Japonsko - Den 24.: Den poté (Nara, Kyoto)

Už při své první návštěvě Kyota před třemi lety jsem se chtěl jet podívat do Nary, dávného hlavního města říše, které leží kousek od Kyota a vláčkem se do něj lze dostat v pohodě za 45 minut. Nepodařilo se mi to, Kyoto mě natolik uhranulo svými vlastními zákoutími, že jsem se do Nary nevypravil, proto jsem tak učinil tentokrát. Je ale pravda, že den po tajfunu neprobíhalo ještě všechno úplně optimálně. Když ráno v očekávanou hodinu lokální vlak do Nary nepřijel, pochopil jsem, že spojení bude mít ještě určité mouchy. Místo toho přijel tzv. "rapid" vlak, u kterého jsem si myslel, že je "rapid" proto, že nestaví ve všech zastávkách. Pochopil jsem ale, že ráno po tajfunu se "rapid" vlak pozná podle toho, že staví sice ve všech zastávkách, ale ve všech neotevírá dveře.

Cesta to nebyla úplně pohodová, místo 45 minut trvala 2 hodiny, stavěli jsme na každé mezi a před každým mostem (ano, řeky byly ještě rozvodněné, ale už ne zdaleka tolik, jako v noci), vlak byl napráskaný lidmi, z nichž cca polovina byli nejaponci, kteří měli Naru ve svém cestovatelském programu. Poznal jsem proto několik zajímavých rodin, jeden bavorský pár a taky Italy a Francouze, kteří vůbec mají tady v Japonsku poměrně silné turistické zastoupení. Řidič pořád něco říkal do mikrofonu a snažil se vysvětlovat, co se na trati děje, ale z jeho japonštiny jsem rozuměl jakžtakž pouze číslovkám a taky tomu, že se v každé větě dvakrát omlouval.

Nakonec jsem se ale do Nary dostal, ale řekl jsem si, že si budu velmi obezřetně vybírat, jaké památky navštívit, protože nejen v Kyotu, ale i v Naře by se poctivý turista snadno "uchrámoval" k smrti. Co jsem chtěl vidět určitě, byl chrám Todai-ji s obrovskou bronzovou sochou Buddhy a samozřejmě se projít v klidu po zdejším obrovském parku a vychutnat si společnost báječných jelínků, kterých je tu na každém kroku plno. Jelínci jsou zvyklí na to, že jim nikdo neubližuje, ale naopak je jako posly bohů každý hladí a krmí a chovají se podle toho: Polehávají, volně se procházejí, čas od času do někoho drcnou hlavou s jasnou otázkou "nemáš něco k snědku voe?", ti chytřejší se utábořili rovnou u stánku, kde se speciální oplatky pro jelínky prodávají, aby to k nim krmiči neměli daleko. No a když někdo tlustý svazek jeleních oplatek doopravdy za 150 jenů koupí, seběhnou se jelínci ze širokého okolí a jsou i při svém božském nadhledu schopni svého dobrodince porazit, ušlapat a ohryzat, takže mecenáši mají místo očekávaných fotografií s pokornými a vděčnými zvířátky jen rozmazaný obrázek, na kterých je vidět hrůza v jejich očích a několik parohů pod jejich lopatkami.

Vstupní brána do svatyně Todai-ji a před ní samozřejmě v klidu polehávající posel bohů - jelen.

Chrám Todai-ji je obrovitý a skrývá mimo jiné velikou bronzovou sochu Buddhy. Je to jeden z chrámů, který se dá projít kolem dokola, takže vidíte nejen hlavní sochy, ale i jejich "zákulisí".

A to už je obrovská 16 metrů vysoká socha Buddhy z několika stovek tun materiálu. Průvodci uvádějí, že soše při několika živelních katastrofách spadla hlava, ta poslední je ze 17. století.

Za Buddhovou sochou na velikém zlaceném trůně je vidět pouhá dlaň sochy, nevím, proč je takhle separátně, pravděpodobně také nějaký výsledek zemětřesení nebo něčeho takového. Popiska byla jen v japonštině. Možná je tu jen pro pouhé velikostní srovnání.

A takovouhle mají radost zdejší jelínci, když jim někdo koupí jelení pamlsek. Slečna byla Italka, což jsem poznal z jejích překvapených výkřiků, protože jelínci byli o dost chtivější, než by se na uvážlivé posly bohů slušelo.

Úplně mimo narský park, vlastně kousek od centra současného města Nary byl tento stylový vodotrysk, u kterého se snažil vydělat na misku rýže žebravý mnich.

Protože jsem se zpět do Kyota dostal poměrně časně odpoledne, ještě jsem si vyšlápl na jedno místo, kde už jsem kdysi byl, ale prohlídku jsem trochu odfláknul, protože jsem toho ten den měl na prohlížení moc: Skvostný chrám Kiyomizudera je jen kousek od centra města, a je odtud hezký výhled na Kyoto, což se pro symbolické rozloučení s městem docela hodí.

Pod chrámem vytékají ze skály zázračné prameny, u kterých se stojí dlouhá fronta čekatelů na zázraky. Taky jsem si ji vystál. Zázraky by se nemělo pohrdat, není jich zase na světě k dispozici tolik.

Hlavní chrámová terasa je postavená na stovkách obrovských dřevěných kůlů, které tvoří velmi umnou a technicky neuvěřitelnou konstrukci.

Večer jsem si zašel ještě do čtvrti neřesti Gion. Spousta lidí, spousta obchůdků, hodně lidí v tradičních oděvech, zejména mladé páry. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale mě svou atmosférou vyhovuje víc pravý břeh řeky - čtvrť Pontočó.

Odlehlé a na začátku večera skoro prázdné uličky Gionu slibují mnohé. Kdoví, co vše skrývají ve svých domech a jaká tajemství střeží starší dámy hlídkující před nimi a decentně se vytrácející ze záběru, kdykoli jsem vzal foťák do ruky?

Mladé dámy (ale i mladí pánové) z Kyota vyrážejí do města často oděni v tradiční japonské úbory.

Tady se koncentruje večerní život mladého pulsujícího Kyota - most přes řeku Kamo oddělující část Pontočó od části Gion.

Celkem zajímavý a bohatý program byl včera narušený nepříjemností spojenou s další cestou. Zatím jsem měl vždycky kliku a kýženou jízdenku jsem dostal klidně i pět minut před odjezdem vlaku. Ale je tzv. "obon", svátek a dovolená, všichni cestují, tedy jsem si řekl, že se pojistím a koupím si jízdenku den předem. Zároveň jsem si aktivoval svůj předem koupený sedmidenní JR pass, na který mohu využívat zadarmo většinu spojů Japonských drah. Všechno probíhalo dobře do té doby, než se slečna pohroužila do studia počítače a sdělila mi, že všechna místa ve vlaku do Kagoshimy jsou bohužel obsazena. A nejen ta na vlak, kterým jsem chtěl jet, ale úplně všechna v průběhu úterý. A rovnou mě může upozornit, že ani ve středu a ve čtvrtek to není lepší, takže je jí líto, ale musím to pochopit, protože jsou dovolené. Do Kagoshimy se prostě nedostanu.

Jet do Kagoshimy není úplná legrace. Je to úplně nejjižnější výspa jižního ostrova Kyushu, i superrychlému šinkansenu to trvá z Osaky víc než 4 hodiny a měla to být vůbec největší vzdálenost, kterou jsem kdy vlakem jednorázově ujel. Mile jsem se tedy na slečnu usmál a požádal jí o radu, jak se tedy mohu do Kagoshimy dostat jinak. "Jak jinak?" Vytřeštila oči. "Jinak to nejde! Měla bych tu ale jednu jízdenku na pátek 15. srpna." Hmmm, jako vtip dobrý. V Kagoshimě musím být v úterý a ve středu odtud mám jet na ostrov Yakushimu, což by měl být další z neformálních vrcholů mé japonské cesty.

Dobře, říkám. Tak zkusme tu cestu rozdělit. Třeba jet šinkansenem jenom část a na zbytek uplatnit jiné spoje. Sice jsem chtěl být v Kagoshimě už kolem poledního, abych si ji stihnul prohlédnout a kouknout taky na nevyzpytatelnou sopku Sakurajimu. Ale to v principu mohu obětovat a mám na cestování celý den, stačí mi být na místě večer. "Bohužel, pane, všechny jízdenky tímto směrem - na Kyushu, ale i třeba jen do Hiroshimy, prostě všechny jihozápadním směrem, všechny jsou vyprodané. Chápejte, je přece obon…" Krucipísek! Chcete mi říct, že v zemi s nejrozvinutější železniční dopravou na světě neexistuje možnost, kterak se dostat z bodu A do přesně definovaného bodu B, když:

- mám na cestu celý den
- jsem připravený se v zájmu cesty jakkoli uskrovnit
- jsem ochoten si případně cokoli připlatit (to zatím berte pouze jako orientační prohlášení, co v tomto případě přesně znamená "cokoli", pak samozřejmě ještě rozebereme podrobněji).

Ťukyťuk, ťuk ťukťuk, ťukyťukyťuk do klávesnice: "Velmi lituji. Všechno je vyprodané a jiná cesta neexistuje." Děvče se sice velmi intenzivně snažilo mi pomoci, ale měl jsem pocit, že nehledá žádné jiné než naučené cesty. Kdyby mi řekla: když budete držet pořád jihozápadní směr a používat jen lokální rychlíky, dostanete se do Kagoshimy za 3 dny, bral bych to jako snahu najít řešení, ale slečna se vždycky jen podívala na další vlak a když jí počítač odpověděl, že je vyprodán, jen omluvně vzdychla: "To víte, ty dovolené…" Otázce, do jakého nejvzdálenějšího bodu mi může jízdenku prodat, vůbec nerozuměla. Aby mi aspoň v něčem udělala radost, když jinak musela jen kroutit hlavou, napsala mi aspoň název šinkansenu, kterým bych býval mohl jet, kdyby ovšem právě nebyl obon: "SAKURA," řekla něžně a podala mi to napsané latinkou na papíru. Velmi, velmi těžko jsem dával dohromady všechny zbytky dobrého vychování, abych za takovou informaci dokázal poděkovat.

Neschopnost poradit v ne úplně standardní situaci mě docela naštvala, takže jsem od přepážky nakonec po dalších marných pokusech dostat radu nebo nedej bože řešení, odešel s bohatýrskými slovy typu "Když mi neumíte pomoct vy, pomůžu si tedy sám!" Jo, to mi jde dělat takováhle gesta, pravda je ale taková, že jsem houby věděl, co se dá v takové situaci dělat. Kagoshima je stovky kilometrů daleko, to není jako jet na Karlštejn, tam se nedostanu stopem ani pomalým autobusem, bez vlaků to nepůjde. Začnu tím, že se vykašlu na to, co mi jsou schopni poradit v Kjótu. Vlak do Kagoshimy vyjíždí z Ósaky, tak se prostě zítra dostanu prvním ranním spojem v naprosto nekřesťanskou hodinu do Ósaky a zkusím to ještě tam.

Je pravda, že se mně při pomyšlení na další den neusínalo zrovna lehce, ale kdoví, třeba mě v krátkém spánku do čtyř do rána, kdy budu vstávat na první "dělnický" spoj do Ósaky, ještě něco chytrého napadne. On se český Petr možná nezdá, ale umí být zatraceně zarputilý a vezme-li si něco do hlavy, je velmi obtížně - ne-li nemožné - to z ní dostat. Určitě se v souboji s obonem nevzdá bez boje; Kagoshima a Yakushima za to rozhodně stojí!

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.