Stránky

sobota 23. srpna 2014

Ohlédnutí za japonskou cestou

Všechno jednou končí, říká se, a je určitá pravděpodobnost, že toto tvrzení není daleko od skutečnosti. Dokonce i měsíc trvající putování Japonskem, které jsem zprostředkovával návštěvníkům tohoto blogu, skončilo okamžikem, kdy se veliké přetlakové tělo Boeingu 777 zvedlo z dráhy na letišti Kansai v Ósace. V tom je čas spravedlivý, že se hýbe pořád jenom dopředu a postupně ukracuje naše krásné i mizerné zážitky. Je tedy čas podívat se, co se vlastně všechno během mé cesty odehrálo:

Urazil jsem kolem 30 000 km, 6x jsem cestoval letadlem, 45x vlakem (z toho 5x šinkansenem), 36x autobusem, 17x metrem, 9x taxíkem, 3x lodí, 4x rychlovýtahem a 2x lanovkou. Procestoval jsem ostrovy Honshu, Hokkaido, Kyushu a Yakushimu. Bydlel jsem na 13 různých místech a potkal jsem obrovské množství lidí nejen z Japonska, ale i z mnoha dalších míst celého světa. Vylezl jsem na nejvyšší japonskou horu - nikoli jako dobyvatel, ale jako pokorný poutník. Poučil jsem se, jak to vypadá "uvnitř" tajfunu a udělal jsem si v něm dopolední procházku. Viděl jsem jeden z nejmodernějších a nejdelších mostů světa. Povídal jsem si s úžasným starým pánem o tom, jestli na vrcholku Fudžisan žijí duchové. Rozhlížel jsem se z výšky 451 metrů nad Tokiem. Vezl jsem se v kabince jednoho z největších "ruských" kol na světě. Viděl jsem živočichy a rostliny, které jsem dosud neměl tu příležitost potkat. Ráchal jsem si nohy v potoce s horkou vodou ze sopečných pramenů, koupal jsem se ve vodách Pacifiku a Východočínského moře.


Navštívil jsem levandulovou farmu a farmu zaměřenou na pěstování křene wasabi. Snědl jsem obrovské množství syrových, ale i pečených a smažených ryb a opět jsem si potvrdil, že kdyby mi zakázali jíst vše kromě ryb, nestrádal bych. Pohádal jsem se v pokladně šinkansenu (a nebylo mi to nic platné). Šplhal jsem se po stráních Japonských Alp až do výšky přes 2100 metrů, ale také jsem slézal do jeskyní hluboko pod zem. Na jednom z hotelových pokojů jsem mohl pozorovat pilné snažení místních mravenců. Dotýkal jsme se tisíce let starých japonských cedrů na ostrově Yakushima a hladil jsem si krásné jelínky v parku v Naře. Měl jsem příležitost si zahrát na úžasný koncertní klavír a poprvé v životě jsem si vyzkoušet jít v terénu s trekovými hůlkami. Dostal jsem na památku nádhernou dřevěnou panenku kokeshi a našel na mořském břehu svou největší mušli. Viděl jsem i po více než třech letech pozůstatky velké přírodní katastrofy. Prohlédl jsem si velké množství budov sloužících k náboženským účelům a zevnitř dokonce jednu velkou bronzovou sochu. Byl jsem přesvědčován, abych se stal budhistou. Navštívil jsem dvě zoologické zahrady a dvě mořská akvária. Byl jsem v bezprostřední blízkosti tří aktivních sopek a sprchovala mne voda dvou nádherných vodopádů. Navštívil jsem dva samurajské hrady, probděl tři noci a dvakrát byl odlapen chytrým turniketem na železnici, protože jsem něco neměl v pořádku. Stanul jsme na břehu pěti jezer a pět lidí mne požádalo, jestli se se mnou nemůže vyfotit.

Kromě nepříjemného oparu na rtu jsem nemusel cestou řešit žádné zdravotní problémy. Za celou dobu mě nikdo neokradl (přestože jsem k tomu párkrát svou nepozorností doslova vybídl), nenapadl, dokonce se na mne ani křivě nepodíval. Všechna nedorozumění vyplývající z jiných zvyklostí, pravidel a jiné kultury - a nebylo jich cestou málo - se vyřešila s úsměvem a s pochopením. Na několika nepříjemných situacích jsem si vyzkoušel, co v Japonsku znamená "obon". Ochutnal jsem japonské pivo i víno (saké ne, ale to mám splněno z minula) a snad jsem kvůli měsíčnímu používání jídelních hůlek ještě úplně nezapomněl jíst vidličkou a nožem. Jen jednou jsem si za celou dobu pobytu na hotelových pokojích celého Japonska pustil televizi (k závěrečnému balení). Nedostal jsem ani jednu nabídku k sňatku :-).

Napsal jsem z cesty 31 blogových reportáží (zlé jazyky tvrdí, že jsem psal "z cesty"), které jsem doprovodil více než třemi stovkami fotografií. Celkově jsem pořídil kolem 3000 fotek, z nichž bych rád vybral aspoň deset, které za to stojí. K reportážním textům jsem jako speciální osobní dárek přidal 20 pokusů o tradiční japonské haiku.

Děkuji všem, kteří se na cestu vydali se mnou, byť jen na reportážních stránkách tohoto blogu. Váš doprovod a zájem byl pro mne úžasnou motivací v reportážní aktivitě nepolevit i přes sklony k občasné lenosti, a přitom psát pokud možno věcně a doplňovat text hodně obrazem. Děkuji paní Michaele Bednářové z cestovní kanceláře JTB Czech za pečlivost a spoustu času, který věnovala přípravě mé cesty a organizačním věcem s ní spojeným. Jako obyčejně bylo vše zajištěné na jedničku, a já tak nemusel řešit žádné zásadní problémy, ale mohl jsem většinu času věnovat tomu, abych si Japonsko užil v co největší míře se vším, co nabízí.

No a i letos - stejně jako před třemi lety - letí moje největší poděkování k člověku, který mě k Japonsku přivedl, představil mi ho a byl mi - kdykoli jsem to potřeboval - poučeným a ochotným rádcem. Kdykoli jsem v něčem svéhlavě nedal na jeho rady (jsem přece sám chytrý dost, ne?), většinou jsem trpce litoval. Děkuji mu za úžasnou inspiraci, která hranice Japonska rozhodně překračuje a já jsem za to moc rád.

Dnes už jsem třetí den doma, snažím se postupně aklimatizovat na domácí podmínky (není to vůbec lehké) a putování po Japonsku se z toho, čím jsem ještě před pár dny bezprostředně žil, proměnilo ve velmi živou vzpomínku, ke které je možné se vracet a čerpat z ní. I když někdy vypadám jako nenapravitelný snílek, jen klamu tělem a v podstatě jsem realista; tuším tedy, že se do Japonska už nejspíš nevrátím. Každopádně ale moje japonské výlety vždycky zůstanou v mé mysli jako velmi příjemná a inspirující vzpomínka. Tak inspirující a příjemná, že každému můžu dát jen doporučení hraničící s varováním: Až mne někdy potkáte, vězte, že otevřete-li přede mnou téma Japonsko, může se taky klidně stát, že už se nedostanete ke slovu :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

P.S.: Kdyby kdokoli z vás měl nějaký dotaz, který se týká mého japonského výletu, můžete mi samozřejmě kdykoli napsat i mimo blogové stránky - na mou e-mailovou adresu pvapenik@centrum.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.