Předvánoční fotoprocházka Prahou

Jak místní štamgasti už dávno dobře vědí, 22. prosince slavím své "volitelné narozeniny", tedy den, kdy jsem se sice oficiálně nenarodil a nemám ho ve svém rodném listu, ale je pro mě nejméně stejně důležitý. Pokud jde o věk, jsem zatím pořád ještě mrňous, však na mém volitelně-narozeninovém dortu jsou teprve čtyři svíčky. Přesto ale mám pocit, že víc než 90% toho, co jsem kdy zažil, se vměstnalo právě do čtyř posledních let, tak intenzivně poslední roky prožívám. Každý rok si myslím, že intenzivněji a radostněji už to nejde, a každý další rok mě přesvědčí o opaku. I konec toho čtvrtého dal předchozím třem fleka.

Jako tradičně, i letos jsem narozeniny oslavil fotografickou procházkou po Malé Straně, tedy po mém "volitelném rodišti". Snad se domažličtí patrioti neurazí, ale kam se v tomto srovnání na malostranské uličky hrabe moje skutečné rodiště, kde jsem se pouze "stihnul" narodit a rozhodně jsem nikdy neměl žádné nutkání o svých skutečných narozeninách jezdit bivakovat před domažlickou porodnici, tím spíš, že starý objekt, myslím, dokonce před nedávnem zbourali :-). Ale každého dvaadvacátého prosince měl to večer po práci naprosto neodolatelně táhne na Malou Stranu, do úzkých uliček pod Hradem, ve kterých dva dny před Vánoci panuje zvláštní atmosféra. Tentokrát bylo teplo a větrno, což vůbec neodpovídá situaci před čtyřmi lety, kdy mrzlo a bylo pěkně naklouzáno. Ale i když byly podmínky jiné, to důležité je pro mne v malostranských uličkách pořád: Ozvěna mého vědomého narození a duch upřímné - takřka antikafkovské - proměny.

 

Tohle je moje "rodná" ulička. Bude-li mi někdy v patách mafie, dostihne mě snadno: Bude dobře vědět, že každý rok 22. prosince večer se v této uličce objevím, projdu se jí až na její konec a zase zpátky a zcela jistě vytáhnu fotoaparát (a možná i stativ) a pokusím se stejně jako každý předchozí rok znovu zachytit prchavou předvánoční atmosféru a nádherný obraz uchovávaný v mé paměti a ve zdejších zdech jako zvuk krásné písně v drážkách gramofonové desky.

Tentokrát jsem na svých toulkách Malou Stranou došel až na Nové zámecké schody. Se svým vybavením jsem budil dojem skutečného fotografa, takže si přede mne sedl na schody důvěřivý sympatický turista z Řecka a zeptal se mne, jestli bych ho nevyfotil. Proč ne? To, že nefotím s bleskem, ale jen na dlouhou expozici, jsem mu zatajil. Přesto se k mému překvapení ani nepohnul, takže ho ani dlouhý expoziční čas 2.5 sekundy nerozmazal. Má moji úctu! A za odměnu e-mailem malý dárek z předvánoční Prahy :-).

Z podhradních malostranských výšin jsem jako tradičně došel až k Vltavě u Karlova mostu. Tentokrát na řece nebyl skoro žádný provoz, takže o žádném "reji světel" nemohlo být řeči, ale přesto jsem našel záběr, který mě svým světlem potěšil. Expoziční čas 13 sekund už trochu vyhladil vichrem zčeřenou hladinu řeku a dal vyniknout bílým plynovým lampám. A protože hledám kandidáta na zajímavé pražské péefko, chtěl jsem, aby byly v obrazu větší tmavé plochy.

Kousek proti proudu se blyštil majestát historické budovy Národního divadla. Copak asi právě uvnitř hrají? Dlouhý expoziční čas dokáže zachytit stopy světel, ale nikoli zvuku.

Pod starodávným gotickým rámem mostního oblouku kromě občas proplouvajících labutí vykukovalo i Rudolfinum. I do něj směřovaly davy slavnostně oblečených lidí, jak jsem se ještě později stihl přesvědčit, když jsem procházel kolem.

No a máte-li při nočních toulkách k dispozici stativ, byl by skoro hřích neroztočit na obrázku mlýnské kolo na Čertovce. V reálu se sice na pohled sotva hýbe, ale při půlminutové expozici to na fotce frčí, jako kdyby kolo nepoháněla líná Čertovka, ale výkonní dovozoví čertíci z Niagarských vodopádů :-).

Domů jsem se sice dostal až v noci, vyfoukaný od silného vichru a navzdory teplému počasí docela vymrzlý. Při každých "volitelných narozeninách" to tak u mne je, ale přesto mě něco moc příjemného hřeje uvnitř, teplo, na které si ani okolní mráz či studený vichr nepřijdou. Výkonná vnitřní kamínka, která v posledních týdnech ještě nabrala na intenzitě a sálají jako o závod.

Čtyři roky se nemusí zdát jako bůhvíjaký věk. Ale můžu vám potvrdit, že každý den v tomhle "volitelném životě" stojí setsakramenstky za to! I když jdu ještě v úterý před Vánoci do práce, je zřejmé, že moje Vánoce už začaly!