Když jsem letos v létě podnikl svou pouť na vrchol krásné japonské sopky Fudžisan, nebyla důvodem jen moje zvědavost, jaký bude zrovna z vrcholu výhled, koho cestou potkám a co všechno ještě vydrží můj poněkud zanedbaný organismus. Jak jsem se ve svých reportážích občas zmiňoval, chtěl jsem využít tuhle cestu i jako obyčejný poutník - k tomu, abych správně naformuloval svoje nejdůležitější přání a abych našel správný způsob, jak o splnění takového přání poprosit vlídné nadpřirozené síly sídlící jistě v okolí vrcholového kráteru, ne-li rovnou v něm. Dalo by se říct, že šlo tedy částečně i o cestu vypočítavě investorskou, kterou lze popsat stroze účetnickým jazykem jako: Já nabídnu svou námahu, zarputilost a soustředění a očekávám za to od vrcholových božstev konkrétní "protiplnění".
Poptával jsem se místních "podfudžisanistů", jak se taková věc dělá, aby pravděpodobnost úspěchu byla co nejvyšší. Nakonec jsem z různorodých odpovědí vydestiloval následující postup: Dole na úpatí hory, před chrámem, který stojí na úplném počátku staré tradiční poutní cesty, je třeba najít na cestě kousek kamene - nemusí to být nic velkého, protože účinnost přání neroste s vahou kamenolomu, který si nesete v batohu; stačí symbolický kousek. No a tenhle kámen cestou v kapse různě svíráte, zahříváte, tisknete, žmouláte a hladíte a přitom myslíte na své přání a v duchu odpovídáte sami sobě na spousty tak zvídavých a všetečných kontrolních a upřesňujících otázek, že si připadáte skoro jak na grilování v europarlamentu. No a když se vám podaří s tím kamínkem vylézt zdárně až nahoru, obejít celý vrcholový kráter a po namáhavém výstupu své přání zopakovat v místním chrámovém prostoru (prý stačí česky, místní duchové si s překladem poradí), bude vaše přání přijato ke zpracování, i když pochopitelně - jak je v byrokratickém aparátu tradicí - nikdo nemůže nic slíbit.
Fudžisan v oblačné zástěře (foceno od jezera Kawagučiko):
Ono se doporučuje leccos: Něco si přát, když padá hvězda, když ukroutíte knoflíky kominíkovi, když spatříte polární záři nebo když rozbijete broušenou skleničku po babičce, ale to jsou takové celkem obyčejné situace, kdy člověk svá rychlá přání možná nemyslí úplně vážně a bere to jen jako zajímavou tradici. Své fudžisanské přání jsem měl ovšem rozmyšlené už dávno a vlastně jsem s ním do tohohle roku vstupoval jako s tím nejdůležitějším, nejkonkrétnějším a nejuvážlivějším soukromým přáním za dobu, kterou pamatuji. Měl jsem ho jasně naformulované předem, abych v klíčovém okamžiku z nedostatku kyslíku nezazmatkoval a nějak ho na poslední chvíli nezvojtil, a dobrou polovinu času stráveného na vrcholu majestátní hory jsem se věnoval právě tomu, abych na žádný krok svého "podání" nezapomněl, nebyly v něm žádné dvojznačnosti (znáte přece, jak úřady dokážou využít každé formální drobnosti, jen aby nemusely konat) a nadpřirozený vrcholový úřad neměl žádný prostor, jak se z plnění mého přání vyvléct.
Není teď tolik důležité, jaké to konkrétně bylo přání, ostatně navzdory své průzračné jednoduchosti by se osobám nezainteresovaným (a možná vlastně i zainteresovaným) mohlo zdát obtížně pochopitelné, přičemž zkratkovitý blogový svět ho neumožňuje vysvětlit v plné šíři a košatosti a se všemi souvislostmi. Důležité je, že se toto přání opravdu splnilo a japonské božské úřady tak opět potvrdily svou naprostou spolehlivost a fascinující rychlost (tachyony by mohly jen závidět). A já jen ohromeně zírám, žmoulám pokorně a vděčně černý oválný kamínek sebraný z prachu klášterní cesty a raduji se radostí (doufám) beze stop zištnosti. Stojím v úctě před silou přírody před odhodláním i lidskou dovedností a nedovedu o tomhle víkendu myslet na nic jiného. Ani na Nedělní miniglosy, jejichž absenci mi tento týden, věřím, odpustíte. Tenhle prodloužený víkend je pro mě sváteční a zdaleka ne jen kvůli kulatému výročí 17. listopadu, i když jsem k němu chtěl původně napsat nemálo poznámek a glos politického charakteru. Ale politika (a cokoli jiného) musí vždycky scvaknout podpatky a klidit se zázrakům z cesty.
Černý kamínek ze zázračné Fudžisan se bude ještě hodit, mám na něj do dalších týdnů, měsíců a let vymyšlenou ještě spoustu dalších navazujících přání a úkolů, takže se budou mít příslušné úřady co otáčet, aby udržely svou vysoko nasazenou laťku. Věřím jim a spoléhám na ně, protože nic z toho není v mé moci. S tím, s čím se můžu spolehnout sám na sebe, nebudu nadpřirozenou vrchnost otravovat; už takhle i beze mne ti chudáci nevědí, co dřív.
Hned potom bude kamínek volný k zapůjčení všem, kdo ho budou potřebovat. Ale pozor - funguje jen na půvabné Fudžisan. Kdoví, co by mohl nadělat za paseku na Sněžce či na Gerlachu! :-)
Přeji vám ke všem řádným i překvapivým svátkům co nejvíc splněných přání a radosti.
Související články:
Povídečka O padající hvězdě z roku 2011
Reportáže z letošního léta:
Reportáž ze září 2011: Výstup na Fudžisan
"Vteřinová reportáž" z východu slunce na Fudži: Goraiko - východ slunce na Fudžisan
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.