou kůží na trh určitě nepůjdu a počkám, jak se věci vyvinou. Pokud se ovšem vůbec nějak vyvinou, protože mám pocit, že Šípková Růženka v blogovém království se píchla do prstu a všechno - i v plném podzimním slunci - usnulo. Téma týdne se nemění, odmlčely se blogy dne, již třetí týden se nevyměňují reklamy na zajímavé stránky; blogový svět jako kdyby se přestal točit. Trochu mi to připomíná děj románu Země snivců Alfreda Kubina, o kterém jsem kdysi dávno na tomto blogu psal (připojil bych odkaz, ale nejde mi to :-)), tak jen doufám, že to nevezme podobný konec. Pokouším se publikovat aspoň tuto malou omluvu - bez možnosti mít formát textu pod kontrolou - a prosím tedy zdejší návštěvníky o trochu trpělivosti; věřím, že se brzy najde roztoužený princ, který se zdejšími šípkovými keři proseká a probudí zdejší blogovou Růženku takovým polibkem, o kterém si netroufla celou tu dobu v limbu ani zdát. Já mu v jeho lehce deviantních úmyslech budu každopádně držet palce.

Nedělní miniglosy č.281

Ministr dopravy při své generální inspekci na D1 zjistil, že na tomto poli jeho ministerstvu chybí dáma, která měla na D1 na začátku partie podle pravidel stát. Není pak podle jeho názoru divu, že v náročné partii s dodavateli jeho ministerstvo věčně prohrává. "Zatím to vypadá, že moji nesvéprávní předchůdci vyměnili dámu za dva odfláknuté dálniční mosty," neodpustil si ministr rýpnutí do svých politických oponentů. "Bez dámy se ale partie prakticky nedá vyhrát, takže se podle některých střelců z našeho ministerstva budeme muset v dopravě vrátit ke koním." Jestli si koně mají pořídit přímo bývalí automobilisté nebo ministerstvo chce využít pro překvapivý útok vlastní koně, kteří kdysi stávali na polích B1 a G1, ministr neupřesnil. Dobře informované zdroje uvádějí, že oba koně byli vyměněni za 26 metrů dálničních svodidel, přičemž šachoví experti i orgány činné v trestním řízení hodnotí tuto výměnu jako nekorektní.

----------------------

Podle meteorologů letos teplo vydrží až do poloviny listopadu, kdy se podle dlouhodobé předpovědi očekává snížení dodávek zemního plynu z Ruska.

 

Jazykové hrádky

Z cesty po Japonsku jsem si kromě neobyčejných zážitků přivezl i bolavý loket. Nu což, říkal jsem si, zavazadla byla těžká, ruka zatěžovaná, má tedy důvod demonstrovat za lepší podmínky. Dám jí tedy možnost si ulevit, nebude tahat nic těžkého a uvidíme, jestli protestovat přestane. Ale protesty sílily, tak jsem včera nakonec nevydržel a navštívil lékaře, který diagnostikoval nefalšovaný tenisový loket. Považte - já, se svým kavárenským přístupem k aktivnímu sportu, si přivodím tenisový loket! "To jsou paradoxy," řekl by jistě podle svého zvyku pan sládek Ferdinandu Vaňkovi.

Po injekci už loket nebolí jako čert, ale jako šest čertů, a má naordinovaný klid, zůstal jsem dnes proto se svými čerty doma a rozhodl se udělat - byť výhradně pravou rukou - to, co jsem měl mezi tisícovkou svých drobných restů: Založit na blogu speciální "jazykovou" rubriku. Nebojte, nebudou se zde pořádat orgie japonštiny či svahilštiny, dokonce ani nechystám výstavku fotografií hovězích jazyků. Prostě jsem si řekl, že čeština je tak zajímavý jazyk, že si zaslouží sem tam nějakou zmínku i na blogu a že by těm zmínkám slušela zvláštní rubrika.

 

Japonský infračervený pozdrav

Zdejší pravidelní návštěvníci dobře vědí, že - je-li trochu času - rád dělám infračervené fotografie. Měl jsem v úmyslu udělat jich pár i během své nedávné cesty po Japonsku. Skutečnost nakonec byla mnohem chudší, než jsem předpokládal. Cestou se toho totiž pořád hodně dělo a podmínky pro několikaminutové expozice nebyly úplně nejlepší. Vlastně jen tři místa vysloveně lákala k focení s infrafiltrem: Pekelné údolí v Noboribetsu na Hokkaidó (viz článek Peklo přímo pod nohama), vodopád Akiu Otaki v oblasti Tóhoku nedaleko Sendai (viz článek Nekrmte opice) a cedrový prales na ostrově Yakushima (viz článek Za tisíciletými cedry). V Noboribetsu jsem neměl k dispozici stativ, takže infračervené pokusy neměly žádnou šanci, zbyla tedy jen dvě místa a v každém pár pokusů. Výsledkem je následujících pár fotek, které nebudou standardní součástí japonské kolekce, ale využiju je spíše k rozšíření dlouhodobého cyklu Infračervené řeky.

Nedělní miniglosy č.280

Ústav pro jazyk český a VŠE v Praze vytvořili společnou komisi pro přehodnocení výrazu "pět švestek". "Tento výraz se v češtině používá v nezměněné podobě již velmi dlouho bez ohledu na bouřlivý makroekonomický vývoj, takže současných pět švestek vůbec neodpovídá např. pěti švestkám před sto lety," vysvětlil důvody vzniku komise její předseda. "Zatím je jasné jen to, že na pěti švestkách nezůstaneme, ale dojde určitě k posunu. Najít ale shodu na přijatelném počtu švestek nebude jednoduché. Jedna skupina odborníků totiž tvrdí, že je do počtu švestek nutné započítat pouze inflaci, takže výsledek je někde kolem šestatřiceti švestek. Oponenti této teorie ale tvrdí, že švestky jsou v českých zemích stále vzácnější, což je třeba vzít v potaz, a odpovídající hodnotou dřívějších pěti zcela běžných švestek jsou nejvýše tři dnešní vzácné švestky." Navíc možná bude třeba vzít v úvahu i stanovisko prezidenta Policie ČR, který se vyjádřil v tom smyslu, že by nejradši všechna přísloví a všechny anekdoty o švestkách s okamžitou platností zakázal.

----------------------

Ministerstvo práce a sociálních věcí se domnívá, že poslední dobou často diskutovaný kurzarbeit by mělo mít v gesci Ministerstvo školství - stejně jako všechny ostatní kurzy.

 

Grandhotel Budapest (The Grand Budapest Hotel)

Posledním zážitkem mé cesty do Japonska byl let z Ósaky přes Dubaj do Prahy. V letadle 16 hodin čistého času, 2 hodiny na nalodění a 4 hodiny na přestup. Samozřejmě, nedalo mi to, abych si neprohlédl nabídku "palubních" filmů. Nakonec jsem si vybral dva a tím druhým - skoro symbolicky v době, když už jsme se blížili k Evropě - byl zatím poslední film režiséra Wese Andersona The Grand Budapest Hotel. Nevím, jaké máte zkušenosti se sledováním filmů v letadle, ale já logicky spíš ty horší: Mrňavý formát, zvuk překřikující se s hukotem motorů a přiznávám, že moje angličtina není tak dobrá, abych si vychutnal často využitý košatý jazyk jednajících postav. Nicméně filmem jsem se výborně pobavil a rozhodl se podívat se na něj ještě jednou, s českými titulky. Musím říct, že to filmu v mých očích paradoxně trochu ubralo, což považuji za dobrou zprávu, protože mám rád, když film víc oslovuje obrazy a rytmem než dialogy.

 

Nedělní miniglosy č.279

Šéf hradního protokolu Jindřich Forejt, který dlouho úspěšně předstíral, že má vysokoškolský titul JUDr., připustil, že důvodem k veřejnému přiznání, že vůbec není doktorem, byl zvětšující se počet sportovců, kteří se na něj obraceli s prosbou o radu a případnou léčbu svých pohybových potíží. "Nevím, jak k té mýlce došlo, ale případů bylo stále víc," řekl nám blízký spolupracovník dvou posledních českých prezidentů. "Vlastně od rána do večera mi zvonily telefony jen kvůli tomu a já marně vysvětloval, že nejsem žádný slavný fyzioterapeut a nejsem Kolář, ale jen protokolář."

----------------------

Česká armáda si hodně slibuje od plošného rozšíření speciálních bojových neprůstřelných vest Balistika 2009. "Víte, naši vojáci jsou občas v Čechách i na zahraničních misích místními obyvateli neprávem osočeni ze spáchání přestupků nebo dokonce trestných činů," řekl nám mluvčí Ministerstva obrany. "Spoléháme se na to, že poté, co budou všichni vojáci vybaveni novými vestami, se výrazně zrychlí prošetřování podobných obvinění, protože naši vojáci budou mít v takových případech naprosto neprůstřelné alibi."

 

Přeháňka

Pozn.: Je pravda, že jsem si v posledních pěti týdnech užil v Japonsku velmi pestré počasí. Přece jen ale musím přiznat, že návrat do Čech mi přivodil drobný teplotní šok. Ze slunečných pětatřicítek, na kterých jsem končil v Ósace, přišly české přízemní mrazíky a studené deště. Těžko být ale nespokojený; přece kdyby byly všechny dny slunečné, třeba bychom si jich pak méně vážili a méně se na ně těšili. Říkám si proto: Chvála přeháňkám, dešťům a sibériím, kdyby pro nic jiného, tak proto, že nás učí těšit se na okamžik, kdy zase vyjde sluníčko. No a právě taková přeháňka si dnes ode mne vysloužila malou rýmovačku. Rýma, rýmování,... To budou asi ty studené deště :-).

Vítr rozvířil

vlhké seno,

na čele máš teď

zamračeno

blesků a deště

plné oči

a kapky rosy

na obočí

postupně sílí

můj strach hloupý,

že každou chvíli

přijdou kroupy

a jinovatka

bytem na rtu

pak dá mi druhou

žlutou kartu

studená mlha

mléčně hustá

skrývá tvé křivky

mého gusta.

A přesto záříš

v dešti tuze.

Až po uši jsem

ve tvé duze :-).

Nedělní miniglosy č.278

Pozn.: Po dlouhých prázdninách, které trvaly pět nedělí, během kterých jsem poznával krásy a zajímavosti Japonska, jsem tu zpátky jak já, tak i Nedělní miniglosy. U těch prvních poprázninových ještě prosím berte v potaz, že jsem v Japonsku úplně vypustil jakékoli zpravodajství, takže pokud se v mezidobí odehrálo na domácí či světové politické scéně něco převratného, nedozvěděl jsem se o tom, a naopak možná ještě lehce probleskují vlastní zážitky z měsíční dovolené. Tak uvidíme, jak se mi postupně podaří opět "přifázovat".

Podle prezidenta Miloše Zemana Česká národní banka záměrně devalvovala českou měnu, aby odložila vstup České republiky do eurozóny. "Sice je to jako obyčejně úplný nesmysl," řekl nám k tomu jeden z renomovaných finančních analytiků, "ale prezidentovi se touto nehorázností nechtěně podařilo výrazně vylepšit kredit ČNB v očích českých občanů."

 

Ohlédnutí za japonskou cestou

Všechno jednou končí, říká se, a je určitá pravděpodobnost, že toto tvrzení není daleko od skutečnosti. Dokonce i měsíc trvající putování Japonskem, které jsem zprostředkovával návštěvníkům tohoto blogu, skončilo okamžikem, kdy se veliké přetlakové tělo Boeingu 777 zvedlo z dráhy na letišti Kansai v Ósace. V tom je čas spravedlivý, že se hýbe pořád jenom dopředu a postupně ukracuje naše krásné i mizerné zážitky. Je tedy čas podívat se, co se vlastně všechno během mé cesty odehrálo:

Urazil jsem kolem 30 000 km, 6x jsem cestoval letadlem, 45x vlakem (z toho 5x šinkansenem), 36x autobusem, 17x metrem, 9x taxíkem, 3x lodí, 4x rychlovýtahem a 2x lanovkou. Procestoval jsem ostrovy Honshu, Hokkaido, Kyushu a Yakushimu. Bydlel jsem na 13 různých místech a potkal jsem obrovské množství lidí nejen z Japonska, ale i z mnoha dalších míst celého světa. Vylezl jsem na nejvyšší japonskou horu - nikoli jako dobyvatel, ale jako pokorný poutník. Poučil jsem se, jak to vypadá "uvnitř" tajfunu a udělal jsem si v něm dopolední procházku. Viděl jsem jeden z nejmodernějších a nejdelších mostů světa. Povídal jsem si s úžasným starým pánem o tom, jestli na vrcholku Fudžisan žijí duchové. Rozhlížel jsem se z výšky 451 metrů nad Tokiem. Vezl jsem se v kabince jednoho z největších "ruských" kol na světě. Viděl jsem živočichy a rostliny, které jsem dosud neměl tu příležitost potkat. Ráchal jsem si nohy v potoce s horkou vodou ze sopečných pramenů, koupal jsem se ve vodách Pacifiku a Východočínského moře.

Japonsko - Den 31.: Půlden před odletem (Ósaka)

Poslední den pobytu už je takový podivný. Říkáte si, že letadlo letí až pozdě v noci, takže je to vlastně úplně regulérní den, který vypadá, že se dá prožít jako všechny předchozí dny, zároveň už je ale něčím zvláštní. Konec velké cesty se vznáší nad posledním dnem jako barevný papírový drak, kterého není možné přehlédnout, pominout, v myšlenkách se mu vyhnout. Je prostě tam.

Po snídani jsem vyklidil pokoj a nechal si zavazadla u recepce, že se pro ně vpodvečer vrátím. Rozhodl jsem se už prožít poslední den v úplném poklidu, nehonit se v dalším tropickém dni (na poslední dva dny se opravdu hodně oteplilo, zatímco české předpovědi počasí se předháněly, která z nich si troufne zahlásit nižší číslo).

Odjel jsem nakonec vlakem do ósackého přístavu. Netušil jsem, jaký je to labyrint, v jehož průmyslovější části vede jen málo přímých cest pro normální chodce, jako jsem dnes já. Nad hlavou mi burácely náklaďáky jedoucí po velkém mostě, který překlenuje všechny části přístavu, v dálce se pomalounku točilo to nejobrovitější ruské kolo, které jsem kdy viděl, a do šedi přístavních uliček svítily jasné barvy budovy zdejšího Akvária.

Japonsko - Den 30.: Výlet do Kóbe a k mostu u Akashi

Co dělat předposlední den japonské cesty, když jste si den předtím tak docela nesedli s Ósakou? No přece využít JR pass, který vás opravňuje jezdit si zdarma, kamkoli se vám zachce a vyrazit z Ósaky pryč. Chtěl jsem nakouknout do Kóbe a žádné další plán jsem ještě ráno neměl. Vyrazím tedy dnes nalehko na nádraží (příjemná změna po cestování s plnou turistickou polní) a v Kóbe uvidíme. Počasí tentokrát bylo příjemné, sluníčko svítilo a bylo cítit, že začne být co nevidět horko. Nutno říct, že od začátku dne se i Ósaka snažila o příměří: V hotelu si dali záležet s dobrou snídaní, a trochu tak odčinili nedostatek sluníčka v pokoji a začínal jsem mít pocit, že tuším, na kterou stranu od hotelu je nádraží.

Opět jsem vyrazil do bludiště mezi mrakodrapy. Teplo začínalo být cítit, už dopoledne bylo kolem třicítky. Říkal jsem si, že to je asi hlavní důvod, proč Ósačané nejsou v ulicích, ale jsou ještě někde zalezlí, opravdu mezi mrakodrapy jsem se pohyboval skoro sám. A pak jsem uviděl maličký vchod pod zem a ukazatel stejným směrem "Nádraží Ósaka". Proč to nezkusit, vlak jezdí každou chvíli a nespěchal jsem na žádný konkrétní, protože mohu jet kterýmkoli. Sešel jsem proto do podzemní ósacké říše a zůstal jsem úplně opařený:

Japonsko - Den 29.: Jak k sobě s Ósakou hledáme cestu

Na Ósaku a Ósačany jsem zatím slyšel spíš chválu a i proto jsem se rozhodl nebrat toto město opět jen za vhodný odletový bod, ale taky za místo, které zaslouží pozorněji prozkoumat. Pravda, hned po příjezdu jsem zachytil jednu skutečnou kulturní změnu, kterou jsem ocenil: V Ósace se totiž na eskalátorech stojí vpravo a předchází vlevo, stejně jako je tomu například v Praze. Budete se mi možná smát, ale když do vás všude opakovaně od malička vtloukají, že na pohyblivých schodech se má stát vpravo, je pro vás veskrze nepřirozené dělat pravý opak. Tokyo, Sendai, Sapporo a řada dalších míst to po mně chtěla - tam se prostě stálo vlevo a o nějakých jiných než zvykových pravidlech se u toho nemluvilo.

Jinak ale naše krůčky (tedy Ósaky a moje) vstříc jeden k druhému nebyly zrovna nejpřesvědčivější. Ósaka na mne vyrukovala s deštěm, davy lidí na ulicích, značnou nepřehledností a hlavně úplně nejmenším hotelovým pokojem ze všech, které jsem při své cestě využil. Doufal jsem, že pokoj v Ósace mi poskytne dobré a aspoň v mezích možností i prostorné zázemí pro závěrečné zabalení všech věcí. Věřil jsem, že se nebude opakovat situace, kdy místo skříně jsou na pokoji jen tři ramínka. To se - pravda - opravdu neopakovalo, ale jen proto, že ramínka na pokoji hotelu v Ósace byla jen dvě.

Japonsko - Den 28.: Návrat z ostrova cedrů

S yakushimskými domácími jsme k sobě nakonec našli poměrně rychle cestu: Já obdivoval a ochotně jedl snídaně, které připravovala paní domácí a oni měli radost, jak mi chutná, a taky že jsem odmítl lákavou nabídku (vůbec první během pobytu), abych vyzbrojil svou ruku vidličkou. Rezolutně jsem nabízený trojzubec odmítl a dal přednost hůlkám, načež si celé publikum - ostatní japonští hosté i všechen personál - sedli a stoupli tak, aby dobře viděli, co budu dělat. Některé mé originální postupy u nich budily veselí, ale nakonec kvitovali, že jsem se najedl, a to dokonce rychle. Hlad není jen nejlepší kuchař, ale má zjevně pozitivní vliv i na jemnou motoriku.

Japonsko - Den 27.: Za tisíciletými cedry (Yakushima)

Hned po snídani prvním autobusem jsem vyrazil do hor, konkrétně do oblasti Shiratani Unsuikyo, která se rozkládá na více než 400 ha ve výšce od 600 do 1200 m a je jedním z východišť tras do vnitrozemí ostrova, ale jsou tu kolem i tři naučné stezky, celkem asi na 7 hodin chůze v terénu. Rozhodl jsem se vystačit s nimi a seznámit se jen se starým cedrovým lesem v okolí. Můj vytoužený nejstarší cedr s názvem Jomonsugi, jehož věk se odhaduje na 7200 let, jsem tak samozřejmě na vlastní oči nespatřil, ten je schovaný v odlehlejší a méně přístupné části ostrova (a je to pro něj jen dobře). Až se na ostrov jednou - v tomhle životě nebo v těch následujících - vrátím, vyhradím si na jeho návštěvu dostatečný čas. Myslím, že nemusím spěchat; Jomonsugi už nějakou dobu roste a pár lidských životů snad bude ještě pokračovat. On i každý z těch nádherných starých cedrů na následujících obrázcích má své speciální jméno, které bych mu neměl upřít, ale až na výjimky se mi všechny ty názvy pletou, tak než abych nějakého cedříka omylem překřtil, radši se spokojím s tím, že jde prostě o nádherné tisícileté cedry.

 

 

Japonsko - Den 26.: Trajektem na ostrov Yakushima

Vymyšlené jsem to měl dobře: Nepůjdu na snídani (nešel jsem), popadnu zavazadla (popadl jsem) a vyrazím na již známý autobus mezi šinkansenovým nádražím a přístavem (vyrazil jsem). Tam budu v 7:15 (otevřeno mají od 7:10, takže budu mezi japonskými dovolenkáři tak stopadesátý v řadě. Stopadesát lidí by ta veliká loď s názvem Yakushima 2 (pro klid duše jsem se radši neptal, jak skončila Yakushima 1) snad mohla uvézt. Na nádraží jsem došel a postavil jsem se do fronty na autobus. Hmmm, jsem tu brzo, autobus jede až za 20 minut. Co, milý Petře, kdybys na autobus nečekal a šel do přístavu pěšky? Je to z kopce a trochu pohybu před čtyřhodinovou plavbou nemůže škodit. Jakmile mě to napadlo, tušil jsem, že to není dobré rozhodnutí, zvlášť s mým japonským dezorientačním smyslem, ale přesto jsem vyrazil. Po pěti minutách jsem musel uznat, že nejenom tuhle trasu nepoznávám, ale navíc není ani z kopce. Hergot, vždyť jsem si tu cestu včera vyzkoušel, tady není možné se ztratit! Inu, milý Petr dokáže (v Japonsku) zabloudit i na místě, které už zná.

Japonsko - Den 25.: Až na jih Kyushu (Kagoshima)

Ráno jsem vstával ve 4 hodiny, abych už kolem páté byl na nádraží a začal svůj postupný přesun na jihozápad. V noci mě ještě napadlo to, zda náhodou taky šinkanseny nemají nějaké "nemístenkové vozy". Sice jsem si to původně nemyslel, protože jsem při svým mnoha cestách šinkansenem vždycky místenku měl, ale tuhle praxi znám z normálních nešinkansenových expresů. Stálo mi za to v noci vstát a hned myšlenku konzultovat s internetem a - zjistil jsem, že "můj" kagoshimský šinkansen Sakura by měl mít hned 3 nemístenkové vozy. Protože vlak vyjíždí z Ósaky a já budu v Ósace nastupovat, rád bych viděl sílu, která by mi zabránila do vlaku nastoupit jako jeden z prvních, nebo mě dokázala během cesty na jih Kyushu s vozu vytlačit. To byla akce, do které jsem vkládal největší důvěru, měl jsem ale rozmyšleno ještě několik dalších plánů a našel jsem dokonce noční expres autobus z Ósaky až do Kagoshimy, který jede pěkných 15 hodin, ale taky nakonec dojede. Trochu mi tohle plánování připomnělo moje varianty cesty na Lefkadu, když jsem si nechal uletět letadlo (viz článek Jak se při cestování vyhnout nudě).

Japonsko - Den 24.: Den poté (Nara, Kyoto)

Už při své první návštěvě Kyota před třemi lety jsem se chtěl jet podívat do Nary, dávného hlavního města říše, které leží kousek od Kyota a vláčkem se do něj lze dostat v pohodě za 45 minut. Nepodařilo se mi to, Kyoto mě natolik uhranulo svými vlastními zákoutími, že jsem se do Nary nevypravil, proto jsem tak učinil tentokrát. Je ale pravda, že den po tajfunu neprobíhalo ještě všechno úplně optimálně. Když ráno v očekávanou hodinu lokální vlak do Nary nepřijel, pochopil jsem, že spojení bude mít ještě určité mouchy. Místo toho přijel tzv. "rapid" vlak, u kterého jsem si myslel, že je "rapid" proto, že nestaví ve všech zastávkách. Pochopil jsem ale, že ráno po tajfunu se "rapid" vlak pozná podle toho, že staví sice ve všech zastávkách, ale ve všech neotevírá dveře.

Cesta to nebyla úplně pohodová, místo 45 minut trvala 2 hodiny, stavěli jsme na každé mezi a před každým mostem (ano, řeky byly ještě rozvodněné, ale už ne zdaleka tolik, jako v noci), vlak byl napráskaný lidmi, z nichž cca polovina byli nejaponci, kteří měli Naru ve svém cestovatelském programu. Poznal jsem proto několik zajímavých rodin, jeden bavorský pár a taky Italy a Francouze, kteří vůbec mají tady v Japonsku poměrně silné turistické zastoupení. Řidič pořád něco říkal do mikrofonu a snažil se vysvětlovat, co se na trati děje, ale z jeho japonštiny jsem rozuměl jakžtakž pouze číslovkám a taky tomu, že se v každé větě dvakrát omlouval.

Japonsko - Den 23.: Kyoto uprostřed tajfunu

Jak už jsem včera avizoval, Kyoto, které mám právě po tři dny jako dočasné útočiště, dnes přefrčel tajfun Halong. Původně jsem si myslel, že přejde v noci a já ho zaspím, ale teprve po probuzení jsem si všiml, že všechny předpovědi časů jsou uváděné ve "světovém čase", takže tajfun se oproti mým původním předpokladům zpozdil o osm hodin. Už ráno lilo jako z konve, ale pořád to byl ještě liják, který se docela často vidí i v našich končinách, standardní průtrž mračen, jen trochu dlouhá. Čerf, který není uvyklý tajfunům a nedokáže je rozeznat, se domníval, že kýžená hodina už nastala, vzal tedy fotoaparát, udělal protitajfunová opatření (peněženka do vlastního igelitu, mobil do vlastního igelitu, nepromokavý návlek na foťák a deštník do igelitové tašky (nakonec nebyl k ničemu, protože se stejně ve větru pořád lámal, tak jsem zůstal při normální bundě do deště). Ostatně myšlenka jít se projít do tajfunu a nenamočit se, je samozřejmě úplně z cesty.

Velice pěkně se ukázal rozdíl mezi mediální hysterií a ryze praktickým přístupem lidí v zasažených oblastech. Zatímco televizní reportéři měli stále vytřeštěné oči a informovali hlavně o excesech, nomální lidé to přijali naprosto prakticky. Když jsem něco po deváté odcházel z hotelu, myslel jsem si, kdovíjaký hrdina nejsem, ale slečna na recepci se jen prakticky zeptala, jestli se venku zdržím nebo se vrátím rychleji, protože oni potřebují vědět kvůli úklidu pokoje. Venku jsem rovněž zjistil, že to, že je právě tajfun, ještě nebrání místním nejen chodit venku pěšky, ale dokonce ani v jízdě na kole (s deštníkem) nebo na skútru (v pláštěnce).

Japonsko - Den 22.: Kyoto aneb patent na tajfuny

Už jsem se zmínil v předchozím článku, že dnes jsem cestoval z Matsumota do Kyota, což jsou rychlými japonskými vlaky asi 3 hodiny cesty. Je pravda, že předpověď počasí příležitostně sleduji, takže jsem zachytil existenci tropické bouře, která má dnes dorazit nad japonské vnitrozemí. Je ale pravda, že jsem tu bouři nebral moc vážně, do té doby, než mi jeden hodný pán, kterého jsem poznal v návštěvnickém centru Fuji, napsal e-mail s kontaktním telefonem na sebe, kdyby se něco v Kyótu kvůli tajfunu stalo. Tehdy jsem poprvé vzal přicházející tajfun (vida, už povýšil z tropické bouře na tajfun a dostal dokonce jméno Halong) více na vědomí.

Uvědomil jsem si, že se v řadě ohledů opakuje situace zpřed tří let. Tehdy jsem se snažil dostat do Kyota z Kanazawy proti přicházejícímu tajfunu a musel jsem jet skoro šest hodin autobusem, protože všechny vlaky byly mimo provoz. Abych se nedostal do podobného problému, jel jsem dnes raději dřívějším spojením, protože vím, že zastavit kompletní vlakovou dopravu v Japonsku není problém. Už když jsem přestupoval v Nagoyi, hlásil nádražní rozhlas, že je přerušen provoz na jižní lince šinkansenů, nicméně do Kyota jsem se ještě dostal bez problémů. Sice cestou hodně lilo, ale po příjezdu do Kyota se situace docela zklidnila a večer jsem si vyšel dokonce na tříhodinovou procházku po městě, která byla úplně pohodová, byť občas jsme museli vytáhnout deštník a občas silněji zafoukalo.

 

Japonsko - Den 21.: Matsumoto jako křen (samozřejmě wasabi)

Jsem se zápisky jeden den pozadu, ale vypadá to, že se mi podaří ztrátu dohnat zásluhou počasí. Na Japonsko si totiž dělá zuby tropická bouře, která koketuje s mohutností tajfunu, takže ti, kteří mají rádi katastrofy, už hovoří o silném tajfunu, který smete v celém Japonsku, na co přijde, zatímco realisté vyhodnotili, že bude prostě nějakou dobu hodně foukat a hustě pršet. Mne to ale nezaskočí, protože na něco takového jsem zvyklý: Kdykoli jsem v Japonsku a jedu do Kjóta, je právě tajfun! Zatímco zatím lze podle ohlasů soudit, že mě tu většinou Japonci rádi vidí, nebo jim aspoň jsem tiše lhostejný, jsou jistě především z makroekonomických důvodů - rádi, že do Kjóta nejezdím častěji.

Protože se na ulici střídavě dá chodit a žení se čerti ze všech japonských pekelných údolí, je čas na dopsání včerejší reportáže, dokonce i s několik fotkami starými tři dny (fotil jsem je odpoledne, když jsem do Matsumota přijel od hory Fudži, ale nestálo za to dělat z těch pár fotek samostatnou reportáž.

Japonsko - Den 20.: V Japonských Alpách (údolí Kamikochi)

Po rozloučení s krásnou Fudžisan, kolem které se točilo celých šest dní mého putování, jsem se přesunul vlakem do Matsumota, které je známé jako dobré východiště pro výlety do oblasti Japonských Alp. Ostatně nedaleko odtud je Nagano, kde se konaly v roce 1998 zimní olympijské hry a nějakou dobu jsem koketoval i s myšlenkou jet se podívat, kde to naši hokejisti získali slavné zlaté olympijské medaile. Ale pak jsem si řekl že si najdu zábavnější program než je focení moderní haly. Už cesta vlakem byla zajímavá, protože vysvětlit slečně na malém nádražíčku v Kawaguchiku, že potřebuji jízdenku do Matsumota, k tomu příplatek na express a místenku z Otsuki do Kofu a z Kofu do Matsumota, bylo nad moje jazykové schopnosti. Na místence, která byla jen v japonských znacích, jsem se snažil identifikovat tři důležité body - vagón, řadu a sedadlo a při nejlepší vůli jsem našel pouze vagón a řadu a tím jsem si nebyl ještě jistý. Ale slečna za přepážkou mě uklidňovala, že to bude OK a že je místo voleno tak, abych mohl cestovat já i zavazadlo. Nu co, řekl jsem si, uvidíme. Vagón č.8 poznám a řadu č.6 taky, na místě pak uvidíme.

 

Japonsko - Den 19.: Ohňové loučení s Fudžisan

Poslední den mého pobytu v oblasti Fudži se začalo všude kolem něco dít: Všichni pobíhali o něco rychleji, ve městě kolem jezera byl ještě větší šrumec než jindy, začaly se objevovat nové přenosné i čerstvě stlučené stánky. Ptal jsem se, co se děje, a bylo mi vysvětleno, že večer bude nad jezerem velký ohňostroj, což je jedna z největších akcí v roce a všichni si mysleli, že jsem si termín pobytu vybral právě tak, abych tu na ohňostroj byl přítomen.

Ono je to těžké - ohňostroje nemám rád už od mala, nikdy mě rachotem doprovázená a po pekle trochu čpící barevná podívaná moc nezajímala. Vzpomněl jsem si na svou dávnou dovolenou v Roháčích, kde jsem si chtěl v úplném klidu odpočinout a dorazil jsem omylem přesně na tradiční a světově vyhlášený folklórní festival (což všichni místní brali z mé strany jako záměr, protože zájemců o folklór bylo tolik, že se do malého podroháčského městečka zdaleka všichni nevešli. Tehdy jsem každé ráno ještě před šestou (kdy spustil první folklór z obecního rozhlasu) utíkal za tichem vysoko do hor.

Japonsko - Den 18.: Na vrcholu krásné Fudžisan

Trochu jsem se bál, jak bude cesta od páté stanice narvaná. V sezóně Fudži - tedy v červenci a v srpnu - se tu prý někdy sejdou skutečné davy, člověk jde pořád v nějaké skupině nebo štrůdlu a v exponovanějších místech - zejména mezi stanicí č.7 a 8, kde se nestoupá štěrkem ale po pevných skalnatých úsecích, během kterých často přijdou k duhu napevno zabudované řetězy - se tvoří fronty. V takovém případě bych měl asi docela problém, protože mám za sebou nerad rychlejší šplhavce a pouštím je před sebe, no a to by se taky klidně mohlo stát, že bych pořád jenom pouštěl a sám nikam nelezl :-). Ale bylo to nakonec docela dobré, davy nebyly tak strašné, chodilo se po jednotlivcích a malých skupinkách a mezery byly i několikaminutové. Samozřejmě pořadí se stále mixovalo podle toho, jaké kdo zvolil tempo výstupu, kolik věnoval odpočinku na stanicích, byli dokonce i tací, kteří odpočívali vleže přímo na kraji cesty. Stávalo se proto, že jsme se s jedněmi lidmi míjeli několikrát a s jedním mladým japonským párem jsme už na sebe z legrace mávali, protože jsme se cestou minuli snad dvacekrát. 

Japonsko - Den 17.: Fudžisan - po stopách dávných poutníků

Už když jsem byl na Fudži před třemi lety poprvé, uvažoval jsem nad tím, že poctivé by bylo začít výstup už dole pod horou a ne, že se člověk nechá do půli cesty vyvézt autobusem nebo - jako já tehdy - dokonce taxíkem. Ale ono to většinou je dáno i nedostatkem času. Výstup na Fudži je i z oné "páté stanice", kam jezdí autobusy, docela makačka, protože i tak je to 1500 až 1800 metrů převýšení, což si prostě v našich horách, byť jsou nádherné, nevyzkoušíte. Podle průvodců i takový výstup trvá 6 až 10 hodin a k tomu musíte připočítat i cestu dolů, protože to taky není úplně procházka parkem s rozkvetlými sakurami. Prostě Fudžisan je krásná a obrovitá hora, solitérní, náladová, a i proto jedinečná.

Když jsem se vrátil ze své první cesty na Fudži, pociťoval jsem dluh. Jednak proto, že jsem si vytoužený vrchol ani pořádně neprohlédl při denním světle, ale byl jsem po noci na špičce hory tak promrzlý, že jsem hned po rozbřesku pádil dolů za teplem a na autobus, jak to šlo nejrychleji. Jednak ale právě proto, že jsem na horu nevylezl odspodu jako staří poutníci v dobách, kdy ještě autobusy ani auta na pátou stanici nejezdily. Proto jsem se rozhodl vyjít z tradičního startovního místa, chrámu Fuji Sengen, do kterého je to asi půl hodinky volnou chůzí do povlovného kopce ze železniční stanice Fujisan.