Japonsko - Den 26.: Trajektem na ostrov Yakushima

Vymyšlené jsem to měl dobře: Nepůjdu na snídani (nešel jsem), popadnu zavazadla (popadl jsem) a vyrazím na již známý autobus mezi šinkansenovým nádražím a přístavem (vyrazil jsem). Tam budu v 7:15 (otevřeno mají od 7:10, takže budu mezi japonskými dovolenkáři tak stopadesátý v řadě. Stopadesát lidí by ta veliká loď s názvem Yakushima 2 (pro klid duše jsem se radši neptal, jak skončila Yakushima 1) snad mohla uvézt. Na nádraží jsem došel a postavil jsem se do fronty na autobus. Hmmm, jsem tu brzo, autobus jede až za 20 minut. Co, milý Petře, kdybys na autobus nečekal a šel do přístavu pěšky? Je to z kopce a trochu pohybu před čtyřhodinovou plavbou nemůže škodit. Jakmile mě to napadlo, tušil jsem, že to není dobré rozhodnutí, zvlášť s mým japonským dezorientačním smyslem, ale přesto jsem vyrazil. Po pěti minutách jsem musel uznat, že nejenom tuhle trasu nepoznávám, ale navíc není ani z kopce. Hergot, vždyť jsem si tu cestu včera vyzkoušel, tady není možné se ztratit! Inu, milý Petr dokáže (v Japonsku) zabloudit i na místě, které už zná.

Po nějaké době jsem zjistil, že jsem pravděpodobně někde omylem zatočil a vyrazil jsem druhou hlavní třídou kamsi ke kagoshimskému letišti. To mělo zajímavý následek: normálně ve městě bych neměl problém si mávnout na taxík, ale cestou mezi městem a letištěm kupodivu moc prázných bloumavých taxíků nejezdí, jen obsazené. Jedna možnost je vrátit se, ale budu mít pořádné zpoždění (ve víře ve svůj orientační smysl jsem ušel už notný kus cesty), druhá možnost… Těžko mluvit o druhé možnosti, když netuším, kde jsem. V tu chvíli vedle mě zastavil autobus. Dlouho jsem neuvažoval a nastoupil jsem, minimálně mne zaveze zpátky do města, kde už chytnu nějaký taxík. Chtěl jsem původně jen popojet, ale když jsem viděl, kam autobus směřuje, nechal jsem ho jet dál. A dál a dál… Po dvaceti minutách jízdy mi autobus zastavil deset metrů od vchodu do "trajektové kanceláře". Měl jsem sice po své ranní exhibici půl hodiny zpoždění, ale loď byla naštěstí opravdu veliká a vešli jsme se do ní úplně všichni, kdo jsme to měli v úmyslu, někteří i s auty.

Pohled z trajektu na kagoshimský přístav. Na místě jsou čtyři neznámí japonští turisté a jeden známý (protože můj) batoh.

Oproti ránu probíhala cesta pozoruhodně klidně. Omezený na pouhý prostor - byť velké lodi - nemohl jsem moc bloudit, nakonec jsem vždycky došel zpátky do recepce. Je zajímavé, že cestující neměli skoro vůbec žádný zájem pobývat venku a sledovat cestu. Radši si rozprostřeli deky uvnitř lodi ve velkých společných klimatizovaných kajutách anebo pospávali na chodbách. Venku nás bylo jen pár; nejsem sice žádný mořský vlk, ale když mám sakra jednou za život možnost brázdit pomezí Pacifiku a Východočínského moře, nebudu spát uvnitř a čekat, až to v přístavu na Yakushimě drcne. Odměnou mi bylo povídání s několika zvědavými Japonci, poznal jsem tři španělské lezce (aspoň mi tak připadali, protože pořád dělali nějaké procvičovací cviky, tak jsem myslel, kdovíjací jsou to lezečtí profesionálové (na Yakushimě jsou i velmi exponované lezecké terény) a taky jsem na vlastní oči spatřil létající rybu. Jestli byla z Pacifiku nebo z Východočínského moře, to bohužel nemůžu soudit, ale letěla pěkně.

Jeden ze španělských "profíků" sleduje chvíli po začátku cesty sopku Sakurajimu (její vrchol má aktuálně něco přes 1100 metrů).

Pokud jde o čas, měl jsem trochu výpadek proti plánu. Myslel jsem, že se mi podaří dostat na Yakushimu prvním "rychlým" spojem, takže bych mohl kolem desáté být na místě, nechat si věci v penziónu a hned vyrazit do hor. Je ale podstatný rozdíl, když přijedete v 10, a nebo v jednu odpoledne. Než se vymotáte z přístavu, najdete penzión a vydechnete, jsou tři a hory vyžadují čas. Ale řekl jsem si, že na rychlé seznámení s ostrovem bude nejlepší téměřokružní jízda s cílem v nějakém zajímavém místě. A takový podobný autobus vyjížděl v 15:28 z městečka Miyanoura, ve kterém jsem bydlel, a končil přímo u proslulých vodopádů Oko-no-taki. Moc jsem nepřemýšlel a nastoupil jsem; přece nebudu paní Štěstěně přistřihávat zbytečně křidélka.

První pohled na ostrov ještě z trajektu. Hory nevypadaly úplně přátelsky, ale nakonec se ukázalo, že prostě bývají často zatažené těžkými dešťovými mraky.

Výlet to byl na hodinu a půl cesty tam, půl hodiny u vodopádů na rychlé focení a zase hodinu a půl zpátky, je ale pravda, že jsem tou jednou cestou získal nejen zajímavé fotky, ale hlavně docela přesnou představu, kde na ostrově co je a kudy se kam dostat. A také jsem měl dobrou příležitost pěkně v suchu poznat jednu ze zvláštností ostrova, že totiž skoro pořád někde na ostrově prší. Chvíli leje, chvilku pere slunce, občas yakushimská příroda zvládne obojí najednou a pak jsou z toho nádherně jasné duhy. Ale během dne prší opravdu mnohokrát, je tedy dobré mít slušné vybavení proti vlhkosti a na větší lijáky potápěčské brýle. Mimochodem, tři španělští profíci se aklimatizovali úplně stejně jako já, takže jeli stejným autobusem a taky až na konečnou k vodopádům a hned zpátky. No jo, asi polezou až zítra, pěkně od kuropění (jestli tady taky mají kury anebo jen opice a jeleny, jak se píše v průvodcích), to profíci tak dělávají.

Dvojitý vodopád Oko-no-taki má oficiální výšku 88 metrů (je dobré mít v záběru pro srovnání velikostí nějaké lidičky) a dostal se mezi 100 nejkrásnějších japonských vodopádů. Není divu. A vody má pořád dost. Škoda, že jsem měl tak málo času, oblezl bych ho poctivě ze všech možných stran a pohledů. Ale to celou Yakushimu.

V osm jsem byl zpátky a zjistil jsem, jaký je nezvyk nemít k dispozici internet. Vůbec komunikace nebyla silná stránka yakushimské zastávky, protože domluva jinak než japonsky prakticky nebyla možná. Zpočátku to malinko drhlo, na některé organizační věci ruce, nohy a dobrá vůle nestačí, ale ráno má být hned v sedm tradiční japonská snídaně, to, myslím, roztají ledy. Teď jen připravit věci do hor a pořádný plán, co je možné všechno vidět. Bohužel, za jediný pořádný celý den se toho vzhledem k charakteru ostrova moc v horách absolvovat nedá. Nejzajímavější místa předpokládají alespoň dvoudenní trek s přespáním na některé z chat. Měl jsem sice naplánovanou jednu pěknou trasu, která měla obsahovat i zdejší nejstarší cedr, ale bohužel, tahle trasa je odhadovaná minimálně na deset hodin i pro zkušené horaly a horalky, což navíc vůbec neladí s možnostmi zdejší veřejné dopravy a hlavně s mou představou, že budu cestou i trochu fotit. Ale některé ze zdejších tisíciletých cedrů vidět určitě chci, to jsou naprosto neuvěřitelné stromy přesahující svou vytrvalostí hranice lidské představivosti.

Vodopády jsou na Yakushimě velmi četné a mají nejroztodivnější podoby. Vodopád Oko-no-taki je největší a nejmohutnější, ale srdce fotografa, který rád fotí vodu, na Yakushimě opravdu pookřeje.

P.S.: Pořád jsem si říkal, co je to na poslední fotce vlevo dole za ježuru a ona je to kštice nějakého přihlížejícího Japonce. Vy mi tenhle fotografický prohřešek snad odpustíte a na oficiální fotce vodopádu čupřina už nebude :-). Jestli se k nějaké oficiální fotce vodopádu vůbec odhodlám. Pořád si optimisticky říkám, že se bohdá povede vyfotit i něco lepšího. Třeba už zítra v neuvěřitelném yakushimském cedrovém lese.

Vyrušil jsem slunce

s deštěm v milostném objetí.

Smutno je bez duhy.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.