Grandhotel Budapest (The Grand Budapest Hotel)

Posledním zážitkem mé cesty do Japonska byl let z Ósaky přes Dubaj do Prahy. V letadle 16 hodin čistého času, 2 hodiny na nalodění a 4 hodiny na přestup. Samozřejmě, nedalo mi to, abych si neprohlédl nabídku "palubních" filmů. Nakonec jsem si vybral dva a tím druhým - skoro symbolicky v době, když už jsme se blížili k Evropě - byl zatím poslední film režiséra Wese Andersona The Grand Budapest Hotel. Nevím, jaké máte zkušenosti se sledováním filmů v letadle, ale já logicky spíš ty horší: Mrňavý formát, zvuk překřikující se s hukotem motorů a přiznávám, že moje angličtina není tak dobrá, abych si vychutnal často využitý košatý jazyk jednajících postav. Nicméně filmem jsem se výborně pobavil a rozhodl se podívat se na něj ještě jednou, s českými titulky. Musím říct, že to filmu v mých očích paradoxně trochu ubralo, což považuji za dobrou zprávu, protože mám rád, když film víc oslovuje obrazy a rytmem než dialogy.

 

Film se odehrává ve fiktivní evropské zemi Zubrowka, kde stojí slavný a oblíbený Grandhotel Budapest, vzkvétající pod pevným vedením pana Gustava (Ralph Fiennes). Pan Gustav je skvělý organizátor, dokáže vytušit každé přání svých zákazníků a především zákaznic. Dalo by se říci, že se specializuje především na postarší bohaté zákaznice, jejichž sny plní doslova do roztrhání těla. Není tedy divu, že mu jedna z dlouholetých klientek zanechá podstatný odstavec ve své dlouhá léta připravované závěti, který by z pana Gustava mohl udělat boháče. Samozřejmě - nebýt lakomých a ničeho se neštítících příbuzných, kteří naopak logicky panu Gustavovi vůbec nepřejí. Na scénu proto vstupují velmi nekalé a násilné individuální praktiky, což není nikterak divné, protože se takové praktiky derou na scénu i v oblasti společenské. Atmosféra se totiž mění a postupně houstne; jsme mezi dvěma světovými válkami a lesklý luxusní svět nablýskaného hotelu se postupně dostává na okraj zájmu a někdy i do přímého konfliktu s nastupujícím novým "pořádkem". Pan Gustav spolu s poslíčkem ze svého hotelu Zerem (Toni Revolori) dostávají do velkých problémů a pan Gustav dokonce následkem úkladů svých nepřátel do vězení. Ani tam ale neztrácí starosvětskou noblesu a bláznivé nápady, jak i přes na pohled nepřekonatelné překážky pokračovat ve svém záměru převzít do svého vlastnictví oprávněně zděděný majetek a při tom všem ještě předat mladému Zerovi své přebohaté zkušenosti.

Čím déle píšu "úvod do děje" filmu, tím víc si uvědomuji, že děj v tomto případě není to pravé slovo. Řekl bych, že jde spíše o režijní hraní. Bláznivý a často absurdní obsah je ovšem natočen v takovém rytmu, s takovým gustem a takovým požitkem z obrazu a z obrazových detailů, že režisérovi odpustíte téměř jakýkoli lapsus. Zajímavé propojení animovaného obrazu s herci upomíná na staré filmy Karla Zemana, potěší dokonalé a vtipné dobové detaily v záběrech (příkladem mohou být nápadité autobusové linky ve městě Lutz, nebo starobylá motorka vybavená lyžičkami do vysokých hor). No a především jde o velmi specifický situační humor, který nemusí vyhovovat každému, nejde o žádnou "řachandu", u které se diváci válejí smíchy, ale přiznávám, že můj úsměv byl téměř setrvalý, jen občas přerušovaný doteky velmi vážné linie nastupujícího válečného času.

Pokud jde o postavy, režisér představuje divákovi spíš panoptikum figurek, nicméně často ve skvostném hereckém obsazení: F. Murray Abraham jako jeden z vypravěčů děje (ono těch vypravěčů je víc a jejich vyprávění se postupně skládá, jako bychom napřed rozkládali a nakonec zase sestavili matrjošku), W.Dafoe jako vraždící kreatura Jopling, H. Keitel jako drsný vězeň Pinky, Jude Law jako mladý spisovatel a další z vypravěčů, Edward Norton jako policejní inspektor Henkels nebo Saoirse Ronan jako statečná a milující cukrářka Agáta. Je vidět, že u Wese Andersona jsou i hvězdy ochotné hrát doslova štěky - v tom vidím určitou paralelu třeba s tvorbou Woodyho Allena, jehož dávný výtečný film Láska a smrt mi Grandhotel Budapest v některých ohledech připomínal.

Já si třeba jako divák vysloveně užíval komplikovaný, ale výborně rytmicky nastříhaný útěk pana Gustava z vězení, na kterém je v krátkosti vidět, na čem je postavený humor filmu: Útěk je precizně připravený a má zvláštní "gentlemanský charakter" - přesně do té doby, než se uprchlíci dostanou do problémů - pak nastává jako naprostý protiklad dosavadního postupu krvavá řež, načež na úspěšný útěk navazuje dlouhý filozofující dialog mezi Gustavem a Zerem doprovázený recitací básně ukončené jen velmi neochotně kvůli vyhlášení poplachu ve věznici. Nebo scéna, ve které vrah Jopling sleduje svou oběť do večerního ponurého interiéru muzea: Oběť prochází kolem vrátnice muzea, kde je cedulka Muzeum zavírá za 15 minut, a za chvíli je za temné hudby střih na Joplinga, který jde stejnou cestou, jen na ceduli už je nápis Muzeum zavírá za 14 minut. Film je vlastně sled podobných úsměvných detailů, místy vzniká kouzlo a místy bramboračka. I v tom nejhorším případě ale bramboračka, která má pořád ještě šmrnc.

Podobně jako je celý film směsí velmi různorodých ingrediencí, takže divákovi stále něco podvědomě připomíná, i hotel samotný sestává z prvků několika různých středoevropských hotelů, zastoupeny jsou i karlovarské hotely Bristol a Pupp (filmový jelen na skále jako by vypadl z oka karlovarskému kamzíkovi) nebo krásná lázeň je jako vystřižená z budapešťského hotelu Gellert. Ale jako obvykle - obrazová realita je pouze virtuální, protože ve skutečnosti byl pro film vyroben rozměrný model hotelu.

Když jsem v letadle dokoukal film, měl jsem velmi dobrou náladu. Do pražského cíle cesty scházela už jen hodina cesty a my byli kousek od českého vzdušného prostoru. A já si uvědomil, že se z dlouhého japonského výletu vracím do své "Zubrowky", podivné zemičky kdesi ve střední Evropě, kde panují v mnoha ohledech prazvláštní pravidla, ale z mnoha důvodů stojí za to se do ní vracet, tím spíš, je-li odkud.